Lidovky.cz

Budeme všichni transparentní! (A přestaneme přemýšlet.)

  10:23

Je módní tvrdit, že všechny neduhy vyléčí transparentnost. A tak místo uvažování a diskuse jen instinktivně odporujeme, nebo lajkujeme. 

Milano, květen 2012. foto: Foto: István LékoČeská pozice

Autor zobrazeného nápisu konstatuje zploštění všech rozměrů svého života na konto v bankovní instituci, což Terezu Matějčkovou přimělo k zamyšlení poněkud obecnějšímu.

Proti definici života jako čehosi, co lze vyčíslit a převodem na kvantitu připravit o veškerou kvalitu, se v dějinách filosofie pravidelně ozývaly bouřlivé reakce. V Německu se v současné diskusi objevil hojně diskutovaný příspěvek německého filosofa korejského původu Byung-Chul Hana, který ve své nejnovější knize Transparentní společnost brojí proti módní vlně vzývající jako řešení všech politických i společenských neduhů transparentnost.

Dle Hana lze transparentnost chápat jako jakéhosi potomka osvícenecké představy o možném vítězství světla rozumu nad temnotou osobních machinací. Transparentnost, jejímž určitým výhonkem je pro Hana i snaha zredukovat lidský život na cenu, je požadavkem, který nejenže neprospívá společnosti ani politice, ale je symptomem konce politiky i důkazem, že společnost se připravuje o veškerou životaschopnost. Neboť, jak zní citát z Handkeho, který si Han zvolil za moto své knihy: Žiji z toho, co o mně druzí nevědí.

Oslabená schopnost reflexe

Transparentnost coby požadavek, který v současnosti nejčastěji vznášíme na politiku, není v Hanově pojetí zdaleka jen otázkou financování politických stran či distribuce peněz v rámci veřejných zakázek. Je naopak určitým životním stylem společnosti, která nenamítá nic proti tomu, aby se symbolem života stala existence bankovního účtu, jehož pohyby jsou teprve tím pravým tepem živého tvora. Imperativ transparentnosti nás vyzývá, abychom všechny rozměry života zestejnily do jednotného měřítka, díky čemuž se naše životy pohybují v předvídatelném a společensky konformnímu rytmu. Proto lze dle Hana nazvat transparentnost novým trendovým slovem pro gleichšaltování.

Facebook je nejen symptomem snahy učinit sám sebe transparentním, ale i výrazem neochoty snášet jakoukoli negativitu

Dříve než jsme tedy učinili politickou scénu transparentní, provedli jsme „ztransparentnění“ na občanské rovině. Obliba transparentnosti se mimo jiné projevuje ve snaze společnosti odbourat soukromý život. Ten je dnes vystavován na sociálních sítích. Facebook je však nejen symptomem snahy učinit sám sebe transparentním, ale i výrazem neochoty snášet jakoukoli negativitu, což je pro transparentní společnosti, jejichž fungování spočívá na snaze zredukovat kvalitu na kvantitu, charakteristické.

Není pak divu, že se Facebook konsekventně brání zavést tlačítko „To se mi nelíbí“, a namísto toho lajkují uživatelé vše, co úplně neuráží či nebudí odpor. Odpor a instinktivní odmítání je potom primární reakcí na jinakost či negativitu, s kterou se transparentní společnost neumí jinými způsoby vypořádat. Schopnost reflexe a racionální diskuse byla dávno oslabena neutichajícím proudem informací, které nadšeně lajkujeme.

Transparentnost ničí každou morálku

Éra jakési všeobecné pravdivosti, která je přímým předchůdcem módní transparentnosti, započala dle Hana již v osmnáctém století, kdy se na veřejnosti začaly pravidelně objevovat texty volající po demaskování lži a přetvářky. Paradigmatickou prací je v tomto ohledu Rousseauovo Vyznání, v kterém mají být prosvícena samotná zákoutí duše. Han si všímá, že tato „otevřenost“ zdaleka nezasahuje pouze filosofii, literaturu nebo politiku. Pravdivost vzlíná od každodenního života.

Nejlepším dokladem je změna ve stylu oblékání. Zatímco ještě v osmnáctém století je běžné, že není přílišný rozdíl mezí oblečením, ve kterém může slušný člověk vyjít na veřejnost, a divadelní maskou, koncem osmnáctého století dochází i v tomto ohledu k výrazné změně. Stylizované, „nepravdivé“ kostýmy ukrývající nitro pod přílišnou zdobivostí jsou odkládány ve prospěch ležérnějších, přirozenějších a především „pravdivějších“ oděvů.

Touha po ztransparentnění se v osmnáctém století promítla pod vlivem Benthamova slavného panoptika i do změny uspořádání káznic, vězení a továren. Jak říká název nového objevu, spočívá pan-optikum na principu soustavného dohledu: cely jsou seřazeny koncentricky kolem věže, ve které je umístěn pozorovatel. Zároveň jsou jednotlivé cely od sebe izolovány tak, aby bylo zabráněno jakémukoli kontaktu mezi vězni či pracujícími, přičemž má již samotná izolace sloužit jako prostředek nápravy či růstu efektivity práce.

K tomu Han poznamenává, že současná doba přišla s lepším disciplinárním trikem – nikoliv izolace a samota, ale nadměrné vystavení proudu komunikace. Jsme tak postupně odnaučováni zvyku přemýšlet – což je značně netransparentní aktivita – a na informace pouze instinktivně reagujeme němým odporem či úlevným „To se mi líbí“.

Dokud není druhý úplně nahý a vystavený soudícímu pohledu, předpokládejme, že je to parchant

Dle Hana se následně nelze divit, že zažíváme to, co je s oblibou nazýváno krizí morálky. Pakliže se vrcholem morálnosti stala transparentnost, stěží se můžeme divit. Předpokladem toho, aby se mohla ve společnosti ustavit nějaká morálka, je existence základní důvěry v druhého a přistoupení na to, že morální soudy jsou komplexnější než faktické výroky typu „Prší.“/„Neprší.“. Transparentnost ničí každou morálku právě tím, že si dobro představuje jako nevývratný důkaz či objektivní tvrzení o nepáchání zla, neboli dokud není druhý úplně nahý a vystavený soudícímu pohledu, předpokládejme, že je to parchant.

Může být politika plně transparentní?

Recenzenti knihu přijali se zájmem; jedna skupina ji nadšeně vítá a Hana označuje za nejpozoruhodnějšího současného společenského kritika, druhá skupina se snaží vidět Hanovy soudy o současné společnosti poněkud komplikovaněji. Kritikové narážejí především na snahu pochopit, jakou politiku by si představoval sám Han. Nechce se jim totiž věřit, že by Hanovo plošné odsouzení transparentnosti ve veřejném prostoru mělo jít tak daleko, že by dával přednost politice temných zákoutí či politice obskurity.

Han na tuto výtku přispěchal s reakcí, že nemá nic proti tomu, aby byly korupční kauzy odhalovány, namítá však, že by vzývání modly transparentnosti (jak to například činí němečtí piráti) nemělo zničit veškerou politiku ve prospěch bezduchého hlasování v referendech. Navíc musíme přijmout, že má-li zůstat politika prostorem taktiky a strategického uvažování, nikdy nemůže být plně transparentní.

Han udělal jistě mnoho proto, aby neproblematicky přijímaný ideál transparentnosti utržil v Německu pořádné trhliny. Podíváme-li se na Hanovu knihu optikou českého prostředí, nelze než Čechům zatleskat, že imperativem transparentnosti si chuť ke strategickému jednání a k určitému tajnůstkaření vzít nenechají. V disciplíně hájení prostoru pro strategické vyjednávání vyniká především český politik, tento pozoruhodný zjev vymírajícího druhu homo politicus. Otázka je, jestli je české strategické jednání, ke kterému již doléhá volání po transparenci, ještě reliktem minulosti, po kterém se nám v časech nejtužší transparentní diktatury bude ještě stýskat. Anebo jestli v životaschopných Češích, kteří věděli dlouho před Hanem, že skutečně transparentní je pouze mrtvola, Evropa náhodou nechytá druhý dech. 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.