Pohádka o brexitu a Evropské unii

Na článek Pavla Kohouta Brexit aneb Jak zajistit, aby další členská země neopustila EU zareagoval Jiří Chýla. Podle něho Kohout o motivacích britského expremiéra Davida Camerona k referendu o brexitu a nových podmínkách členství UK v unii, které vyjednal, nic neví. A ani o fungování EU.

Jiří Chýla 13.4.2019
Brexit. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Brexit. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Brexit.

Pohádka, jak zlí „bruselští mandaríni zesměšnili a ponížili“ Davida Camerona, čímž způsobili brexit, kterou vypráví v článku Brexit aneb Jak zajistit, aby další členská země neopustila EU ekonom Pavel Kohout, je skutečnosti vzdálená několik světelných let. Jeho tvrzení, že „zvyjednávání o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky“, ukazuje, že nechápe, kdo „potrestal Británii“.

Na základě „teorie konfliktu“ pak své tvrzení o „nekooperativním chování Evropské komise“ dokládá družicovým navigačním systémem Galileo, který bude modernější než americký GPS, a v Evropě jej má nahradit. Kohout nechápe, že když někdo dobrovolně vystoupí z nějakého klubu, nebude mít nadále stejné podmínky jako jeho členové. To je každému kromě něho jasné.

Navigační systém Galileo

Kohout o Galileu nic neví, protože napsal, že „na problému s Galileem je zajímavý ještě jeden aspekt. Británie je členem Evropské kosmické agentury (European Space Agency, ESA) a jejím členem nadále zůstává – ESA je totiž nezávislá organizace, která nespadá pod EU. Není tedy formální důvod Brity vyhánět.“Přitom Gaileo (Globální navigační satelitní systém, GNSS) je projektem Evropské unie, nikoliv ESA, jež jen dopravuje družice Galilea na oběžnou dráhu.

Gaileo je projektem Evropské unie, nikoliv Evropské kosmické agentury, jež jen dopravuje družice Galilea na oběžnou dráhu

Legislativa pro Galileo je v nařízení Evropského parlamentu (EP) a Rady (EU) č. 1285/2013 z 11. prosince 2013 o zřízení evropských systémů družicové navigace a jejich využití. (Všechny základní dokumenty o Galileu jsou zde.) To neznamená, že by nemohlo být oboustranně výhodné, aby Spojené království (UK) mělo i po vystoupení z EU stejné podmínky při použití Galilea jako členské země.

O tom však nemůže rozhodnout předseda Evropské komise (EK) Jean-Claude Juncker ani šéf Rady EU Donald Tusk před ukončením jednání o vystoupení UK z unie, ale může být jen součástí dohody o jejich budoucích vztazích. Rozhodne o tom Rada EU, vrcholní představitelé členských států.

Nezbytné normy

Podobně Kohout nezná legislativu EU: „Kdo tedy EU vládne? Jediné, co víme, je, že my to nejsme. Nepochopení Evropského parlamentu není nic proti Evropské komisi. Jak může mít nevolený a neodvolatelný orgán takovou moc, jde za rámec chápání – a termín ,direktiva Evropské komise‘ vyvolává představu z George Orwella. Představa, že jakási nadnárodní instituce bude britským voličům mluvit do jejich rozhodování a nadřízená suverenitě westminsterského parlamentu, je svatokrádežná.“

Aby Evropská unie mohla fungovat, má normy, jež vydávají její orgány Rada EU, Evropský parlament a Evropská komise, které omezují suverenitu národních parlamentů

Každá instituce musí mít, aby fungovala, pravidla, jež se její členové dobrovolně zavázali dodržovat. Ta musejí být kodifikovaná, platit všude, a tudíž být nadřazená „domácím“. Aby EU mohla fungovat, má normy, jež vydávají její orgány Rada EU, EP a EK, které omezují suverenitu národních parlamentů – mimo jiné nařízení, jež platí v celé EU, a jsou národním parlamentům včetně westminsterského nadřazená.

Má-li například fungovat jednotný trh, musí se řídit stejnými pravidly ve všech členských zemích EU. To není svatokrádež, ale nutnost. Opět trivialita, kterou každý až na Kohouta chápe. Orgány EU vydávají různá nařízení, z nichž nejdůležitější jsou ta EP a Rady EU, například nařízení 2018/1046 z 18. července 2018 o finančních pravidlech pro rozpočet EU.

Evropská komise vydává většinou technická nařízení, například č. 651/2014 z 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy o fungování EU prohlašují dané kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem. Orwell by s tím neměl problém.

Britský volební systém

Jednání Dolní sněmovny a vlády Jejího veličenstva je kolapsem zastupitelské demokracie, jejž způsobilo do jisté míry to, co Kohout obdivuje – britský volební systém. Kohout mate, když jej nazývá přímým „na rozdíl od kontinentální Evropy, kde převládá poměrný systém“,přestože i poměrný systém je přímým volebním systémem a správný název pro britský systém je „většinový“.

Jednání Dolní sněmovny a vlády Jejího veličenstva je kolapsem zastupitelské demokracie, jejž způsobil do jisté míry britský volební systém

Kohoutovou neznalostí britské reality je, že „pro tradičně uvažujícího Brita – bez ohledu na to, zda je voličem Konzervativní strany nebo Strany práce – je jiný než přímý volební systém umělý, nepřirozený, podivný nebo dokonce nemorální“. „Nemorální“ je nesmysl, neboť je-li něco nemorální, pak britský většinový systém.

Tabulka uvádí výsledky 12 voleb do Dolní sněmovny od roku 1974 a procenta hlasů a křesel vítězné strany a třetí největší Liberální stranu (v letech 1983 a 1987 v koalici se Sociálně demokratickou stranou).

Britské volby 1974 až 2017.

Z tabulky je zřejmý nesoulad procent hlasů a křesel liberálů, kteří až do roku 2015 získávali okolo pětiny hlasů, ale jen zlomek tohoto podílu v případě křesel. Je to dobře, nebo špatně? Britové se pro tento systém rozhodli, ale není morální. Výsledkem voleb v roce 2010 byl takzvaný „hung“ parlament, v němž žádná strana nezískala většinu, a tehdejší konzervativní premiér David Cameron byl donucen vytvořit koaliční vládu s liberály.

Stejná situace nastala ve volbách v únoru 1974, ale tehdy ji vyřešilo opakování voleb v říjnu téhož roku, v nichž získala Strana práce (Labour Party) těsnou většinu. Skutečnost, že v následujících osmi volbách získala Strana práce nebo Konzervativní strana absolutní většinu sice usnadňovala vládnutí, ale vedla i k neschopnosti politiků hledat kompromisy, jež tvoří základ politiky. Důsledkem je nemožnost parlamentu a vlády shodnout se v osudové otázce brexitu na čemkoliv.

Zkušenosti Ivana Rogerse

Fakta, která přivedla Spojené království do dnešní situace, uvádí ve svých přednáškách expert na politiku britské vlády i EU v uplynulých 25 letech Ivan Rogers. Ten sloužil Spojenému království v britské, evropské a mezinárodní politiky za pěti posledních premiérů od Johna Majora, za což byl na Nový rok 2016 povýšen na Rytíře Řádu svatého Michaela a svatého Jiřího.

Za Majorovy vlády byl tajemníkem tehdejšího ministra financí a současného doyena britské Dolní sněmovny Kennetha Clarka a následně vedoucím štábu Leona Brittana (1939–2015), člena Konzervativní strany, v devadesátých letech eurokomisaře a krátce místopředsedy EK. V roce 2003 se Rogers stal na tři roky hlavním tajemníkem labouristického premiéra Tonyho Blaira. V roce 2006 odešel ze státních služeb a pět let pracoval ve finančnictví.

Expert na politiku britské vlády i EU Ivan Rogers měl velké zkušenosti s jednáními v Bruselu a pomáhal formulovat postoje Cameronovy vlády k EU i při jednáních britského expremiéra Davida Camerona a jeho týmu v Bruselu v klíčových letech 2013 až 2016

V roce 2011 se do nich vrátil, byl poradcem premiéra Camerona a vedoucím sekretariátu pro evropské a globální záležitosti a od té doby je jeho spolupracovníkem pro vztahy UK a EU. Od listopadu 2013 do ledna 2017 byl stálým představitelem UK v EU, přičemž odstoupil, přestože jeho mandát končil až v listopadu. Rogers chtěl, aby při vyvolání článku 50 Smlouvy o fungování EU a oficiálním oznámení britské vlády o vystoupení z unie byl v postu nový stálý představitel UK v EU.

V dopise na rozloučenou svým spolupracovníkům v Bruselu upozorňoval na problémy při jednání o odchodu UK z EU a dalších vztazích – zejména na informování členů vlády, kteří o postoji UK rozhodují, o názorech ostatních 27 členských zemí EU, na kritiku nepodloženými argumenty a na nejasné myšlení. A vyslovil naději, že se členové jeho týmu nebudou bát říkat nepříjemnou pravdu těm u moci.

Rogers měl velké zkušenosti s jednáními v Bruselu a pomáhal formulovat postoje Cameronovy vlády k EU i při jednáních Camerona a jeho týmu v Bruselu v klíčových letech 2013 až 2016. Z Rogersových přednášky a další veřejných vystoupení vyplývá, že není žádný eurohujer a že nedostatky EU jasně viděl, ale podobně jako Cameron, je vždy pečlivě srovnával s výhodami, které členství UK v EU přinášelo.

Vyjednání nových podmínek

V rámci přednášek Premiéři a Evropa od doby Thatcherové pořádaných Hertford College Oxfordské univerzity se 24. listopadu 2017 Rogers zaměřil na Camerona a na jeho rozhodnutí uspořádat referendum o brexitu a analyzoval jeho postoj k otázce, která dvě generace sužovala britskou politiku. Obsah přednášky Rogers shrnuje na jejím začátku:

Základ Cameronovy agendy pro vyjednání nových podmínek členství v EU existoval již v roce 2012 a jeho těžištěm byla snaha prosadit, aby Spojené království bylo zakotveno v EU, ale zůstalo vně eurozóny

„Předmětem mé přednášky je David Cameron. Začnu ji, proč nebyl schopný zastavit posedlost své strany (toryů pozn. red.) Evropskou unií, která zastiňovala téměř vše ostatní, co bylo třeba udělat. Potom vysvětlím, jak finanční krize eurozóny dovedla v roce 2011 téměř k rozkolu s EU a jak se tomu Cameron snažil čelit.

Poté ukážu, proč rozhodnutí uspořádat referendum o vystoupení z EU pramenilo z této krize a proč základ Cameronovy agendy pro vyjednání nových podmínek členství v EU existoval již v roce 2012 a jeho těžištěm byla snaha prosadit, aby UK bylo zakotveno v EU, ale zůstalo vně eurozóny, přičemž se vždy primárně týkalo spíše britské výjimečnosti než obecných reforem EU. Poté ukážu, že se otázky volného pohybu a hranic objevily jako hlavní při vyjednávání nových podmínek členství v EU až mnohem později.“

Cameronova obrana

Hlavním důvodem, proč Cameron slíbil referendum, byla zkušenost s krizí eurozóny v letech 2008 až 2011. Podle Rogerse „byl stále více přesvědčen, že není třeba řešit jen otázky vztahu eurozóny a celé EU27, ale dosáhnout, aby byly trvale umožněny různé úrovně nebo cíle členství v EU. Z toho důvodu chtěl vyvázat Spojené království ze závazku v sousloví ,stále užší unieʻ (ever closer Union)“.

Cameron se celou dobu, kdy byl premiérem, zaměřoval na obranu a posílení britské výjimečnosti a zajištění trvalého místa uvnitř jednotného trhu, ale vně měnové, bankovní, fiskální a politické unie

Tento cíl Cameron formuloval v projevu v sídle společnosti Bloomberg v Londýně v lednu 2013, v němž také slíbil vypsat referendum o členství Spojeného království v EU do konce roku 2017 a oznámil, že pokud vyhraje volby v roce 2015, bude požadovat nové podmínky členství v EU a pak o nich dá v referendu hlasovat. Rogers jeho strategii charakterizuje následovně:

„Cameron se celou dobu, kdy byl premiérem, zaměřoval na obranu a posílení britské výjimečnosti a zajištění trvalého místa uvnitř jednotného trhu, ale vně měnové, bankovní, fiskální a politické unie. Byl přesvědčen, že to je v nejlepším zájmu Spojeného království a že snahy po finanční krizi o větší integraci ohrozí postavení Spojeného království, pokud nezajistí trvalé změny. A také se domníval, že být vně jednotného trhu by přineslo velká rizika, a nedokázali bychom svou pozici udržet.“

Souhlas s principy

Žádné z hesel obhájců brexitu, jež hrála roli v referendu v červnu 2016, ani to dnešní Theresy Mayové – „bereme si zpět naše hranice, peníze a zákony“ –, nebylo součástí snahy Camerona vyjednat nové podmínky členství UK v EU. V kontextu brexitu je pak třeba připomenout, že jednotný trh, který UK opouští, je z velké části dílem britského konzervativce Arthura Cockfielda, jehož v roce 1984 poslala Margaret Thatcherová do Bruselu jako zástupce UK v EK, tehdy vedené Jacquesem Delorsem.

Cockfield napsal v roce 1985 takzvanou Bílou knihu, v níž uvedl tři sta opatření, která bylo třeba přijmout a jež dodnes tvoří základ jednotného trhu. Tato opatření byla kodifikována v legislativním textu Jednotný evropský akt, který stanovil jako začátek jednotného trhu 31. prosinec 1992.

Pokud jde o klíčový budoucí vztah členů eurozóny a ostatních zemí EU Cameron získal prakticky vše, co bylo jeho cílem – souhlas s principy (a mechanismy, jak je vynucovat), dle nichž země mimo eurozónu a bankovní unii nebudou diskriminované, ani se nezúčastní záchranných akcí na podporu dlužníků

Výsledkem Cameronova jednání s představiteli EU byl návrh dohody o nových podmínkách členství UK v EU obsažený v závěrech jednání Evropské rady 16. února 2016. Rogers ji analyzuje následovně: „Pokud jde o klíčový budoucí vztah členů eurozóny a ostatních zemí EU Cameron získal prakticky vše, co bylo jeho cílem – souhlas s principy (a mechanismy, jak je vynucovat), dle nichž země mimo eurozónu a bankovní unii nebudou diskriminované, ani se nezúčastní záchranných akcí na podporu dlužníků.“

Nejdůležitější bod právně závazné dohody se týkal suverenity: „Uznává se, že v důsledku specifického postavení, které má podle smlouvy (o fungování EU – pozn. red.) Spojené království, není zavázáno k další politické integraci v Evropské unii. Podstata tohoto principu bude zahrnuta do smlouvy v okamžiku její další revize, aby bylo jasné, že odkaz na stále užší unii (ever closer Union) se nevztahuje na Spojené království.“ Její závěrečné znění bylo tedy ke klíčovému požadavku Camerona vstřícné.

Konstatuje to i komentář BBC: „Cameron zajistil závazek vyjmout Británii ze ,stále užší unieʻ a zanést jej do Smlouvy o fungování EU. Vyjednal také ,červenou kartuʻ, nový mechanismus, jímž mohlo 55 procent národních parlamentů vetovat návrhy Evropské komise.“

Nemožnost nařizovat

Dalším klíčovým požadavkem Camerona byla ochrana zájmů zemí mimo eurozónu. Chtěl, aby bylo uznáno, že euro není jedinou měnou EU, a záruky, že země mimo eurozónu nebudou znevýhodněny. Žádal také, aby kroky k finanční unii nebylo možné zemím mimo eurozónu nařizovat a že UK se nebude podílet na záchraně zemí eurozóny. I v tomto ohledu získal Cameron vše, co chtěl.

Cameron také žádal, aby kroky k finanční unii nebylo možné zemím mimo eurozónu nařizovat a že UK se nebude podílet na záchraně zemí eurozóny

Dohoda navíc obsahovala: „Opatření, jejichž cílem je další ekonomická a měnová unie budou dobrovolná pro země, jejichž měnou není euro, a budou se k nim moci připojit, kdykoliv to budou považovat za vhodné. Mimořádná opatření v době krize k zajištění finanční stability eurozóny nebudou zahrnovat rozpočtovou odpovědnost pro země, jejichž měnou není euro, nebo pro země, jež se neúčastní bankovní unie. Bude zřízen mechanismus, který bude těmto zemím refundovat náklady z unijního rozpočtu na krizová opatření.“

Tato ustanovení se netýkala jen UK, ale všech zemí mimo eurozónu a měli bychom z nich prospěch i my. Cameron nedosáhl všeho, co chtěl, například v sociálních dávkách novým přistěhovalcům souhlasil s kompromisem, ale v důsledku tvrdého odporu zemí Visegrádské čtyřky, především Polska a nás, ale, jak končí svou přednášku Rogers: „Získal podstatnou část toho, co chtěl. A to by ve světě, v němž jsme žili, stálo zato.“

Neznalosti

Pavel Kohout napsal: „Nacionalismus neznamená pro Brity válku, zmar a utrpení, ale hrdinství, vítězství a záchranu ohrožené demokracie. Nechápat tento fakt znamená nechápat Británii. A to je důvod, proč bývalý premiér David Cameron vyhlásil referendum o brexitu poté, co ho bruselští mandaríni zesměšnili a ponížili.

Pavel Kohout o Cameronových motivacích k referendu o vystoupení Spojeného království z EU a o nových podmínkách členství UK v unii, které vyjednal, nic neví. Ani o fungování Evropské unie.

Ve skutečnosti se brexitu dalo snadno zabránit – stačilo jen trochu respektovat odlišnost Velké Británie a odsouhlasit několik drobných a v jádru přijatelných výhrad k integračním plánům EK. Jenže Brusel, zaslepený vidinou Spojených států evropských, nechtěl. A rozhodl se Británii vydírat: buď se podřídíte, nebo ponesete následky svého rozhodnutí.

Narazil však na další rys britské povahy, který geniálně vyjádřila replika Hugha Granta v roli britského premiéra ve filmu Láska nebeská (Love Actually): ,Přítel, který nás vydírá, už není přítel.ʻ Británie ve skutečnosti neměla mnoho chuti odejít z EU, ale arogance Junckera a dalších unijních hodnostářů zvrátila výsledek referenda ve prospěch brexitu.“

Z uvedeného je zřejmé, že toto Kohoutovo tvrzení je nesmysl a že o Cameronových motivacích k referendu o vystoupení Spojeného království z EU a o nových podmínkách členství UK v unii, které vyjednal, nic neví. Ani o fungování Evropské unie.