Lidovky.cz

Co je to vzdělání aneb Kdo tady překáží?

  5:51

Nad myšlenkou Davida Fostera Wallace: Jádrem vzdělání je jediné - zabránit tomu, aby se člověk stal otrokem své hlavy.

Vzdělání není plnění sudů, ale rozněcování plamenů. Hérakleitos z Efezu. (Nápis zachycen na budově naproti vchodu do Univerzity Friedricha Schillera v Jeně.) foto: Foto: Tereza MatějčkováČeská pozice

V roce 2005 byl David Foster Wallace,  jeden z nejuznávanějších amerických spisovatelů současnosti, požádán o pronesení proslovu k závěrečnému ročníku Kenyon College. Volba tématu byla na spisovateli, který nikdy předtím a nikdy potom k žádné podobné přednášce nesvolil. Ač se tedy jedná o jedinou přednášku, kterou Wallace kdy přednesl a kterou kdy přednese (v roce 2008 spáchal Wallace ve svých 46 letech sebevraždu), řadí se k legendárním proslovům. Nese název „Toto je voda.“ a zabývá se otázkou, v čem spočívá vzdělání.

Jedná se o otázku starou jako filosofie či lidské myšlení samo. Přitom myšlenka, kterou vyjadřuje komentovaný nápis, patří v současnosti k již otřepanějším frázím. Žádné memorování, žádné nalévání nesouvisejících znalostí, žáky a studenty je třeba naučit, aby mysleli sami za sebe.

V úvodu k přednášce i Wallace přiznává: Že je vzdělání procesem, při kterém vás někdo učí myslet, je otřepaná fráze. Skoro by se proto chtělo říct: vyhodit a už prosím nepoužívat. Jenže dle spisovatele jsme k podobným frázím, o nichž vlastně nikdo nepochybuje, často málo vnímaví. Mnohdy tyto otřelé fráze obsahují hlubokou pravdu. Další otřepanou pravdou totiž je, že to, co je nám nejbližší nebo velmi důvěrné, stěží vnímáme. Tomu, co je nám nejblíže, často rozumíme ze všeho nejméně. K této situaci odkazuje i název přednášky: „Tohle je voda.“

Podobenství o rybách a Eskymácích

Přednášku otevírá Wallace podobenstvím: plavou vedle sebe dvě ryby a narazí na rybu starší. Starší ryba se na ně obrátí: „Čau kluci, nevíte, co je to voda?“ Mladší ryby plují dál a po chvilce se na sebe obrátí: „Sakra, co je to ta voda?“

Dle Wallace se tyto banality dotýkají naprosto zásadním způsobem samotné podstaty našeho žití

Další banalita. Jenže dle Wallace se tyto banality dotýkají naprosto zásadním způsobem samotné podstaty našeho žití. A výrok, že vzdělání není plněním sudů, ale rozněcováním plamenů, je takovou otřepanou banalitou, která se dotýká samotné podstaty vzdělání. Schopnost myšlení je totiž nejúžeji spjata se schopností výběru toho, o čem a jakým způsobem chceme přemýšlet. Tím, že se vzděláváme, získáváme schopnost rozlišovat mezi tím, o čem je třeba přemýšlet, a tím, co je třeba vypustit. Zároveň se však cvičíme i v tom, jakými různými způsoby lze o dané věci uvažovat.

K tomu připojuje Wallace další podobenství: Sedí spolu dva Eskymáci, jeden ateista, jeden věřící a přou se o existenci Boha. Ateistický Eskymák se najednou dozná: „No, ono to není o tom, že bych se nikdy netázal, zda Bůh existuje. Zrovna nedávno. Ztratil jsem se ve sněhové bouři, neviděl jsem dopředu dozadu, všude bílá tma, čtyřicet stupňů pod nulou. A tak to na mě přišlo. Padnul jsem na kolena a začal jsem se modlit: Bože, jestli existuješ, rychle něco udělej, protože já jsem uvízl ve sněhové bouři a bez tvé pomoci umřu.“ Věřící se podiveně podívá na ateistu: „Takže ty teď věříš.“ Ateista mávne rukou: „Ale kdepak – z ničeho nic se objevilo několik Eskymáku a ukázali mi cestu domů.“

Dvě možnosti, jak přežít den

Ve vzdělání nejde o to, aby se ateista stal věřícím nebo naopak, ale aby se člověk denně pokoušel své prožitky pojímat jako pobídky uznat alternativy ke svému myšlení

Na tomto příběhu ukazuje autor zatvrzelost ateisty, který automaticky přijal, že záchrana je otázka banální náhody. I v případě záchrany vlastního života se tak nakonec nemusí jednat o naprosto nic, co by vyčnívalo z  každodenního lopocení. Žádný pozoruhodný zážitek. Vzdělání je tu právě proto, říká Wallace, aby zasáhlo třeba i v těchto okamžicích – na zatvrzelém Eskymákovi bylo, aby v této zkušenosti rozpoznal znamení. Třeba ani tak nešlo o to, aby uznal, že existuje Bůh, ale o to, aby připustil, že k jeho myšlení existují alternativy, že jeho nacvičené myšlenkové mechanismy nejsou tytéž, které jsou u podstaty chodu světa. Ve vzdělání tedy nejde o to, aby se ateista stal věřícím nebo naopak, ale aby se člověk denně pokoušel nabourávat své tradiční způsoby uvažování a své prožitky pojímal jako pobídky uznat alternativy ke svému myšlení.

Proto lze dle Wallace tvrdit, že jádrem vzdělání je jediné: zabránit tomu, aby se člověk stal otrokem své hlavy. Nejde přitom jen o závažné otázky, jako je třeba otázka víry. Jde o to, jakým způsobem dokážeme prožít a přežít každý jednotlivý den. Jde tedy například i o to, jak se dostaneme z práce domů. Jedna možnost je ta, že budeme naštvaní a vzteklí, protože nebudeme rozumět tomu, proč se chce zrovna v tuto dobu tolik lidí dostat domů. Nesnášíme všechny ty lidi, kterými se musíme prodírat večer v supermarketu a v duchu proklínáme i slečnu u pokladny, která nám „se smrtí v hlase popřeje krásný zbytek dne“. Jednoduše se nám všichni pletou pod nohy a my je nesnášíme.

Třeba to nejsou oni, kdo překáží vám. Vy se pletete do cesty jim.

Na tuto útrapnou cestu z práce domů se však můžeme podívat i z jiné perspektivy a konzumní peklo tím proměnit v celkem poklidné místo. Vždyť co vy víte – třeba ta paní, kterou proklínáte, protože vám omylem vjela nákupním vozíkem na nohu, celý den pečovala o svého nemocného muže. A ta mladá pokladní, která sedí u kasy od samého rána, pravděpodobně bere ještě mnohem méně než vy, od kterého musí snášet otrávené pohledy, a navíc na ni doma čeká malé dítě, které vychovává a živí úplně sama. Jinými slovy to nejsou oni, kdo překáží vám, ale vy se pletete do cesty těm, kteří mají těžší život a jejichž čas je dost možná drahocennější.

Wallace se přiznává, že on sám tímto způsobem většinou neuvažuje. Ale vzdělání by mělo v ideálním případě člověku poskytnout volbu nebo spíše vědomí volby, že myšlení nám bylo dáno proto, abychom s ním pracovali. Nelze proto považovat za vzdělaného takového člověka, který běhá sebestředně po světě a na všechny kolem vztekle prská. Jestli má nějaký problém se světem, je na něm, aby si ho vyřešil. Koneckonců je to on, kdo tu překáží.

V otázce vzdělání se tedy dle Wallace nehraje o nic méně než o holý život. Člověk se učí žít a testuje, jaké myšlenky ho nejspíš usmrtí ještě zaživa a jaké mu umožní prožít snesitelný život. Bezezbytku tedy platí i další klišé: neučíme se pro školu, ale pro život. Naše myšlení je totiž voda, ve které plaveme.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.