Petr Pithart: Svět bez skrupulí

Komentář kněze Tomáše Halíka v LN Proč nejsem Charlie vyvolal řadu reakcí, jež LN postupně publikují. „Nakreslit dnes mohu cokoli. Ale já to neudělám, protože mám zábrany,“ píše Petr Pithart.

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Komentář sociologa a kněze Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie vyvolal několik nesouhlasných reakcí. Pokračující diskuse však ukazuje, že názor profesora Halíka není ojedinělý.

Přečtěte si původní text Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie.

Jak Michael Žantovský, tak Martin Zvěřina argumentují proti Tomáši Halíkovi, jako by on naznačoval, že spor o identifikaci s „Charliem“ má rozřešit právo, komise, státní moc. Anebo on sám, pyšný páter! Argumentují pošetile, jen legalisticky.

Rozumím Halíkovi tak, že se hlásí ke stále méně slyšitelným hlasům skrupulí, vnitřních hlasů, zápovědí, zábran, „hemungů“, tabu…

Žantovský cituje Listinu základních práv a svobod a trestní zákoník. A že se prý nemá „vylučovat“ z naší kultury. Ptá se, kdo je „oprávněn tyto hranice určit“. Že prý neexistuje způsob, jak „oddělit“ tváře naší kultury. Halík ale nikoho nevylučuje, neurčuje hranice, ani způsoby oddělování, nehodlá použít trestní právo ani podat ústavní žalobu. Jen se obává.

Zvěřina zase ironicky naznačuje Halíkem zřejmě kýženou existenci nějaké „jmenované komise“, která bude „rozsuzovat“… Nebo prý „ministerstvo národního vkusu“. Halík nechce takovou komisi ustavovat, nechce v ní být, ba ani v tom ministerstvu. Jen varuje.

Rozumím Halíkovi tak, že se hlásí ke stále méně slyšitelným hlasům skrupulí, vnitřních hlasů, zápovědí, zábran, „hemungů“, tabu… Ty se v nás buď ozývají, anebo neozývají. Ve věřících i v neznabozích. V někom dosud silně, v jiném už jen někdy a sotva slyšitelně, v dalších už mlčí. Dříve takových zápovědí, skrupulí a tabu bylo – „tiše“ – slyšet mnohem víc.

Nenakreslím

Dnes mohu nakreslit všechno – a nic, nikdo mně v tom nezabrání, a dobře tak. Ale já to neudělám, protože něco mně říká, že bych neměl. Že to se nedělá. Někdy ani nevím přesně proč. Ten napovídající hlas je ale silný. Tedy nenakreslím.

Nikdo nemůže ty vnitřní varovné hlasy nikomu voperovat. Kdo je nemá, tak je nemá.

Že takových hlasů ubývá a to že je pokrok? To je přibývání svobody? Nevím, jak Tomáš Halík, ale já si to ani trochu nemyslím. Svoboda, za kterou se neplatí dosti vysoká cena odpovědnosti (a to jsou právě také ty hlasy, které mně říkají: nesmíš, anebo…!, neměl bys, jinak…!), taková svoboda není svoboda, ale pouhopouhá zvůle. Co když bude zvůle ovládat myšlení a jednání většiny?

Nikdo nemůže ty vnitřní varovné hlasy nikomu voperovat. Kdo je nemá, tak je nemá. Žádné právo mu k nim nedopomůže, ani stát, ani komise. Ba ani ministerstvo. Tomáš Halík to určitě dobře ví, ale lituje, že zapovídající vnitřní hlasy umlkají. Obává se toho. A opatrně varuje. To je vše, co ten pyšný páter dělá.

A já se zase bojím toho, že vy, páni svobody milovníci, se nebojíte. Vy, kteří mu nerozumíte anebo ani nechcete rozumět, bojím se, že vy se nebojíte, co bude dál s tímto světem bez skrupulí, bez zábran, pokud by za nimi nestálo právo, komise, stát. Prozradím vám jako právník i jako bývalý zákonodárce, že to nebude fungovat, i kdyby to právo tam nakrásně stálo: když se právo nemá o co opřít, o něco, co je také normou, nikoli však právní, jen státem vynutitelnou, nefunguje. Anebo funguje jen „podle toho“.

Bojím se světa, ve kterém skoro všechna tabu tají jak sněhuláci na jaře. A my se máme radovat ze slunce svobody?

(Ne)jsem Charlie Hebdo

V diskusi k textu Tomáše Halíka o náboženské toleranci a svobodě slova na stránkách Lidových novin dosud vyšlo: