Dosud nejfunkčnější totalita je na dosah

To, čeho se minulé režimy pokoušely dosáhnout násilím, zařídily moderní technologie a městský život zcela nenásilně a přijímáme to s nadšením.

Plakátek objevený letos v dubnu v Berlíně. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Plakátek objevený letos v dubnu v Berlíně. | foto: © Česká poziceČeská pozice
Plakátek objevený letos v dubnu v Berlíně.

Enkidu v Eposu o Gilgamešovi byl původně divochem srostlým s přírodou. Žil s gazelami a další stepní zvěří. Město, do něhož ho vtáhla žena, která ho svedla, nebylo v eposu zobrazeno jako město hříchu a všelijakých neřestí (srovnejme třeba se starozákonním zobrazením Sodomy a Gomory), ale jako civilizovaný prostor, který zkvalitňuje lidský život: „Pojď, zavedu tě do Uruku hrazeného, do čistého chrámu, příbytku Ana a Ištary, kde žije Gilgameš dokonalé síly (…) Pojď, Enkidu, do Uruku hrazeného, / kde muži jsou opasky opásáni / a den co den svátek slaví, / kde přebývají chlapci rozkoše / a nevěstky postavou krásné, / svůdných vnad a veselí plné / statečné muže z nočního lože vyjíti nutí.

Uvažování dnešního euroatlantického člověka, zdá se, je v lecčems podobné městu Uruk. Města jsou místy vytrženými člověkem z přírody. Poskytují kulturu, vzdělání, zábavu, komunikaci, relaxaci, moc, kariéru, požitky, bezpečí – civilizují člověka. Nabízejí tisíce zážitkových programů, z nichž si dennodenně můžeme volit dle chuti.

Různá města jsou odlišná, mají svou vlastní atmosféru, vlastní pamětihodnosti, svébytnou kulturu, nicméně Saládín Čamča v Rushdieho Satanských verších říká: přeleťte třeba tisíce mil z Bombaje do Londýna a přes všelijakou různost kultur nebudete tak šokováni jako venkovan, který se přestěhuje sice jen pár mil, ale zato se jeho cesta počíná v zapadlé vesnici a končí ve velkoměstě.

Města člověka vytrhují ze samoty. Žijeme v dokonale fungujícím mikrosvětě, mraveništi. Už jen než se dostaneme do práce, potkáme stovky lidí. Jsou všude, kam se podíváme. Když přijdeme domů, moderní sociální sítě nás vtáhnou zpět do společenství, z něhož jsme odešli do svého domova. Doporučujeme „přátelům“ na svém profilu zajímavé novinky, zajímavé knihy a koncerty, svoláváme společné akce, vyvěšujeme fotografie svých dětí, svého partnera, nově zrekonstruovaného bytu, oznamujeme rozchod s partnerem, úmrtí dětí – prostě sdílíme se svými „přáteli“ všechno.

Je-li člověk tvorem společenským, je dnešní městský člověk vrcholem dosavadní civilizace. To, čeho se totalitní režimy v minulosti pokoušely dosáhnout všelijakým násilím, tedy zničení soukromí, zařídily moderní technologie a městský život zcela nenásilně – na veřejnosti jsme mezi lidmi, v soukromí jsme mezi lidmi. Neustále jsme nuceni manifestovat radost ze života (na otázku, jak se máte, odpovídáme, že „dobře“), aniž bychom někde nacházeli azyl, kde bychom se mohli usebrat. Není kam se schovat – kdo není vygooglovatelný, jako by neexistoval.

Uchovat si odstup, znamená být vyloučen

Je to totalita, která si mimoděk nárokuje z člověka udělat veskrze veřejného tvora, manifestujícího příklon k život

A tak se Orwellova vize z románu 1984 se může naplnit, byť za zcela jiných podmínek, než si George Orwell možná myslel. Totalita v tom podstatném smyslu zde přítomná je – a to totalita zcela dobrovolně přijímaná, dokonce přijímaná s nadšením. Je to totalita, která si mimoděk nárokuje z člověka udělat veskrze veřejného tvora, manifestujícího příklon k životu (pokud nechce stát stranou a být „jiný“).

Vzpomeňme třeba na scénu z románu Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění, v níž v roce 1948 hlavní hrdina (plný pochybností – protože opakem víry není nevíra, ale právě pochybnost, nevíra je jen vírou svého druhu) prochází ulicemi plných šťastných, jásajících, zpívajících lidí utvářejících kruh, kteří žijí tím, že veřejně „sdílejí“ svůj pocit štěstí. Nestát v kruhu, uchovat si odstup a soukromí, znamená být vyloučen, stát mimo, být podezřelý.

Ovšem to, co dnes vzniká, je paradoxně ve svém důsledku totalita samoty: máme už totiž tolik přátel, že je to stejné, jako bychom se přátelili s celým světem a současně s nikým. Žijeme v bytech velkých domů namačkáni na sebe, ale víme o sobě málo. Odhalujeme se dennodenně na sociálních sítích, ale málokdo si toho všímá – nemá čas zkoumat odhalené druhé, ani se zamýšlet nad odhalováním, protože se současně odhaluje sám.

Není proto neobvyklé spatřit člověka na první pohled šťastného, veselého, nevynechávajícího jedinou příležitost být mezi lidmi, jak potřebuje k životu antidepresiva. Cítí se totiž bez přítele. Byť má kolem sebe – povětšinou virtuálně – tisíc přátel a známých. Takový člověk, zdá se mi, je typem budoucnosti.

James Joyce v Odysseovi zobrazuje v jedné z kapitol Dublin počátku dvacátého století jako bez ladu a skladu a beze smyslu se proplétající masu lidí, kteří mezi sebou vedou bezobsažné hovory a kamsi spěchají, aniž by měli cokoli smysluplného na práci. Lidé jsou na ulicích, vprostřed společnosti, mezi přáteli, komunikují. Nejsou však přesto schopni nic podstatného mezi sebou sdílet. Typicky joyceovská paralýza moderní doby známá už z Dubliňanů. Skutečná blízkost mezi nimi není, jsou si odcizení, přestože se potkávají každý den a zdánlivě by se řeklo, že se znají jak své boty.

Moderní městský život se joyceovskému popisu, zdá se mi, podobá. Potkáváme se a sdílíme ozvěny našich zážitků – pokud možno všechny. Mezitím jsme čím dál víc sami.