Jako způsob organizování bytí je modernita západního stylu, od 19. století označovaná jako kapitalismus, založena na tom, aby nepřetržitě rozmnožovala objem hmotných statků vhodných pro uspokojování fyzických požitků a ty realizovala na trhu s co největším ziskem. To poslední však vyžaduje gigantické hordy povolných „zvířat“ tvořících masu spotřebitelů, kteří si kupují i to, co jejich zdraví neprospívá, ale zhoršuje, a kupují, i když na to nemají (a ani nebudou mít) prostředky, čímž se dostávají do dluhového víru, z nějž není úniku pro ně ani pro jejich potomky.
Název Black Friday, černý pátek, vznikl zhruba před 50 lety v USA, ztělesňujících „spotřebitelský ráj“. Je to první pátek po Dni díkůvzdání (jenž připadá vždy na čtvrtý čtvrtek v listopadu) a stal se symbolickým úvodním dnem předvánočního nákupního šílenství. Co se týče původu označení černý, názory se různí.
Podle některých začala tento výraz používat policie, jelikož šílený provoz s problýskávajícím násilím v davu dychtivých nakupujících mnohdy skutečně učinil tento den tragickým („černým“). Další hypotéza je založena na tom, že okamžik, kdy se ztráty zaznamenané v obchodních knihách červenou barvou zcela jistě obrátí v zisky zapisované černě, nastává každý rok především právě v den černého pátku.
Zoufalství člověka
Ať je to jakkoliv, černý pátek je skutečně tragickým dnem lidských bytostí přeměněných v roboty, čili dnem, který lze zapsat smutnou černou barvou. Proč jsme však připustili, aby tomu tak bylo, jaképak procesy vedly k této duševní, morální a duchovní zkáze? Tento příběh v prostoru a čase začal velmi dávno.
V hloubi duševních konstrukcí hysterického konzumního šílenství se táhne zoufalství člověka odpoutávajícího se od svých duchovních vazeb. Hlavní příčinou tohoto zoufalství je, že vše, co bylo celistvé, se rozpadlo – už nerozumíme nejhlubší podstatě lidského bytí, současně se hrozíme smrti a hrozíme se i života. |
Snad tím, že prvotně má člověk dvojí povahu, na což odkazuje i kentaur, nejznámější starořecký symbol. Bytost, jejíž dolní část těla tvoří zvíře a horní část člověk, „ztělesňuje“ tuto naši rozpolcenost v tom, že zčásti jsme spojeni s materiálně-fyzikálním světem, tedy se „zemí“, a zčásti s duchovním světem, čili s „nebesy“. Snad byly doby, nejspíš v pradávných sakrálních kulturách, kdy byl člověk schopen harmonicky uspořádat tyto dva způsoby organizace bytí, mnohdy připravené obrátit se proti sobě; dnešní doba ale taková není.
V hloubi duševních konstrukcí hysterického konzumního šílenství se táhne zoufalství člověka odpoutávajícího se od svých duchovních vazeb. Hlavní příčinou tohoto zoufalství je, že vše, co bylo celistvé, se rozpadlo – už nerozumíme nejhlubší podstatě lidského bytí, současně se hrozíme smrti a hrozíme se i života.
Ano, hrozíme se i života, vždyť z jakého jiného důvodu by byl náš svět plný potloukajících se davů nudících se lidí, kteří cítí neustále potřebu, aby jejich smysly cosi polechtávalo, aby se, koupajíce se v blaženosti dalších a dalších vln rozkoše, „bavili“. Řekové používali označení diabolos pro toho, kdo „rozhazuje“, v pozdějších dobách se tento výraz stal předurčeným pro označování čerta, satana, sil destruujících bytí a negativních energií.
Přeměna v globální superbyznys
Tato šikmá plocha duševní zkázy však nevznikla v průběhu uplynulých staletí spontánně. Pro samotné organizování existence kapitalismu založeného na ziscích je totiž nejvíce samozřejmým způsobem navyšování zisků právě úspěšné navádění miliard lidí, aby konzumovali i to, co je zdevastuje, a aby konzumovali, i když na to nemají finanční prostředky nejen teď, ale nebudou (nemohou!) mít ani v budoucnu, a i když vědí, že tím fatálně zadluží i další generace svých potomků.
Sakrální svátek Vánoc byl demoralizujícím způsobem přeměněn v globální superbyznys, a tím se pro nás dnes změnily v opak svého původního významu |
Dnes ještě nikdo není schopen nic říct k tomu, kdy se nám podaří otočit se na tom osudovém svahu, zda to vůbec nastane a zda je to vůbec možné. Sakrální svátek Vánoc byl těmito silami demoralizujícím způsobem přeměněn v globální superbyznys, a tím se pro nás dnes změnily v opak svého původního významu. Místo pokoje, lásky, zklidnění, ztišení, tichého rozjímání se pro mnohé zúžil v sebeklamnou přetvářku falší hysterického shonu, emocí neustále připravených vybouchnout, nekonečné únavy, vyprázdněnosti, vyčerpanosti a lhostejnosti.
Ale jak nás nabádá i nápis na zdi, neměli bychom to vše nechat jen tak, právě duch adventu a Vánoc by nám měl pomoct a povzbudit nás, že je a také bude cesta ven z té slepé uličky existence, jevící se mnohdy skutečně beznadějně. K tomu však musíme nejprve projít dlouhou cestu nacházející se v naší duši nejhlouběji, která nás povede k tomuto poznání a k činům.