Lidovky.cz

Důvod, proč nezakazovat alkohol a nikotin

  19:04

Snahy převychovat obyvatelstvo a očistit kulturu od veškerých opojných zlozvyků jsou nejlepším dokladem úpadku civilizace.

Kouření a pití podporované vládami a agresivními firmami jsou škodlivé. Nebuď loutka! foto: © edgesyndicate.comČeská pozice

O tom, že se velké tabákové koncerny těší z kouřícího obyvatelstva, nemůže být pochyb. Jen za rok 2012 představoval zisk společnosti Philip Morris dvojnásobek zisku, který utržila firma Apple. A je samozřejmě nezpochybnitelné, že nekuřácké obyvatelstvo by připravilo o obrovské částky i své vlády.

Podporují-li nicméně političtí představitelé skutečně kuřácké zlozvyky svých obyvatel, činí to alespoň za poslední roky relativně mazaně. Jakoby v duchu úsloví: zakazované ovoce chutná nejlépe. I tak může působit snaha Evropské komise, aby byly cigaretové krabičky polepené co nejodpudivějšími vyobrazeními rakoviny jazyka, plic či jiných částí těla nebo dokonce obrázky předčasně narozených dětí v inkubátorech.

Jenže je-li to skutečně mazaný trik, jak přivábit kuřáky, aby dál platili do státních kas, je třeba dodat, že to podle všeho nebude fungovat. Statistiky totiž svědčí proti domněnce, že by kuřáci kouřili dál na truc. Zatímco evropští úředníci vydávají prohlášení, že šokující obaly budou přes velký odbor tabákových výrobců uvedeny na trh během roku 2015, jsou podobně drastické obaly v Austrálii již v oběhu a politici potvrzují, že soudě podle poklesu kuřáků ve společnosti se lidé svých dříve milovaných krabiček skutečně začínají štítit.

Meze solidární společnosti

Podobné snahy o převychování obyvatelstva a nadřazování zdraví a bezpečí nad osobní svobodu narážejí na rozhořčené reakce. Například Ulrich Greiner z týdeníku Die Zeit označuje bruselskou iniciativu za infantilní diktaturu opečovávání. Nepochybuje o tom, že je špatné kouřit v přítomnosti dětí či nekuřáků, na druhou stranu nevidí důvod, proč by mu měl někdo zakazovat zapálit si v soukromí cigaretu.

No, vlastně jeden důvod je nasnadě. Až skončí jako jeden z nešťastlivců z obrázků na svých cigaretových krabičkách, bude mu stát a potažmo celá společnost financovat nákladnou léčbu rakoviny. Na první pohled se to dle Greinera může jevit jako rozumný argument.

Podobně solidární společnost by byla mírně řečeno nepříjemným místem pro život

Jenže dovedeno do důsledků: museli bychom jako bezohledné a sobecké označit třeba i lyžování bez helmy. A když se to vezme takhle: přišli bychom nakonec na něco, co nemá důsledky pro širší společnost? Na společnost by bylo třeba myslet, když si ráno čistíte zuby, zaléváte čaj nebo usedáte do auta. Jste si jistí, že užíváte skutečně kvalitní pastu bez příměsí potenciálně rakovinotvorných chemikálií? Co váš čaj – neobsahuje nebezpečné zbytky pesticidů? Anebo není nakonec vůbec lepší vzdát se – tváří v tvář riziku pro společnost – pití čaje úplně? A jak to vypadá s vaším autem, určitě by na trhu nebyl bezpečnější model?

Jinými slovy je pro Greinera podobně solidární společnost mírně řečeno nepříjemným místem pro život a žádá: dopřejme si svobodu škodit si sami sobě. Budeme-li totiž na každé jednání nazírat úhlem pohledu společnosti, jsme na nejlepší cestě vzdát se čehokoliv, co můžeme nazývat lidskou svobodou.

„Neděle“ uprostřed každodennosti

Ani rakouský filosof a teoretik kultury Robert Pfaller nepovažuje společnost věčné střízlivosti za výdobytek lidské civilizace nebo za úsvit doby osvobozené od zotročujících vášní, od politiků lačnících po výnosech z daní a nenasytných tabákových koncernů a lihovarů. Ve své knize Za co stojí žít: Prvky materiální filosofie (Wofür es sich leben lohnt: Elemente materialischer Philosophie, 2012) naopak tvrdí, že snaha očistit kulturu od veškerých opojných zlozvyků je nejlepším dokladem úpadku civilizace. Pfaller přitom nedoporučuje, aby se každý denně propíjet do němoty, spíše upozorňuje, že volání po dokonalé střízlivosti nevede ke kultivované společnosti.

Současná společnost se vyznačuje zákazy veškerých úniků z každodennosti: brojí nejen proti opojným látkám, ale třeba i proti náboženským rituálům

Většina lidí totiž není schopna snést život prostý jakýchkoli únikových možností, kterými jsou třeba cigarety nebo alkohol. Tito lidé se volání po úplné abstinenci nejenže nepodřídí, ale propadnou opaku, který je abstinenci tolik blízký, nezřízenému excesu. Současná společnost se přitom vyznačuje zákazy veškerých úniků z každodennosti: brojí nejen proti opojným látkám, ale třeba i proti náboženským rituálům. I náboženské rituály, které byly dlouhou dobu s konzumací opojných látek spjaté a které lze považovat za „neděli“ uprostřed každodennosti, jsou dnes považovány za ztrátu času nebo dokonce znamení zotročení a zpátečnictví.

Rozumný vztah k požitku se vyznačuje pro Pfallera schopností dát rozumnosti, která spočívá třeba na nepití a nekouření, meze a požitek alkoholu si někdy dopřát. Dát rozumnosti meze pak znamená vyčlenit si určité rituály, prostřednictvím kterých si člověk dovolí uniknout tlaku každodennosti, a to třeba i při kouření nebo při popíjení alkoholu. Tyto rituály přitom slouží právě tomu, aby byl člověk následně schopen věnovat se smysluplné práci.

Tvorba podobných rituálů mimo každodennost představuje, jak upozorňuje Pfaller, určitou společenskou konstantu. Užívání alkoholu či jiných opojných látek sehrávalo roli po staletí či dokonce tisíciletí právě v mnoha náboženských rituálech, prostřednictvím kterých se člověk ocitl mimo svou každodennost. Mohl si na okamžik oddechnout, aby se do každodennosti mohl vrátit a být schopen v ní na čas opět vydržet.

Není proto nijak podivné, že opojné látky byly spojovány s tím, co je svaté. Svatost přitom původně neoznačovala dokonalost, ale vydělenost z běžného provozu. Spíše než o dokonalost se proto jednalo o jinakost, díky které si jsme schopni si oddechnout od každodenního lopocení. Alkohol a jiné opojné látky se staly čímsi nekalým až v momentě, kdy se odpoutaly od vzácných, ale pravidelných rituálních okamžiků.

Podíl alkoholu na usazení člověka

Že současnost alkohol a opojné látky na něco bytostně nekalého přeznačila, si můžeme všimnout třeba na nejstarší literární památce lidstva. Epos o Gilgamešovi vyrůstající z mytických látek, které se datují do doby až 3000 let před naším letopočtem, je dalek toho, aby pojímal pití piva jako prohřešek vůči civilizaci. Je tomu přesně naopak. Enkidu, divoch neznalý civilizace, který se má stát nejlepším přítelem krále Gilgameše, prochází procesem polidšťování a začleňování do lidské civilizace právě pitím piva, tedy lidského kulturního produktu. Není divu, alkohol platil v sumerské společnosti za kulturní výdobytek par excellence – sloužil jako konzervační prostředek, jako zdravá alternativa ke snadno se kazící vodě, jako lék, ale i jako platná měna.

Geniální nápady nepřicházejí ve stavu nedostatku a nouze, ale naopak ve stavu nadbytku

Alkoholu jako znamení kultivace lidského pokolení se se vší vážností věnuje i evoluční biolog Josef Reichholf ve své knize Proč se lidé usadili: Největší záhada lidských dějin (Warum die Menschen sesshaft wurden: Das grösste Rätsel unserer Geschichte, 2008). Tradičně se má za to, že lidé byli nuceni se usadit vinou nedostatku lovné zvěře. Když nebyl dostatek volně žijící zvěře, začali vyhladovělí předci přemýšlet o alternativních způsobech obživy. Jenže podobný scénář se Reichholfovi jeví jako dosti neuvěřitelný. Proč by mělo být zrovna v úrodném půlměsíci málo lovné zvěře? Geniální nápady navíc nepřicházejí ve stavu nedostatku a nouze, ale naopak ve stavu nadbytku.

Jak to tedy bylo s usazením člověka? Dle Reichholfova scénáře narazil dobře živený předek na zkvašené ovoce nebo divoce rostoucí obiloviny. Produkt kvašení mu zachutnal, a řekl si, že tenhle zážitek si přeje zopakovat. Proto se usadil, aby čekal na další úrodu. A postupně se učil této další úrodě trochu dopomoci. Člověk se tak usadil a jako vedlejší produkt své pijanské vášně ještě objevil výhody zemědělství. Zatímco hlad přiměje člověka k tomu, aby divoce táhnul dál a dál, výhled na pohár piva z něj činí usedlého a disciplinované zemědělce.

Snaha dostat se zcela pod svou vlastní kontrolu cestou odpírání, nemusí být nutně cesta vedoucí k vysvobození

Řecké poselství

Podobně tvrdí i Pfaller, že k disciplinovanosti se nepropracujeme tím, že si budeme zakazovat veškeré neřesti, ale jedině tím, že se s nimi naučíme pracovat a tak trochu na ně i přistoupíme. Odmítneme-li je zcela, jak se o to snaží současná společnost, hrozí, že neřestem začneme propadat skutečně zvířecím způsobem. Žádný z představených autorů přitom nepochybuje o tom, že kouření cigaret i pití alkoholu ve větších dávkách ohrožuje zdraví. Snaha dostat se ale zcela pod svou vlastní kontrolu cestou odpírání, nemusí být nutně cesta vedoucí k vysvobození.

Tuto skutečnost mistrně ukazují staří Řekové, kteří dle Pfallera disponovali schopností mírnit se ukázkovým způsobem. Dokladem jsou řecké tragédie na počest boha vína Dionýsa. Tragédie s názvem Bakchantky dokládá, jak dobře si byli Řekové vědomi skutečnost, že ti, kteří se odmítnou dobrovolně vzdát bohu opojení a poddat se rozumnému a časově omezenému šílenství, propadnou šílenství nikoliv rituálnímu, ale šílenství skutečnému. Svoboda nespočívá v dokonalé rozumnosti, ale v rozumnosti, která zná své vlastní meze.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.