Cesta evropského domorodce do rezervací

Etnická transformace starého kontinentu v devíti fázích. Byli jsme dekadentní, za pár generací možná nebudeme vůbec.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Foto: István LékoČeská pozice

Nálepka, kterou jsme zaznamenali v centru Prahy, výmluvně popisuje určitý náhled na proměnu Evropy. Komentuje ho Benjamin Kuras, dříve však zvýrazněme jednotlivá hesla z obrázku:

  • WE’RE A SHAMEFUL HOMOGENOUS SOCIETY (Jsme ostudná homogenní společnost)
  • THEY DO THE JOBS, WE DON’T WANT TO DO (Dělají práce, které se nám nechce dělat)
  • THEY HELP US FIGHT OUR DEMOGRAPHIC CRISIS (Pomáhají nám bojovat s demografickou krizí)
  • THEY WILL PAY OUR PENSIONS (Budou platit na naše penze)
  • IMMIGRANTS WHO COMMIT CRIMES ARE A MINORITY (Imigrantů, kteří pachájí zločiny, je menšina)
  • NOW WE ARE FINALLY A MULTIRACIAL SOCIETY (Nyní jsme konečně multirasová společnost)
  • WE MUST RESPECT THE WILL OF THE MAJORITY (Musíme respektovat vůli většiny)
  • AFTERALL, OURS WAS A DECADENT SOCIETY (Koneckonců, naše společnost byla dekadentní)

KOMENTÁŘ Benjamina Kurase / „Mluvit o nějakých původních domorodých Britech je naprostý nesmysl, Británie byla vždy kříženecký národ imigrantů.“

Pravila koncem roku 2012 v televizní debatě jedna britská levicová myslitelka, původem z Jamajky. Nadarmo se jí snažil rozhořčený předseda Britské národní strany Nick Griffin vysvětit, že domorodí Britové jsou Angličané, Skotové, Welšané a Irové, na nichž se dnes provádí etnická čistka a ohrožují se jejich práva na zachování kulturního dědictví zaručená Deklarací OSN o právech domorodých národů z roku 2007.

Jak by se mohli nějací domorodí Britové scvrkávat, když žádní neexistují?

Griffina dávno všichni berou jako karikaturu rasisty a fackovacího panáka. Jenže i nerasisté si už tehdy delší dobu všímali, jak rychle se mění složení obyvatel největších britských měst. Někteří na to jsou pyšní, jak krásně nerasistický je ten britský lid. Jiní se začali obávat o přežití Britů jako svébytného národa (respektive jeho čtyř složek jako svébytných národů). Málokdo si mezitím všiml, že britský parlament v roce 2009 schválil rezoluci, že žádní původní domorodí Britové neexistují. Takže levicová myslitelka jamajského původu jen opakovala oficiální parlamentní pravdu. Statistický průzkum zjišťující v roce 2012, že v Londýně se „domorodí Britové“ scvrkli už na 40 procent všeho obyvatelstva, byl tedy de facto porušením zákona a faktuální absurditou. Jak by se mohli nějací domorodí Britové scvrkávat, když žádní neexistují?

Takže si do přiloženého obrázku „Melting Pot“ na úplný spodek dopišme toto závěrečné heslo:

„Neexistují žádní původní domorodí Britové“.

Neexistovali nikdy

Totéž co o Britech, platí o všech evropských národech, na něž (každý národ jednotlivě) každou chvilku vyjde nějaká podobná direktiva EU, jestli už mezitím taky nevyšla. Ne že by „už“ neexistovali, protože byli etnicky vyčištěni. K tomu ještě podle odhadů odborníků chybějí dvě či tři generace. Oni ti Britové (a ostatní evropské národy) podle oné britské parlamentní rezoluce (a brzké direktivy EU) neexistovali nikdy, byli to vždycky promíchaní ratlíci. Takže žádná etnická proměna Británie (a ostatních západoevropských zemí) neprobíhá, nýbrž vše se vyvíjí tak, jak se to vždy vyvíjelo a není s čím si dělat starosti.

Brzy bude potřeba nějak umlčet dva oxfordské profesory genetiky

Brzy bude potřeba nějak umlčet dva oxfordské profesory genetiky Bryana Sykese a Stephena Oppenheimera, jejichž výzkum jako na potvoru potvrzuje kontinuitu britského DNA nějakých 10.000 let zpět a jeho příbuznost stejně starému obyvatelstvu iberského poloostrova. Toto DNA prý tvoří (ještě i při dnešním promíchání) přes 80 procent britských genů, dnes ztotožňovaných s kulturou keltskou. Do té se přimíchalo (přišlo, vidělo, zvítězilo a odešlo) pár genů římských, ty doplnilo pár genů dánských, vikingských a anglosaských a nakonec pár genů normanských. Celé normanské okupační vojsko, které od invaze roku 1066 vládne Anglii, čítalo sedm tisíc lidí.

Někdy koncem 11. století se všechny dosavadní geny promísily a uklidnily se v stabilní svérázné etnikum s domorodou kulturou, z níž vyrostly geny jako Marlowe a Shakespeare. Teprve v jejich době, koncem 16. století, se dostavila další první špetka (asi 50 tisíc) nových genů v persekvovaných francouzských protestantech zvaných huguenoti. Po nich následovala za Cromwella špetička (pár tisícovek) původně španělských a portugalských Židů z Holandska. Pak zas dvě staletí nic, až po pár desítek tisíc židovských uprchlíků z ruských pogromů koncem 19. století.

Instituční rasismus

Všechny tyto imigrace se staly většinou hned po příchodu, ale nejpozději v druhé generaci, vášnivými a loajálními Brity, ne-li úplně geneticky, pak kulturně. Měly to společné (a to štěstí), že byly od britských domorodců téměř k nerozeznání. Tato nerozeznatelná míchanice – ještě s přidáním pár stovek tisíc evropských uprchlíků před nacismem a komunismem – se stmelila v onu „ostudnou homogenní společnost“, kterou nacházíme v prvním hesle našeho obrázku. A za kterou se všichni společně stydíme – a jestli nestydíme, stydět bychom se měli, protože je rasistická – a dokonce, jak v roce 1999 zjistila britská studie zvaná MacPhersonova – institučně rasistická.

Trestným činem rasismu se  stal „jakýkoli incident, který za rasistický pokládá jeho oběť nebo jakákoli jiná osoba“

Ta nás ujišťuje, že do kterého úřadu vstoupíme, tam se na nás usmívají samí rasisté. Trestným činem rasismu se podle ní a se schválením parlamentu stal „jakýkoli incident, který za rasistický pokládá jeho oběť nebo jakákoli jiná osoba“. Podle tohoto geniálního, všeobecně použitelného a také hojně využívaného zákona může z rasismu obvinit kdokoli kohokoli kdykoli.

Mně to naposled udělal nový rumunský soused, jemuž jsem po půlnoci za otřásání balkánské muziky celým domem vynadal, ať si, bezohledný arogantní pacholek, takové manýry provozuje doma v Rumunsku. (No dobře, přiznávám, předeslal jsem to Rumunsko v takovýchto kontextech často a pochopitelně ulétajícím anglickým slůvkem začínajícím písmenem F).

Uhájil jsem se upozorněním, že urážka byla mířena na nepopiratelnou bujarost rumunské hudby a ne na Rumuny jako takové, že ostatně Rumuni nejsou zvláštní rasa a tudíž se nemohou vydávat za terč rasismu, a že ostatně navíc podle nedávných oficiálních statistik jsou Rumuni v Británii v propočtu na osobu nejzločinnější etnikum, jehož svědectví proti dlouholetému (téměř domorodému) zákony ctícímu Britovi nemusí nutně být stoprocentně spolehlivé.

Vyvázl jsem o fous, ale musel jsem smeknout, jak rychle se nejnověji příchozí Rumuni otrkávají ve svých etnických právech, na něž my domorodí i téměř domorodí už čtyřicet let platíme daně.

Trik chlácholící naše svědomí

I vznikla spousta nových institucí, jejichž dobře placení (z kapes daňových poplatníků) referenti s absolutoriem sociologie, politologie nebo „community relations“ sledují, kdo všechno je skrytý rasista a jak jej z toho léčit v terapeutických workshopech. Pomáhají tak lidem objevovat v sobě „podpovrchový rasismus“, o kterém by se jinak nedověděli. A pak se z něho kát.

Za pár desítek let si i oni polepšili a tu práci, kterou se nechtělo dělat nám, se už nechtělo dělat ani jim

V době, kdy tento zákon vycházel, už tu naši nestoudnou rasistickou homogennost několik desítek let napravovali Jamajčané a Trinidaďané, kteří po druhé světové válce přijeli vypomoci v pracovních místech, do nichž se nevrátili padlí vojáci a ostatním se do nich nechtělo, když labouristé zavedli podporu v nezaměstnanosti. Několik desítek tisíc Indů vyhnaných z Afriky za nás domorodce převzalo ty drobné obchůdky a trafiky, v nichž už nás nebavilo od rána do večera postávat. Říkalo se tomu soucit s pronásledovanými a znevýhodněnými. A maskovalo to ten náš instituční rasismus. Dávali jsme jim „práci, kterou se nám nechtělo dělat“ – jak praví druhé heslo obrázku.

Za pár desítek let si i oni polepšili a tu práci, kterou se nechtělo dělat nám, se už nechtělo dělat ani jim. I museli jsme povolat další. Ti nám nejen dělali práci, kterou nechtěl dělat nikdo jiný, ale také nám (třetí heslo obrázku) „pomáhali potýkat se s demografickou krizí“, která nám vznikla, když nás přestalo bavit rodit a starat se o děti. Když nemáme děti vlastní, musíme si přivlastnit jiné, aby (čtvrté heslo obrázku) „na nás měl kdo platit penzi“.

Ale aby nás nemohl nikdo nařknout z rasismu a diskriminace, vymysleli jsme si trik chlácholící naše svědomí: Když se nechce nic dělat nám a máme bohatý a laskavý stát, který se o nás postará, bylo by nefér chtít po přistěhovalcích, aby pracovali za nás, když se ten náš stát může postarat i o ně. Od samého příchodu. Zvlášť když jsme tu jejich chudobu zavinili my, tím kolonialismem a imperialismem.

To se v roce 2000 stalo oficiální politikou Blairovy vlády. Její záměr „etnicky transformovat Británii tak, aby se už nikdy nemohl vrátit (domorodý) konzervatismus“ se zdařil tak dokonale, že v něm pokračuje zrychleným tempem i strana říkající si konzervativní. Aby nevypadala institučně rasistická a dostala i těch pár imigrantských hlasů, jejichž zisk si Blair zaručil dostatečnou finanční podporou, aby se měli líp, než ti pracanti, z jejichž daní si ty nové voliče zaplatil.

Že tím prudce stoupla statistika kriminality? To je přece (páté heslo na obrázku) „mezi imigranty jen menšina“, jakou přece najdeme u každého etnika. A aby o tom nikdo nepochyboval, v televizních záběrech rabující a pálící lůzy v londýnských ulicích zaostříme na těch pár domorodých Britů, hlavně těch vyholených a tetovaných. A když konečně odhalíme pákistánské gangy prznící domorodé britské puberťačky, honem to musíme doplnit skandálem pedofilních farářů a televizních celebrit.

Přeměněná společnost nám už zůstane na věky a přiznání politiků, že multikulturalismus byl omyl, na tom nic nezmění

Do rezervací!

Konečně se všichni všechněm ve všem podobáme, stali jsme se barvoslepí a máme tu (šesté heslo na obrázku) „multikulturní společnost“, jejíž kulturou je všechno, kromě té domorodé. Takto přeměněná společnost nám už zůstane na věky a přiznání politiků, že multikulturalismus byl omyl, na tom nic nezmění. Mezi prvňáčky v městských školách, pyšnících se třemi stovkami mateřštin, je už jen dvacet procent domorodců, zvykajících si na dietní stravu halal. Za další generaci je najdeme už jen na venkově. V přírodních rezervacích. A možná to tak má být. Jsme přece demokraté a „respektujeme vůli většiny“ (sedmé heslo na obrázku). Ostatně stalo se to jiným domorodým etnikům před námi a většinou naší přistěhovaleckou vinou. Fair je fair.

A bylo to vždycky proto, že ta zanikající společnost, jako dnes ta naše, byla (osmé heslo na obrázku) „dekadentní“ a dějinám nezbývalo, než ji nahradit něčím zdravějším a dynamičtějším. Dějiny nakonec vždycky mají pravdu.

A jestli se ještě divíte, jak to, že Česku se to vyhýbá, je to proto, že sem ze Západu každý trend přicházívá s desetiletým zpožděním.

ctenarCP Numerus clausus Numerus... 9:23 28.4.2013

Počet příspěvků: 16, poslední 11.5.2013 12:02 Zobrazuji posledních 16 příspěvků.