Děrsu Uzala je snad nejslavnějším filmem japonského režiséra Akiry Kurosawy. Děj je v podstatě velmi prostý a lexikon filmů ho shrnuje:
„Pod vedením kapitána Arseňjeva přijíždí někdy kolem roku 1902 malý vojenský oddíl do nekonečných lesů Ussurijského kraje zmapovat do té doby neznámá území. Oddílu bez zkušeného vůdce se v neúprosné divoké krajině vzdálené od civilizace velmi špatně daří. Vojáky toulající se v hloubi lesa svede náhoda dohromady s nanajským lovcem Děrsu Uzalou, který strávil celý život v divočině. Děrsu se postaví do čela skupiny a provede ji sibiřskou tajgou. Během společně strávených měsíců se mezi starým lovcem a Arseňjevem rozvine hluboké přátelství.“
Je to tedy příběh velmi jednoduchý, ale „skutečný děj“ filmu se nerozvine v „technice hraní“ v tom prostém pojetí, nýbrž v mnohem hlubších rovinách filozofie bytí.
Fatální omyl
Pomalu se odvíjející příběh totiž popisuje s neuvěřitelnou básnickou přesností proces psychické a duchovní přeměny, během které Arseňjev, bezelstně se hlásící k celému systému cílů modernity západního typu a k vědeckému myšlení osvícenství, postupně dospěje k poznání, že Děrsu, který tráví celý život daleko od této civilizace, ve skutečnosti disponuje mnohem hlubšími znalostmi o záležitostech existence než západní běloch, který ho považuje za „divocha” a primitivní bytost.
„Moudrost“ bělocha, která má sklon mechanicky promítat jím domněle poznané „příčinné“ souvislosti řádu světa na celou „vnitřní podstatu“ duše člověka (na jeho morální a duchovní svět), je založena na fatálním omylu |
Že „moudrost“ bělocha, která má sklon mechanicky promítat jím domněle poznané „příčinné“ souvislosti řádu světa na celou „vnitřní podstatu“ duše člověka (na jeho morální a duchovní svět), je založena na fatálním omylu. Především, že logika odvozující vše od mechanické kauzality je schopná v konečném světě, založeném na složitém systému neuvěřitelně jemných, křehkých a nadmíru zranitelných rovnovah, jakým je pozemský život, nekonečně rozšiřovat materiální hmotu vhodnou k uspokojování fyzických slastí.
Nejobdivuhodnějšími scénami jsou, kdy moudrost bělocha západního typu se shovívavým a soucitným úsměvem sleduje Děrsuův vztah a komunikaci s mimolidským světem duchů. V nečekaně vyhrocených situacích je však nucen si uvědomit, že tyto „iracionální“ obřady a na ně navazující sekvence dějů vyjadřují podstatu lidské existence mnohem hlouběji a jasněji než věda západního typu, tak domýšlivá ve své nadřazenosti.
Zachování života
Pokoušíme-li se porozumět či spíše prociťovat podstatu primitivních obřadů Děrsuových, můžeme ohledně charakteru výzev čekajících na člověka 21. století dospět k závěrům dávajícím silný podnět k zamyšlení. A možná to inspirovalo i tvůrce tohoto graffiti ke ztvárnění člověka, špičkového globálního dravce vytvářejícího civilizaci permanentního zabíjení. Uloví-li lovec v tajze zvěř, provádí usmiřovací obřad ve třech duchovních rovinách, jehož podstatu se modernita západního typu křečovitě snaží považovat za neexistující, jenže stále méně dokáže řešit ničivé následky jejího potlačování.
Zachování života podle základních zákonů materiálního světa je možné pouze tak, že vezmeme životy jiným |
Prvním elementem tohoto usmiřovacího obřadu o třech rovinách je omluva, uznání, že usmrcením jsme provedli destrukci tkáně kosmického řádu, a jde o hřích proti bytí, i pokud se při své omluvě – a to je podstatné – přiznáme také k tomu, že jen tak lze dosáhnout zachování našeho vnitřního „řádu“. Čili zachování života podle základních zákonů materiálního světa je možné pouze tak, že vezmeme životy jiným.
Další dva prvky usmiřovacího obřadu jsou založeny právě na tomto velkém dramatu bytí vzbuzujícím pocit stísněnosti. V následující druhé rovině se totiž musíme zapřisáhnout, že budeme zdrženliví, a vždy vezmeme pouze tolik životů (vysoce organizovaných řádů), kolik je nutné k zachování našeho života.
Trpělivá zušlechťovací práce
A nakonec třetí, nejdůležitější a zároveň nejsložitější rovina je ta, při níž se musíme zapřisáhnout i k tomu, že učiníme vše pro prokázání toho, že to vše neochuzuje, nýbrž obohacuje univerzum. Protože člověk tak může přivést na svět i potenciality bytí, které by bez tohoto vědomého zásahu nemohly nikdy vzniknout, a svět bude díky tomu lepší.
Společným předkem řady chutných druhů hrušek či broskví byl kdysi druh plodící ovoce možná bez chuti, ale trpělivá zušlechťovací práce s chápajícím přístupem k bytí učinila svět hezčím a harmoničtějším |
Nejjednodušším příkladem je skutečně „zušlechťování“ druhů, kdy člověk pomalou, trpělivou a drobnou prací porozumí nejhlubším souvislostem bytí a přispěje k tomu, aby se na povrch existence dostaly živé bytosti, které by se bez tohoto zásahu nemohly objevit. Společným předkem řady chutných druhů hrušek či broskví byl kdysi druh plodící ovoce možná bez chuti, ale trpělivá zušlechťovací práce s chápajícím přístupem k bytí učinila svět hezčím a harmoničtějším.
Při svém usmiřovacím obřadu proto Děrsu vroucně prosí, aby mohl prokázat, že je schopný „s péčí řádného hospodáře“ pečovat o existenci svěřené do jeho sakrální odpovědnosti. Že je schopný vládcům světa duchů dokázat, že se odehrála „dobrá směna“, a člověk beroucí život jiné bytosti podle toho se svou duševní energií pramenící z jeho tvořivého a tvůrčího řádu vlastního života tak přispěje k zušlechťování veškeré existence.
Že nebude cynickým vylupovačem a příživníkem světa bez zábran, nýbrž jeho pečovatelem a zušlechťovatelem chápajícím prvotní harmonii bytí a zabydlí se v ní s vlídnou pokorou. Podle tvůrce graffiti na snímku na tom nejsme příliš dobře.
