Podzemní voda je vzácná, ale laciná. Resort zemědělství chce změnu

Odběr povrchové vody vyjde třikrát dráž než čerpání z útrob země. Firmy přirozeně volí nižší náklady. Chystaná změna chce poměry zvrátit. Cena povrchové vody má zlevnit. Ministerstvo životního prostředí je ale proti. Podle něj by byl jakýkoli pohyb ceny v této oblasti záminkou pro zdražení koncovým spotřebitelům.

Voda (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Voda (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Voda (ilustrační foto)

Podzemní voda je vzácnější a strategičtější zdroj než ta povrchová; v horkém létě je chráněná před vypařováním, při průtoku vrstvami se navíc filtruje a čeká v zásobách ve vyšší kvalitě. Cenová politika tomu ale neodpovídá. Zatímco za kubík vody z podzemí platí velcí odběratelé kolem dvou korun, z povrchu to stojí zhruba sedm korun. Podle ministerstva zemědělství se má poměr změnit, aby vzrostla motivace méně sahat pod zem.

Ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD) už předeslal, že do měsíce (článek byl v Lidových novinách publikován 8. února 2019, pozn. red.) by chtěl vládě předestřít finální návrh. Když se nápad objevil naposled, za vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD), zvažovalo se zdražení podzemních odběrů. Teď to má jít opačnou cestou, cena za povrchové vody se přiblíží nižším hodnotám svých podpovrchových sester.

„Existují lokality, kde není možné podzemní zdroj nahradit povrchovým. Ale samozřejmě preferujeme, když to jde, aby se více využívala voda povrchová, protože je rychleji obnovitelná. Je to o tom udělat mix zdrojů, kde je to možné, a preferovat odběr vody povrchové,“ shrnul filozofii návrhu Aleš Kendík, odborný náměstek pro vodohospodářství na ministerstvu zemědělství.

Zatímco u podzemní vody se hradí pevný poplatek, cena povrchové vody je věcně usměrňovaná, odráží skutečné náklady. Zároveň je významným zdrojem financování státních podniků povodí, takže systém musí být vybalancovaný, aby firmám nechyběly peníze na provoz a investice.

Ministr Toman má za to, že stávající poměr nákladů stejně ponouká průmyslové odběratele, aby sahali pod zem, když si mohou vybrat. Jednoduše proto, že je to levnější. Takže i když bude cena za povrchovou vodu nižší než dnes, může z jejího výběru plynout víc peněz do povodí, neboť se rozhojní počet klientů.

Povinnost platit se týká opravdu velkých odběratelů – těch, kteří si nárokují přes 6 tisíc kubíků ročně. Jde o vodohospodářské podniky, průmysl nebo zemědělské areály – třeba majitelů studen se to nijak netýká.

Nechat být, hlásí ministerstvo životního prostředí

Resort životního prostředí by do nastavení cen raději nesahal. Jednak se z toho posledně strhla lítá politická bitva, jednak je každý takový pohyb možnou záminkou pro zdražení koncovým spotřebitelům. „Když jsme za minulé vlády spolu s ministerstvem zemědělství předkládali novelu, kde se měly poplatky za odběr podzemní vody srovnat na úroveň ceny vody povrchové, vyvstala kolem toho obrovská bitva, i politická. Protože některé vlivné lobbistické skupiny začaly demagogicky varovat, jak obrovský to bude mít dopad na peněženku obyvatel, což nebyla pravda,“ říká ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

„Když jsme za minulé vlády spolu s ministerstvem zemědělství předkládali novelu, kde se měly poplatky za odběr podzemní vody srovnat na úroveň ceny vody povrchové, vyvstala kolem toho obrovská bitva, i politická. Protože některé vlivné lobbistické skupiny začaly demagogicky varovat, jak obrovský to bude mít dopad na peněženku obyvatel, což nebyla pravda.“

Vláda, a především pak hnutí ANO, si naopak vytklo za cíl, aby konečné náklady za vodné a stočné klesaly, pročež posouvají legislativním procesem snížení DPH z patnácti na deset procent. Pokud by se ovšem poměr upravoval tak, že ceny povrchových vod klesnou, nemělo by to vytvářet podhoubí pro zvyšování nároků na spotřebitelův domácí rozpočet. A pokud se naplní předpoklad Miroslava Tomana, nebudou na tom finančně bitá ani povodí.

Změna poplatkové politiky zapadá do balíku opatření, která mají za cíl dopřát podzemním vodám vyšší stupeň ochrany a současně do hlubinných rezervoárů dostat co nejvíc zásob. Kvůli tomu se například letos otestují první dva projekty takzvané umělé infiltrace. Jde o šetrné způsoby, kterými se přírodě pomůže, aby voda shora ve větším objemu putovala dolů. Letos se počítá s tím, že v lokalitě Meziboří vznikne podzemní těsnící bariéra, která nedovolí vodě utéct. U Týniště nad Orlicí se zase ověří efektivita břehové infiltrace na novém meandru Jordán. Zjednodušeně řečeno jde o to, že čím víc břehů tok zdolává a na čím menší plochu betonu u toho naráží, tím víc tekutiny se zvládne uložit pod zem.

Stěžejní roli v tom, aby se zlepšila schopnost české krajiny uhasit žízeň, má zemědělství. Používání těžké techniky, nevhodné střídání plodin či příliš velké půdní bloky společně vytvářejí skluzavku, po které voda odpádí do sousedních zemí. V dešti a sněhu jí na území republiky v průběhu roku napadá dost, problém spočívá v tom, že tu nezůstane.

Článek byl v Lidových novinách publikován dne 8. února 2019.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.