Poker o miliony aneb Hra, v níž můžete přijít o všechno

All-in. Vsázím vše. riskuji vypadnutí z celého turnaje. Mám dvě esa proti páru králů. Tep se zrychluje, cítím, jak mi na krku cuká žíla. Krupiér otáčí společné karty, je hotovo, zůstávám ve hře. Cítím zadostiučinění. Pocit euforie kryje kamenná tvář. Karta šťastná, večeře slastná, blýskne mi hlavou.

Dubnový podnik ČPT hostilo Rebuy Stars Casino v pražských Lukách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dubnový podnik ČPT hostilo Rebuy Stars Casino v pražských Lukách. | foto:  František Vlček, MAFRA
Dubnový podnik ČPT hostilo Rebuy Stars Casino v pražských Lukách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Usedám k devátému hracímu stolu, pozice číslo pět, nezbytnou sklenici neperlivé vody pokládám před sebe. Lístek, který jsem na pokladně obdržel obratem za startovné, vyměňuji u krupiéra za hrací žetony, kterým hráči říkají „chipy“. Většina názvosloví v pokeru u nás je totiž převzata z anglického jazyka.

Rovnám si svých počátečních dvacet tisíc v chipech do úhledných komínků a dostávám první karty. Je to tady. Ačkoliv jsem při hraní pokeru na internetu už pár nocí probděl, v kasinu hraji poprvé. Premiéra naživo a hned na České pokerové tour, nejprestižnější tuzemské sérii.

Jen co se chopím karet, pohltí mě adrenalin. A tak trochu strach. Zatímco mí soupeři, kteří postupně zaplnili celý devítimístný stůl, mezi sebou vtipkují, já nevím co dřív.

Jen co se chopím karet, pohltí mě adrenalin. A tak trochu strach. Zatímco mí soupeři, kteří postupně zaplnili celý devítimístný stůl, mezi sebou vtipkují, já nevím co dřív. Přemýšlet nad silou svých karet a pozicí, v níž se nacházím? Hlídat si vkládání povinných sázek? Nebo snad sledovat protihráče, abych věděl, jak se v jednotlivých situacích chovají? Ti se mě mezitím snaží zapojit do své konverzace. „Hm,“ přikyvuji několikrát suše, abych o sobě z nezkušenosti příliš neprozradil.

První čtyři hry se otrkávám, své karty zahazuji. Vkládám pouze ante s blindy, toho času v hodnotě 50, respektive 150 a 300. V páté hře se konečně osměluji. Aby ne, dostávám pár desítek. Pokerová příručka pro amatéry, již jsem si před turnajem letmo přečetl, velí jasně – hrát za každou cenu. Abych mohl do hry vstoupit, musím alespoň dorovnat big blind. Dvě desítky mi ale vytvářejí silnou výchozí pozici. Rovnou tak zvyšuji na 1500, dva soupeři dorovnávají.

Dealer otáčí flop, první tři z pěti společných karet – čtyřka, král, eso. Zmatkuji. Ovlivněn brzkou pozicí místo checku znovu navyšuji, raise šest tisíc. Pozice v pokeru je přitom důležitým faktorem. Čím dříve jste totiž na řadě, tím méně máte informací, jak na tom jsou ostatní hráči. Hrát byste tak měli pouze se skvělými kartami. Přesně takový signál chci svým raisem vyslat i směrem ke svým protihráčům. Přítomností esa a krále na flopu mé desítky ovšem ve skutečnosti poněkud zeslábly.

Soupeři se nezalekli, oba callují a na turn přichází jack (kluk nebo taky jéčko). Další karta, kterou vidím nerad, neboť zvyšuje šance, že soupeři utvoří vyšší pár, než v současnosti držím já. Do hry už jsem ovšem investoval tolik chipů, že se mi nechce couvnout. Hlásím all-in a sunu do středu stolu zbytek svého stacku. Snažím se ostatní oblafnout, jeden z nich však okamžitě mou sázku dorovnává. „Odkryjte karty,“ vyzývá nás krupiér. Plešoun se zlostným výrazem ukazuje eso s jackem a já tuším, že je zle. Čtyřka na riveru nic neřeší, prohrávám na nižší dva páry.

Ani ne po čtvrt hodině tak zklamaně beru svou vodu a opouštím hrací stůl. Lituji, že si adrenalinu, který se mi během té chvíle rozproudil v celém těle, neužiji déle.

Ani ne po čtvrt hodině tak zklamaně beru svou vodu a opouštím hrací stůl. Lituji, že si adrenalinu, který se mi během té chvíle rozproudil v celém těle, neužiji déle. S prostředím navoněného moderního kasina v pražských Lukách s příjemným personálem, které provozuje společnost Rebuy Stars, se ještě nechci rozloučit.

„Chcete to zkusit znova?“ ptá se mě Michal Krčmář, šéf marketingu Rebuy Stars, sponzor mého dnešního karetního zápolení. V první moment odmítnu, ale touha po napravení předchozího fiaska je velká, a tak se nenechám dlouho přemlouvat.

Využívám možnosti opětovného zakoupení startovného a k oválným stolům zasedám po zhruba hodinové odmlce znovu. Ve hře je stále zhruba osm desítek hráčů. Turnajový systém je jednoduchý: kdo „přežije“ až do konce dne (spíše časného rána), postupuje dál. Nejinak tomu je i v následujících třech dnech. Všichni postupující se pak v neděli utkají o šestnáct vstupenek do pondělního finále.

„Jsem zpět,“ mohu si říct krátce po půl desáté, když se – jak jinak než se sklenicí vody – opět přidávám k těm, kteří usilují o celkem jeden a půl milionu korun a nablýskanou skleněnou trofej. Žetony cvakají všude. Každý hráč si s nimi pohrává, přehazuje je v ruce, ani já nejsem výjimkou. Připadám si jako skutečný profesionál, jen s tím rozdílem, že v mé dlani se chipy spíše povalují a příliš do sebe nezapadají. Přesto si moment, že jsem opět součástí této atmosféry, užívám.

Poučen počátečním neúspěchem si říkám, že musím být trpělivější. Nikam se nehrnu, ostatně nepříliš dobré karty mi to ani nedovolí. Několik kol po sobě hlásím „fold“, vkládám povinné sázky a čekám na svou příležitost.

Vzápětí od krupiéra dostávám dvě esa. Znervózním. Snažím se krotit emoce, tep mi přesto rychle vylétne a já cítím, jak mi na krku pulzuje žíla.

Ta přijde asi po hodině. Do hry vstupuji s esem a čtyřkou stejné barvy, přičemž hned na flop přichází pětka, dvojka a trojka. Postupka! Skvělá kombinace. Soupeř přede mnou navíc raisuje a já cítím šanci na rozmnožení svých žetonů. Zároveň však nechci dopustit, aby další společné karty pro mě příznivý vývoj ještě zvrátily, a tak podruhé tento večer oznamuji „all-in“. Protihráč skládá a já konečně získávám hodnotnější bank.

Vzápětí od krupiéra dostávám dvě esa. Znervózním. Snažím se krotit emoce, tep mi přesto rychle vylétne a já cítím, jak mi na krku pulzuje žíla. „Snad si nikdo nevšimne,“ pomyslím si možná trochu paranoidně. Po sérii vzájemného raisování se soupeřem není na co čekat. All-in číslo tři. Strhnu pozornost celého stolu. Ještě větší pozdvižení pak vyvolá soupeřova dvojice králů. Vskutku královský souboj.

Dealer postupně otáčí společné karty: desítka, desítka, dvojka, pětka, sedmička. „Jooo!“ zakřičím si v duchu, zatímco navenek jako správný hráč udržuji pokerface a hrnu k sobě své čerstvě nabité žetony. Svůj stack jsem právě zdvojnásobil, ba co víc, obral jsem člověka, který mě zkraje večera z turnaje vyřadil – zlostného plešouna. Cítím zadostiučinění. Alespoň na chvíli zažívám ten pocit z mého oblíbeného karetního filmu 21, v Česku známého jako Oko bere. „Karta šťastná, večeře slastná,“ blýskne mi hlavou.

Se stackem blížícím se k 60 tisícům patřím k těm lepším hráčům u stolu. Krátce před půlnocí k sobě promlouvám, že budu-li nadále trpělivý a vyvaruji se chyb, mohl bych třeba vydržet a při troše štěstí se do tohoto útulného prostředí v neděli vrátit.

Pak od dealera dostávám eso s králem. Blindy jsou v tu chvíli 500 a 1000, a tak zvýším na 2800. Do hry se zapojí jediný soupeř, ten navíc navýší mou sázku na celkových 8400. S odstupem času si vyčítám, že jsem jej jen nedorovnal a nepodíval se na flop. V momentě rozhodování se totiž opět rozpomenu na příručku pro amatéry: „Máte-li eso s králem a někdo vás re-raisne, zahrajte all-in.“ Nepřipouštím si, že mě příručka už jednou tento večer na turnaji „zazdila“, rozhodnu se na ni dát a znovu vsázím vše. Jenže tenhle vabank brzdí tvrdý náraz – bariéra v podobě soupeřova páru es. Snadno si spočítám, že zachránit mě může už jen postupka či vyšší kombinace s králi. „Káčko“ ani postupky nepřicházejí a já si ve 23:50 můžu do svého deníčku poznamenat „končím“. Tentokrát definitivně.

Svým způsobem všechny ty kluky – i holky, i když jich není moc – ve vytahaných mikinách, slunečních brýlích a se sluchátky na uších obdivuji.

Stejně jako při svém prvním vypadnutí ani nyní neskrývám zklamání, s předvedeným výkonem jsem ale spokojenější. Mnohem více mě mrzí skutečnost, že jsem během večera ani jednou nedostal karty od té usměvavé hnědovlasé krupiérky. Přitom nechybělo moc. Necelé dvě minuty. Taková doba zbývala do výměny dealerů, která by ji na náš stůl přivedla. Vyřazení před půlnocí ovšem má i pozitivní dopady – bezpečně stíhám poslední metro. Jsem za to rád. Stěží si dovedu představit, že bych hrál do čtyř do rána.

Svým způsobem všechny ty kluky – i holky, i když jich není moc – ve vytahaných mikinách, slunečních brýlích a se sluchátky na uších obdivuji. Permanentní únava, neustálé cestování, kalkulování a předvídání. Poker je psychicky a fyzicky náročný sport. Ano, sport, ačkoliv si tento názor najde nesčetně odpůrců, neboť stále jde o hru, která probíhá pod jednou střechou s hracími automaty.

„Poker je hra, kdy pouze hráč sám rozhoduje, jak zahraje. S velmi špatnou kartou se dá zvítězit a s velmi dobrou naopak prohrát,“ říká Michal Pustai, hlavní floorman kasina, tedy muž, jenž zodpovídá za chod turnaje. Mnohem více než na štěstí záleží na emocích, matematice a čtení protihráčů. „Je to tak 20 procent ku 80,“ shodují se zástupci kasina.

„V USA vnímají poker jako zábavu. A my to chceme dělat jako oni. Sportovním směrem, v čistém, navoněném kasinu s kvalitním servisem,“ říká Krčmář s tím, že úsudek lidí o pokeru se daří pozvolna vylepšovat. „Někteří si stále neuvědomili, že to není hazard, ale sport gentlemanů jako golf,“ dodává Pustai. Tak nezbývá než doufat, že si s těmi gentlemany ještě někdy zasportuji. Už jen kvůli kartám od té krupiérky.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.