O kritiku kapitalismu není nouze. Pozoruhodná je nicméně okolnost, že se tato kritika přesouvá z úzké skupiny levicových intelektuálů i mezi tradičně spíše pravicově smýšlející skupiny či média. Dokonce i dlouholetí zastánci neomylnosti tržních mechanismů vyjadřují určité rozpaky nad událostmi posledních let.
Že je třeba znovu promyslet přístup k ekonomice například vyjádřil i tradičně pro-tržně orientovaný britský týdeník Economist: na jeho titulní stránce z 16. července 2009 se objevil obrázek rozpouštějící se učebnice ekonomie s titulkem Co se v ekonomii pokazilo? („What went wrong with economics“). Stejný týdeník pak ve vydání z 13. října 2012 v článku Bohatí a ten zbytek (The rich and the rest) připouští, že nerovnost dosáhla takových rozměrů, že může být překážkou pro růst.
Jiným příkladem obratu je Alen Greenspan. Do roku 2006 zastával funkci předsedy Federálního rezervního systému Spojených států amerických a byl navíc dlouholetým přítelem Ayn Randové, s jejímiž radikálními názory na svobodu trhu se plně ztotožňoval. I Greenspan však v roce 2008 pro New York Times připustil, že jeho důvěra v neomezenou moc trhů byla chybou.
Na demokracii nemáme čas ani peníze
Že se kritika kapitalismu přesouvá do hlavního proudu současného myšlení, potvrzují i nedávné knižní publikace. Sarkastickému vtipu – Včera jsme ještě stáli před propastí. Ale dnes už jsme o krok dále. – by dnes například přitakal i významný německý sociolog Wolfgang Streeck. Ředitel prestižního Institutu Maxe Plancka pro výzkum společnosti promlouvá ze samotného centra německých společenských věd. Ve své knize Zakoupený čas. Odložená krize demokratického kapitalismus (Gekaufte Zeit, Die vertagte Krise des demokratischen Kapitalismus, Frankfut nad Mohanem, 2012), která se objevila za značné pozornosti ekonomů, sociologů i filosofů na německém knižním trhu, navazuje na kritiku kapitalismu tak, jak byla představena německou frankfurtskou školou v čele s Adornem či Habermasem.
Začal výprodej hodnot. Problém je, že se jedná o hodnoty, jakými jsou solidarita, důvěra, vzájemnost či hledání konsensu.
Streeck polemizuje v první řadě s představou trhu jakožto královské cesty ke svobodě společnosti tak, jak začala být zastávána ve své neoliberalistické podobě od osmdesátých let minulého století. Právě v této době začíná trh vládnout politice místo toho, aby politika vládla trhu. Klíčová myšlenka knihy je, že si kapitalismus několikrát dokázal zakoupit čas, aby se nestalo zjevné, že je s demokratickým uspořádáním neslučitelný. Dnes kapitalismus plně přebral vládu nad politikou, přičemž jeho klíčové poselství zní: na demokracii nemáme čas ani peníze.
Bytostné napětí mezi kapitalismem a demokracií existovalo dle Streecka vždy: nejvlastnějším motorem kapitalismu je přetvoření veškeré hodnoty v cosi, co lze zakoupit na trhu. Tak začal výprodej hodnot. Problém je, že se jednalo o hodnoty, jakými jsou solidarita, důvěra, vzájemnost či hledání konsensu, tedy právě o ty hodnoty, na nichž se demokratická společnost zakládá (anebo alespoň doposud nebyly nalezeny alternativní hodnoty, na nichž by se funkční společnost zakládat mohla).
Jakmile jsou tyto hodnoty vtaženy na trh, jsou nejprve deformovány (solidarita je k mání v podobě chův, ošetřovatelek či životního pojištění, pro smysl jsou příslušní životní coachové a pro hledání konsensu mediační pracovníci), aby bylo následně seznáno, že tyto hodnoty jsou pro nás příliš drahé, než abychom si je v naší situaci mohli dovolit. Rodičovství je pro finanční náročnost proto odkládáno, vysoký počet důchodců je předkládán jako stěžejní společenský problém a na demokratické procesy spočívající na konsensu se pod pohrůžkou dalšího zadlužování rezignuje.
Kupování času
Kapitalismus se dle Streecka vyvíjel ve třech obdobích, přičemž Streeck pojímá vývoj amerického systému jako modelový.
- Prvním obdobím byl poválečný americký kapitalismus, v rámci něhož byla tendence ke komodifikaci veškerých hodnot držena na uzdě sociálními opatřeními a možnostmi státu zasahovat přímo do ekonomiky. Dokonce bylo v těchto letech poměrně běžné, že se otevřeně předpokládalo, že kapitalismus nemůže bez pevných státních struktur vůbec fungovat. Zatímco komunismus postrádal trh, kapitalismus ho měl příliš, snaha spočívala v nalezení středu mezi dvěma extrémy.
- Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let však nastal dalekosáhlý zlom – kapitalistické elity se odmítly nadále podílet na sociálním zabezpečení a hledaly způsoby, jak se vymanit ze svých povinností vůči státu a společnosti. Příležitost pro únik jim poskytovaly mezinárodní trhy. Kapitál se od společnosti odvrátil a vstoupil do jakési kapitálové stávky. Keynesův model vztahu společnosti a ekonomiky tím ztroskotal na odporu kapitálu, čímž započal liberalizační proud uvnitř kapitalismu: kapitál přešel z rukou politiků na trh, který byl nyní primárním mechanismem rozdělování statků.
Spolu s tím nastal čas flexibility, kreativní nejistoty, vlastní odpovědnosti a konzumní společnosti. Zároveň začínají rapidně narůstat sociální nerovnosti. Vzrůstající společenské rozdíly byly zahlazovány prostřednictvím inflace. Právě v podobě chronické inflace, která se starala o vysokou zaměstnanost, si kapitalismus poprvé koupil čas. Velmi rychle však dosáhlo toto opatření svých mezí, když se již v polovině sedmdesátých let projevila tak zvaná stagflace: tedy zpomalení růstu navzdory rostoucí inflaci. Bylo zjevné, že je třeba uskutečnit další nákup času. - Zakoupeno bylo tentokrát státní zadlužení. Jinými slovy byly spotřebovány ty finanční rezervy, které ještě nebyly vytvořeny. Fiskální rovnováha pak byla dosahována postupným odbouráváním sociálního státu, který byl vzrůstající nezaměstnaností pod stále větším tlakem. Tyto procesy si vyžádaly třetí nákup času: člověk byl nepřímo či přímo vyzván, aby si peníze v případě nouze půjčoval sám. Tím vznikl systém, který lze nazvat privatizovaným keynesianismem: lidé si své sociální dávky začali nahrazovat osobním zadlužováním.
Tržní mechanismy dosáhly díky trojici těchto opatření a tedy díky času, který měly k dispozici, výsadní společenské postavení. Politika dnes neumně klopýtá za kapitálem a přitom dělá, co může, aby si to s investory nerozházela.
V tomto kontextu je třeba číst výrok Angely Merkelové, dle které má být zavedena demokracie, která by byla konformní s tržními mechanismy. Dle Streecka taková demokracie ale již demokracií není. Politika je totiž bitvou idejí, místem, kde se řeší otázky lidské svobody a dobrého způsobu lidského života. V momentě, kdy jsou všechny tyto hodnoty převedeny na ekonomické ukazatele, znamená to, že jsme se jich definitivně vzdali. V tom případě bychom si tuto skutečnost měli přiznat a přestat se zaklínat demokratickým zřízením.
Nový dosah trhu
Dalším výrazným hlasem v současné diskusi je americký filosof Michael Sandel, který se proslavil přednáškami s názvem Spravedlnost. Tyto přednášky patří k nejúspěšnějším akademickým událostem všech dob – Sandelova Spravedlnost byla na Harvardu vypisována po dobu dvou dekád, přičemž ji během této doby navštěvovalo asi 15 000 posluchačů. (Lze ji shlédnout i na videích).
Ve své nové knize What Money Can't Buy. The Moral Limits of Markets (Co peníze nemohou koupit. Morální hranice trhů, 2012) se i Sandel zabývá nekritickou víru v tržní mechanismy. Avšak ve své kritice je podstatně umírněnější než Streeck. Kapitalismus nepovažuje za neslučitelný s demokratickým zřízením, spíše se snaží hledat způsoby a cesty, jak kapitalismus reformovat.
Trh nezachází se všemi statky stejně, největší problém je, že mnohé statky mění – poté, co jsou vrženy na trh – svou povahu
Sandelova primární výtka směřuje na příliš dlouho nekriticky přijímaný předpoklad, že trhy představují mechanismus, který vytváří nezpochybnitelnou objektivitu. Trhy jsou tedy proto tak cenné, že nehodnotí statky, které jsou na trh vrženy, a se všemi zachází se stejnou spravedlností. Sandel upozorňuje, že tomu tak není. Nejenomže se se všemi statky nezachází stejně, největší problém je, že mnohé statky mění – poté, co jsou vrženy na trh – svou povahu.
Jako ilustraci podává jednoduchý příklad: izraelská školka řešila problém, že rodiče si včas nevyzvedávali děti. Vychovatelky pak musely čekat s dětmi ve školce, než si pro ně rodiče přijdou. Školka proto zavedla sankci za včasné nevyzvednutí dítěte. Jenže toto opatření mělo přesně nevyžádaný efekt: rodiče přivítali, že jejich pozdních příchody byly legalizovány prostřednictvím poplatku, a děti přestali vyzvedávat včas v podstatně hojnější míře. Je-li tedy norma „Je slušné vyzvednout dítě včas ze školky, a to jak z hlediska vašeho dítěte, tak z hlediska vychovatelky“ uvedena na trh, přestává být morálním apelem, ale stane se z ní poplatek za další hodinu dítěte a vychovatelky ve školce.
Proces může jít ale i opačným směrem. Nejde tedy jen o to, že by se legalizovalo něco, co je morálně nepřístojné, ale i o to, že je-li určitá hodnota zpeněžena, přestává být hodnotou, o níž by někdo chtěl usilovat. Konkrétním příkladem je dárcovství krve. Americké nemocnice začaly nabízet za dárcovství krve peníze s tím, že tak přilákají více zájemců. Po tomto opatření sice několik nových zájemců z řad nezaměstnaných či bezdomovců skutečně přibylo, problém byl, že se vytratila právě nejširší skupina, na které dárcovství krve stojí. Zájem ztratili ti lidé, kteří chodili krev darovat nikoliv navzdory tomu, že se jednalo o něco, co dělali z „pouhé“ dobré vůle, ale právě proto, že za tento akt nebyli placeni. Jakmile bylo dárcovství zpeněženo, ztratilo pro velkou část těchto dárců smysl, a počty dárců nemocnicím razantně klesly.
Zpoplatnění dárcovství krve nebo zavedení sankce za nevyzvednuté dítě jsou určitými symptomy pro nový dosah trhu a posléze pro nové pojetí náplně ekonomie.
Ekonomie a morální otázky
Ve své slavné učebnici Ekonomie (Economics) z roku 1948 podává Paul Samuelson následující definici: ekonomie je věda, která se zabývá světem cen, platů, úrokových měr, akcií a dluhopisů, bankovnictví a úvěrů, daní a výdajů. Avšak v osmdesátých letech byla definice ekonomie – shodně s vniknutím moci trhu do dříve netržních oblastí – rozšířena.
Nová definice, kterou nabídl ve své vlivné učebnici Základy ekonomie (Principles of Economics, 2000) Greg Mankiw, zní následovně: „Ekonomie není nic záhadného. Je to jednoduše způsob chování určité skupiny lidí během jejich života.“ Ekonomie je pak obecnou vědou o lidském chování. Dobře, říká Sandel, pakliže se však ekonomie již nezabývá výlučně otázkami recese, nezaměstnanosti či bankovnictví, ale tím, jak vedeme naše životy, musí si chtě nechtě klást morální otázky.
Na tomto závěru se shodnou Streeck i Sandel. Avšak Streeck tvrdí, že kapitalismus není reflexe morálních hodnot ze své podstaty schopen. Sandel tak daleko nejde, upozorňuje však, že chceme-li ekonomii pojmout jako vědu o lidském jednání, pak je víra v trh jako svého druhu objektivní veličinu neudržitelná. Chtějí-li ekonomové trvat na svém rozšířeném pojetí trhu, pak budou muset jít velký kus cesty zpět ke svému „rodišti“ z morální filosofie. Oklika přes zkušenost, kterou učinili s kapitalismem okleštěným o morální otázky, může být na této cestě cenná.
