Lidovky.cz

Jak rozpoznat manažery ve službách satana

  11:15

Ďábelské návyky a způsoby uvažování rozkládají duši i člověku, který se nevyznačuje výraznou zlomyslností.

foto: Foto: István LékoČeská pozice

Ďábel přidělal křesťanským teologům nejednu vrásku na čele. Sice to bylo právě křesťanství, které dopomohlo ďáblovi k poměrně důstojnému postavení. Zatímco je totiž ďábel ještě ve Starém zákonu loajální podřízený Boha, povyšuje v Novém zákoně na pokušitele. Jenže s tím jdou ruku v ruce značné obtíže: ďábel umí poutat pozornost věřících natolik, že byl leckterý sveden k heretické myšlence, že by se ďábel co do své moci mohl vyrovnat samotnému Bohu. Vedle podněcování k herezi svádí i k pohanství: napříč staletími na sebe postava ďábla nabalovala pohanské představy a vedla k pověrčivosti.

Dopisy Tasemníkovi

Oficiálním odborníkem na ďáblovu povahu a na jeho působení ve světě se díky válečnému bestselleru Rady zkušeného ďábla z roku 1942 nicméně nestal teolog, ale irský spisovatel a profesor literatury C. S. Lewis, který je v současnosti znám spíše jako autor Letopisů Narnie. Zmíněná pověrčivost a komické představy, které máme tendenci si o ďáblovi vytvářet, jsou dle Lewise nedílnou součástí ďáblova tažení.

Představujeme-li si totiž ďábla jako ohebnou postavičku v červených legínách s dlouhým ocasem, jsme na nejlepší cestě přehlédnout pravá nebezpečí tkvící v ďáblově působení. „Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit,“ jak píše Lewis, „dvou stejně závažných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně mít o ně přílišný a nezdravý zájem.“

Lewis pojímal postavu manažera (spolu s úředníkem) jako ztělesnění plytkého přístupu k životu dle mota, že věcem není třeba rozumět, je-li možné předstírat, že je řídíme

Rady zkušeného ďábla, které byly mimochodem věnovány Lewisovu blízkému příteli Tolkienovi, mohou být přínosné i pro nevěřícího, který se nepotýká se snahou dostát křesťanskému životu. Lewis si totiž klade zcela obecnou otázku, jaká cesta k lidskému neštěstí je nejpřímější. Sepsány jsou tyto směrnice do pekla formou jednatřiceti dopisů, které adresuje vysoko postavený manažer pekla Zmarchrob svému synovci Tasemníkovi. Právě Tasemník se má postarat o to, aby člověka zbavil všeho, co může život činit hodnotným a šťastným.

Že se v případě Zmarchroba jedná o manažera, není náhodné. Lewis pojímal postavu manažera (spolu s úředníkem) jako ztělesnění plytkého přístupu k životu dle mota, že věcem není třeba rozumět, je-li možné předstírat, že je řídíme. Důvod, proč Lewis věnoval manažerům a úředníkům tolik pozornosti, tkví v tom, že již ve čtyřicátých letech minulého století pojal podezření, že manažerský životní styl se stává módou, která pozemský svět ještě dost potrápí a která je zároveň jistou předzvěstí, že vliv pekelníků na svět sílí.

Dle Lewisova zhodnocení mají pekelníci na zemi volné pole působnosti proto, že jsou dostatečně vychytralí, aby své způsoby zjemnili a kultivovali do podob, na kterých není na první pohled nic zavrženíhodného. Největší zlo se dávno neodehrává ve špinavých doupatech zločinu. Zlo se dle Lewise naopak páchá v čistých, vyhřátých a dobře osvětlených místnostech a dopouštějí se ho nejčastěji dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikúrou.

Protože si pod pojmem zla představíme krvelačné vraždy, stáváme se nepozorní k podstatně jemnějším a důvtipnějším, ale proto nikoliv méně závažným podobám zla. Nutno dodat, že Lewisovi nejde o to, aby odhalil duševní pochody masového vraha. Místo toho chce ukázat, jakým způsobem ďábelské návyky a způsoby uvažování rozkládají duši i člověku, který se nemusí vyznačovat nijak výraznou zlomyslností. K rozkladu duše postačí přiměřená dávka mrzutosti, závisti a zhýčkanosti.

Připomeňme si alespoň tři doporučení, kterých se ďáblové drží, chtějí-li člověka vypravit na cestu do pekla.

Všednost a starý dobrý selský rozum

První doporučení se týká základního náhledu na to, co je život. Zde náleží ďáblovi úkol udržet člověka v přesvědčení, že člověku musí jít o to, co se v ďábelské terminologii nazývá „reálným životem“. A tento reálný život spočívá ve všednosti. Vše, co má nějakou relevanci, se odehrává neskrytě před našima očima. Proto je naprosto jalové, dělá-li si někdo jméno intelektuální gymnastikou. Reálnému životu se tím člověk jen vzdaluje.

Jako vhodnou disciplínu, která člověka nijak neodvede od reálného života, doporučuje ďábel ekonomii nebo sociologii

Nejzářnějším příkladem jsou dějiny moderní fyziky, na jejímž poli došlo – z hlediska ďábla – hned k několika politováníhodným událostem, kdy se z vědců stali věřící. Ještě tristnějších výsledků dosahují tak zvaní humanitní vědci. Je-li pro někoho nutné, aby se intelektuálně zaměstnával, doporučuje ďábel jako vhodnou disciplínu, která nijak neodvede od reálného života, ekonomii nebo sociologii.

Obecně platí, že ďábel udělá vždy dobře, podporuje-li člověka v kultivaci toho, čemu se říká starý dobrý selský rozum. V něm tkví záruka, že vinou intelektuálního rozletu nedojde ke ztrátě reálného života. Věci totiž netřeba komplikovat, netřeba dumat. Svět je křišťálově transparentní a kdo má pochyby, nechť zkonzultuje své svědomí. Každému pak musí být jasné, že světu vládne jediný zákon, a to ten, že každý jedná egoisticky ve svém zájmu.

A takhle všední je úplně všechno. Chová-li někdo přesvědčení, že se mu stalo něco nevšedního – třeba, že se vůči němu někdo dopustil dobra nepoznamenaného egoistickou pohnutkou –, je nezbytné udělat z takového člověka blbce, blázna nebo se mu vysmát, že je adolescent, který ještě nedospěl.

Bezvadná legrace

Druhé ďábelské doporučení spočívá v kultivaci legrace, a to za všech okolností. Legrace je totiž nejlepší nástroj ke zničení studu. Nechá-li někdo druhé, aby za něho platili, je lakomec. Avšak pokud se tím žertovně chlubí, je s ním takzvaně sranda.

Totéž platí i pro jiné neřesti. Pokročilí jedinci umí podat i nefalšovanou krutost jako bezvadný kanadský žertík. Vtip je v tom, že osvojí-li si podobnou kultivaci neřestí dost široký okruh lidí, bude za skutečného slabocha považován ten, který se za slabosti stydí a který chce – z důvodu jakéhosi morálního snobství – vynikat ve ctnostech. Veden svou žertovnou stránkou se tak člověk ocitne v pekle dříve, než si pro něj přijde zubatá.

„Ale vždyť já chci jenom“

Třetí osvědčený způsob, jak člověka co nejrychleji vypravit na cestu do pekla, je stav mysli, který nese označení „ale vždyť já chci jenom“.

Stav mysli „vždyť já chci jenom“ je rafinovanější formou obžerství, neboť je zároveň líhní nelásky, nelaskavosti a mezilidského chladu

Lidé se dnes často pyšní tím, jak jsou skromní v jídle, v oblékání i ve vedení svých domácností, navíc jsou ohleduplní k životnímu prostředí a rádi se povyšují nad jedince trpící obžerstvím neboli zaslepeným konzumerismem. Ve skutečnosti je to právě stav mysli „vždyť já chci jenom“, který je nepoměrně rafinovanější formou obžerství, neboť je zároveň líhní nelásky, nelaskavosti a mezilidského chladu.

V čem tedy toto zkázonosné životní nastavení spočívá? Každého uspokojí přesně jen to, co si usmyslel – jen správně usmažené vajíčko, jen správné množství správného čaje, který je zalit vodou o správné teplotě, nebo správně dokřupava opečená topinka. Ovládne-li člověka mentalita „ale vždyť já chci jenom“ v jídelníčku, lehce se tato důmyslná žravost (která na sebe může brát podobu dokonce i na první pohled obdivuhodného asketismu) přenese do osobního i profesního života. Dotyčný si pak bude sám hlídat, aby jeho ale-vždyť-já-chci-jenom-představy byly naplněny a blízkými i spolupracovníky respektovány.

To se přirozeně poštěstí málokdy. Nespokojen pak bude nejen člověk, kterému se neplní jeho představy, ale i příbuzný nebo spolupracovník, který by druhému rád vyšel vstříc, jenže se zrovna netrefil. Do věčného hladu po uspokojení pak budou uvrženy obě strany – strana, které není nikdy nic tak akorát dobré, a strana, která chce vyjít vstříc (přirozeně jen proto, že má něco za lubem a potřebuje mít dotyčného člověka dobře naladěného).

Byli jsme už přijati?

Z těchto tří triků je zjevné, že ďábel má velmi sofistikované metody, jak si nás ohlídat. Na tom, že žijeme coby nedokonalé bytosti v neustálém pokušení a často více či méně selháváme, není nic pozoruhodného. Jde však o to, abychom se sami nestali, aniž bychom to věděli, váženými manažery společnosti pekelníků. Tyto společnosti jsou totiž tak mazané, že mnohdy nemusíme ani vědět, že jsme byli dávno přijati mezi ty nejschopnější a že moudra těchto společností šíříme světem se stejným důvtipem jako pekelník Zmarchrob.

Existuje jediný spolehlivý znak, který doprovází ďábla, a člověka, o něhož se ďábel pokouší

Jak se však tváří v tvář ďáblově rafinovanosti a naší časté natvrdlosti zorientovat? Jak poznat, kdo je ďábel a kdy v člověku samotném ďábel vítězí? Na první pohled se to jeví jako strašně komplikovaná záležitost. Vždyť jsme řekli, že ďáblové mnohdy nepáchají žádné velké zločiny, často jde o zcela nepatrné prohřešky. Navíc spočívá ďábelství ve schopnosti být za každých okolností někým jiným, vždy se postavit na stranu, které se zrovna daří, a přitom si uchovat skromný výraz tváře, která vizuálně odpovídá duševnímu stavu „ale vždyť já chci jenom“.

Nakonec existuje jediný spolehlivý znak, který doprovází ďábla, a člověka, o něhož se ďábel pokouší. Je to jednoduché – to aby se nikdo později nemohl vymlouvat, že mu vinou nedostatečného talentu či intelektu nebyla náprava umožněna. Ďábel je lhář. Lže sobě i druhým.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.