Je to známý příběh. Španělský král Juan Carlos I., jenž je dle ústavy „zosobněním národa“, si v dubnu vyjel do africké Botswany, kde lovil slony. A to neměl dělat. Uznávaný panovník, který převedl zemi od Frankovy diktatury k demokracii, si tam jednak zlomil kyčel, ale hlavně si vysloužil nevoli španělského lidu, která je nyní patrná i z „inovativního“ názvu náměstí v katalánské Barceloně: namísto Královského náměstí je to již Sloní rynek.
Jak vidno, v 21. století si ani král nemůže dovolit všechno, natož si vyrazit na lov milých slonů, o nichž i Charles Darwin prohlásil, že se o těch „indických říká, že někdy pláčou“. Oči pro pláč však zbyly čtyřiasedmdesátiletému mocnáři, jehož už tisk podle BBC News v roce 2006 usvědčil ze střílení chobotnanců, když otiskl „triumfální“ fotografii pózujícího krále nad mrtvým slonem. Což by čestný předseda španělské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF), jímž byl král už od roku 1968, nejspíše dělat neměl...
Odezva byla briskní, přestože šlo o „povolený a kontrolovaný lov“, jak uvedla agentura AP. Domácí politici hřímali, že cesta za 44 tisíc eur na zabíjení slonů je v době krize políčkem všemu španělskému lidu, který souží asi 23procentní nezaměstnanost. „Král si musí vybrat svými povinnostmi a abdikací, která by mu umožnila dopřávat si odlišný způsob života,“ sdělil lídr madridských socialistů Tomás Gómez. Panovník se dokonce za svou chybu omluvil. Petici za královo odstoupení z čela španělské pobočky WWF ale podepsaly desetisíce lidí a nakonec výbor 226 hlasy oproti třinácti rozhodl o králově sesazení.
V čem ale spočívaly hlavní kontroverze a proč je příběh hodný pozornosti? Není to černobílé. Proč by si král nemohl zastřílet na slony, navíc s povolením úřadů? Tak se ptali ti ze staré školy. Konzervativní list ABC taktéž obhajoval královo právo na „soukromí“ a odsoudil snahy zneužít jeho nehody a lovu k útokům na parlamentní demokracii, nicméně – jak ukazuje květnový „street-art“ z Barcelony – pana krále si už všichni Španělé neváží.
On je totiž takový (zabitý) slon zvířetem, jež vzbuzuje značné emoce...Totiž speciálně takový (zabitý) slon je zvířetem, jež vzbuzuje značné emoce. Lidem slouží nejméně přes 5000 let, kdy Indové dle věrohodných zpráv začali s jejich krocením. Jezdci na elefantech (zvaní mahuti) je dokáží pomocí citlivých bodů na těle parádně kočírovat, i když se dá říci, že si sloni s člověkem užili své. A nejde jen o lov kvůli cenné slonovině.
O nejstrašnějším týrání zvířat
„Ačkoliv je slon v jižní Asii posvátné zvíře, způsob, jakým je chycený slon krocen, je nejstrašnějším týráním zvířat, které jsem v životě viděl,“ píše zoolog Zdeněk Veselovský ve své knížce Člověk a zvíře (2000). „Chycené zvíře je pevně za nohy a krk spoutáno mezi dva kůly či stromy, lovec mu potom nařízne boltec, aby s krví vytekl divoký duch džungle. Potom za soustavného bodání, kdy zvíře sebou cloumá na lanech a zděšeně a bolestně řve, se lovci snaží co nejrychleji zlomit odpor a duch zvířete. Krocení díky krutým podmínkám trvá poměrně krátce, hladem i týráním zubožené zvíře již za několik dnů k sobě nechá přijít ošetřovatele a strpí ho i na hřbetě,“ uvádí legendární profesor Veselovský.
Sloni jsou známí jednak inteligencí (ČESKÁ POZICE již ukázala, jak pěkný autoportrét umějí namalovat), ale i svými city. Sloni chodí kolem zemřelých druhů, dotýkají se skoro až láskyplně starých sloních kostí a také se jim zřídka koulejí slzy. Píše o tom nejen Darwin, ale i bioložka Cynthia Mossová, potulný krotitel slonů George Lewis (slonice Sadie se prý rozplakala, když se neuměla naučit požadované cirkusové číslo), spisovatel Victor Hugo v deníku z 2. ledna 1871 nebo autoři knihy Když sloni pláčou vydané i česky (1998).
Kdyby král Juan Carlos I. „picnul“ tygra, buvola nebo jelena, petice by se nejspíše nekonaly, ale slon – to je jiná liga! Král už nemůže všechno; ani beztrestně zabíjet. I když to jsou „jenom“ němé tváře, právně vzato: „jen“ věci bez citu.
Michel de Montaigne napsal pojednání O krutosti (1580), v němž se jako jeden z prvních postavil proti lovům pro zábavu: „Co se mě týče, nikdy jsem nebyl schopen bez pocitu tísně sledovat pronásledování a zabíjení nevinných zvířat, jež se nemohou bránit a která nám nijak neubližují. Běžně se stává, že jelen najednou cítí, jak mu docházejí dech a síly, a už nemá kam utéci. Nemaje úniku ani prostředku obrany, vrhne se před nás a najednou nás, kdož jej pronásledujeme, se slzami v očích prosí o slitování...“
Královských náměstí je spousta; nezaslouží si už po těch tisících let trápení, otročení a vybíjení nějaký ten plácek i Slon?
