Podle německého přísloví má kostel své místo ve vesnici – v jejím středu. Na graffiti německé levicové mládeže navzdory tomu vidíme, že pomocí speciálního tahače se budova kostela právě odváží z vesnice. Můžeme znovu prožít drama slavné věty Oswalda Spenglera, která začíná tím, že „existuje tolik světů, kolik je na světě bytostí“. Z toho všeho má vydrážděná německá levicová mládež upřímnou radost, nebo možná spíše škodolibost prožívanou s velkým zadostiučiněním.
No viďte, z mladého socialisty vyzařuje spokojenost, ne marně říkával náš velký učitel Karl Marx, že náboženství je opium lidstva. A nejste to vy, pravičáci, kteří chcete neustále zakazovat drogy (my, praví levičáci, chceme i je spíše uvolňovat), tak teď jste to dostali. Vida, z vaší vesnice (i vesnice byla, je a bude pro nás symbolem zaostalosti a bigotnosti) odtáhnou váš kostel, který tráví lid.
Výchozí bod diskurzu
Člověk postává, rozjímá, a přiznejme, je o čem rozjímat. Když už jsem připomněl frázi „opium lidstva“ od Marxe, připomeňme příslušný text celý. Jinak samotný sled myšlenek pochází z práce Karla Marxe Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva a zní: „Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidstva.“ Tak už to ale zní trochu jinak, protože první věta naznačuje, že Marx ještě alespoň tušil něco o tom, v čem je nejhlubší podstata náboženství pro člověka.
Fráze „náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa“ by mohla být třeba i výchozím bodem diskurzu, který by se pokusil stavět nikoliv na podezřívavých dohadech, nýbrž na našem společném duševním, morálním a duchovním otřesu pociťovaném nad velkým dramatem lidské existence |
Fráze „náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa“ by mohla být třeba i výchozím bodem diskurzu, který by se pokusil stavět nikoliv na podezřívavých dohadech, nýbrž na našem společném duševním, morálním a duchovním otřesu pociťovaném nad velkým dramatem lidské existence. Jenže se zdá, že i toto graffiti prokazuje, že jeho čas ještě nejspíš nenastal.
Polský filozof Czesław Miłosz uvádí, že opiem není náboženství, ale cynická víra v to, že po pozemním životě stejně není nic (přesněji je nic), tudíž klidně můžeme učinit jakoukoliv podlost, abychom cynicky a bez zábran mohli užívat vše, co se jen dá. Skutečným opiem je víra v to, že za vlastní ubohost nemusíme zaplatit, čili jak píše Miłosz, klamná představa, že z tohoto světa „lze odejít bez placení“. Jenže člověk by byl pouze jako zvíře dost ubohým tvorem, neboť Stvořitel obdařil téměř každé zvíře lepšími dovednostmi než nás.
Přibližování kritickému bodu
Z toho bychom se snad měli ponaučit, že člověk má, měl by mít na tomto světě zcela jiné úkoly, poslání a povolání. Nejspíš to, abychom pozemský svět svěřený do naší sakrální odpovědnosti spravovali „s péčí řádného hospodáře“. Dnes může být člověk místo řádného hospodáře cynickým vykradačem světa jemu svěřeného, a to bez zábran, protože se průběžně vzdaluje Bohu. Jak se vzdaluje člověku popírajícímu Boha dům Boží, vzdaluje se mu i kostel.
Lidská existence se blíží ke kritickému bodu, odkud dál nic nevede. A tak už nebude obřího tahače, který by mohl kostel přivézt zpět, protože už nebude nic, pouze nekonečné boží ticho. |
Globalizovaný moderní člověk se snaží vyřešit situaci „civilizovaným“ způsobem, no dobře, nevyřešit ji, jelikož vážně už nevěří ani sám tomu, že řešení existuje, tak alespoň řešit, nebo jak obvykle říkává, menežovat. Čili díky své techno-evoluční mašinerii již dokáže vyrobit obří tahač, jímž může z vesnice diskrétním způsobem odtáhnout nepotřebný kostel, z nějž se stalo (udělalo) haraburdí. Jako jakési harampádí, které už není a zřejmě nebude nikdy třeba. Vždyť primát zvaný Homo sapiens je už natolik inteligentní a také racionální Homo economicus, že Boha, náboženství ani kostel nepotřebuje.
Milá německá levicová mládeži, snad je ještě vaše radost předčasná z toho, že víru, náboženství a kostel podle vás nepotřebný, ba dokonce působící jako zhoubná droga můžete nyní bezesporu odtáhnout z tohoto pozemského života. Pro náš svět klouzající po svahu úplného rozkladu stále níže to však bude znamenat pouze tolik, že odtud se již nebude řítit dále ze svahu, nýbrž volným pádem k neznámým, nebo snad až velmi dobře známým hlubinám.
Vaše vítězství proto sotva bude mít dlouhého trvání, neboť lidská existence se blíží ke kritickému bodu, odkud dál nic nevede. A tak už nebude obřího tahače, který by mohl kostel přivézt zpět, protože už nebude nic, pouze nekonečné boží ticho.