Po transportu smrti: Příběh pokračuje

Pět uprchlíků z osvětimského vlaku smrti přežilo poslední válečné měsíce díky pomoci české vesnice na Kolínsku. LN koncem ledna jejich příběh publikovaly. Několik dnů poté se na základě otištěné dobové fotografie ozvala čtenářka a autorce článku vyprávěla, jak tito přeživší žili po válce.

Na snímku z května 1945 jsou zachránění a ti, kteří jim několik měsíců... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na snímku z května 1945 jsou zachránění a ti, kteří jim několik měsíců... | foto: archiv Judity Matyášové
Na snímku z května 1945 jsou zachránění a ti, kteří jim několik měsíců... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V druhé polovině ledna 1945 projížděly přes Kolín a sousední Velim vlaky z Osvětimi. Nacisté chtěli tento koncentrační tábor zlikvidovat dřív, než přijde sovětská armáda. Tisíce vězňů putovaly v otevřených uhlácích do vnitrozemí Říše. Transporty směřovaly do Mauthausenu, Buchenwaldu, Bergen Belsenu a dalších táborů.

Jak se uprchlíci jmenovali, odkud pocházeli a jak se po válce odvíjely jejich životní osudy?

Když jeden vlak projížděl Velimí, několik vězňů vyskočilo. Věděli, že riskují život, ale museli to zkusit. Šesti se útěk podařil, běželi mrazivou nocí a po třech kilometrech se dostali do obce Sokoleč. Několik měsíců se skrývali v lese, kam jim Sokolečtí nosili jídlo.

Jedinou vzpomínkou na tyto přeživší byla fotografie, kterou mi v lednu ukázal Jan Nechanický, pravnuk Josefa Javůrka – jednoho z těch, kteří pomáhali uprchlíkům. Na snímku z května 1945 jsou nejen vězni, ale také rodiny, které se do záchranné akce zapojily. Jak se uprchlíci jmenovali, odkud pocházeli a jak se po válce odvíjely jejich životní osudy? Nic z toho jsem v lednu, kdy vyšel článek v LN, netušila.

To jsi přece ty!

Až do chvíle, kdy se mi ozvala sedmdesátiletá Marcela Vítková, rozená Kyjovská. „Kamarádka viděla tu fotku u toho vašeho článku a řekla mi: To jsi přece ty! Já jsem se smála: To nemůžu být já, však mi tenkrát bylo pár měsíců. Já jsem se totiž narodila v ten den, 19. ledna 1945, kdy uprchlíci přišli do Sokolče,“ vysvětluje Vítková, kterou jsem navštívila v jejím rodinném domku v Pečkách. Na stůl vykládá několik zachovalých fotografií a dopisů. V jednom z nich líčí její otec zedník František Kyjovský, jak pomáhal uprchlíkům z transportu smrti:

František Kyjovský.

František Kyjovský.

„19. ledna za mnou přišel Venda Kubíček. Řekl mi, že je ukryl za hřbitovní zdí. Okamžitě jsem mu nabídl veškerou pomoc. Věděli jsme oba, že běží o každou minutu. Každou chvíli může být ve vesnici policie. Dohodli jsme se s Vendou, že jídlo budeme partyzánům nosit okolo 10. hodiny v noci, až bude ve vsi klid.

Božena Kyjovská.

Božena Kyjovská.

Často si vzpomenu na první moje vaření. Manželka byla tři dny po porodu, narodila se nám dcerka Marcelka. Bál jsem se ji zatěžovat svým problémem, a tak jsem raději nic neřekl. Uvařil jsem brambory, přisypal kroupy, cibuli a netrpělivě jsem čekal, až se to uvaří. Všechno jsem musel stihnout v době, kdy manželka ležela. Když bylo uvařeno, přelil jsem to do plechovky a čekal, až se setmí. Vydali jsme se na první cestu s jídlem.

Bylo to velmi nebezpečné, měl jsem rodinu, tři malé děti, ale venku bylo pět lidí odsouzených k smrti. Musel jsem pomoci. Věděli jsme, že jedenáct dnů nejedli, jakmile mě uviděli s jídlem, málem mě porazili, postavil jsem je do řady, prvnímu jsem podal plechovku, aby se napil.“

Konečně jména

Uprchlíci přečkali první noc v úkrytu. Báli se, co bude dál. Báli se i lidé v Sokolči, ale nikdo skrýš v lese gestapu nevyzradil. Kyjovský nemohl záchrannou akci před rodinou dlouho tajit, nejdřív o ní řekl manželce, pak i dětem. Jeho syn Stanislav (tehdy šestiletý) si dodnes vzpomíná:

  • „S tátou jsme jim vozili jídlo, do lesa. Ptal jsem se ho, proč je vzadu na sáňkách větev, a on mi řekl: To je jako liščí ocas, musíme zamést stopy. Chodili jsme k nim několikrát týdně. Celkem se jim vedlo dobře, ale ten jeden Polák, Epstein Hänkel, měl tyfus, po pár dnech zemřel, tak ho pohřbili v lese a našli si skrýš o kilometr dál,“ vypráví Stanislav Kyjovský a pokračuje: „Náš táta o nich často mluvil, zajímalo ho, co se s nimi stalo. V roce 1965 dostal dopis z rumunské ambasády, prý to je úmrtní list jednoho z těch uprchlíků, který se jmenoval Leopold Genuth. A pak si pamatuju ještě jednoho, byl to polský Žid Mendel Janiak. Po válce nám psal, že jezdí po světě a hledá své příbuzné.“
Marcela Vítková (roz. Kyjovská) si dodnes uchovává dopisy, které její rodina dostala od zachráněných.

Marcela Vítková (roz. Kyjovská) si dodnes uchovává dopisy, které její rodina dostala od zachráněných.

Prohlížíme si změť černobílých snímků a dopisů rozložených na stole. Konečně vidím originál společné fotografie z lesa, jež vznikla na počátku května 1945. Jsou na ní zachránění i ti, kteří jim několik měsíců pomáhali. Prohlížím si zblízka jejich tváře. Po měsících skrývání jsou konečně svobodní. Jejich pohledy jsou ještě trochu rozpačité, snad pořád nemohou uvěřit, že už se nemusí ničeho bát.

Mendel Janiak, cca 1946.

Mendel Janiak, cca 1946.

Další snímek, který ještě neznám, je portrét muže v obleku. Je mu tak třicet, možná o pár let víc. Vypadá, jako by prožil už nejmíň tři životy. Na druhé straně fotografie je podpis „Mendel Janiak“, a na dalším lístku dokonce adresa: München – Feldmoching, Münchnerstrasse 1a.

Čteme si německy psaný dopis, který má dokonce přesné časové a místní určení: 2. října 1946, v Engelbergu. Stojí v něm:

  • „Vážený pane Kyjovský, jsem tak vděčný, jak jste pomohl mému bratrovi. Mnoho mi o Vás vyprávěl. Váš přítel, Chaim Janiak.“

Památník v sokolečském lese, 1973.

Památník v sokolečském lese, 1973.

Jakmile se nám podaří rozluštit text, Marcela Vítková říká: „To je krásný, že se ten Chaim tátovi ozval. Co se s nímasi stalo? Možná ještě někde žije... Táta o těch uprchlících čas od času mluvil. Někdy v 70. letech zažádal na národním výboru, jestli by jim v lese nemohli postavit pomníček. Na místě, kde je pohřbený ten Hänkel. V roce 1973 táta pomník postavil a byla kolem toho velká sláva. Každý rok tam jezdily stovky lidí. Dnes už tohle místo skoro nikdo nezná, ani nápis na pomníčku není vidět,“ ukazuje mi historickou fotografii, kde jsou jasně čitelná slova „Památník protifašistického odboje“.

Současný stav památníku, leden 2015.

Současný stav památníku, leden 2015.

Od setkání s Marcelou Vítkovou uběhly dva dny. Je pondělí, obesílám několik archivů: v Osvětimi, v Buchenwaldu, Památník holokaustu v Jeruzalémě a také mezinárodní vyhledávací službu v Bad Arolsenu, která shromažďuje údaje z Mezinárodního červeného kříže, z repatriačních úřadů. Na odpovědi budu čekat možná několik týdnů, a tak v mezičase pátrám dál.

Stopy se sbíhají

Badatelka Muzea holokaustu ve Washingtonu Michlean Amirová mě přivede na důležitou stopu. V jejich archivu objevila vzpomínky pamětníka Menachema Mayera, který byl koncem války v Buchenwaldu a po válce prožil několik týdnů v ozdravovně ve švýcarském Engelbergu. Odtamtud přece psal Chaim Janiak! Snad bych o něm něco našla v seznamu té ozdravovny.

A skutečně po chvíli objevuji jeho jméno: Janiak, Chaim, narozený v roce 1924 v polské Praszce. Další indicii mi posílá polonista Jan Jeništa – v databázi polských přeživších dohledal bratry Janiakovy, kteří skutečně pocházejí z polského městečka Praszka. K Mendelovi je jen stručná zpráva, že se narodil v roce 1917. O Chaimovi se dozvídám víc: byl v pěti pracovních táborech, v roce 1941 byl deportován do Gross Rosenu a na konci války se dočkal osvobození v Buchenwaldu, odkud odjel přímo do ozdravovny Engelberg.

Chaim v Engelbergu, 1946.

Chaim v Engelbergu, 1946.

Dvaadvacetiletý Chaim jistě doufal, že se mu podaří najít někoho z příbuzných. Zadal si výzvu přes Mezinárodní červený kříž a čekal. Tak jako tisíce přeživších po celé Evropě i on věřil, že se snad zachránil alespoň někdo z jeho nejbližších. Hledám teď podobně jako on. Mám jen jméno Mendel Janiak, datum narození a adresu v Mnichově. Údaje posílám do tamního židovského muzea; snad se někdo ozve.

Archivářka Brigitte Schmidtová mi píše už za pár hodin: „Po válce bydlel na té adrese Münchnerstrasse 1a. Pracoval v továrně na kožené výrobky a koncem roku 1946 si zažádal o vycestování do Ameriky, jeho žádost ale byla uzavřena, protože 7. prosince téhož roku zemřel. Našli ho na kolejích, jen pár metrů od jeho bytu. Objevila jsem v archivu policejní spis. Původně mysleli, že to byla sebevražda, ale nakonec zjistili, že ho někdo přepadl, ukradl mu hodinky a shodil pod vlak. Ještě vám posílám fotografii jeho hrobu, je pohřbený na novém židovském hřbitově.“

Zkouším si představit, co všechno musel Mendel Janiak přečkat: osvětimský lágr, cestu vlakem smrti a několik měsíců skrývání v sokolečském lese. V prosinci 1946 Mendela někdo zabil, kvůli hodinkám...

Odkud jsme

Mendel (vlevo) a jeho bratr Chaim (vpravo) se setkali v říjnu 1946 ve Švýcarsku. Jejich bratranec Harold (uprostřed).

Mendel (vlevo) a jeho bratr Chaim (vpravo) se setkali v říjnu 1946 ve Švýcarsku. Jejich bratranec Harold (uprostřed).

Je středa, pátrání pokračuje. Procházím databáze genealogických webů, kde tisíce rodin z celého světa zveřejňují své rodokmeny v naději, že se jim ozve někdo z příbuzných. Na portálu Ancestry.com zadám všechny údaje, které mám, a hned první pokus je úspěšný. Objeví se přede mnou černobílá fotografie trojice mladých mužů a u ní popiska: „Mendel, Chaim – bratři Janiakové a jejich bratranec Harold, jediní přeživší z naší rodiny v Praszce, 1946.“

Majitelem fotografie je osoba s přezdívkou „Stebolaz“, která žije v Minnesotě a na tento web se přihlásila před měsícem. Není tam přímý kontakt, jen formulář. Rychle ho vyplním a odešlu vzkaz: „Víte něco o Mendelu Janiakovi anebo jeho bratru Chaimovi?“ A čekám.

Uplynou dvě vteřiny a otevírám e-mail nadepsaný „My jsme rodina Chaima Janiaka“. Píše Bonnie Lazarová z Minnesoty a já hltám každé slovo: „Chaim a Mendel byli moji strýčkové.“ Vzápětí následují další e-maily: „Náš otec byl Chaim Janiak,“ píše Barbara Pennová a Michele Janer DelVecchiová. Je půl dvanácté v noci a na psaní e-mailů už nikdo z nás nemá trpělivost. Musíme si zavolat.

Chaimova dcera Michele: „Náš otec o minulosti vůbec nemluvil. Víme jen to, že prošel několika lágry a byl hrozně šťastný, když se v říjnu 1946 setkal se svým bratrem Mendelem.“

„To je neuvěřitelné, my jsme nikdy o té záchranné akci v sokolečském lese neslyšely. Cože? Tam je i památník a chodily k němu stovky lidí? Tak to musíme vidět! A musíme mluvit s tou rodinou Kyjovských, to je úžasné, že takhle pomohli našemu strýčku Mendelovi! A chceme určitě pozdravit Jana Nechanického!“ říkají jedna přes druhou.

Postupně se dozvídám, proč tyto ženy nevědí téměř nic o rodinné historii. Chaimova dcera Michele vysvětluje: „Náš otec o minulosti vůbec nemluvil. Víme jen to, že prošel několika lágry a byl hrozně šťastný, když se v říjnu 1946 setkal se svým bratrem Mendelem. Ta jeho smrt ho úplně zlomila. Už nikdy nechtěl vzpomínat a my jsme věděly, že se raději nemáme ptát. Je to zvláštní, dozvídat se teď, dvaadvacet let po tatínkově smrti, o jeho rodině, o Mendelovi. Na jednu stranu jsem hrozně ráda, že vím zase něco víc, ale na druhou stranu je mi strašně líto, že se nikdy nedozvěděl o tom, jak na Mendela vzpomínají lidé ze Sokolče.“

Nikdy nezapomeňte!

Čehokoliv o svých předcích se Michele, Barbara i Bonnie snaží dopátrat již řadu let. Nemají prarodiče, tetičky, strýčky. Tato část rodiny prostě chybí. Před pěti lety si založily profil na Ancestry.com a postupně doplňují informace, které našly v archivech. Barbara se v roce 2012 vypravila do Praszky, která leží zhruba šedesát kilometrů od Czéstochowy.

Rodina Janiaků žila před válkou v polské Praszce. Mendel v horní řadě, třetí zleva.

Rodina Janiaků žila před válkou v polské Praszce. Mendel v horní řadě, třetí zleva.

„V matrikách jsme dohledaly záznamy o svých příbuzných až do 19. století. Už máme aspoň jména a data narození. Každá nová informace mi pomáhá trošku víc pochopit naši rodinnou historii,“ říká Barbara, která sepsala stručné dějiny židovské komunity v Praszce.

Zjistila, že Janiakové bydleli v tomto městě dvě stě let a věnovali se především obchodování s koženými výrobky a ševcovině. V roce 1939 měla židovská komunita v Praszce téměř devět set členů, jejichž život se radikálně změnil, když začala válka. Zákazy a příkazy vyvrcholily v únoru 1941, kdy museli všichni opustit své domovy a sestěhovat se do několika domů, do ghetta. V srpnu 1942 byla celá židovská komunita deportována, rodiny Janiaků zemřely pravděpodobně v Chetmnu nebo v Lodži.

Bonnie Lazarová (nevěsta) se vdávala v roce 1986. Na svatbě byl její otec Harold (přední řada, první zleva) i jeho bratranec Chaim (zadní řada, třetí zprava).

Bonnie Lazarová (nevěsta) se vdávala v roce 1986. Na svatbě byl její otec Harold (přední řada, první zleva) i jeho bratranec Chaim (zadní řada, třetí zprava).

„Náš otec nám mnohokrát říkal, že nikdy nesmíme zapomenout, co se stalo za války. Když jsem se dozvěděla, že umírá, koupila jsem mu magnetofon a doufala, že snad přijde ta chvíle, kdy nám předá svůj příběh. Po jeho smrti jsem magnetofon zapnula, na nahrávce ale nic nebylo,“ vzpomíná Michele. Podobnou zkušenost má také její sestřenice Bonnie. Ani její otec Harold se nechtěl rodině svěřovat, na sklonku života se ale přece jen odhodlal a sepsal vzpomínky na předválečnou dobu i na to, co prožil za války.

Začínám číst jeho dvacetistránkový text a postupně se dozvídám o světě, který je již nenávratně pryč. Harold uprchl z Praszky už v roce 1939, prošel několika pracovními tábory a v roce 1944 byl deportován do Osvětimi. Už se asi nedozvíme, zda se tam setkal s někým ze svých blízkých, jisté je jen to, že v prosinci 1944 nastoupil na podobnou cestu smrti jako jeho bratranec Mendel o pár týdnů později. Harold píše:

  • „Jedeme v otevřených dobytčácích, šedesát až sto lidí ve vagonu. Škvírou mezi prkny se dívám ven, snažím se rozluštit, kde jsme. Vidím nápis: Praha, Československo a na peroně stovky lidí. Povzbuzují nás, ať vyskočíme. Je to úžasný pocit, když víte, že by vám někdo pomohl, ale my nemůžeme riskovat. Pokud vyskočíme, bude nás to stát život. Jsme napůl mrtví, nemůžeme běžet dost rychle. Esesáci by po nás okamžitě stříleli.
    Sotva stojím na nohou. Chtěl bych spát, spát, už mě ani nic nebolí. Tohle je určitě konec. Můj kamarád Motko odhrne mrtvá těla, a tak získáme trochu místa ve vagonu. Nikdo už nemá sílu starat se o ostatní, kteří umírají. Ráno zastavujeme na nádraží, kápo se chce zbavit mrtvol, a tak musíme ven, vytahujeme těla a nosíme je do přistaveného vagonu. ,Pěkně je tam srovnejte, nebojte se toho,‘ říká esesák. ,Honem, honem, už musíme jet,‘ křičí na nás. Vagon je plný těl.“

(Ne)splněný sen

Tři mladíci. Mendel, Chaim a Harold. Každý po svém putoval válečnou Evropou, až se jejich osudy spojily. V jednom místě, v jednom očekávání. Pro Mendela byla cesta z Osvětimi šancí, jak se dostat ven. Zachránil se. Pro jeho bratrance Harolda byl takový útěk nemožný. Přežili oba, šťastní, že je válečná vřava za nimi. Pak už se každý z nich vypravil jiným směrem.

Leopold Genuth na snímku z roku 1945. Pravděpodobně foceno v okolí obce Sokoleč.   Genuth se narodil 8. května 1908, v rumunské obci Viselul de sus. Jeho otec byl Iacob, matka Lea (roz. Mozkovits). V lednu 1945 uprchl z osvětimského transportu smrti. V roce 1965 zaslala rumunská ambasáda v Praze dopis Františkovi Kyjovskému, kde mu sděluje, že poslední známé bydliště Leopolda Genutha je v obci Oțelu Roșu, v ulici Strada Gării č. 256.

Leopold Genuth na snímku z roku 1945. Pravděpodobně foceno v okolí obce Sokoleč. Genuth se narodil 8. května 1908, v rumunské obci Viselul de sus. Jeho otec byl Iacob, matka Lea (roz. Mozkovits). V lednu 1945 uprchl z osvětimského transportu smrti. V roce 1965 zaslala rumunská ambasáda v Praze dopis Františkovi Kyjovskému, kde mu sděluje, že poslední známé bydliště Leopolda Genutha je v obci Oțelu Roșu, v ulici Strada Gării č. 256.

Mendel věřil, že uspěje v Americe, sen se mu ale nikdy nesplnil. Chaimovi a Haroldovi ano – v roce 1947 spolu odjeli do NewYorku. Chaim přijal jméno Henry Janer a začal pracovat v továrně na kožené kabelky. V roce 1950 se oženil s Američankou Shirley Goldovou, narodily se jim tři děti: Michele, Irwin a Barbara. A jeden z vnuků dostal jméno po prastrýčku Mendelovi.

„Myslím, že náš život by byl úplně jiný, kdyby strýc Mendel žil. Aspoň teď víme, jak se zachránil. A snad se to brzy podaří a pojedeme do Čech. Chceme pozdravit rodinu Kyjovských a taky Jana Nechanického. Prostě každého, kdo Mendelovi pomohl,“ říká Barbara.

Ve čtvrtek ráno volám novinky Marcele Vítkové: „Táta by měl určitě radost, že se podařilo najít Mendelovu rodinu. Jestli sem přijedou, chci jim vše ukázat. Sokoleč, ten les, památník, prostě všechno. A kdo ví, třeba najdete i toho Rumuna.“

Transport smrti z Osvětimi

  • 19. ledna 1945 projížděl Velimí.
  • Z vlaku vyskočilo několik vězňů, přesný počet není znám. Dva nebo tři byli zastřeleni a jsou pohřbeni na hřbitově ve Velimi.
  • Šest uprchlo a skrývalo se v sokolečském lese až do konce války.
  • Zatím se podařilo identifikovat dva z těchto uprchlíků.

Rodina Janiakových

  • Jedním ze zachráněných byl Mendel Janiak. Pocházel z židovské rodiny Janiaků, kteří žili dvě stě let v polské Praszce.
  • Manželé Icchak a Malka měli osm dětí. Jedním z nich byl Mendel Janiak, který se narodil roku 1917. Měl bratra Chaima, který byl o sedm let mladší.
  • Chaim prošel pěti tábory, byl osvobozen v Buchenwaldu.
  • Mendel se zachránil díky pomoci vesničanů ze Sokolče.
  • Bratři se setkali v říjnu 1946. V prosinci téhož roku Mendel zemřel.
  • Chaim odjel v roce 1947 s bratrancem Haroldem do Ameriky. Jedna část rodiny žije v New Yorku, další na Floridě a v Minnesotě.
  • Chaim zemřel v roce 1993, Harold o rok později.

Počet příspěvků: 3, poslední 28.4.2015 07:44 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.