Podivnosti Jaroslava Vožniaka v Museu Kampa

Jaroslav Vožniak je fenoménem české výtvarné scény druhé poloviny 20. století. Byl kreslířem, grafikem, malířem i autorem objektů či asambláží. Jeho tvorba odrážela světové dění, zůstávala však spjata s domácí atmosférou.

Radan Wagner 3.3.2018
Jaroslav Vožniak, Frankenstein (1968) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaroslav Vožniak, Frankenstein (1968) | foto: Museum Kampa
Jaroslav Vožniak, Frankenstein (1968)

Jaroslav Vožniak (1933 – 2005) je spojován s takzvanou českou groteskností, dadaismem, surrealismem, pop artem i magickým realismem. Do kulturního povědomí vstoupil v roce 1955, kdy byl přizván do dnes již legendárního hravého uskupení zvaného Šmidrové (Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa, Rudolf Komorous). Tato „parta“ bavící se recesí, provokací a revoltou vůči všemu oficiálnímu ztělesňovala absurditu nelehké doby, rovněž však odkazy aktivit avantgardních dadaistů minulosti. Vedle těchto akcí vznikala postupně i výtvarná produkce, zvláště pak nový úkaz: objekty/asambláže, tedy transformované předměty denní potřeby do umělecké výpovědi. A v těch se Vožniak, do té doby spíše uzavřený pozorovatel, našel.

Doznívající společná energie a následný názorový rozkol Šmidrů byly okolnostmi, které uvrhly Vožniaka do samostatné a soustředěné práce. V ní hledal více sám sebe, ale i navazoval na stále oblíbenou mystifikaci a neodadaistické principy. Přechodně se u něj objevuje rozvolněná abstrakce i obrazové figurální příběhy (Božská komedie), avšak skutečná „vožniakovská“ tvorba přichází až s rokem 1963. Následný rok je pro mladého umělce zlomový. Má první samostatnou výstavu, na které se vedle dosavadní produkce objevuje pozoruhodná novinka. Zde totiž prvně představil své červené objekty, kterými se proslavil a kterými plně rozvinul svůj osobitý smysl pro bizarnost, fetiš a svobodnou hru představivosti rozmetávající jakýkoli viditelný řád. Skrumáž fixovaných předmětů rozličného původu i charakteru byla zpravidla umocněna rudou barvou evokující barvu krve, erotiky, hněvu i vzruchu – barvou povyšující reálné fragmenty v celek tajemný, dekadentní i zábavný. Dokonce i Vožniakův proslulý zbraslavský byt nesl stopy této posedlosti; jeho zvláštní červený pokoj se stal divadelní kulisou podivného dramatu. V Museu Kampa se několik těchto zdařilých děl objevuje.

Lákavá i varující tvorba

Vožniakova divnost láká i varuje. Realitu přetváří, aby do ní nově či jinak autor i divák vstupovali a ocitli se tváří v tvář odvrácené či jen skryté rovině. Na konci šedesátých let však Vožniak přechází k další poloze. Tu rozvíjí, jak rovněž nynější výstava přehledně dokládá, zvláště v cyklu Ikon z let 1967 až 1968. Na deskových obrazech kombinuje autor svou podivnost s pop artovou kulturou. Hladkou „staromistrovskou“ malbou excelentně vytváří moderní „ikony“, tedy portréty slavných hereček zasazených do zlacených či jinak luxusně byzantských ploch. Na výstavě v Museu Kampa je tento cyklus instalován ve speciální místnosti, která ještě dále umocňuje onen pseudo-náboženský či adorující podtext s parodujícím úšklebkem. A tak zde vidíme Simone Signoret, Romy Schneider, Monicu Vitti a další filmové hvězdy. Vedle zmíněných červených závěsných objektů patří tento soubor k vrcholům výstavy. (Jen je škoda, že takto ucelená expozice souboru je pouze dočasná, neboť jsou jednotlivá díla jinak roztroušená v různých sbírkách).

Jaroslav Vožniak procházel různými etapami i osobními výkyvy. Jeho uzavřená povaha, nesvobodná doba, existenční potíže i vleklá nemoc (zprvu nediagnostikovaná narkolepsie) se promítaly do kvantity i kvality tvorby. Umělcova potřeba tvořit byla však trvale přítomná, a to stejně v okamžicích až extatického vytržení, jako i v časech zjevného utlumení.

Vožnikava současná dílčí retrospektiva je sestavena z četných zápůjček. Jádro expozice však pochází z vlastnictví Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových –, a to díky sběrateli a Vožniakovu příteli Jiřímu Kohoutkovi. Tento znalec umění a dlouholetý ředitel Středočeské galerie (dnes GASK v Kutné Hoře) si průběžně budoval i vlastní sbírku. A právě Jaroslav Vožniak v ní hrál jednu z hlavních rolí. V roce 2015 se citlivě budovaná sbírka stala akvizicí Musea Kampa a byla zachována její celistvost a veřejná dostupnost.

Jaroslav Vožniak procházel různými etapami i osobními výkyvy. Jeho uzavřená povaha, nesvobodná doba, existenční potíže i vleklá nemoc (zprvu nediagnostikovaná narkolepsie) se promítaly do kvantity i kvality tvorby. Umělcova potřeba tvořit byla však trvale přítomná, a to stejně v okamžicích až extatického vytržení, jako i v časech zjevného utlumení. Vožniakův svět byl veskrze provázen surrealistickým principem nastalých náhod, vytříbenou intuicí i asociací odkazujících k hravosti i apokalyptickému mementu. Vznikly krásné, elegantní malby technikou až hyperrealistickou, ale i syrové a nekompromisní objekty.

Na konci osmdesátých let však přichází rozhodný zlom a konečný útlum. Namísto fantaskní malby rodí se série Kuliček (objekty většinou sestavované z pingpongových míčků) řazené do obarvených vzorců. Od devadesátých let pracuje Vožniak s technikou drippingu či lité barvy připomínající postupy slavného Jacksona Pollocka. Vožniak dochází k abstraktní až meditativní poloze a činnosti vytvářející nekonečné propletené sítě a ornamenty. Energie, vnitřní náboj a bývalá imaginace se však vytrácejí. I tuto etapu výstava nabízí.

Vožniak byl umělcem překračujícím hranice stylů i člověkem bořícím představy o neměnném tvůrčím rukopisu. Mnohdy dosáhl nového a dosud obdivuhodného autentického výrazu. Jeho celková nejednoznačnost, nelehká uchopitelnost, zkrátka zvláštnost, zřejmě ztěžují hlubší zhodnocení a vřazení do širšího kontextu doby. Možná právě proto dosud chybí Vožniakova kompletní knižní monografie, kterou by si jistě zasloužil.

Výstava bude zakončena 11. března 2018.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.