Poezie racionality Jana Kubíčka

Výstava pořádána Galerií hlavního města Prahy ukazuje, že Kubíček ve svém světě tvarů, logiky a intuice setrvával až do konce života. Pozice takového uměleckého přístupu však v druhé polovině 20. století ztrácela širší dosah a dopad. Píše Radan Wagner.

Jan Kubíček: 3 prostorové elementy L (variamobil), 1968, smalt, kov. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Kubíček: 3 prostorové elementy L (variamobil), 1968, smalt, kov. | foto: Galerie hlavního města PrahyČeská pozice
Jan Kubíček: 3 prostorové elementy L (variamobil), 1968, smalt, kov.

Právě probíhající retrospektivní přehlídka díla Jana Kubíčka je v mnoha ohledech mimořádnou bilanční událostí. V sálech Městské knihovny v Praze je poprvé v úhrnu představena tvorba, která osvětluje nejen osobitou radikální cestu, ale i obecné proměny umění 20. století.

Jan Kubíček (1927–2013) byl donedávna jednou z žijících legend konstruktivistických tendencí v českém umění. V posledních letech pobýval v ateliéru spíše v dobrovolném osamění. Vzrůstající zájem o jeho práce jej poněkud popouzel. „To jste se měli zajímat dříve – v šedesátých letech, když jsem se s tím trápil, teď už je pozdě,“ vytýkal mi nad ředěným fernetem, obklopen obrazy, které ani nevybaloval z ochranných fólií. Byl noblesním, i když někdy zahořklým člověkem, jistý si však vlastní odvážnou, ne vždy okolím chápanou tvorbou. Čekal na svou velkou retrospektivu, vysvětlující jeho úsilí, smysl i význam – na výstavu, která by v náležitém rozpětí ukázala souvislosti osobní i dějinné. Této zasloužené pocty se však již nedočkal.

Vyprazdňování obsahu

V čem tkví Kubíčkův význam? V odvaze, koncepci a nekompromisním naplňování nelehké cesty. Jak výstava dokládá, její počátky sahají až ke konci padesátých let. Stejně jako Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald či Karel Malich začínal jako krajinář. Ze zastoupených obrazů je však zřejmé, že se zajímal spíše o krajiny městské. Ty však nepojímal – tak jako umělci Skupiny 42 – běžným, poněkud celostně poetickým způsobem. Kubíčka lákaly detaily oprýskaných zdí, segmenty či detaily, tedy vyňaté znaky pozoruhodné svou vlastní estetickou kvalitou. Jak patrno, tyto kompozice ztvárňoval různými technikami – lepenými papíry, barvami a laky s ředidly, které rozlíval a rozmýval. Byl fascinován strukturami omítek, nápisy a kolážovým uspořádáním. Už tehdy je patrný Kubíčkův naturel směřující k „ekonomii“ výrazu, k vyprazdňování běžného obsahu a tím k autonomii celého zobrazení.

Jan Kubíček: Rozdělené kruhy a půlkruhy, 1990, akryl, plátno.

Jan Kubíček: Rozdělené kruhy a půlkruhy, 1990, akryl, plátno.

Písmový obraz z let 1964–1965 znamenal jistý zlom v Kubíčkově výtvarné redukci. Písmena již nejsou jen součástí nahlížené reality městské scenérie – netlumočí „dojmy“, ale stávají se nositeli oproštěného řádu – obrazy „o sobě“. Po tomto zásadním díle se už naplno spouští hra se základními geometrickými tvary, především s kruhem (dělení, zrcadlení, prostupování), trojúhelníkem či kosočtvercem. Takto „preparované“ obrazy již tedy nejsou výsledkem autorových pocitů, ale přísnou manifestací na realitě nezávislých soustav.

Pozorujeme, že Kubíček v té době maloval zpravidla na čtvercové formáty, které navrhoval zavěsit na stěnu za kteroukoliv z jeho stran. Těmto otevřeným interpretacím říkal variamobily. Na sledované přehlídce pak můžeme pozorovat, co dále následovalo: výrazným charakterem malovaných ploch se stala rotace tvarů, dynamika různě barevných fragmentů a vyčerpávající vypracování daných možností. Tomu sloužil záměrně neosobní rukopis, barvy v signální úloze, vytěsnění pocitů a dojmů z vnějšího světa, demonstrace racionálně vedených vztahů znamenajících podstatu veškerého dění.

Konstruktivistické tendence

To jsme se již ocitli ve zlatých šedesátých letech – v revoluční epoše politické, společenské, vědecké i kulturní. Byla to etapa posledních upřímných nadějí a utopických ideálů. Umění a život měly k sobě blíže. Různé tendence se začínaly štěpit a radikalizovat. Vedle existenciálně či groteskně laděných projevů se na druhém pólu začaly rýsovat tendence nepřesně a již ustáleně označované jako konstruktivistické (vhodnější by bylo nazývat je například autonomními).

Český konstruktivismus, reprezentovaný Sýkorou, Malichem, Hugem Demartinim, Radoslavem Kratinou, Jiřím Kolářem a dalšími se nesl s vlnou přinášející vše nové. V umění se začalo mluvit o nové citlivosti, nové figuraci, nových počátcích. Vzorem pro takové snahy byla jistě předešlá světová umělecká avantgarda první třetiny 20. století: ruský suprematismus či konstruktivismus (Kazimir Malevič, El Lisickij, Vladimir Tatlin), holandský neoplasticismus (Piet Mondrian, Theo van Doesburg) či německý Bauhaus (Walter Gropius, Paul Klee).

Jan Kubíček: Výzkum čtverce (pozitivně-negativně), 1970–1978.

Jan Kubíček: Výzkum čtverce (pozitivně-negativně), 1970–1978.

Všechna tato hnutí měla vysoké cíle: přeměnit společnost uměním, které se mělo stát nedílnou součástí všedního života. Tvůrci měli začít konstruovat v souladu s vědou a proměňující se společností novou skutečnost. Zpodobení dosavadní reality mělo být zapomenuto jako přežité. Osobní mělo ustoupit společnému. Mondrian tehdy prohlásil: „Když člověk nepopisuje nebo nemaluje nic lidského, pak se skrze naprostou negaci já vynoří umělecké dílo, které je pomníkem Krásy dalece přesahující cokoli lidského, a přitom svou hloubkou a univerzálností veskrze lidské!“

Místo a čas se však po letech proměnily. Nejen český konstruktivismus šedesátých let byl již méně utopický a všeobjímající. Přesto jeho stoupenci nadále věřili v sílu umění, progresu a intelektu. Zakládaly se skupiny (Křižovatka, Klub konkretistů) a pořádaly důležité výstavy (Nová citlivost). Umění se však ze společenských úkolů stáhlo do soukromých ateliérů, z revolucionářů se tvůrci stali tichými laboranty nových forem. Jan Kubíček patřil k nejradikálnějším činitelům a realizátorům tohoto proudu mířícího přímo a bez balastu k podstatě zákonům existence.

Racionální snahy byly však většinou považovány za cizí import odporující středoevropské tradici lyrismu či ironie. Kubíčkovo tažení spolu s jeho druhy přesto získávalo respekt. Jeho další manifestace však u nás skončila s rokem 1970. Pak bylo ze známých důvodů vytlačeno z veřejného (či intelektuálního) života a vyhledáváno jen zasvěcenci ze zahraničí.

Nadosobní umění

Na Kubíčkově retrospektivě je však vidět, jak ve svém úsilí nepolevoval. V pokračující autonomní (na realitě nezávislé) tvorbě se pouštěl do dalších průzkumů a experimentů. V letech 1974–1975 mu nestačilo jen demonstrovat nalezený řád s nekonečnými variacemi. Do své práce vpouští (tak jako Sýkora či Demartini) prvek náhody jako součásti neustálého pohybu. Tento nový element však pokoušel svérázným způsobem. Volba barvy byla například závislá na nahodilém vrhu kostky. Tak vznikaly další možnosti nezávislé na osobním ovlivňování a rozhodování – nadosobní umění.

Výstava pořádána Galerií hlavního města Prahy ukazuje, že Kubíček ve svém světě tvarů, logiky a intuice setrvával až do konce života. Pozice takového uměleckého přístupu však v druhé polovině 20. století ztrácela širší dosah a dopad. Přesto je zajímavé pozorovat dosažené cíle intelektuální i výtvarné. Retrospektiva potvrzuje Kubíčkovo výsadní postavení v šedesátých a sedmdesátých letech. Zároveň nabízí zamyšlení nad problémem vztahu duchovní a materiální proměnlivé rozpolcenosti moderního člověka, které přetrvává až do dnešních dní.

Jan Kubíček: Retrospektiva

Jan Kubíček: Tři systémy adice v horizontálních řadách, 1970–1978.

Jan Kubíček: Tři systémy adice v horizontálních řadách, 1970–1978.

Městská knihovna, 2. patro

Mariánské náměstí 1, Praha 1

Výstava potrvá do 10. srpna 2014.

Vstupné: 120 Kč základní, 60 Kč snížené

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.