Snaha o nalezení alternativ k tradičnímu pravolevému dělení sílí logicky v době, která je vnímána jako kritická. Jako o kritické době se o současnosti vyjadřuje rakouský filosof Konrad Liessmann ve své nejnovější knize esejů Chvála hranicím. Kritika politické soudnosti (Lob der Grenze. Kritik der politischen Unterscheidungskraft). Kniha představuje zamyšlení nad možností reflektovat krizi a pomocí této reflexe přetvářet skutečnost.
K myšlenkovému přetváření skutečnosti je právě období krize nejvhodnější. Pojmy krize stejně jako kritika jsou odvozeny od řeckého slovesa krinein, což znamená rozlišovat. Proces krize tak můžeme chápat jako zakoušení nových diferencí a jako příležitost pro revizi starých rozlišení.
Krize není výkyvem kapitalismu
Otázku, zda skutečně proděláváme nějakou kritickou dobu, ve které se lámou dějiny, nechává Liessmann otevřenou. Knihu uvádí citátem německého filosofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, dle kterého víme, že něco začalo, teprve tehdy, když to i skončilo. Jinými slovy pro správné uchopení skutečnosti potřebujeme její vnější ohraničení. Ale ať už se skutečně nacházíme v přelomové době, či nikoliv, je nesporné, že samotné přesvědčení, že doba je v mnohých ohledech kritická, nám může otvírat nové pohledy na skutečnost.
Ocitá-li se pod palbou kritiky v současné době kapitalismus, upozorňuje Liessmann, že to ještě neznamená, že bychom kapitalistické uspořádaní měli zavrhnout. Spíše je třeba podívat se na to, co jsme si po dlouhou dobu mysleli, že je kapitalismus. To, že kapitalismus plodí krize, totiž není nic, co by s životem kapitalismu bylo neslučitelné. Od jeho samého zrodu byla krize jeho živnou půdou a sám kapitalismus zároveň krize neustále produkoval. Krize by pak nebyla jeho výkyvem, ale normálním procesem. Jen v posledních letech jsme měli tendenci si namlouvat, že jsme se s „krizovostí“ kapitalistického pořádku vyrovnali, sami sebe jsme přesvědčovali, že jsme kapitalismus dostali pod kontrolu a nadále už budeme jen růst. To, čeho jsme nyní svědky, je proto návrat k normalitě, kterou zakoušíme jako krizi.
Nefunkčnost manažerské správy
Součástí tohoto návratu musí být uznání, že kapitalismus nemá status přírodního zákona, s kterým by bylo neetické experimentovat
Krize proto může být chápána jako moment, kdy se věci vrací na půdu normality. Součástí tohoto návratu musí být dle Liessmanna uznání, že kapitalismus nemá status přírodního zákona, s kterým by bylo neetické experimentovat. V jedné ze svých esejí vyjadřuje Liessmann přesvědčení, že za velmi pozitivní přínos krize chápe uznání či dokonce vytvoření rozlišení mezi různými typy lidských činností, která byly po dlouhou dobu cíleně smazávána. Konkrétním výsledkem takového kritického myšlení je uznání, že existuje ještě jiný rozum než ten, který se zabývá kalkulem výnosu a ztrát. Následně může být odňata svatozář postavě manažera a jeho způsobu spravování firmy.
Právě manažer s jeho instrumentálním rozumem byl totiž dlouhá léta považován za světce, kterému se vždy daří a který netrpělivě kroutí očima nad prodělečným veřejným sektorem. Proto bylo seznáno, že bude vůbec nejlepší, když zavládne manažerský duch úplně všude – od veřejných institucí po vzdělávací zařízení až po nemocnice. Nakonec byl sám stát coby veřejná věc pojat jako podnik, kterému se daří, je-li spravován šikovným manažerem.
Objev nefunkčnosti manažerské správy vede k vytváření nových diferencí, k tomu, že rozlišujeme jednotlivé segmenty lidské činnosti a doceňujeme, že pakliže vládu přenecháme výhradně kalkulu ekonomických výnosů a ztrát, snadno ohrozíme podstatně cennější statky, jakými může být mezilidská solidarita nebo životní prostředí. Je-li navíc stát spravován jako firma, můžeme utržit nemalé ztráty i v oblasti občanské svobody.
Toto uznání, že si každý segment žádá své, lze dle Liessmanna považovat za klíčové poselství současného myšlení o krizi. Nejde o to, že bychom měli slepě odmítnout technický kalkul, namísto manažerské vlády halasně podporovat vládu byrokratickou nebo namísto slabého (dle Liessmanna „anemického“) státu volat po státu silném. Návrat na půdu normality, o níž hovoří Liessmann, může mimo jiné znamenat i to, že získáme zpět něco ze své ztracené lidské svobody, a to tak, že ovládneme to, co léta ovládá nás, tedy neúcta k čemukoliv kromě otázky výnosů a ztrát. Instrumentální rozum je totiž dobrý sluha, ale moc zlý pán.