Počátek AIDS: Příklad, kdy opakem dobra je dobrý úmysl

Stěžejní problém nepředstavuje sebesmrtelnější virus, ale podmínky, které mu člověk vytváří pro jeho nerušené šíření.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, István LékoČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Practice safe sex. Go fuck yourself. Výzva v první části nápisu na šabloně je stále aktuální: bezpečný sex zůstává nezbytnou obranou proti pohlavně přenosným nemocem, z nichž nejzávažnější je AIDS. Návazná rada už nabízí výklad dvojí: Udělejte si to sami – coby nejbezpečnější forma bezpečného sexu –, nebo naopak Jděte s tím do háje.

Každý nechť se rozhoduje dle svého svědomí, dovolím si však v této souvislosti upozornit na vloni v říjnu vydanou knihu, která vyvrací některé mýty spojené s prapůvodcem dnes již celosvětové kampaně za bezpečný sex.

Bylo nebylo ve střední Africe

Kanadský epidemiolog Jacques Pepin se ve své knize The Origins of AIDS (Počátek AIDS) ptá, jakou roli hrál samotný nechráněný sex během vzniku pandemie AIDS. Jeho odpovědi jsou v mnohých ohledech překvapivé – dle Pepina to nebyli v první řadě promiskuitní a nezodpovědní Afričané či homosexuálové, kteří pandemii zapříčinili, ale lékařští pracovníci chovající ty nejlepší úmysly. Nemoc AIDS navíc nemůže být dle Pepina pochopena, pakliže se o ní bude uvažovat nezávisle na společenských a politických změnách, kterým byly podrobeny kolonizované státy střední Afriky.

Jacquese Pepina mlhavý poukaz na černou Afriku, v jejímž srdci se měl vylíhnout hrůzostrašný virus, neuspokojilObecně se předpokládá, že AIDS se zrodil někde ve střední Africe – chudoba i sociální nepokoje tohoto prostředí jako by byly samy o sobě dostatečně uspokojivou odpovědí na otázku po původu tak strašlivé nemoci. Pepina však takto mlhavý poukaz na černou Afriku, v jejímž srdci se měl vylíhnout hrůzostrašný virus, který se následně rozšířil i do vyspělého světa, neuspokojil.

Místo toho se začal probírat tisíci a tisíci vzorky krve, které byly uschovány již od první poloviny dvacátého století v archivech výzkumných laboratoří a ponořil se do četby lékařských spisů a kronik lékařů působících v první polovině 20. století ve střední Africe. Z jeho letitého zkoumání biologického, ale i sociálního prostředí zemí střední Afriky vzešla jeho kniha The Origins of AIDS, která na sebe strhla pozornost předních odborníků oboru epidemiologie.

Tisíc let nic?

Za oficiální datum narození nemoci AIDS se považuje rok 1981. Tehdy bylo v lékařském časopise Morbidity and Mortality Weekly Report popsáno pět případů zápalu plic, který byl doposud znám pouze u pacientů se závažnou poruchou imunitního systému. Jednalo se o pět homosexuálních mužů žijících v Los Angeles. Ihned po zveřejnění zprávy se začaly ozývat nemocnice po celých Spojených státech, že se s podobným selháním plic u doposud zdravých mužů setkaly také.

Tehdy poprvé vzniklo podezření, že se šíří závažná nemoc. O tři desetiletí později už bylo po smrti dvacet devět milionů lidí a další desítky milionů po celém světě bojují s infekcí HIV či s nemocí AIDS. S plným oprávněním tak lze o AIDS hovořit jako o nejdramatičtější epidemii od morových ran, které devastovaly evropské obyvatelstvo před půl tisíciletím.

Pepin přiznává, že tradovaná historka o vzniku AIDS cestou přenosu z šimpanze na člověka je sice v jádru pravdivá, jenže samotná znalost této souvislosti je bezvýznamná. Šimpanzové byli v oblasti střední Afriky infikováni nemocí příbuznou s virem HIV možná i tisíciletí před tím, než byl virus přenesen z opice na člověka. Ani samotný přenos ještě nevysvětluje příčiny pandemie. Můžeme totiž předpokládat, že člověk se od opice mohl virem HIV nakazit v minulých staletích již mockrát, to ale ještě neznamená, že by měla být rozpoutána pandemie. Dokud tedy nebudeme znát odpověď na otázku, co zapříčinilo, že se nemoc mezi lidmi začala zničehonic šířit lavinovitě, nebudeme o původu nemoci vědět vůbec nic.

Stalo se kolem roku 1921

Při sledování otázky po původu nemoci vyvrací Pepin mýtus, že by se AIDS mohl ve svých začátcích šířit primárně pohlavní cestou. Tato přenosová cesta by dle Pepina neměla v počátečních fázích šíření viru dostatečnou sílu na to, aby se původně středoafrický virus začal nekontrolovatelně šířit po celém světě. Viru musely být vytvořeny výhodné podmínky. A o ty se postaraly vlády kolonizujících států. Největší stín přitom dopadá na belgické kolonizátory, kteří byli aktivní v oblasti Konga. Právě zde došlo s největší pravděpodobností kolem roku 1921 k nakažení prvního pacienta, od něhož se virus začal šířit konžskou populací.

Viru musely být vytvořeny výhodné podmínky. A o ty se postaraly vlády kolonizujících států.Obyvatelstvo „před-kolonizátorské“ střední Afriky se šimpanzům vyhýbalo. Jedná se totiž o příliš inteligentní a agresivní tvory, jejichž lov pro člověka nekončil dobře. Změna přišla, až když Belgičané přivezli střelné zbraně. Toto vybavení umožnilo konžským mužům vydat se za živočichem, jehož jediným přirozeným predátorem byl doposud leopard. Patrně při jednom z těchto lovů došlo buď k přímému zranění lovce šimpanzem, nebo – což je pravděpodobnější – smísení krve kuchaře s šimpanzí krví při porcování zvířete.

To by ještě dle Pepina nebyl – alespoň tedy pro zbytek světové populace – takový problém. Infikovaný lovec či kuchař by nemoc přenesl na svou partnerku, byl-li majetnější i na svou druhou partnerku, a nemoc by pak dotyčné zahubila, čímž by se obrátila – ve své lidské podobě – i sama proti sobě. Jenže to by do celého procesu nesměl zasáhnout člověk.

Právě v této době – tedy v prvních desetiletích 20. století – probíhalo v Kongu plošné léčení konžského obyvatelstva. V první řadě šlo o to zastavit šíření spavé nemoci, malárie a eboly. Je pravda, že tyto vládní projekty nebyly iniciovány proto, aby bylo pomoženo samotnému obyvatelstvu, ale proto, aby se nemoc nezačala šířit mezi Evropany. Na druhou stranu, upozorňuje Pepin, měli samotní zdravotníci pracující tehdy ve střední Africe v otřesných podmínkách nejlepší úmysly pomoct samotnému obyvatelstvu. Být zdravotníkem v Kongu totiž nebyla práce pro žádné ctižádostivce – ještě na přelomu 19. a 20. století obnášela průměrná životnost misionářů a sociálních či zdravotnických pracovníků celé tři roky.

Přes očkování a urbanizaci...

Jenže případ AIDS je podle Pepina ukázkovým příkladem skutečnosti, že opakem dobra je dobrý úmysl. Mnozí zdravotníci sice položili život za to, aby pomohli nemocným, bohužel však disponovali v průměru pouze pěti injekčními stříkačkami na den. Pacientů bylo na těchto pět stříkaček tři sta a s největší pravděpodobností se mezi ně přimíchal i jeden infikovaný lovec šimpanzů.

Samy ženy odcházely do „města mužů“, aby se staly nezávislými na svých rodináchI další katalyzátor líhnoucího se zkázonosného viru poskytli kolonizátoři. Tentokrát se nejednalo o masivní „ozdravné“ akce pro obyvatelstvo, ale o výstavbu městských center. Nejlepším příkladem jsou dvě metropole, Brazzaville a Leopoldville (pozdější Kinshasa), založené Francouzi a Belgičany. Právě ty se staly druhým dějištěm vývoje viru HIV.

Do těchto měst se sestěhovávali převážně muži, kteří byli umísťováni do jakýchsi pracovních táborů. Přítomnost žen a dětí nebyla vítána. Jenže ženy si své místo do zmíněných měst zjednaly, a to jako sexuální pracovnice. Prostituce v této „poevropštěné“ podobě byla v Kongu novým fenoménem. Určitá její podoba sice existovala již v dřívějších dobách, byla nicméně regulována otci, kteří své dcery „pronajímali“ svým známým, a to na relativně dlouhé časové úseky. Sexuálně přenosné nemoci proto v té době nebyly výrazným problémem. Tehdy však získala prostituce novou podobu – samy ženy odcházely do „města mužů“, aby mohly vydělanými penězi samy disponovat, a tím získaly nezávislost na svých rodinách.

... na Haiti

V prostředí, kde se pohybovali infikovaní šimpanzi, kde probíhala hořečnatá práce na očkování obyvatelstva proti různým druhům infekčních nemocí, avšak paradoxně se tak dělo s několika málo injekčními jehlami, vznikla skupina žen, která poskytovala levné sexuální služby až tisícovce mužů ročně. Právě tato výbušná směs dle Pepina způsobila, že se z viru stal celosvětový zabiják.

Když byla kariéra viru úspěšně rozběhnutá, pozvala OSN do Konga na pět tisíc vzdělaných HaiťanůKdyž byla kariéra viru úspěšně rozběhnutá, pozvala Organizace spojených národů do Konga na pět tisíc vzdělaných Haiťanů, aby zde pracovali jako učitelé nebo techničtí pracovníci. Haiťané v sobě spojovali hned několik výhod: uměli francouzsky, zjevem se nijak výrazně nelišili od obyvatelstva v Kongu a navíc snadno kývli na nabídku dočasného pobytu mimo vlastní zem, kterou spravoval diktátor François Duvalier.

Haiti je pak pověstné čtvrté H v neblahé řadě slov heroin, homosexuál a hemofilie, která byla spojována s infekcí HIV. V šedesátých letech získala nemoc již takovou dynamiku, že stačilo, aby jediný navrátivší se infikovaný Haiťan přenesl nemoc do své vlasti, jejíž hlavní město Port-au-Prince platilo za oblíbené výletní místo homosexuální turistiky. Není tak náhodou, že první případy viru HIV se objevují de facto současně jak v městě Port-au-Prince, tak v San Francisku.

„Plasma farming“

Klíčovou tezí Pepinovy knihy tak je, že původní spouštěcí mechanismus viru HIV nebyl nechráněný sexuální styk, ale zanedbání hygieny ze strany evropských zdravotníků spolu s překotnou sociální proměnou celé oblasti pod vlivem kolonizace. Zdaleka se však nejedná jen o střední Afriku, kde zdravotníci selhali.

Původní spouštěcí mechanismus viru HIV nebyl nechráněný sexuální styk, ale zanedbání hygieny ze strany evropských zdravotníkůJejich působení se fatálně projevilo i v případě mezinárodního obchodu s krevní plazmou, kterému se v druhé polovině minulého století pro jeho vysoké výnosy začalo přezdívat „plasma farming“. Převážně lidé z chudých oblastí byli verbováni firmami obchodujícími s plasmou, aby si nechali dvakrát týdně za peněžitou odměnu odebrat krev, která pak byla rozesílána po celém světě. Nejkřiklavější případ zanedbání základní hygieny v procesu takového plošného odebírání krve pochází z relativně nedávné doby. V raných devadesátých letech byly prováděny odběry krve u Číňanů z chudých venkovských oblastí. Dotyčný farmář si tehdy za jeden odběr přišel na šest dolarů, za čtrnáct dní se mohl dostavit znovu. Výsledkem bylo čtvrt milionu nakažených čínských farmářů.

Poučení, které si můžeme vzít z příběhu nemoci AIDS, není nijak překvapivé: stěžejní problém není sebesmrtelnější virus, ale podmínky, které mu vytváří člověk pro jeho nerušené šíření. Nezodpovědnost, neznalost a ctižádost poslouží jako podmínky ideálně a jsou navíc – jak všichni víme – neléčitelné.


Samboush Tzn jako vždy 12:10 24.5.2012
Camel Konec civilizace?! 6:46 15.7.2012
TerezaMatejckova Re: Epicentrum 11:51 24.5.2012
Urvisu Původní epicentrum nákazy… 11:07 24.5.2012
Funtom Zase ten Brusel 15:15 22.5.2012

Počet příspěvků: 6, poslední 15.7.2012 06:46 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Autor

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Princip novin je mrtvý

11.9.2014 - 13.27