Po listopadu 1989 rozvoj občanských aktivit nenastal

Signatář Charty 77 a jeden z nejpůvodnějších českých historiků Jan Tesař žije v Brezové pod Bradlom na Slovensku, ale občas zavítá i do moravské metropole. A právě v Brně umožnil vést rozhovor a debatovat nejen o roli státu, konformitě, disentu a českých a československých dějinách, ale především o současnosti, zvláště pak o tom, co se mu na ní nelíbí.

Přemysl Houda 17.11.2018
Listopad 1989 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Listopad 1989 | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Listopad 1989

Signatář Charty 77 a historik Jan Tesař v rozhovoru mimo jiné říká: „Totalitarismus znamená mnoho státu, etatismus. Na začátku jsem se zamýšlel, jaká nová forma totalitarismu případně hrozí při odstraňování toho tehdejšího. A přišlo, co nečekal asi nikdo, určitě ne já: nová, opravdu totální a globální moc finančního kapitálu, jejíž metodou je zatlačování až naprosté znehodnocení státu.“

Signatář Charty 77 a historik Jan Tesař na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Signatář Charty 77 a historik Jan Tesař na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

ČESKÁ POZICE: Letos vyšel sborník vašich textů Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980. Působí na mne jako dvě knihy v jedné – první jsou vaše dobové texty, druhou tvoří dlouhé komentáře nakladatele Roberta Krumphanzla. Je to jen můj dojem?

TESAŘ: Robert Krumphanzl je nejen nakladatelem, nýbrž především pečlivým vydavatelem mých historických textů doplněných dnes už také historickými komentáři z roku 2000. Že se s nimi jako editor nemusí vždy ztotožňovat, je snad elementární. Pokud jde o mne, jsem rád, že je v knize také pohled někoho jiného a že mě tento pohled respektuje, ale neopěvuje.

ČESKÁ POZICE: Proč je ta podvojnost pro vás tak důležitá?

Vždy jsem se snažil, aby text, který jsem se rozhodl vydat, byl doplněn o úvod nebo o závěr, který by s mým textem polemizoval

TESAŘ: Vždy jsem se snažil, aby text, který jsem se rozhodl vydat, byl doplněn o úvod nebo o závěr, který by s mým textem polemizoval.

ČESKÁ POZICE: To si chcete ve vlastní knize hned přečíst i její kritiku?

TESAŘ: Dva názory v jedné knize. To je ono! Taková je kniha mých snů. A to neříkám jako okrajovou věc. Velmi se mi to líbí.

ČESKÁ POZICE: Proč?

TESAŘ: Protože každá věc má nevyhnutelně rub a líc, anebo, lépe řečeno, na každou věc lze hledět nekonečně mnoha pohledy.

ČESKÁ POZICE: Kniha je výběrem z vašich textů. I tento váš výběr je tudíž jen jedním z pohledů na vaše dobové texty.

TESAŘ: A tento můj pohled je hned konfrontován s Krumphanzlovým, a to i tak, že do knihy některé jiné mé texty dodává. Kniha je ve výsledku mnohovrstevná. Moc bych si přál, aby právě takto knihy vypadaly, aby se v nich čtenáři nesděloval jen jeden názor, nýbrž každý byl veden k vlastnímu úsudku.

ČESKÁ POZICE: Jinak řečeno, nepřejete si, aby čtenáři text podsouval jednu pravdu.

Dva názory v jedné knize. To je ono! Taková je kniha mých snů. A to neříkám jako okrajovou věc. Velmi se mi to líbí.

TESAŘ: Je to jen jinak vyjádřený střet dvou sil – jin a jang, věčných dvou stránek téže věci, jež jsou od sebe neoddělitelné. Rub a líc, po našem.

ČESKÁ POZICE: Předmluva, již jste ke knize v roce 2001 napsal, je radikální kritikou disentu…

TESAŘ: To je pravda, ale je to kritika zevnitř disentu, zevnitř! Nikoli zvenčí.

ČESKÁ POZICE: Vaše dobové texty ze 70. let ale zdaleka tak kritické k disentu nejsou.

TESAŘ: Je to tak. Bráním se tomu, aby se například můj dnes kritický přístup k Havlovi vnášel do doby, kdy jsem ho ještě neměl. To bych tu situaci zkresloval, což je bohužel jeden z největších zlozvyků, který je u pamětníků běžný. Často své přítomné postoje vnášejí do minulosti a zejména do vztahů, které je pojily s jinými aktéry minulých událostí.

ČESKÁ POZICE: Proč jste dnes k disentu mnohem kritičtější než v minulosti? Vyvinul jste se?

Každá věc má nevyhnutelně rub a líc, anebo, lépe řečeno, na každou věc lze hledět nekonečně mnoha pohledy

TESAŘ: Nebyl jsem to já, kdo se vyvinul. Mimochodem má kniha, o které debatujeme, má přes sebe černou pásku a na ní je napsáno Jiný disent. To je nakladatelovo hodnocení, ne moje. Když tu pásku spatřili někteří moji tehdejší spolupracovníci, řekli mi: Proč „jiný“? My jsme přece titíž!

ČESKÁ POZICE: Byl i nějaký „nejiný“ čili „ten pravý“ disent?

TESAŘ: Jako historik druhého odboje jsem něco podobného musel řešit dlouhá léta, celá desetiletí. Ta otázka zněla v daném případě trochu jinak: Jaký byl „ten pravý“ odboj? Byli to komunisté? Nebo antikomunisté? Nebo kdo vlastně? Všichni se hádali, nedá se říct, že by diskutovali. Každý tvrdil, že právě on byl ten pravý. Jenže vedle něho byli i jiní, a i ti byli autentičtí…

Ale abych se vrátil k vaší předchozí otázce: Nebyl jsem to já, kdo se změnil. To disent se časem změnil. V osmdesátých letech jsem už byl na Západě v emigraci. Ale kdybych se teoreticky vrátil ke konci osmdesátých let do Československa, tak bych tu natrefil na Hnutí za občanskou svobodu; a nevím teď, jak přesně to bylo zformulováno, ale toto hnutí složené z disidentů zpochybňovalo socialistické vlastnictví. Já jsem však byl součástí iniciativy nezávislých socialistů, a v tom jsem setrval. Tak kdo se změnil? Já ne.

ČESKÁ POZICE: A ohradil jste se proti té formulaci, byť na dálku – ze Západu?

Bráním se tomu, aby se například můj dnes kritický přístup k Havlovi vnášel do doby, kdy jsem ho ještě neměl. To bych tu situaci zkresloval, což je bohužel jeden z největších zlozvyků, který je u pamětníků běžný. Často své přítomné postoje vnášejí do minulosti.

TESAŘ: Na rozdíl například od Petra Uhla, který se distancoval, jsem soudil, že se distancovat nepotřebuji. Už dávno jsem se totiž neztotožňoval. Měl jsem své heslo, které mě spojovalo s Jaroslavem Šabatou, a to znělo docela prostě: revoluční negace.

ČESKÁ POZICE: Co to znamená?

TESAŘ: To je z první věty návrhu inauguračního prohlášení, kterým měla být v roce 1968 zahájena činnost České komunistické strany, která ovšem nikdy nevznikla, protože byla velká obava, že by se vymkla z kloubů. My jsme to prohlášení tenkrát připravovali se Šabatou a začali jsme ho větou, která zhruba zněla: Česká komunistická strana se ustavuje na základě revoluční negace dosavadní totalitní diktatury. Ta věta vyjadřuje nejstručněji naše tehdejší představy.

O něco později jsem se dopracoval k heslu politické revoluce, které nejlépe vyjadřuje úmysl zničit politický režim diktatury, ale bezpodmínečně zachovat nekapitalistické vlastnictví výrobních prostředků, tedy zachovat vlastnické poměry zhruba v poměrech, které byly. Nikdo ovšem nebyl v roce 1968 takový pitomec, aby obhajoval znárodnění ševců.

Na rozdíl například od Petra Uhla, který se distancoval, jsem soudil, že se distancovat nepotřebuji. Už dávno jsem se totiž neztotožňoval. Měl jsem své heslo, které mě spojovalo s Jaroslavem Šabatou, a to znělo docela prostě: revoluční negace.

Podle našich představ, a já u nich zůstal, se měla vytvořit trojsektorová ekonomika, jak ji předpokládal program poválečné sociální demokracie, který byl mimochodem v otázce znárodnění radikálnější než komunistické strany. To znamená znárodněný sektor přírodního bohatství a průmyslových gigantů, za druhé sektor zespolečenštěný, ale nestátní, tedy družstva všeho druhu, která měla u nás dávnou a slavnou tradici, a komunál, prakticky hlavně veřejné služby.

A za třetí soukromý sektor drobného a středního podnikání, které v roce 1968 nikdo nechtěl zplodit rozdělením dosavadního vlastnictví společenského. Ale pozor, netvrdím, že o tom stejně jako já přemýšleli v disentu všichni. Jen říkám, že jsem byl autentický, a v dané otázce zůstal stejný, a jestli se něco změnilo, pak já se nezměnil.

ČESKÁ POZICE: Z Československa jste nicméně emigroval do zemí, v nichž to, o čem říkáte, že pro vás bylo a stále je nemyslitelné, bylo docela běžné. Jak jste se tam cítil?

TESAŘ: Nepřišel jsem do Německa s programem Agenda 2000 nebo Agenda 2010, tedy privatizace a likvidace sociálního státu. Přišel jsem tam v době, kdy ještě existoval německý sociální stát, skvělý vklad Německa k pokroku lidstva. Obzvlášť Západní Berlín byl tehdy příkladným sociálním státem se skvělými veřejnými službami či dopravou. Tehdy bylo ještě nepředstavitelné privatizovat služby, natož v takové míře jako dnes.

ČESKÁ POZICE: Současně tam ale přece byli velcí podnikatelé.

O něco později jsem se dopracoval k heslu politické revoluce, které nejlépe vyjadřuje úmysl zničit politický režim diktatury, ale bezpodmínečně zachovat nekapitalistické vlastnictví výrobních prostředků, tedy zachovat vlastnické poměry zhruba v poměrech, které byly. Nikdo nebyl v roce 1968 takový pitomec, aby obhajoval znárodnění ševců.

TESAŘ: Byli tam kapitalisté a byly tam mocné a sebevědomé odbory. Na to jsem se díval jako na otázku praktickou. A takovou to také má být.

ČESKÁ POZICE: Stal se z vás obhájce státu.

TESAŘ: Nikdy jsem si nepředstavoval, že by se měl požár léčit potopou, nebo obráceně.

ČESKÁ POZICE: A co silný stát? Je důležité, aby byl silný?

TESAŘ:Ano, je to důležité. Někdo může namítnout: vždyť on přece byl proti etatismu! Samozřejmě, že jsem byl proti etatismu. Byl jsem ale proti etatismu v době, kdy stát byl všechno. Všechno! A všemoc státu je šílenstvím. Je to proti zdravému rozumu. Jenže opak – likvidace státu – je ještě horší. Je to taková milá hloupost, kterou Marx zdědil od předchůdců – víra, že stát vzniká jako funkce či jako odvozenina třídního zápasu, že jako takový trvá, a tudíž bude zrušen na konci věků spolu s třídami…

Vždyť je to celé nesmysl. Stát vznikal například ve starém Egyptě jako funkce zavodňování, tedy nezbytný prvek sociální organizace v zájmu přežití druhu, a brzy se stal nástrojem k potlačení ničivých konfliktů uvnitř lidské komunity, zárukou pravidel soužití a elementární spravedlnosti.

Nepřišel jsem do Německa s programem Agenda 2000 nebo Agenda 2010, tedy privatizace a likvidace sociálního státu. Přišel jsem tam v době, kdy ještě existoval německý sociální stát, skvělý vklad Německa k pokroku lidstva.

Sociální stát, jaký byl ve Skandinávii, Německu, Británii či Francii, byl vynikající vymožeností sociálních bojů, zjednával práva pracující třídě a chránil slabé. Dnes je všude likvidován, což je po mírném šílenství etatismu zběsilé šílenství kapitalismu, a to v zájmu nepatrné hrstky finančních velmožů. Propast mezi bohatstvím a chudobou ve světovém měřítku nikdy nebyla tak hluboká jako dnes. Kdyby se to dělo před sto lety, nebyla by to taková katastrofa jako dnes.

ČESKÁ POZICE: Proč by to nebyla taková katastrofa?

TESAŘ: Protože dnes je před lidstvem globální ekologický problém, vůči němuž je bezmocné mezinárodní společenství, jehož státy mají vůči nadnárodním finančním skupinám nicotnou a stále slabší moc.

ČESKÁ POZICE: Možná by měl titulek našeho rozhovoru znít: Braňme stát!

TESAŘ: Dokázal bych načrtnout dějiny lidstva jako proces, během kterého si civilizace ničí svůj životní prostor. V příhodném prostředí civilizace vznikne a hospodaří tak, že sama sebe zlikviduje. Příkladem může být Střední Asie, ale třeba i starověké Řecko, které zničilo lesy až do Dalmácie. A tak bychom mohli pokračovat a tento proces vrcholí dnes. Jenže dnes už je to jiné v tom, že máme problém globální.

Byl jsem ale proti etatismu v době, kdy stát byl všechno. A všemoc státu je šílenstvím. Je to proti zdravému rozumu. Jenže opak – likvidace státu – je ještě horší. Je to taková milá hloupost, kterou Marx zdědil od předchůdců – víra, že stát vzniká jako funkce či jako odvozenina třídního zápasu, že jako takový trvá, a tudíž bude zrušen na konci věků spolu s třídami… Vždyť je to celé nesmysl.

Dosud se mohla historie lidstva odvíjet tak, že po zničení jednoho životního prostředí se civilizace převalila jinam, například Tassili odešlo do Egypta, pak byl zničen Egypt a tak dále… Dnes ale není kam. Není kam odejít! A v této situaci se máme zbavit všech regulujících mechanismů? Nejde tu přitom zdaleka jen o stát, ale i o mezinárodní právo. Co však je bez státu? Nic než nonsens.

ČESKÁ POZICE: Omlouvám, že to musím říct, ale mám pocit, že jste prohrál, že vývoj jde jiným směrem, než byste si přál.

TESAŘ: To nepopírám. Ale – s dovolením – nejde tu o otázku, kam s ním, kam s Tesařem. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, kam se mnou. Jen říkám, že by si jiní měli vyjasnit, kam se to ubírá.

ČESKÁ POZICE: A kam se to ubírá? Já si například všiml, že v jednom textu důsledně používáte sousloví „Vítězný listopad“…

TESAŘ: To je samozřejmě ironie. Víte snad, na co narážím.

ČESKÁ POZICE: To jsem pochopil, ale proč ta ironie o roku 1989?

TESAŘ: Protože to – tváří tvář historické šanci – skončilo hroznou porážkou.

ČESKÁ POZICE: Co ale ta porážka znamená? V čem to byla porážka?

Dokázal bych načrtnout dějiny lidstva jako proces, během kterého si civilizace ničí svůj životní prostor. V příhodném prostředí civilizace vznikne a hospodaří tak, že sama sebe zlikviduje. Příkladem může být Střední Asie, ale třeba i starověké Řecko, které zničilo lesy až do Dalmácie.

TESAŘ: Máte to před sebou kdykoli, když zakopnete o bezdomovce spícího na ulici. To za komunistů nebylo možné. A já to nemůžu nevidět. Krucinál, jestli jsem jednou řekl, že mě lidské hledisko nutí, abych povstal proti totalitarismu, nemohu nevidět, že mě lidské hledisko ještě mnohem více nutí, abych povstal proti kapitalismu.

Možná si myslíte, třeba mimoděk a nemějte mi to za zlé, že pokrok je přímočarý, že vše pozdější je hodnotnější, než co bylo před tím. To je velký omyl skoro každého pokolení. Pokrok přímočarý není a nikdy nebyl. To, co přichází později, nemusí být výše než to, co bylo dříve. Dějiny takové nejsou a lze k tomu vyjmenovat stovky příkladů.

ČESKÁ POZICE: Proč jste ale nebil na poplach v roce 1990? Vždyť na Západě jste musel minimálně zárodky toho, čemu teď čelíme, vidět.

TESAŘ: O nebezpečí, že prostý člověk bude převálcován kapitálem, jsem psal poprvé počátkem roku 1990! Citoval jsem britského odboráře, který navštívil Prahu a dospěl k tomuto názoru. Tehdejší můj samizdat přetiskli na Slovensku a byl znám v Polsku i Moskvě, jenom ta vaše tehdejší úplná svoboda ho nesnesla. Chystali mně odvetu, taktak jsem vyvázl. Ale neustoupil jsem, však od té doby jsem vydával svůj malý polosamizdat až do předloňska.

ČESKÁ POZICE: Není v tom, co říkáte, hodně utopie? Stačí se zeptat vašich sousedů. Velká většina z nich vám jistě namítne, že chtějí přesně to, co mají – chytrý telefon, velkou televizi. Jsou spokojení.

Jestli jsem jednou řekl, že mě lidské hledisko nutí, abych povstal proti totalitarismu, nemohu nevidět, že mě lidské hledisko ještě mnohem více nutí, abych povstal proti kapitalismu

TESAŘ: I Paříž v okamžiku restaurace byla celá převlečená do lilií. A známe Balzakovy romány.

ČESKÁ POZICE: Nevím, jestli to někdy bylo jinak, ale je třeba si připustit, že nespravedlivý politický systém můžete odstranit, jenže problémem je, že vedle něj existuje ještě konformita, a ta s koncem jednoho nespravedlivého politického systému nezanikne nikdy.

TESAŘ: Máte pravdu, bohužel. Dokonce bych řekl, že jednu i druhou nespravedlnost drží konformita týchž lidí, nebo prostě lidí, jací jsou. Možná záleží na tom, kolik je těch jinačích. Ale já sám se přece nebudu orientovat podle toho, co je konformní, nýbrž jen podle toho, co so myslím, že je spravedlivé. A tady mi mimochodem nepomůže slovo pokrok – to je totiž jen technický nebo technologický pojem. Nepoužívám ani dvojici slov pokrokový/nepokrokový. Mým hlediskem je něco jiného – větší, nebo menší lidskost.

A když o tom mluvíme, dovolte malou vzpomínku. Když jsem v roce 1981 přišel do Německa, debatoval jsem v socialistickém kroužku na hannoverské univerzitě. A tam za mnou jednou – už po veřejné diskusi – přišli dva mladí, manželský pár, a začali opatrně: Prosím vás, ale upřímně, je na těch východních společnostech přece jen něco lepšího, než co máme tady? A já se zasmál a povídám jim: Proč jste to neřekli veřejně? Já přece říkám, že ano, že na nich něco lepšího je. Slabému, který nemá příliš velké intelektuální požadavky, je tam lépe!

Možná si myslíte, třeba mimoděk a nemějte mi to za zlé, že pokrok je přímočarý, že vše pozdější je hodnotnější, než co bylo před tím. To je velký omyl skoro každého pokolení. Pokrok přímočarý není a nikdy nebyl. To, co přichází později, nemusí být výše než to, co bylo dříve. Dějiny takové nejsou a lze k tomu vyjmenovat stovky příkladů.

A my jsme přece toho rodu jako Heinrich Heine, který očekával, že v budoucím socialistickém věku budou jeho básně dobré tak na kornout hrozinek pro venkovskou babku – a přesto byl socialistou. Jednodušší člověk není méněcenný – to musíte uznat, berete-li vážně soudobá zaklínadla, že naše kultura má základ křesťanský. Elementární lidské právo na život musí doprovázet právo na život důstojný, na solidní existenci.

Svého času Brežněv přišel s nápadem, aby se do sovětské ústavy zakomponovalo právo na byt. Každý se tomu smál, ale já jsem si říkal, že se tomu smát nebudu. Ve skutečnosti je ovšem každý výkvět kultury podmíněn širokou základnou – jinak všechno rychle uvadne. A před světem, aby se vzpamatoval z krize, je velký úkol prosazovat práva sociální.

ČESKÁ POZICE: A máte naději? Věříte, že to, co říkáte, se může stát obecným názorem?

TESAŘ:Před půlstoletím jsme začínali poznáním, že civilizace je ohrožena. Za tu dobu jde všechno „dolů vodou“, nejen z hlediska všeobecné lidskosti. Týká se to i obecného ohrožení. O ekologické krizi už byla řeč. Bipolární svět se změnil na mnohoúhelník, kde v každém koutě číhá atomový oheň.

Namísto tehdejšího postupného omezování atomových zbraní dnes něco podobného nikoho nenapadne, naopak je jejich použití samozřejmou součástí každé vojenské doktríny nejméně deseti států. A válka – v různé podobě – se stala trvalou a samozřejmou. To je stručná bilance. Co se děje teď, není jen lineárně, ale exponenciálně se prohlubující rozvrat. Naděje je, alespoň pro mne, jediná, v tom, že ta křeč dospěje do svého vrcholu a lidé se včas vzpamatují. Jistotu máte jedinou, a tu mějte nezvratně – žádný řád světa není konečný.

ČESKÁ POZICE: Někteří lidé mi poté, co jsem jim řekl, že s vámi povedu rozhovor, namítli: Ale vždyť ten Jan Tesař nemá Čechy rád! Skutečně je nemáte rád?

Já sám se přece nebudu orientovat podle toho, co je konformní, nýbrž jen podle toho, co so myslím, že je spravedlivé. A tady mi mimochodem nepomůže slovo pokrok – to je totiž jen technický nebo technologický pojem. Nepoužívám ani dvojici slov pokrokový/nepokrokový. Mým hlediskem je něco jiného – větší, nebo menší lidskost.

TESAŘ: (smích) Vy nemáte potřebu, aby to, co milujete, bylo všestranně krásné? Kdysi jsem napsal, že se hlásím k nacionalismu jako k vědomí povinnosti. To znamená, že si nemyslím, že co je české, musí být hezké. Do něčeho jsem se ale narodil, a tudíž k tomu mám povinnosti. Jsem ale Čechoslovák. Tak jsem se narodil a tak i zemřu. A podle toho se chovám.

ČESKÁ POZICE: V jednom textu o českém disentu píšete: „Namísto demokratického ovzduší diskusí z šedesátých let mne v opozici chartovních let čekalo autoritářství; namísto tvůrčí atmosféry, invence a ohňostroje nápadů v intelektuálním prostředí téměř každé redakce šedesátých let se člověk v chartovním ghettu měl přizpůsobit omezenosti, dogmatismu a doktrinářství; namísto étosu posloužit svému národu a československému státu samozvané rádoby elitářství; namísto dělnosti, kvalifikovanosti a profesionalismu zarážející nevzdělanost.“ Není to příliš ostré?

TESAŘ: Podívejte, jste historik, vezměte si takzvaný dokument Charty o dějepisu (dokument č. 11/1984 Právo na dějiny – pozn. red.). Naprostí, ale opravdu naprostí nevzdělanci v něm hovořili o takzvané oficiální historiografii, troufli si vydat stanovisko. Vždyť je úplně stejné, jako když Stalin psával o jazykovědě.

ČESKÁ POZICE: Mluvíte o autorech tohoto textu, tedy o disidentech, jako o stalinistech naruby…

TESAŘ: No jistě, že o nich tak mluvím.

ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že dokument Charty 77 o dějepisu jste uvedl jen jako příklad.

Jednodušší člověk není méněcenný – to musíte uznat, berete-li vážně soudobá zaklínadla, že naše kultura má základ křesťanský. Elementární lidské právo na život musí doprovázet právo na život důstojný, na solidní existenci.

TESAŘ: Samozřejmě, že jsem to myslel jako příklad. Podstatné je, co nutně nastalo, když se takto navyklí lidé počátkem devadesátých let zmocnili státu: velice autoritativní, kvazirevoluční moc nad všemi sektory veřejného života. Výsledky vidí každý, to snad nepotřebuje komentář.

ČESKÁ POZICE: Domluvili jsme se před rozhovorem, že nebudeme konkrétní, ale přece jen bych o jednom člověku, lépe řečeno, o tom, co napsal, mluvit chtěl – o Václavu Havlovi a jeho Mocí bezmocných. Dnes se v českém prostředí tento esej vysoko vyzvedává. Co si o něm myslíte?

TESAŘ: Vyzdvihuje se ve vážné debatě u vás na fakultě? To bych tedy rád četl…

ČESKÁ POZICE: Já jej vnímám jako produkt jedné specifické disidentské ideologie.

TESAŘ: Tak vidíte. Ale opakuji, nechci jít ad hominem. S živým nepřítelem jsem si to vyrovnal, k tomu nemám co dodat, a do zapomenutých mrtvol, které nejsou vyloženě na překážku, zásadně nekopu.

ČESKÁ POZICE: Řekl byste, že disent jako skupina intelektuálů selhal?

Co se děje teď, není jen lineárně, ale exponenciálně se prohlubující rozvrat. Naděje je, alespoň pro mne, jediná, v tom, že ta křeč dospěje do svého vrcholu a lidé se včas vzpamatují. Jistotu máte jedinou, a tu mějte nezvratně – žádný řád světa není konečný.

TESAŘ: Odvolám se na to, co jsem napsal v šedesátých letech ještě před jarem. Zformuloval jsem to tehdy tak, že potřebujeme nejenom to osvícenské, ale i to probuzenecké. Intelektuál má povinnost a sám potřebuje chodit mezi lid – jako páter Vrba, v každém šose knihu.

ČESKÁ POZICE: To platí i pro dnešek, nebo ne?

TESAŘ: Myslím, že ano. Bohužel namísto lidovýchovných zábav a ochotnických divadel máme celonárodní ohlupovnu s její každodenní dávkou manipulace lživě vydávané za informace. Ale co vymyslíte proti tomu než zase knihu?

ČESKÁ POZICE: Asi nic moc... Jak se vám vlastně žilo v emigraci?

TESAŘ: Když se na to podívám dnešníma očima, pak ty emigranty přece jenom více chápu. Většinou byli ubožáci, protože byli závislí.

ČESKÁ POZICE: Závislí?

TESAŘ: Ano, závislí. Závislost na zahraniční podpoře je údělem každé emigrace. To Čechům bohužel zamlčovala legenda o tatíčkovi Masarykovi. Velké a skutečné problémy emigrace se u nás zamlčovaly, což vedlo k tomu, že další generace takovou zkušenost, byť třeba jen zprostředkovanou, neměla. Tím se vysvětluje, proč velká protikomunistická emigrace neměla téměř žádný význam pro domov.

ČESKÁ POZICE: Žil jste chudě?

Namísto lidovýchovných zábav a ochotnických divadel máme celonárodní ohlupovnu s její každodenní dávkou manipulace lživě vydávané za informace. Ale co vymyslíte proti tomu než zase knihu?

TESAŘ: Měli jsme se ženou maličký byt, ale spávalo tam někdy i jedenáct hostů. Takže jsme byli spíše bohatí, co do zážitků určitě. A živili jsme se tvrdě, ale zato svobodně. Vzali jsme si od života všechno, co se vzít dalo. Měl jsem bohatý a šťastný život – a mám velkou a těžkou starost jako každý: abych to nepokazil smrtí.

ČESKÁ POZICE: Chtěl jste revoluci…

TESAŘ: Ano, to je dobré zakončení! Rozvoj občanských aktivit, po kterém jsem tak toužil a považoval jej za jedinou cestu z totalitarismu, nenastal. Totalitní systém byl odstraněn jinak – ve skutečnosti cizí mocí, na níž byl závislý disent. Pozoruji-li dnešní společnost, zdá se mi, že si dějiny zase jednou pohrály samy se sebou i se mnou. Je rozehrán jeden paradox.

Totalitarismus znamená mnoho státu, etatismus. Na začátku jsem se zamýšlel, jaká nová forma totalitarismu případně hrozí při odstraňování toho tehdejšího. A přišlo, co nečekal asi nikdo, určitě ne já: nová, opravdu totální a globální moc finančního kapitálu, jejíž metodou je zatlačování až naprosté znehodnocení státu.

Ze všech sil, které mi ještě zbývají, dělám a budu dělat, co budu moci. Nevzdávám se. Takový je svět. Co bude dál? Rozhodně není možné si myslet, že to, co je teď, je konečné slovo dějin.

Dnes jsou zprivatizovány nejen průmyslové giganty, banky a pojišťovny, ale i infrastruktury, doprava, voda, lázně, nemocnice, školy, ba dokonce privatizovány budou i věznice, fakticky dávno jsou zprivatizovány tajné služby a čeká to armádu. Vrací se temný středověk, ale s tím, že všechno je podrobeno zákonu hmotného zisku. To je ten nejdokonalejší totalitarismus budoucnosti.

Nicméně je na mně, abych opakoval: cestu k tomu usnadňuje nedostatek občanských aktivit, a naopak jejich rozvoj je možná cesta ven. To se nenaplnilo. Nepodařilo se to. Konec. To ale neznamená, že se přizpůsobím tomu, co je. Ze všech sil, které mi ještě zbývají, dělám a budu dělat, co budu moci. Nevzdávám se. Takový je svět. Co bude dál? Rozhodně není možné si myslet, že to, co je teď, je konečné slovo dějin.

Jan Tesař (85)

  • Historik.
  • Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, absolvoval v roce 1956.
  • V roce 1966 vstoupil do Komunistické strany Československa, v roce 1969 z ní vystoupil.
  • Signatář Charty 77 – podepsal ji v první vlně.
  • Po roce 1968 byl politicky perzekvován. Poprvé byl zatčen v září 1969 a po více než roční vazbě bez soudu propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1971 a z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl znovu zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování.
  • Od roku 1980 žil v Německu, později ve Francii. Dnes žije na Slovensku.
  • Napsal několik knih, například Mnichovský komplex či Česká cikánská rapsodie; letos vydal sborník textů z let 1968 až 1980 Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980.
Historik Jan Tesař a filozof Zdeněk Vašíček.

Historik Jan Tesař a filozof Zdeněk Vašíček.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Přemysl Houda

Přemysl Houda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Čekáme na katastrofu

9.12.2018 - 10.36