Podivná pachuť žaloby pro velezradu

Kdyby byla žaloba podána proti prezidentovi republiky, když byl v „plné síle“ a nikoli na odchodu, mohla být mnohem smysluplnější.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Senát v nejbližších dnech rozhodne, zda podá k Ústavnímu soudu ústavní žalobu proti prezidentovi republiky pro velezradu. Spor o to, zda jde o ničemnost, nebo o důvodný krok, rozvířil veřejnou diskusi na toto téma. Bez jakékoliv škodolibosti a stranění lze konstatovat, že již toto je dobrý „vedlejší“ výsledek sporu, neboť lidé si začínají prakticky „osahávat“ vlastní demokratický systém.

Dalším vedlejším efektem může být praktické vymezení institutu „velezrady“, trestného činu „sui generis“, který se díky této aféře mnozí teprve naučili rozlišovat od trestného činu vlastizrady. Možná proto vzbuzoval spor od počátku tolik emocí, protože to vypadalo jako příliš silné kafe. Nyní už mnohým došlo, že ta Ústava vlastně není až tak nesmyslná. Prezident není z výkonu své funkce odpovědný, ale přece jenom cosi nad ním visí.

S tím nesouhlasí například neúspěšný prezidentský kandidát Přemysl Sobotka. Míní, že pojem „velezrada“ by spíše než žalobou Ústavnímu soudu měl být soudem vymezen tak nějak na požádání. Nezkušenost tohoto dlouholetého politického harcovníka je alarmující a je možnou nápovědou pro analýzu jeho výsledku v prezidentské kampani. Bývalý předseda Senátu neví, že soudy zákony vykládají nikoliv a priori, ale pouze v konkrétních případech.

O ústavní žalobě pro velezradu jsme psali též v textu Velezrada pro začátečníky.

Valéry politických koncepcí

Podívejme se blíže na jednotlivé body ústavní žaloby Senátu Ústavnímu soudu. Následující poznámky nejsou ničím jiným než drobným pokusem přispět k debatě na toto téma. Předešleme, že ve všech případech jde pouze o tu část paragrafu 96 zákona o Ústavním soudu, v němž jde o jednání prezidenta republiky směřující proti jejímu demokratickému řádu (tedy nikoliv o jednání proti svrchovanosti a celistvosti republiky).

„Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“

Osobně mám za to, že pasovat prezidenta do role subalterního úředníka by bylo dehonestující a že by Ústavní soud patovou politickou situaci neměl uznat za velezradu

Prvním bodem je skutečnost, že prezident republiky dosud nezavršil svým podpisem ratifikaci Rozhodnutí Evropské rady, týkající se mechanismu stability pro eurozónu, s nímž již vyslovily souhlas obě parlamentní komory. V tomto sporu se bezesporu odráží polemika o tom, zda je prezident povinen prostě podepsat, co mu přijde na stůl, nebo zda má ke svému rozhodování nějaký prostor. Tato polemika se vede již dlouho a asi dlouho se ještě povede. Osobně mám za to, že pasovat prezidenta do role subalterního úředníka by bylo dehonestující a že by Ústavní soud patovou politickou situaci neměl uznat za velezradu.

Druhým bodem je fakt, že prezident republiky již téměř rok nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu a ze stávajících soudců jeho místopředsedu, přestože se v tomto období tato místa uvolnila, což bylo prezidentu republiky známo dlouho předem. Prezident sice podal Senátu dva návrhy na jmenování, Senát ale s nimi nevyslovil souhlas, načež prezident seznámil veřejnost s tím, že již žádného kandidáta Senátu nenavrhne. Tím vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu, jakožto ochránce zákonnosti a ústavnosti jednání státu, a vystavil tím ohrožení ochranu základních práv osob a občanů a řádné fungování ústavního systému.

Tato skutečnost je závažná, ale jednoznačná odpovědnost prezidenta republiky je zpochybněna určitou rolí, kterou v tomto procesu hraje Senát. Lze to vidět i tak, že problém tkví spíše v disonanci těchto dvou ústavních institucí, a proto lze podle mého mínění pochybovat, že Ústavní soud tuto argumentaci uzná jako prezidentovu velezradu.

Třetím, veřejností nejvíce sledovaným bodem, který vlastně rozhýbal celý proces ústavní žaloby, je sporná amnestie. Zejména jde o její druhý článek, zvaný aboliční, jímž byla zastavena – poměrně široce vymezená – pravomocně neskončená trestní stíhání. Tím podle žaloby prezident výrazně zasáhl do fungování trestní justice, významně ji demotivoval v další práci a nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnost práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů a činnosti orgánů činných v trestním řízení a prezidenta republiky.

Prezident hrubě znevážil autoritu soudní moci ve státě, hrubě zpochybnil ochranu základních práv a svobod soudní mocí a povýšil zvůli a svévoli nad právoAniž by to mělo znamenat polemiku s kritikou prezidentovy amnestie, dlužno dodat, že co se týče zásahů do fungování trestní justice a její demotivace a oslabení důvěry veřejnosti ve vymahatelnost práva, takových událostí se dejme tomu v průběhu dvou prezidentových funkčních období vyskytlo více, aniž byly na základě nějakého zákona postiženy. Jistěže lze mít na prezidenta republiky vyšší nároky, ale před soudem by pak v případě spravedlivého postupu už dávno mělo stát více osob.

Tvrdý argument

Proti bodu čtvrtému však lze těžko něco věcného namítnout! Prezident republiky po celou dobu trvání svého druhého funkčního období nerozhodl o návrhu na jmenování Petra Langera soudcem, i když mu to svým rozsudkem uložil do šesti měsíců učinit Městský soud v Praze v roce 2007 a kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Prezident tím hrubě znevážil autoritu soudní moci ve státě, hrubě zpochybnil ochranu základních práv a svobod soudní mocí a povýšil zvůli a svévoli nad právo.

Objevil se sice ojedinělý pokus argumentovat, že když není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný, nelze ho nutit k respektování soudního výroku. Takové pojetí by však znamenalo, že v demokratickém pořádku stojí prezident kdesi mimo, nad ním. To je z principu nesmyslné a nešťastně devótní pojetí. Prezident republiky je nejen součástí demokratického pořádku, ale měl by být i jeho vzorným příkladem. Demokratický pořádek lze pojímat jako kruh, v němž jsou ústavní instituce ve vzájemně vyvažovaných vztazích, přičemž žádná z nich nemůže stát mimo tento systém. A staví-li se mimo, měla by být oficiálně shledána mimo jsoucí a příslušně by s ní mělo být naloženo.

Přestože jsem napsal, že k tomuto bodu lze těžko něco věcně podotknout, jednu poznámku ke kontextu učinit lze. Když senátor Zdeněk Bárta  v roce 2004 nebyl přesvědčení, že prezident nekoná v souladu s Ústavou, zkusil iniciovat ústavní žalobu proti prezidentovi republiky pro velezradu. I v tomto případě se jednalo o jmenování soudců Ústavního soudu. Na nic nečekal a hned konal, byť nebyl úspěšný. Případ Petra Langera však byl široce medializován, se slovutnými senátory však tehdy nepohnul. A pohnout měl, protože z více tehdy prezidentem „pro přílišné mládí“ nejmenovaných kandidátů se jediný Petr Langer bránil soudní cestou. A proto měl být jmenován soudcem především on, protože se slovem i skutkem projevil jako soudce.

Proto ani z tohoto bodu nelze odstranit podivný účelový „šmak“, provázející celou ústavní žalobu pro velezradu. Kdyby byla podána proti prezidentovi republiky, který byl v „plné síle“, bylo by to jiné. Ale toto bohužel připomíná jakési okopávání kotníků odcházejícího prezidenta. Přestože celý proces projednávání žaloby může mít nesporně prospěšné důsledky, které zase posunou poznání našeho demokratického řádu dále a v širších vrstvách.

Mohlo to ale celé být důstojnější, toť vše.

jenicek Klídek, ty EkoEnergoInveste. 15:16 3.3.2013

Počet příspěvků: 42, poslední 14.3.2013 02:55 Zobrazuji posledních 42 příspěvků.