Osmileté prezidentské období Baracka Husseina Obamy zůstane v dějinách amerického impéria zapsáno jako „začátek konce“. Pokud se totiž nezmění nyní již bezmála 600letá specifická periodicita, v jejímž rámci se v průměru každých sto let stává novým světovým impériem jiný západní národní stát, dospěje během jednoho až dvou desetiletí ke konci také globální nadvláda amerického impéria.
Nejprve Portugalsko, poté Španělsko, Nizozemsko, Francie, Velká Británie a nakonec USA – v tomto pořadí. Změny na pozici světového impéria, k nimž došlo v uplynulých staletích, většinou doprovázely v podstatě světové války, a aby bylo nyní možné předejít novému celosvětovému konfliktu, jenž by byl patrně ničivější než ty předchozí, bylo by z hlediska vývoje globálních mocenských procesů třeba opravdu velkého štěstí.
Situaci komplikuje, že je dosud i čistě teoreticky nejasné, kdo bude „sedmým impériem“, pokud vůbec nějaké bude. Není vyloučeno, že se nyní změní historická periodicita a světovým impériem se nestane žádný další národní stát, ale nastoupí komplexní systém dohod, což bylo až dosud v historii bezprecedentní.
Hloubka historické tragédie
Stejně je nejasné, jak bude probíhat přeměna USA zpět v národní stát poté, co přestane být světovým impériem. Ztráta tohoto statusu a pokles nazpět na úroveň národního státu byly velmi těžké už v případě Portugalska nebo Nizozemí a doprovázely je vážné otřesy, představme si proto pád na úroveň „bezvýznamného národního státu“ v případě USA s rozlohou deseti milionů kilometrů čtverečních a populací, jež bude čítat již bezmála čtyři sta milionů lidí.
Barack Obama jako první americký prezident tmavé pleti mohl náležitě procítit hloubku historické tragédie, jejímž prostřednictvím dosavadních šest západních impérií udeřilo na svět a v rámci něj pak především na jeho obyvatele tmavé pleti |
Obama dostal historickou příležitost, aby tuto očekávatelnou změnu poklidně a moudře předpřipravil tak, aby byl otřes jak pro národní stát Ameriku, tak pro celý svět co nejmenší. Stejně mohl být korektním „likvidačním správcem“, jenž by byl veleben, že napomohl zachování míru v prostoru a čase obtěžkaném válkou. Byť je brzy na bilancování, lze říct, že Obama tuto velkou historickou příležitost promarnil.
Přitom mu byla pouhý rok po nástupu do jeho prvního funkčního období v roce 2008 udělena Nobelova cena za mír, kterou mohl chápat také jako zálohu propůjčené důvěry. A jako první americký prezident tmavé pleti mohl náležitě procítit hloubku historické tragédie, jejímž prostřednictvím dosavadních šest západních impérií udeřilo na svět a v rámci něj pak především na jeho obyvatele tmavé pleti.
Přitom se během svého prvního funkčního období skutečně snažil alespoň zmírnit hrozivé napětí na Blízkém východě. A zdálo se, že je vážně odhodlán skoncovat s ostudnou skutečností, že desítky milionů obyvatel nejbohatšího národního státu v dějinách nedisponují žádným zdravotním pojištěním a zdravotní ukazatele „nejspodnějších“ deseti milionů Američanů jsou na úrovni Ugandy či Súdánu.
Nedostatek vědomostí, odvahy a respektu
Situace mohla vypadat i jinak, nakonec ale nevypadala. Nejspíš kvůli tomu, co vidíme i na aktuálním snímku. Protože Obama „zvážen byl na váze a nalezen byl lehký“, neměl potřebné vědomosti, odvahu a respekt, aby dovedl do zdárného konce vše, co sice citlivě a intuitivně vytušil, nicméně si to již nedokázal potřebně vyložit a proměnit v činy.
Obama „zvážen byl na váze a nalezen byl lehký“, neměl potřebné vědomosti, odvahu a respekt, aby dovedl do zdárného konce vše, co sice citlivě a intuitivně vytušil, nicméně si to již nedokázal potřebně vyložit a proměnit v činy |
K pochopení, proč ne, si připomeňme morbidní, ale trefnou anekdotu, jež vznikla po jeho prvním uvedení do úřadu. Po inauguraci se v Alabamě ptají starého bílého farmáře, jehož pradědeček na svých tabákových plantážích ještě zaměstnával otroky, co říká tomu, že se stal americkým prezidentem černoch. Copak já, odpoví farmář, ale co teprve jeho pán, jakou ten musí mít radost!
Klíčem k tajemství je onen prezidentův „pán“. Po jistém váhání totiž Obama nakonec ochotně sloužil globální superstruktuře, jež popírá i vlastní existenci a pro niž je i americký prezident jen ubohá loutka. Mickey Mouse s širokým úsměvem plnící všechna přání svého pána. Dnešní svět je proto místem mnohem nebezpečnějším a chaotičtějším, než byl před téměř devíti lety. Neboli bohužel, nic není okey, mister president, a jak to vypadá, částečně také díky vám v dohledné době ani nebude. Naopak…!
