Platy lékařům a učitelům zvyšme. Ale...

Bohuslav Sobotka oznámil záměr desetiprocentního růstu mezd ve zdravotnictví a školství. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: V minulosti by měl ekonom o návrhu jasno, co dnes?

Lidé ve zdravotnictví a školství by měli dostat přidáno. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé ve zdravotnictví a školství by měli dostat přidáno. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lidé ve zdravotnictví a školství by měli dostat přidáno.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že by mzdy ve zdravotnictví a školství měly v příštím roce vzrůst o 10 procent. Kdybychom žili ve starém dobrém nedeflačním světě, měl by ekonom asi jasno.

Nejprve by se podíval, jak rostou či nerostou mzdy v privátní sféře, a podle toho by nápad zařadil do rozumných dimenzí.

Dále by vzkázal celému resortu zdravotnictví, že má hledat rezervy a zvyšovat mzdy jen tam, kde probíhá největší únik lidí s nákladným a státem zaplaceným vzděláním na Západ.

Rovněž by si povzdechl a zeptal by se, o kolik procent se budou zvyšovat mzdy před parlamentními volbami, když před regionálními se zvyšují o deset procent?

Jenže doba je jiná, kontext se změnil. ČNB oslabuje korunu ve snaze vyvolat inflaci. Ekonomové mluví už dlouho o tom, že nastává doba větší spolupráce a míchání měnové a fiskální politiky. Proč by tedy měla být centrální banka aktivní a fiskál zdrženlivý? Mzdy učitelů by navíc rozhodně měly jít nahoru, protože chceme kvalitnější školství. Nejde jen o stávající učitele, ale rovněž o to, aby se schopní a talentovaní lidé hlásili na pedagogické fakulty.

Co myslíte?



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Prostředky by se našly. Stačí hledat.

Stačí hledat.Nejprve pár čísel. Inflace likvidních peněz vyjádřená agregátem M1 dosáhla v březnu hodnoty 12 procent meziročně. Inflace vyjádřená širším agregátem M2 vykázala 9 procent. Objem investičních úvěrů nakynul o 16 procent, objem úvěrů na bydlení v české ekonomice nabyl o 7,5 procenta.

Pokud tato čísla někoho nepřesvědčí, že čelíme extrémně vážné deflační krizi, pak už nic...

Ale konec ironie. Veškeré údaje hovoří o tom, že česká ekonomika se nachází v konjunkturní fázi. Namístě by byl přebytkový rozpočet, aby za pár dalších let, až se dostaví nová recese, nebylo nutné provádět překotná úsporná opatření.

Hledejme zdroje

Pokud jde o mzdy lékařů a učitelů, nepochybně by se našly prostředky na jejich navýšení, které by vskutku mohlo dosahovat hodnot podobných peněžní inflaci.

Zrušením podpory nevládních organizací by se získalo až 13,5 miliardy korun – mimochodem, když si říkají nevládní organizace, proč vůbec stojí o vládní peníze?

Například by bylo žádoucí znovu zavést třicetikorunový poplatek, aby zdravotnictví nebylo přetěžováno zbytečnými návštěvami pacientů. Anebo zrušit nákladný a hlavně nesmyslný plán zvaný inkluze, který všude ve světě, kde byl aplikován, snížil úroveň školství – podívejme se třeba na propad skandinávských zemí v hodnocení PISA. Zrušením podpory nevládních organizací by se získalo až 13,5 miliardy korun – mimochodem, když si říkají nevládní organizace, proč vůbec stojí o vládní peníze?

Pokud jde o aktivitu centrální banky, její jednostranná posedlost indexem spotřebitelských cen nesvědčí o hlubším porozumění procesů, které v české i světové ekonomice probíhají. Ale buďme spravedliví, i centrální bankéři v jiných zemích jsou nemohoucí jako včela v říjnu. Problémem dnešního světa není nízká inflace spotřebitelských cen. Ale to je složitější téma.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Mzdy zvýšit můžeme, ale ne plošně

Česká ekonomika má podle posledních statistických odhadů nejnižší nezaměstnanost ze všech zemí Evropské unie. Můžeme tudíž očekávat růst mezd v produktivním sektoru (například dohoda o růstu mezd ve Škodě Auto) a zprostředkovaně rovněž tlak na růst mezd v sektoru služeb.

U neobchodovatelných statků a služeb se produktivita práce zvyšuje jen omezeně, za normálních okolností jsou proto rostoucí mzdy v tomto sektoru zdrojem inflační nákazy. Dnes je možné daný efekt využít pro podporu expanzivní politiky centrální banky. Na druhou stranu je nutné upozornit, že vyšší kvality ve zdravotnictví i školství se automaticky nedosáhne poskytnutím více peněz na mzdy.

Sázka na kvalitu

Výše mezd zejména ve školství může být odrazujícím faktorem při výběru studia pedagogické fakulty. Průzkumy ukazují, že volba pedagogické fakulty je až na jednom z posledních preferenčních míst při výběru oboru studia. Především pro muže jsou mzdy ve školství příliš nízké a negarantují bezproblémové financování celého rodinného rozpočtu. Hledají si proto další zdroje příjmů, což jim znemožňuje plně se věnovat zkvalitňování výuky, či odcházejí do oborů s vyššími mzdami. Na druhou stranu zejména ženy-učitelky z menších obcí jsou dnes k průměru příjmů hodnoceny nadprůměrně.

Nejsem zastáncem plošného, ale motivačně orientovaného a diferencovaného zvyšování mezd. Účelem zvýšení – pokud se mzdy zvýšit rozhodneme – by mělo být přilákání talentovaných a vysoce motivovaných pedagogů, kteří budou zavádět nové metody výuky a nebudou se bát experimentů ve výuce.

Ani ve zdravotnictví není zvyšování mzdy samospasitelné. Odlivu vzdělaného personálu (lékařů i zdravotních sester) do zahraničí nezabrání.

Ani ve zdravotnictví není zvyšování mzdy samospasitelné. Odlivu vzdělaného personálu (lékařů i zdravotních sester) do zahraničí nezabrání. Vyšší mzdové prostředky by proto měly být ve zdravotnictví věnovány na podporu růstu produktivity, hlavně na posílení administrativního a technického personálu, ani zde nezvyšujme nic plošně.

Při návštěvě lékaře pokaždé vidím, jak vzdělaný personál (lékaři i sestry) tráví větší část pracovní doby administrativou a až ve zbytku času se věnují léčbě. Vytvořením pozic administrativních sil na každém pracovišti by se ve zdravotnictví výrazně zvýšila produktivita, která by v budoucnu umožnila zvyšování mezd v celém sektoru.

Pokud máme finanční prostředky a současně existuje ochota politické reprezentace mzdy zvyšovat, vynakládejme finance tak, aby ve středním období přispěly zejména k růstu kvality poskytovaných veřejných služeb.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Houšť a větší kapky!

Náhlé otevření diskuse o platech ve státním sektoru, zejména ve zdravotnictví a školství, zanedbává skutečnost, že se mění charakter pracovní síly.

Zatímco dosud tvořili jádro pracovní síly v naší zemi lidé, jejichž základní návyky byly formovány za komunismu, dnes jím začínají být lidé formovaní již za svobody.

Generační rozdíl

Rozdíl je to značný v mnoha směrech, ale ve vztahu k pracovnímu trhu je důležité, že starší lidé nebyli vychováváni k mobilitě. Neumějí cizí jazyky, není jim dobře v cizím prostředí, vybudovali si nepřirozeně silné osobní vazby (nedokáží opustit starou babičku, pomáhají dětem s vnoučaty atd.) a nepřirozeně silný vztah k věcem (byt atd.). Spoléhají se daleko více, než mají, na stát, čekají, že jim vše, včetně pracovní příležitosti, dovleče až pod nos.

Pro mladší generaci to již tolik neplatí, jsou světovější, takže za pracovní trh, na němž se pohybují, považují celý svět (přinejmenším blízkou Evropu); a nejen svou úzkou specializaci, nýbrž širší pole možností; a nemají ani tak úzkou specializaci.

Starší lidé nebyli vychováváni k mobilitě. Neumějí cizí jazyky, není jim dobře v cizím prostředí, vybudovali si nepřirozeně silné osobní vazby a nepřirozeně silný vztah k věcem.

K této změně dochází postupně a v soukromé sféře se s ní trh vyrovnává více méně efektivně. Ve státním sektoru to ale je jiné. Důvody jsou dva: stát je velký zaměstnavatel s rigoróznějšími postupy a řídí ho politici, kteří musejí dbát na názory, strachy a předsudky voličů, mezi nimiž je mladých lidí v důsledku demografických, ale i jiných faktorů čím dál méně.

Stát je dnes řízen v podstatě starými a pro staré, takže na migraci – ať již lokální, nebo profesní – zatím příliš nedbal. S měnící se rovnováhou na pracovním trhu mezi generacemi se tento problém provalil. Zřejmě bude stát muset (třeba se skřípěním svých starých zubů) vzít v úvahu, že pro mladé již pracovní trh není tolik lokálně a profesně omezen a nelze je „vykořisťovat“ tolik jako staré.

Dogmata o státní službě

Tento problém se však netýká jen lékařů, sestřiček a učitelů, nýbrž celé státní služby. Zhoubná dogmata o její nepotřebnosti nás od roku 1989 dovedla až k tomu, že zatímco státní správa stále narůstala (tomu dogmata nezabránila), její kvalita se často i zhoršovala.

Přesto se zatím její funkci v minimální potřebné míře dařilo plnit. Špatná kvalita se však projevuje všude, zejména pak ve skutečnosti, že dosud nikdo problém s lékaři, sestřičkami a učiteli efektivně neřešil, jen se o něm mluvilo. Dokud nebudeme mít kvalitní (a tedy i dobře placenou) státní službu, nebude se jako zaměstnavatel umět chovat rozumně, a to ani budeme-li mít politiky, kteří ji budou chtít řídit jako firmu.

Dnešní vláda se konečně pustila do řešení této situace alespoň ve zdravotnictví a školství. Hospodářská situace je nebývale příznivá. Tož houšť a větší kapky!



Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank, lektor Unicorn College

Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank, lektor Unicorn College

Základkám přidat 50 procent


Otázku, proč by měl být fiskál zdrženlivý a centrální banka aktivní, bych oddělil od problematiky úrovně platů ve školství a zdravotnictví. Centrální banka není zdaleka tak těžkopádná jako fiskál a nepodléhá volebnímu cyklu. I zde je sice cítit snaha zalíbit se elektorátu patrná, ale je to přece jen něco jiného. Speciálně v době, kdy svět jímá obava z vysokého dluhu, je určitá obezřetnost ve fiskální politice rozumná. Na druhou stranu je faktem, že podmínky financování jsou nejlepší v historii a některé státy mohou vydávat dluhopisy se záporným výnosem, což k fiskální expanzi vybízí samo o sobě.

Ale bez ohledu na nastavení hospodářské politiky jako celku jsou platy ve školství prostě příliš nízké. O dopadech vzdělanosti na hospodářský růst pojednává mnoho studií (například Daniel Münich tuto relaci v řadě svých článků zasazuje do českého prostředí). Říká se, že přichází průmyslová revoluce 4.0, jenže ta bude vyžadovat vzdělanější populaci. Jde o strategické odvětví a i přes to mají učitelé mezi kvalifikovanými profesionály nejnižší platy.

Těžíme z minulosti

Podle dva roky staré studie OECD bylo Česko vyhodnoceno jako třetí nejefektivnější v relaci výdajů na platy učitelů a výsledků srovnávacích testů PISA. Základní a střední školství asi není úplně zlé, i když je na místě námitka, že do značné míry těžíme z minulosti. Vzdělání má totiž obrovskou setrvačnost a není povzbudivé, že trend v žebříčku PISA je v případě Česka klesající.

Bez ohledu na nastavení hospodářské politiky jako celku jsou platy ve školství prostě příliš nízké.

Podle zmíněné studie OECD činil průměrný roční příjem českého učitele 18,6 tisíce amerických dolarů. V relaci výsledků testů PISA vůči platu učitelů byly před námi jen Finsko a Jižní Korea, kde ovšem roční průměrný příjem učitelů činil 42,8 tisíce amerických dolarů (Finsko), respektive 47,3 tisíce amerických dolarů (Jižní Korea). Je sice faktem, že ve Finsku je skoro dvakrát vyšší cenová hladina, ale i tak by ekvivalentní situace českého učitele ve finských poměrech ukazovala na průměrný roční příjem 35,7 tisíce amerických dolarů.

Nebuďme pouze co nejvyšší „value for money“. Měli bychom, co se kvality týče, mířit výš. S otázkou efektivity a průměrné výše platů zřejmě souvisí i fakt, že v Česku je podíl žen mezi učiteli kolem 76 procent, zatímco v zemích OECD je to v průměru 68 procent.

Hlavně základní školství

Pro rozpočet bude těžké najít i „jen“ desetiprocentní nárůst mezd. Když se mně však někdo zeptá, kolik bych učitelům přidal a nemusel bych příliš řešit zdroje, pak s ohledem na význam vzdělání bych řekl 50 procent. A zaměřil bych se především na základní a střední školství. U primárního vzdělání je totiž i srovnání výdajů na žáka v rámci ostatních zemí opravdu nízké.

Vzápětí si ovšem vzpomenu na řadu neskutečně hloupě vynaložených prostředků, které jsem zaznamenal na některých státních vysokých školách. Případy, kdy člověk slyší o učiteli, který předčítá skripta v aule a je neschopný reagovat na dotazy studentů. Případy zabetonovaných teplých místeček držených úzkou „elitou“. „Vědecké“ články opsané z neuvěřitelných zdrojů, za které jsou přidělovány veřejné prostředky. Takže bych na druhou stranu těch 50 procent trochu brzdil...

Občas slyším stížnosti ze strany vysokoškolských učitelů, že jim žáci připadají hloupější než dříve. Před časem jsem potkal mého třídního z gymnázia a ptal jsem se ho, jestli jsou ti současní maturanti chytřejší, než jsme byli my. Co mi řekl? „Je to stejný“.



Monitor Jana Macháčka