Poker o kolumbijský mír aneb Santos versus Uribe

Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos před rokem dostal za smlouvu s Ozbrojenými revolučními sílami Kolumbie Nobelovu cenu míru. Jeho předchůdce a neformální lídr opozice Álvaro Uribe ji s podporou poloviny veřejnosti kritizuje. Po 53 letech bojů se země obtížně smiřuje s ukončením války.

Tomáš Nídr 20.8.2017
Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos z letadla vyhlíží následky sesuvu půdy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos z letadla vyhlíží následky sesuvu půdy. | foto: Reuters
Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos z letadla vyhlíží následky sesuvu půdy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hledá-li novinář odpověď na situaci ve 43milionové Kolumbii u kolumbijských politologů a historiků, říká si, že se měl obrátit spíše na psychology, protože opakovaně slyší emotivní slova „žárlivost na úspěch“, „zrada“ či „pomsta“. Formuje ji totiž averze současného prezidenta Juana Manuela Santose a jeho předchůdce Álvara Uribeho, kteří se však ani nedokázali shodnout, jaký má země, více než 50 let zkoušená partyzánskou válkou, uzavřít mír s levicovou guerillou Ozbrojené revoluční síly Kolumbie (FARC).

„Rozdíly mezi nimi jsou spíše osobní než politické. Oba jsou liberálové – například na ekonomiku mají stejné názory. Výrazněji se liší v etických postojích, jako jsou práva homosexuálů, legalizace potratů či drogy. Ale dostali se do osobní války, která škodí celé zemi. Uribemu vadilo, že v Santosovi nepokračoval jeho třetí mandát, jak si představoval,“ říká politoložka Laura Willisová Oterová z Andské univerzity v Bogotě.

Vyšetřování sporných zakázek

Charismatický Uribe byl prezidentem v letech 2002 až 2010 a dokázal snížit kriminalitu, hlavní problém Kolumbie, jež se chytla příznivého hospodářského cyklu, kdy v prvním desetiletí 21. století celá Jižní Amerika díky vysokým cenám surovin rychle ekonomicky rostla.

Exprezidentovi Álvaru Uribemu se nelíbilo, že jeho nástupce Juan Manuel Santos nechal vyšetřit některé sporné zakázky z doby jeho mandátů, nebo že rázně ukončil nepřátelství se sousední Venezuelou, s jejímž tehdejším lídrem, dnes již zesnulým Hugem Chávezem se Uribe nesnášel.

Uribe také výrazně – především díky spolupráci s USA, které armádě dodaly moderní zbraně i skvělý výcvik – oslabil levicové guerilly, včetně té největší FARC. V tom mu pomáhal jeho přítel Santos, který jako ministr obrany proslul tvrdými zásahy proti partyzánům. Když se Uribemu navzdory obrovské popularitě nepodařilo prosadit změnu ústavy, aby se mohl ucházet o třetí prezidentský mandát, byla nominace úřednického ministra na hlavu státu považovaná za pokračování Uribeho vládnutí.

Santos však překvapil rychlým osamostatněním. Jeho předchůdce Uribe pak dávno před Donaldem Trumpem ukázal, co dokáže Twitter. Na sociální síti kritizoval kroky svého nástupce a zformoval kolem sebe novou stranu, která se stala Santosovou největší opozicí. Exprezidentovi se nelíbilo, že jeho nástupce nechal vyšetřit některé sporné zakázky z doby jeho mandátů, nebo že rázně ukončil nepřátelství se sousední Venezuelou, s jejímž tehdejším lídrem, dnes již zesnulým Hugem Chávezem se Uribe nesnášel.

Hlavním rozkolem však byla změna politiky k marxistům z FARC, kteří odstartovali v roce 1964 povstání, jež mělo ukončit obrovskou nerovnost a pozvednout úroveň života kolumbijských rolníků. Krutá válka se rozrostla o nepřehlednou změť levicových povstaleckých skupin a jim nepřátelských pravicových milicí, které bojovaly proti sobě i armádě. Dosud zanechala na čtvrt milionu mrtvých, zhruba osm milionů lidí vyhnala z domovů a navíc hustě zemi zaminovala.

Odpor proti establishmentu

Santos si uvědomoval, že s Uribem sice FARC zásadně oslabili, ale zdaleka neporazili (v roce 2002 se počet členů odhadoval na 20 tisíc, nyní na osm tisíc), a proto nabídl revolucionářům smír. Alternativou by bylo pokračování konfliktu, který by se kvůli hornatému terénu s hustou vegetací mohl táhnout do nekonečna. Tento scénář se povstalcům unaveným boji nezamlouval, a proto nabídku přijali. V srpnu 2012 Santos oznámil, že na Kubě bylo zahájeno jednání o ukončení násilí.

Uribe využil světový módní odpor proti establishmentu, ač k němu více než 30 let patří. Opřel se tím do svého rivala Santose, který se narodil v srpnu 1951 v Bogotě do elitářské rodiny

„Uribe nebyl proti míru i on se – stejně jako prezidenti před ním – pokoušel s FARC dohodnout na ukončení války, která se táhla 53 let, dělal to však tajně. Santos udělal z vyjednávání veřejnou věc, čímž u mnoha Kolumbijců povstalce legitimizoval,“ vysvětluje Willisová Oterová. „Uribe tyto snahy od počátku mařil. Mohla za tím být nenávist k revolucionářům, kteří mu zabili otce, nebo žárlivost na svého následovníka, který se podpisem mírové smlouvy s největší guerillou dostane do učebnic,“ dodává politoložka.

Nyní 65letý Uribe neúnavně objížděl zemi a vše vsadil na svůj řečnický talent a schopnost chytře manipulovat polopravdy a otevřené lži, a tím vyvolávat záporné emoce a strach. Varoval, že se z Kolumbie stane nová Venezuela, bude-li členům FARC umožněn vstup do parlamentu. V příštích dvou volebních obdobích totiž budou mít pět křesel ve 102členném senátu a pět ve 166členné dolní sněmovně bez ohledu na výsledek voleb jako kompenzaci za to, že kvůli ilegalitě si nemohli vybudovat stranický aparát.

Z Uribeho hlediska je navíc podezřelé, že se mírové dohody vyjednaly na castrovské Kubě. A také, ač má větší majetek než Santos, zdůrazňoval svůj původ farmáře, který se vyšvihl. Tím využil světový módní odpor proti establishmentu, ač k němu více než 30 let patří. Opřel se tím do svého rivala, který se narodil v srpnu 1951 v Bogotě do elitářské rodiny, v níž jsou hrdinové boje za nezávislost proti koloniálnímu Španělsku i významní politici včetně hlavy země v letech 1938 až 1942.

Pokrytecká kritika

Uribe především kritizoval vypořádání s členy FARC. Není totiž pro ně stejně jako při podobných mírových procesech v Jižné Americe vyhlášena amnestie, ale že za zločiny budou potrestáni jen pachatelé největších masakrů, ostatní mají vypovídat před Komisí pravdy shromažďující doznání jako svědectví pro budoucí generace. Zařadí se do programu, kterým jim po dlouhých letech v džungli pomůže začlenit se do společnosti, kromě jiného doplnit si vzdělání, jež velká část partyzánů má mizivé nebo žádné.

Při kritice opatření však Urobe nezmínil, že za jeho vlády byly s ústupky rozpuštěny pravicové paramilice, které spáchaly stejné zločiny jako Ozbrojené revoluční síly Kolumbie (FARC), jen si je ospravedlňovaly opačnou ideologií

Uribe se nejvíce opíral do toho, že během reintegrace pobírají měsíční dávky, které nedosahují ani minimální mzdy, přičemž mají motivovat k účasti v ní, aby stát měl nad povstalci aspoň základní přehled. Při kritice opatření však nezmínil, že za jeho vlády byly s ústupky rozpuštěny pravicové paramilice, které spáchaly stejné zločiny jako FARC, jen si je ospravedlňovaly opačnou ideologií. V kampani mu ani neuškodilo, že k nim měl v minulosti blízko – jeho bratr Santiago dnes stojí před soudem za vedení jedné z nich.

Sebejistý a zahraničím chválený Santos, který se s nadsázkou označuje za extrémního centristu, se soustředil na mítinky ve městech za podpory hvězd showbyznysu a na televizní kampaň vyzvedávající historičnost okamžiku a slibující světlou budoucnost. Podpis dohod v Cartageně na konci srpna proměnil ve velkou estrádu, které se symbolicky, pouze v bílých košilích, zúčastnili vrcholní představitelé většiny okolních zemí.

Poprvé zde také veřejně promluvil a do kolumbijských domácností přes obrazovku vstoupil vůdce guerilly Rodrigo Londoño Echeverri zvaný Timočenko. Za projev plný slibů míru se mu dostalo potlesku, což by ještě před pár lety bylo sci-fi.

Porážka v referendu

„V uplynulých šesti letech mi připomínali hráče pokeru, v němž už ostatní pasovali, zatímco oni dva proti sobě neustále navyšují sázky, protože jsou si absolutně jistí svou výhrou,“ říká politolog Miguel García Sánchez, který rovněž působí na Andské univerzitě. Karty museli vyložit na stůl při referendu o míru s FARC. Podle karetní terminologie měl Uribe v ruce čistou postupku, zatímco Santos „pouze“ poker z es. Řečeno čísly, 50,2 procenta voličů vhodilo do uren ne a 49,8 procent ano.

Santos, kterého oslabuje například podezření z korupce v souvislosti s brazilskou stavební firmou Odebrecht, se chtěl vnitropoliticky posílit a byl si natolik jistý, že lidé neřeknou míru ne, že neváhal pracně vyjednaný dokument předložit lidu ke schválení

Takže skvělé karty v rukou současného prezidenta se proměnily v jeho totální debakl. O to větší, že referendum nebylo vůbec třeba. Santos, kterého oslabuje například podezření z korupce v souvislosti s brazilskou stavební firmou Odebrecht, se však chtěl vnitropoliticky posílit a byl si natolik jistý, že lidé neřeknou míru ne, že neváhal pracně vyjednaný dokument předložit lidu ke schválení. „Připomnělo mi to Davida Camerona, který kvůli vnitrostranické opozici vyhlásil referendum o brexitu v domnění, že tím své kritiky převeze a nakonec se to obrátilo proti němu,“ srovnává García Sánchez.

„Pak jsem čekal, jak se z toho Cameron vymluví. Ale podal demise a brexit pokračuje. Viděl jsem to příliš kolumbijskýma očima. Protože u nás jsou politici mistři v obcházení vůle lidu,“ směje se García Sánchez. Dokázal to i Santos, který pár dní po prohraném referendu byl vyhlášen nositelem Nobelovy ceny za mír za rok 2016.

Za necelé dva měsíce smlouvu bez velkých změn (hlavní je, že se FARC ze svých zdrojů převážně z byznysu s kokainem musí podílet na odškodnění obětí), znovu a tentokrát bez velké pompy s povstalci, kteří prahnou po opuštění džungle, podepsal. A tentokrát nechal schválit jen parlamentem, kde má většinu. Obešel vůli národa, ale zdá se, že voliči, kteří Santosovi v referendu chtěli spočítat jeho hříchy, jsou rádi. Vítězství ne je překvapilo a návrat k válce a strachu z teroristických útoků si přál málokdo.

Nezajímavé téma

Během pobytu v Kolumbii často zaslechnete srovnání referenda s americkými volbami. První podobností je nebývalé nasazení lží vyvolávajících strach v kampani a druhou, že žádné průzkumy veřejného mínění neodhadly správně výsledek. Roli hrálo i počasí, protože silné deště znemožnily vyšší účast v karibských oblastech, jejichž obyvatelé byli nakloněni míru. Nejvíce však překvapilo, že se proti vyjádřilo i městské obyvatelstvo, které na rozdíl od venkova válkou s FARC až na ojedinělé teroristické útoky v minulosti příliš netrpělo.

Když se ne Santos pomocí parlamentu vyhnul, nevyvolalo to zásadní protesty. Kolumbijce téma už nezajímá – palčivější jsou hospodářské problémy nebo zločinnost v ulicích

Mnohem více ho zasáhlo řádění drogových kartelů především v osmdesátých a devadesátých letech. Pro většinu obyvatel Bogoty, Medellína a dalších velkých měst je dění v kolumbijské džungli stejně vzdálenou realitou jako pro Čechy Donbas. Mohli si tedy při rozhodování dovolit luxus absolutní spravedlnosti, s níž se však mír uzavřít nedá. Když se jejich ne Santos pomocí parlamentu vyhnul, nevyvolalo to zásadní protesty. Kolumbijce téma už nezajímá – palčivější jsou hospodářské problémy nebo zločinnost v ulicích.

Mír však stále není jistý. Spisovatel Fernando Rondón, který z ničeho vybudoval v Medellíně na začátku devadesátých let největší básnický festival na světě, se bojí, že FARC znovu pozvedne zbraně: „Kapitalismus chce vyřídit všechny, co se staví proti němu. Už na přelomu osmdesátých a devadesátých let tu byly pokusy ukončit povstání a sympatizanti levice založili Vlasteneckou unii, jenže stovky jejích představitelů zavraždily pravicové paramilice, aniž by to někomu stálo za vyšetřování a aniž by proti tomu vláda zasáhla. Nyní se bojím, že nastane to samé, a oni se budou muset bránit.“

Bez šance na úspěch

Nelze nad tím mávnout rukou jako nad spikleneckou teorií levičáka. Neziskové organizace zabývající se lidskými právy vyčíslily, že za první půlrok letošního roku bylo zavražděno více než 50 lídrů vesnických komunit nebo městských slumů. Pokud by počet podobných případů prudce narostl, představitelé FARC těžko uvěří, že jsou za tím jen obyčejní kriminálníci.

Santos si může dovolit FARC pustit k volbám, protože celostátně nemají šanci uspět

Vraždit je v Kolumbii s její násilnou historií snadné, což dokazují desítky případů, kdy si vojáci zlepšovali statistiky zastřelených povstalcům zabíjením i rolníkům, kterým po smrti strčili do ruky nebo za opasek zbraň. Když se skandál provalil, byl prezidentem Uribe a ministrem obrany Santos. Ani jeden o svůj post nepřišel. Politolog Juan Carlos Vélez Rendón z Medellína tyto obavy z násilí státu vůči svým občanům kvůli historickým zkušenostem chápe, ale zároveň si myslí, že je jiná doba.

Santos si může dovolit FARC pustit k volbám, protože celostátně nemají šanci uspět. „Referendum ukázalo, že lidé mají povstalce za hlavní viníky konfliktu minulých desetiletí a že vůči nim cítí nechuť. Mohou však vyhrát v těch místech, která dosud ovládali. Vlastně by takový scénář byl ideální, aby se pomalu začlenili do systému,“ vysvětluje s tím, že by to nebylo poprvé, kdy se partyzáni dokázali začlenit do politického systému.

Otlučená socha

Problémem FARC je, že o ně nestojí ani moderní demokratické levicové strany, které nechtějí nic mít s komunistickými recepty, jako je zestátňování nebo znárodňování. Povstalci navíc dlouhodobě levici škodili, protože jejím oponentům usnadňovali očerňování u voličů. Kvůli revolucionářům z džungle nemá země fungující odbory, které bylo pro establishment snadné stíhat jako městské spolupracovníky povstalců.

Uribe už zřejmě Santose s piedestalu mírotvorce neshodí, ale aspoň sochu otluče k nepoznání

Volební úspěch FARC je nepravděpodobný a mír nemůže narušit. Otázkou spíše je, co s ním udělá případné vítězství některého z Uribeho spolupracovníků. On sám už nesmí dle ústavy kandidovat na vrcholný post, ale do květnových voleb 2018 určí člověka, kterého by chtěl za svou prodlouženou ruku v prezidentském paláci. Nikdo z dotazovaných odborníků neočekává, že by mír ukončil, spíše jeho ořezávání.

V dohodě je řada bodů, které potřebují ještě zákonně doladit, a Uribeho stoupenci tudíž budou mít možnost seberealizace. Například pozemková reforma v případě exprezidentovy výhry zůstane jen na papíře. Uribe už zřejmě Santose s piedestalu mírotvorce neshodí, ale aspoň sochu otluče k nepoznání.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.