Petr Robejšek: Absence českých národních zájmů je selháním politických elit

„Politici se zabývají jen svými malichernými problémy a zcela jim chybí cosi jako strategický nadhled,“ říká v rozhovoru politolog Robejšek.

Jakub Janda 11.1.2014
Petr Robejšek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Robejšek | foto: archiv Jakuba Jandy
Petr Robejšek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Víme, co chceme, kam chceme směřovat, a hlavně – jak toho dosáhnout? Víme, jaké jsou naše národní zájmy? „Politici tento pojem používají, málokdo se však národními zájmy zabývá opravdu do hloubky. Je to často spíše taková floskule,“ říká v rozhovoru s Jakubem Jandou politolog Petr Robejšek (65).

Interview, jehož ústředním tématem jsou právě české národní zájmy a způsob jejich prosazování, proběhlo již v říjnu před sněmovními volbami, jeho publikování jsme si ale ponechali až na čas, kdy společnost nebude ve víru bezprostředních volebních výsledků.

Docent Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Za minulého režimu emigroval do Německa, kde znovu vystudoval poté, co mu nebylo uznáno vzdělání na Univerzitě Karlově. Deset let vedl hamburský výzkumný institut Haus Rissen, dnes je na volné noze. Politický komentátor a analytik Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.

JANDA: Pane Robejšku, zabýváte se českými národními zájmy. Jak se vlastně vytvářejí a jak se prosazují národní zájmy v české politice?

ROBEJŠEK: Pojem národní zájmy používá mnohý z politiků, málokdo se jimi však zabývá opravdu do hloubky. Je to často spíše taková floskule. Ve skutečnosti by ale národní zájmy měly být konstitutivní součástí zahraniční politiky každého státu, který má zájem přežít.

Z této teze vycházím, když o národních zájmech uvažuji. Podle mě existují přirozené národní zájmy – blahobyt a bezpečnost –, které se týkají každého národa ve stejné míře. Každý národ chce uchránit svoji existenci a prosperovat. Tyto národní zájmy, které jsou obecně platné, nabývají specifickou formu v konkrétní situaci té které země. Například podle její velikosti, geografie nebo historie. Pro Ameriku se nutně definují cíle blahobytu a bezpečnosti zcela jinak než dejme tomu pro Českou republiku.

„Pro Českou republiku se cíle blahobytu a bezpečnosti definují nezávisle na tom, co říkají a dělají nebo nedělají politici“No a pro Českou republiku se tyto cíle definují nezávisle na tom, co říkají a dělají nebo nedělají politici. Konkrétní definice národních zájmů bezpečí a blahobytu se odvíjí od současné situace, ve které se Česká republika nachází, a také na pozadí zmíněných specifických podmínek.

Operacionalizace národních zájmů do konkrétních politických kroků pak probíhá různě. Někdy – v tom lepším případě – politici provádějí správné kroky, nebo aspoň tuší, o které kroky jde, a snaží se je uskutečňovat. Když máme smůlu, což je asi častější případ nejen v Česku, tak politici o národních názorech nanejvýš mluví, ale jednají podle svých vlastních priorit.

Pokud mluvíme jen o současné polistopadové historii České republiky, tak na začátku bylo v národním zájmu nepochybně rozklíčování toho, co je v nové situaci země blahobyt a co je bezpečnost. Nanečisto řečeno se pak jednalo o to, se tou či onou formou přiblížit evropskému společnému trhu a dostat se pod ochranný deštník NATO. V průběhu času však například vazba na Evropskou unii nepřinesla pouze přístup ke společnému trhu, ale také náklady ve smyslu omezování možností a dirigismu Bruselu. A pokud jde o bezpečnostní rozměr, všichni dobře víme, že NATO dnes již zdaleka není tak akceschopný spolek, jak se jevilo před naším vstupem. Není jisté, zda by nás bylo v případě nutnosti schopno a ochotno bránit, nebo alespoň podpořit.

Když si tedy promítneme tento historický proces, zjistíme, jak se v čase mění definice toho, co vlastně různé instituce, kroky a rozhodnutí ve vztahu k zajištění bezpečnosti a blahobytu národa znamenají.

JANDA: Hovoříte o dvou základních národních zájmech – bezpečnosti a prosperitě. Při vstupu do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004 byly tyto cíle jistě částečně splněny. Po vstupu do EU už ale politická reprezentace nebo možná celá společnost v usilování o definici národních zájmů nic víc neučinila. V podstatě neexistuje žádný konsenzus o tom, kam a jak dále směřovat. Celých deset let se nenašel žádný další národní zájem. Je to tím, že skutečně neexistuje, nebo že nebyl hledán?

ROBEJŠEK: Myslím si, že vůbec nebyl hledán. Historicky zlomová fáze rozhodování, zda se vydat na Východ či na Západ, skončila v roce 2004, když jsme vstoupili do Evropské unie. Tehdy nebylo v podstatě pochyb o tom, že téměř veškerá veřejnost včetně té laické, která se o politiku nezajímá, chápe, že je třeba se orientovat západně. Vstup do EU a NATO ale samozřejmě nevyřešil problematiku bezpečnosti a blahobytu země jednou provždy. Ta zůstává i v neustále se měnících podmínkách aktuální.

„Národní zájmy by se daly i dnes definovat specificky, intelektuální a politická reprezentace se tomu ale příliš nevěnuje“Politické mediální elity se však problematice národních zájmů prakticky nevěnovaly, a bohužel tak neplnily jednu ze svých funkcí. Zejména politici se spokojili s tím, že výhybky již byly nastaveny, a dál už se věnovali jenom soupeření mezi sebou a dalším věcem, které nejsou zrovna potěšující.

Jistě by se dnes dalo formulovat to, co aktuálně slouží národní bezpečnosti a blahobytu České republiky, přestože by to již nebylo tak spektakulární jako tenkrát. Tehdy šlo o opravdu historické rozhodnutí. Dva spolky, které pro nás po dlouhá léta personifikovaly Západ, na které jsme jenom koukali zpoza hranic, byly najednou ochotny nás přijmout. Takhle spektakulárně se – zejména pro malou zemi – národní zájmy dnes již nedefinují. Národní zájmy by se samozřejmě daly i dnes definovat specificky, intelektuální a politická reprezentace se tomu ale příliš nevěnuje.

JANDA: To mě přivádí na myšlenku, že zejména Poláci toho částečně schopni jsou. Ať už je hodnotíme jakkoliv, jejich politická reprezentace mimo tu velmi konzervativní část je schopna se shodnout na některých základních prioritách. Ty pak veřejně označuje jako národní zájmy týkající se zejména směřování v rámci Evropské unie, konkrétních vyjednávacích pozic. Proč jsou v tomto Poláci jiní než Češi? Je to dáno jejich historií?

ROBEJŠEK: Zčásti jistě. Na začátku jsem uvedl, že konkrétní definice národních zájmů souvisí v každém historickém okamžiku s aktuální situací, ale i s historií země, s její velikostí a geografickou polohou. Poláci mají jistě výhodu v tom, že pociťují větší národní sebevědomí. Patriotismus pro Poláky není nadávka nebo něco, co nic neznamená, bohužel na rozdíl od české společnosti. Paradoxně jde i o to, že Poláci svoji roli v Evropě přeceňují a odvozují od toho i nutnost přesně formulovat, co vlastně chtějí.

Ale ten první motiv je důležitější. Znamená totiž uvědomění toho, že se o jejich národ nikdo nepostará tak dobře jako oni sami. A pokud si nebudou schopni sami pro sebe formulovat to, co chtějí pro svůj národ, a neshodnou se na tom, tak nemají moc šancí na úspěch.

JANDA: Co se musí změnit, aby se politické elity začaly skutečně do hloubky zabývat tím, jak definovat národní zájmy?

„Dnes, ačkoli pro to nevidím sebemenší důvod, jsou české politické elity víceméně spokojené s tím, jak situace vypadá“ROBEJŠEK: Lidé většinou jednají jenom pod tlakem, při určitém pocitu nouze. Tento pocit nouze panoval i po skončení studené války, kdy jsme se vyčlenili ze sovětského bloku. Politické aktéry tehdy motivovala nejistota, jestli přece jen najednou nesklouzneme nazpět. A tak intenzivně uvažovali o tom, co chceme, kam chceme a jak toho dosáhneme.

Dnes, ačkoli pro to nevidím sebemenší důvod, jsou české politické elity víceméně spokojené s tím, jak situace vypadá. Zabývají se jenom svými malichernými problémy a zcela jim chybí cosi jako strategický nadhled. Přičemž přesně to je jejich úloha – pro svůj národ formulovat, co je pro něj dobré. Navrhnout mu scénáře, jak toho dosáhnout, a pak se podílet na jejich plnění. A v tomto ohledu je třeba říci, že české elity až na výjimky selhaly.

JANDA: Když jsme porovnávali Čechy s Poláky, tak samozřejmě étos je u Poláků silný. To je velmi rozdílné u Čechů a Němců – jiná historie, větší národ. Dá se ale říct, zda má Česká republika společné některé zájmy s Německem? Protože v Česku existují lidé, kteří říkají, že bližší spojení s Německem by se nám nevyplatilo, zejména na základě historické zkušenosti. Jejich oponenti, ke kterým se já osobně přikláním také, by tvrdili, že českým zájmem je chovat se víceméně jako Německo, protože je to pro nás dlouhodobě ekonomicky i politicky výhodné. Bez ohledu na to, zdali máme nějakou právní suverenitu v tomto slova smyslu...

ROBEJŠEK: Bezpochyby. Pokud budeme uvažovat o jakýchsi „benchmarks“ toho, kdo dělá nejlepší možnou politiku v rámci dané situace, tak je Německo jasným příkladem. Ani ne tak tím, co dělá ta která konkrétní vláda, nýbrž spíše společnost jako taková, nezávisle na tom, kdo právě vládne.

„Jelikož nejsme dost silní na to, abychom vnutili Německu česká pravidla, musíme se přizpůsobit jim“Pro naši pozici hraje ve vztahu k Německu významnou roli zmíněný geografický argument. Nechci to přehánět, ale my jsme opravdu velmi úzce spjati s německým hospodářským prostorem. Z toho pro nás plyne, ať chceme, nebo ne, že je nutné s tímto faktem nějak zacházet. Jelikož nejsme dost silní na to, abychom vnutili Německu česká pravidla, musíme se přizpůsobit jim. Smysl dává pouze snaha převzít německou pracovní morálku, ale i jejich obchodní zvyklosti anebo standardy chování v právním státě. Nestačí však se s těmito fakty prostě smířit – je nutné je cíleně kultivovat. Českou republiku nemůžeme přestěhovat do nějakého nám pohodlnějšího sousedství. Nehledě na to, že německé sousedství je v krizí zmítané Evropě ještě ta nejlepší z možných alternativ.

Třeba si představme, že bychom byli dejme tomu v sousedství Francie, která je mnohými, i v tradici české diplomacie, tak obdivovaná. Pak by to asi tak útulné nebylo. Existuje tedy cosi jako fyzika moci, která si vynucuje jednat racionálně, a ne emocionálně; respektovat fakta, a ne přání.

JANDA: Mluvíme o emocionální složce v politickém myšlení a do toho mně, co se týče národních zájmů, zapadá étos národa. Zdá se mi, že když národy musely bojovat o svoji vlastní existenci skutečně se zbraní v ruce – jako celé národy, nikoli jen jejich části – jako například legionáři, tak díky tomu mohou dnes cítit celonárodní urgenci. Jejich politické elity pak musejí prosazovat nějaký konkrétní zájem, protože nechtějí opakovat to, co zažili jejich dědové či pradědové.
Češi ve 20. století dlouho prakticky nic takového nezažili, kromě malých skupin jedinců. Je pak vůbec možné nějaký národní étos v České republice mezi Čechy pozitivním způsobem probudit? Protože na druhou stranu víme, že existují skupiny nebo soukromé subjekty, které se populisticky vymezují tím, že my jsme Češi, budeme se bránit protektorátu Bruselu atd. Veskrze ale nejsou úspěšné, mají nekolikaprocentní úspěšnost ve volbách. Nedá se říct, že by měly celospolečenský dopad. A proto se ptám, zda lze tento étos budovat, když nám vlastně chybí a není veřejně vidět?

ROBEJŠEK: To je opravdu velmi důležitá a trošku i bolestná otázka. V podstatě máte pravdu, že je to obtížnější než v případě národů, které si svou svobodu a sebeurčení musely obhájit nebo vydobýt, těch, které ještě v nedávné historii jako národ používaly násilí k prosazení svých cílů. Jakkoli je totiž tato zkušenost bolestná a krvavá, je nutná právě pro národní sebeuvědomění.

„V rámci kontextu hranic českého státu automaticky vzniká specifičnost, ale i podobnost potřeb a možností se za ně společně zasadit“Přestože nám tato zkušenost chybí, myslím si, že je možné zkusit najít shodu kupříkladu na tom, že čeští podnikatelé, zejména ti střední, k sobě mají svými zájmy podstatně blíže než ke svým partnerům někde v Polsku nebo Maďarsku. V rámci kontextu hranic českého státu automaticky vzniká specifičnost, ale i podobnost potřeb a možností se za ně společně zasadit. Tato specifičnost potřeb znamená i národní vymezení vůči jiným národům. Nejde o nacionalismus či šovinismus, ale o to si uvědomit, že kupříkladu Rakousko má svoji specifickou historii a ekonomickou strukturu a od toho se odvíjející specifické hospodářské a obchodní zájmy. Ty se jeho vláda, když mají Rakušané štěstí, snaží více nebo méně úspěšně prosazovat. Přitom je privilegiem a povinností voliče, aby vládě řekl, že si právě to přeje.

Totéž platí na čistě materiální úrovni i pro Čechy, příslušníky této země, tohoto národa a politického prostoru, který se jmenuje Česká republika. Na těchto základech máme nutně nadřazené vlastní zájmy vůči těm, kteří žijí za hranicemi. A to i přesto, že si s nimi rozumíme a nevedeme s nimi válku. Naše vlastní zájmy jsou nicméně nadřazené, a to nám diktuje, abychom se napřed dohodli mezi sebou, a pak se snažili jednotně vystupovat navenek a uskutečňovat je.

JANDA: Což se v Česku neděje...

ROBEJŠEK: Toto v podstatě elementární umění bohužel česká politická třída vůbec neovládá, dokonce ho odmítá. Známe tragický příklad z doby našeho prezidentství Evropské unie, kdy opozice využila slabosti vlády k tomu, aby ji rozkládala; jenom proto, že se jí to prostě hodilo. Vůbec se přitom nezajímala o to, co to znamená pro renomé této země jako takové a pro její budoucnost.

„Když jde o to, jak vystupuje Česká republika navenek, tak politický konkurent uvnitř neexistuje“To se snad ani nedá nazvat školáckými chybami. To je naprosto nepřípustný záměr a ti, kteří takovou politiku prováděli, nebyli těmi pravými na svém místě. Nechovali se jako vlastenci, ale bojovali proti vnitropolitickému konkurentovi. Když však jde o to, jak vystupuje Česká republika navenek, tak politický konkurent uvnitř neexistuje. Ale toto je také poznatek, který se asi musí teprve prosadit v hlavách těch, kteří rozhodují. Překvapuje mě však, že se to již dávno nestalo. A nevidím nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se uvnitř politické třídy objevilo něco jako sebeuvědomění společných zájmů a společné odpovědnosti.

Podívejme se na Maďarsko. Maďarská vláda se chová nacionalisticky, dělá věci, se kterými ostatní nesouhlasí, jako je zdanění bank a další kroky, ale projde jí to. Pro příští historiky bude spíše úspěšná. My vedle v České republice se díváme na jih a říkáme si, že v Maďarsku existuje cosi jako patriotismus. Slabá země, která prohrála války, ztratila impérium, a přesto tam existuje cosi jako patriotismus. Jinak by současná vláda těžko měla takovou podporu a těžko mohla dělat takovou politiku. Podíváme se na to, děláme jakoby nic a vrátíme se k našim domácím šarvátkám. To je taková neschopnost se učit, která mě opravdu zaráží.

JANDA: A není to právě tím, že Maďaři mají etnické podhoubí toho étosu, i protože často válčili? Neříkám, že krev je jediným důvodem vzniku étosu, ale měli vždycky vnějšího nepřítele, nebyli v porovnání s Čechy v posledních stoletích tolikrát ovládnuti a nesklopili hlavy. Právě proto bych vám protiargumentoval, že to, co se děje v Maďarsku, je schopnost vlády hrát na národní nótu, a být u toho podporována značnou částí obyvatelstva. Aniž bychom to hodnotili jako dobré či špatné, tak si myslím, že v Česku by to nebylo možné. Kdyby v Česku existoval český Viktor Orbán nebo Robert Fico, takový politický profil by podle mě v České republice neměl silnou podporu.

ROBEJŠEK: Ano, máte pravdu. Tam tento aspekt historie hraje svoji roli, a navíc je ekonomická situace Maďarska mnohem složitější než situace České republiky. Oni mají tu historii porážek a vítězství, historii národního étosu, kterou my bohužel máme jenom zbytkovitě, rozostřenou a podivně přehlíženou. Ale my máme výhodnější pozici pro to, jak definovat národní zájmy a dosahovat jich; jednat za situace, která je příznivější než ta maďarská.

Co mě na tom zaráží a fascinuje zároveň, je právě to, že Maďaři z pozice slabosti dokázali být úspěšní jako země, která je v problémech, má 10 milionů obyvatel, leží víceméně na periferii Evropské unie a dění a nemůže ekonomicky příliš mnoho nabídnout. Dokázali, že je přesto možné svoje zájmy úspěšně zastávat.

A tak se se zklamáním dívám na Českou republiku, která je nesrovnatelně lépe vybavená, a přesto není schopna alespoň přibližné shody ohledně svých národních zájmů a jejich uskutečňování. Její politická třída tráví čas tím, že se přetahuje o moc. To zůstává rozum stát – aspoň můj. Nechápu to.

JANDA: Pojďme zkusit dostat se za ten rozum, že nad tím lamentujeme. Co by se mělo stát, aby politická elita tento svůj náhled změnila?

ROBEJŠEK: Jsem trošku bezradný, protože bych očekával, že jestliže se někdo považuje za příslušníka národní elity, ať již mediální, ekonomické nebo politické, tak od toho sám pro sebe odvozuje i určité povinnosti. Elita neznamená život ve světle blesků fotografů a na výsluní bohatství, ale opravdu pro národ pracovat. Nejenom na tom, co se odehrává dnes a tady, nýbrž na tom, co se stane po nás, v budoucnosti. Takový přístup považuji za naprostou samozřejmost.

Z tohoto hlediska je větší část toho, co se nazývá česká elita, nedokonalé, nezodpovědné a nedospělé. Prostě chybí elementární atributy toho, co je elita. Místo toho vidíme malost, nedostatek velkorysosti a i schopnosti vidět věci v souvislostech.

JANDA: Dobře, to je ale pořád to lamentování. Co se tedy musí změnit, aby se elity začaly chovat jinak?

ROBEJŠEK: Umím si představit, že v případě nouze bude toto žabomyší dění vnitřní politiky přehlušeno nějakým zásadním strategickým rozhodnutím nebo tlakem. Ten povede k tomu, že elity nebo ti, kteří se za ně považují, se rozhodnou opravdu se zabývat tím, na čem záleží, protože jim nic jiného nezbude. Ano, na takový výsledek můžeme čekat hodně dlouho, a třeba ho ani nedosáhneme a naše pozice se ještě více oslabí a budeme jako národ a stát ještě bezvýznamnější. Abych nebyl tak pesimistický, tak chci zmínit, že jsem určité náznaky toho, jak by měla vládnoucí elita zastupovat národní zájmy, pozoroval v politice vlády Petra Nečase vůči EU.

JANDA: Hovořil jste o tom, že politická elita se semkne před vnějším nebezpečím, hrozbou nebo výzvou. To už jsme v historii několikrát zažili. Dnes asi není úplně realistické, že by to byla vojenská hrozba, pravděpodobně to bude hrozba ekonomického rázu. Když použiji nějakou paralelu z blízké minulosti, tak v roce 2010 vznikl příběh řecké cesty – a v Česku vyhrála volby pravice apelem na zodpovědnost, tento koncept komunikačně vyhrál. Otázkou je, jaký druh nějaké vnější hrozby nebo výzvy je schopen nějakou silnou část české politické elity nebo české politické třídy semknout?

ROBEJŠEK: Já se nechci nikoho dotknout, ale domnívám se, že hrozba „řeckým vývojem“ byla v Česku nasazena ve volebním poli manipulativně. Zvítězily pak strany používající heslo „rozpočtové odpovědnosti“. Ve své politice ale nabídly jen jednorozměrnou reakci na „řeckou hrozbu“, a sice poměrně slaboduché plošné spoření, které lidem ani nevysvětlily. Národu nebyla nabídnuta nějaká perspektiva, k čemu to vlastně povede a kdy bude konec toho všeho nebo jak si vůbec má představit další budoucnost. To se oběma nejdůležitějším stranám nakonec vymstilo.

„Šance předvést, jak je v tísnivé situaci možné sloužit národním zájmům, byla v roce 2010 propásnuta“To, co vláda „rozpočtové odpovědnosti“ udělala, bylo mechanistické spoření. Nic jiného než to, co dělaly všechny ostatní vlády v Evropě. Byla to prostě nápodoba toho, co patřilo k převládajícímu názorovému mainstreamu. Národ a národní zájem zmizel.

Šance předvést, jak je v tísnivé situaci možné sloužit národním zájmům, byla tedy propásnuta. Přesto s vámi souhlasím a myslím si, že jedině nějaká závažná výzva, která ovšem bude politickými vůdci zodpovězená produktivně – skoro se bojím říci nezištně –, může být názornou lekcí toho, co jsou to národní zájmy a jak jim je třeba sloužit.

JANDA: Český národ je dlouhodobě masírován ideou vnějšího nepřítele, který je konstruován většinou jako Brusel. Představy semknutí proti vnějšímu nepříteli se zde objevují pravidelně, ale často je říkají lidé, kteří jsou neautentičtí v tom, že jim není možno věřit. Proto si myslím, že pokud ta hrozba nebude vskutku vojenská, nebo to nebude opravdu bankrot nějakého konkrétního státu, tak na politické úrovni není možné ve velké míře prosadit národní semknutí, jak už jsme zmínili dříve. Za prvé neexistuje ten silný národní étos, který by bylo možné probudit během pár měsíců, a za druhé je tato představa již falešně zneužívána.

ROBEJŠEK: Já neustále upozorňuji na deficit na straně mediálních a politických elit, zejména kvůli tomu, co jste právě popsal. Naše situace je nepříznivá, pokud jde o to mobilizovat národní étos. V této souvislosti mi dost vadí, že politici s lidmi nemluví. Nemluví ani jejich řečí, ale ani je neoslovují. Když se na lidi obracejí, tak vlastně jen v době volebního boje, a ještě k tomu hloupými slogany.

„Politici s lidmi nemluví. Nemluví ani jejich řečí, ale ani je neoslovují. Když se na lidi obracejí, tak jen v době volebního boje, a ještě k tomu hloupými slogany.“Ale s národem ve skutečnosti nemluví ani mediální elita. Mám dojem, že publicistická elita mluví zejména mezi sebou a s velmi úzkým segmentem společnosti; převážně velkoměstského, akademicky vzdělaného obyvatelstva, které zaujímá víceméně shodné názorové pozice. A tak mezi sebou diskutuje exkluzivní skupina obyvatelstva o tom, jak by měla být vyřešena ta či ona politická nebo ekonomická otázka. Ve skutečnosti se ale zaměstnává převážně sama sebou, oddává se svým ješitnostem a odreagovává si své soukromé animozity. Neplní však nejvlastnější funkci médií a elity vůbec – vysvětlovat zbytku společnosti dění ve světě.

To, co sleduji v českých médiích, je často žurnalismus na poměrně vysoké stylistické úrovni, ale to nestačí k tomu, aby média plnila svou funkci oslovovat prosté lidi. „Prosté“ neznamená hloupé, nýbrž takové, kteří nemají potřebný vhled do politických a ekonomických otázek, protože mají jiné povolání. Ale přesto jsou plnoprávnými členy této společnosti. Těchto lidí je samozřejmě mnohem více než těch, kteří si myslí, že vědí všechno.

JANDA: Ještě k tomu doplním jeden malý postřeh. V Maďarsku existují silně stranicky orientovaná média. Člověk, který volí doprava, má jeden zdroj informací, a druhý člověk má druhý zdroj informací. Stranicky dělená média můžeme najít též ve Spojených státech. U nás tomu tak zatím není. Existuje veřejnoprávní médium, které je poměrně kvalitní – Česká televize, popřípadě Český rozhlas. Existují zejména tištěné deníky, popřípadě týdeníky, které čte opravdu velmi malé množství lidí, a vedle nich existuje druhý typ médií, která můžeme označit jako masová či někdy bulvární, média s velkým nákladem. Máme tu dva silné proudy – intelektuální a ten, který cílí na široké množství obyvatel –, které se ale nijak prakticky nepotkávají.

ROBEJŠEK: To je jistě pravda. Já bych ovšem přece jenom veřejnoprávní média neosvobodil tak jednoduše z jejich zodpovědností. Protože tam je totiž možné ovlivňovat i formu, jakou se obrací na občany. Jenže tam sleduji spíše přizpůsobování tomu bulvarizování. Jestliže mi někdo řekne, že lidé přesně toto chtějí, tak mu odpovím, abychom to zkusili trochu jinak. Žádné poučovací rádio, žádnou poučovací televizi jako za komunistické doby, ale ani bulvarizované rádio a televize.

„Je potřeba, aby svobodná i veřejnoprávní média vynaložila více profesionálního umu na to, jak s ekonomickými a politickými výzvami oslovit více občanů“Vysílačů, které dělají zajímavou, intelektuálně inspirující a důležitými otázkami se zabývající programatiku, jako je ČT24 nebo Rádio Plus, je menšina. A jsou menšinové zejména proto, že se obracejí na tu menšinu, o které jsme právě hovořili. A je potřeba, aby si nejen svobodná média, ale i ta veřejnoprávní uvědomila tuto svoji povinnost a vynaložila trochu více profesionálního umu na to, jak v souvislosti s ekonomickými a politickými výzvami oslovit více občanů.

Chápu, že je to tak trošku marný boj, i když to nerad říkám. Ale nevidím žádnou jinou cestu než hledat formy, jak srozumitelně vysvětlovat věci, které se odehrávají doma a ve světě, a popisovat jejich souvislosti. To není úloha jen médií, ale nutně také politiků. Oni se však nejprve musejí tématy jako národní zájmy zabývat a porozumět jim. Ale když tyto věci chápou a umějí je sdělit, tak je to přesně to, co mají dělat a co slouží i jejich popularitě.

JANDA: Hovoříme o tom, že lidé a politici v mediálním světě něco dělají, pouze když musejí. Když jsou dotlačeni nějakými vnějšími okolnostmi. Já si to taky myslím, ale právě proto se ptám, ať už jde o politiky nebo o vedoucí lidi v mediální sféře, proč by to měli dělat? Proč by se měli snažit přiblížit člověku na té nejnižší úrovni?

ROBEJŠEK: Já mám pořád ještě ten asi „zaostalý“ názor, že existuje cosi jako étos politické třídy, že jde o něco víc. Není prostě důležité jenom příští vydání novin a příští volby – důležité je i to, co tomuto národu mé noviny a já ve své politické práci dáme. Jestli mu poskytnu to nejlepší, co znám, a to nejlepší, co umím. Pro mě je samozřejmostí, že něco takového patří k pozici příslušníka elity.

Ptáte se, proč by měli? Protože svou odpovědnost má a plní elita právě tehdy, když se obrací nikoliv na „sobě rovné“, ale když pracuje pro „obyčejné“ občany. Tehdy elita skutečně něco pro společnost dělá, aniž očekává rezonanci nebo odměnu – prostě proto, že je jejím členem, a dokonce tak privilegovaným, že může trávit svůj život přemýšlením a psaním. Když tenhle motiv „netáhne“, tak jsem bezradný, pak nevím, proč by měli. V tom případě má však pojem elita pouze technický význam a elity nemají etický nárok na výlučnou pozici ve společnosti.

křivan jak kdy jak kdy 14:24 5.1.2014
Samboush No naštěstí s tím se dá žít :-) 12:10 5.1.2014

Počet příspěvků: 17, poslední 18.4.2014 10:56 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.