Plynovod Nord Stream II není v zájmu bezpečnosti střední Evropy

Zvyšování závislosti Evropy na ruském plynu ohrožuje především střední a východní Evropu, kde je závislost nejvyšší v EU. Aby na tom Německo bylo stejně, muselo by platit za ruský plyn stejnou cenu jako my, nikoli o 40 procent nižší. Dnes se v Evropě bojuje za těchto 40 procent, nikoli za bezpečnost.

Připravené potrubí pro podmořský plynovod Northstream | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Připravené potrubí pro podmořský plynovod Northstream | foto: Reuters
Připravené potrubí pro podmořský plynovod Northstream | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nedávno jsem se ve svém článku zabýval perspektivou projektu Nord Stream II. V té době bylo – zdálo se – v ovzduší více otázek než odpovědí. Neuplynulo ale mnoho času, a některé otazníky se scvrkly do teček, jiné se napřímily do vykřičníků. První z transformujících se diakritických znamének byl otazník nad budoucností výstavby plynovodu Nord Stream II. Vypadá to, že se změnil ve vykřičník, a to za ne.

Evropským bankám, investorům, výrobcům a stavebním společnostem se teď nabízí alternativa: buď se finančně či jinak aktivně podílet na tomto projektu, a přijít tak bezprostředně a dlouhodobě o možnost kapitálové či investiční působnosti na trhu v USA, nebo projekt neuskutečnit, a nadále využívat americký ekonomický prostor. Na úvahu o výsledném rozhodnutí nepotřebuji ani kalkulačku.

Cimrmanovský úkrok stranou

Očekával jsem, jakého druhu bude contré, abych využil slovníku šermířského. Ani zde jsem nečekal dlouho. Je to překvapivé, byť logické. Evropská unie učinila cimrmanovský úkrok stranou – vytvořila program bezpečnosti zásobování Evropy zemním plynem. Jako by americké sankce vůči imperiálnímu Rusku nebyly motivovány vojenskou agresivní anexí Krymu a oblasti Donbasu či Luhanska, ale politickou nespolehlivostí ruského exportéra, přesněji politiků, kteří jej ovládají, tedy faktorem bezpečnostním.

Evropská unie učinila cimrmanovský úkrok stranou – vytvořila program bezpečnosti zásobování Evropy zemním plynem. Jako by americké sankce vůči imperiálnímu Rusku nebyly motivovány vojenskou agresivní anexí Krymu a oblasti Donbasu či Luhanska, ale politickou nespolehlivostí ruského exportéra

Europeé Cirque de Energetique, vedený eurokomisařem principálem Marošem Šefčovičem (mimochodem absolventem Moskevského státního ústavu mezinárodních vztahů, MGIMO) přibude se svým šapitó do Prahy v listopadu. Pokusme se odhadnout alespoň rámcově program; počet a výšku kotrmelců si odhadovat netroufám.

Bezpečnostní projekt vychází z dávno přijatých evropských zásad volného přístupu ke kapacitám plynovodů. Ač jde o zásady, které byly definovány spolu s projekty unbundlingu evropského plynárenství, jediné reálné výsledky (v podobě technických řešení) najdeme asi jen na bývalé československé tranzitní soustavě plynovodů.

Objednaná přepravní kapacita

Podívejme se na mapu plynovodů: ve střední Evropě jdou od východu na západ a přepravují ruský plyn; nejenom fyzický, ale i vlastnický. Struně řečeno, plynovod z Velkých Kapušan na hranici s Českem a s Rakouskem. Plyn prodává Gazprom až na rakouském území v Baumgartenu. Zbytek ruského plynu protéká přes Českou republiku do předávacích stanic Waidhaus a směrem z jihu do Saidy (Německo), kde Němci ruský plyn nakupují.

Využívání plynovodů pouze podle vlastního uvážení je obtížně představitelné; ruský Gazprom má totiž v dálkových potrubích obsazenu/objednánu přepravní kapacitu, za niž platí bez ohledu na reálný přepravní výkon

Plyn z Nord Stream I částečně prochází severojižním plynovodem Opal, v německém Obenhau je změřen, mění vlastnickou barvu na rudou, a přepraven v ruské režii přes Česko je prodáván ve Waidhausu západoevropským obchodníkům. To samé platí i pro plynovod přes Polsko; zde je ruský plyn prodáván ve Frankfurtu nad Odrou.

Za této situace je obtížně představitelné využívání plynovodů pouze podle vlastního uvážení (z pohledu naší či polské obchodní strategie a energetické bezpečnosti státu); ruský Gazprom má totiž v dálkových potrubích obsazenu/objednánu přepravní kapacitu, za niž platí bez ohledu na reálný přepravní výkon. Mnozí tato fakta znají, takže je trochu nudím, ale tento středoevropský exkurz je důležitý k objasnění reálných možností navrhované bezpečnostní politiky pro plynárenství EU.

Vzpříčení Gazpromu

Zadumaní evropští politici, kteří se závistí pozorují příjmy a pozice bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera v Gazpromu a Rossněfti, trochu opsali z pravidel NATO; konkrétně z článku 5, jenž zajišťuje kolektivní vojenskou pomoc každému z členských zemí Aliance. I zjevili svou vůli, nikoli však opravdové pohnutky.

Je technicky skvělé, že dokážeme plynovody přepravovat plyn o velmi vysokém tlaku tu na východ, tu na západ, případně do obou směrů najednou. Jenomže, jak pro nás a pro Slovensko plyn do potrubí získáme, pokud se Gazprom vzpříčí?

Podle tohoto netolerančního patentu by platila solidární zásada „článku 5“, i pokud některá z členských zemí EU zůstane (nejspíše „díky“ Rusům) s plynem na suchu. Ostatní se poté seběhnou a budou donášet plynovou úlitbu stejně, jako činívali Tři králové v případě malého Ježíška. Potíž je jedna: myrhu a kadidlo lze přinést v jakékoliv vhodné kabele či nůši, plyn však nikoli. K tomu je totiž třeba buď propojené kapacitní potrubí, nebo lokální terminál pro skladování a odpařování LNG.

Těmi ve střední Evropě disponují pouze Polsko a Litva. U nás? Darmo mluvit; jak říkával již Nerudův pan Rybář: „Móře, kdybychom tak měli móře…“ Proto nám zbývají toliko plynovody. Je technicky skvělé, že jimi dokážeme přepravovat plyn o velmi vysokém tlaku tu na východ, tu na západ, případně do obou směrů najednou (umožňuje to fakt, že zde souběžně leží v jednom koridoru více plynovodů). Jenomže, jak pro nás a pro Slovensko plyn do potrubí získáme, pokud se Gazprom vzpříčí?

Americké tankery

Jedinou možností je Německo; zde existují historická tranzitní potrubí, která jsou s jeho územím propojena, přestože se již pro tranzit plynu nepoužívají. Ale bude mít Německo samo dost plynu, když nebude Nord Stream II? Nebude, určitě nebude! A proto je nezbytné jej postavit. Promyslíte-li hluboký půvab této myšlenkové konstrukce, pochopíte, jak moc Německo stojí o Nord Stream II, a jak málo ho zajímá osud Ukrajiny či členských zemí EU ve středu Evropy.

Americké tankery s LNG přistávají u terminálů v Polsku a v Litvě, jejichž závislost na Rusku pozvolna klesá k nule. A tankery vybavené odpařovací stanicí plynu na palubě zásobují z Černého moře Ukrajinu.

Britové – v případě méně šťastných okolností – říkávají, že každý mrak má stříbrný okraj, což platí i v tomto případě. Vedlejším produktem projektu evropské plynárenské bezpečnosti je veřejné uznání faktu, že Rusko je nespolehlivým a politicky problematickým státem. Zde je kouzlo protimluvu – Nord Stream II. potřebujeme, ale dodávaný plyn nemá postačující obchodně-bezpečnostní a „politické“ parametry. Proč tedy chceme své ohrožení prohlubovat? Slušnou odpověď abys pohledal, a případnější jsou poněkud nespisovné.

Mezitím americké tankery s LNG přistávají u terminálů v Polsku a v Litvě, jejichž závislost na Rusku pozvolna klesá k nule. A tankery vybavené odpařovací stanicí plynu na palubě zásobují z Černého moře Ukrajinu. K tomu přidejte očekávanou bitvu o budoucnost fosilních paliv v Evropě (plyn je přece také fosilním palivem), a budoucnost zemního plynu v příštích 20 letech lze označit za nejistou. Jakkoliv je mi to jako bytostnému plynaři líto. Ale žádná kaše se… a jiná těšínská jablíčka.

Evropské pokrytí spotřeby

Zdá se, že těžební a přepravní technologie LNG se mocně košatí a vzrůstá jejich konkurenceschopnost vůči tradiční přepravě plynu potrubím. Možná, že plyn bude vzat na milost (produkce elektřiny pro vytápění „ve velkém“ výrazně deformuje odběrní křivky).

Evropa je technologicky schopna pokrýt svou spotřebu i v případě výpadku dodávek ruského plynu. Je to dnes spíše otázka obchodně-organizační než technologická.

Takže mohu-li si na světovém trhu koupit tanker plný LNG vybavený odpařovacím zařízením na palubě, mohu také po dohodě s kterýmkoliv přístavním terminálem propojeným na evropskou plynárenskou soustavu využít přepravní službu kontinentálního dálkového plynovodu a plyn si dovézt domů. Příkladně přes Německo by to neměl být žádný problém. Co z toho všeho vyplývá?

Evropa je technologicky schopna pokrýt svou spotřebu i v případě výpadku dodávek ruského plynu. Je to dnes spíše otázka obchodně-organizační než technologická. Zvyšování závislosti Evropy na ruském plynu je nebezpečím především pro střední a východní Evropu, kde je míra závislosti nejvyšší v EU. Projekt plynovodu Nord Stream II tedy není v žádném případě v zájmu bezpečnosti tohoto regionu.

Jenomže to by Německo muselo platit za ruský plyn stejnou cenu jako my (dle přepravní logiky i vyšší), a nikoli o 40 procent nižší. Dnes se v Evropě bojuje za těchto 40 procent, nikoli za bezpečnost. A ta Varšava s tím Washingtonem…



Počet příspěvků: 18, poslední 16.11.2017 11:41 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.