Petr Bahník: Západní politické elity by měly konečně procitnout

Článek „Proč nejsem Charlie“ teologa a sociologa náboženství Tomáše Halíka zveřejněný v lednu v LN, v němž reagoval na teroristické útoky v Paříži, vyvolal řadu kritických i vstřícných ohlasů. S nimi se Tomáš Halík vyrovnal v příspěvku „Případ Charlie“ v únorové příloze LN Česká pozice. Na oba tyto články nyní reaguje historik Petr Bahník.

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zprávy o islamistickém teroru už dva měsíce žánrově kolísají mezi horrorem a absurdním dramatem. Na jedné straně mrtví v Paříži, Kodani a nejnověji v Tunisu, 21 podřezaných křesťanů v Libyi, 30 upálených v Pákistánu, pět set mačetami rozsekaných v Nigérii a „džihádista John“ zabijáků šampion.

Na druhé straně pohřeb „mučedníka svobody projevu“ z Charlie Hebdo za zvuků Internacionály, hymny ideologie, která příliš svobody nepřinesla, projevy evropských lídrů balancující mezi obhajobou multikulturalismu a výhružkami, že jakobínské hodnoty si rozvracet nenecháme, a náš prezident Miloš Zeman svolávající protiteroristické tažení z Čech až na konec světa.

To vše pro českou veřejnost moderují články – například v LN „Proč nejsem Charlie“ a „Případ Charlie“ – sugestivně politicky psychologuzijícího kněze Tomáše Halíka, před rokem obdařeného prestižní Templetonovou cenou. Komika tohoto folklóru však nijak nezmírňuje přízračnou hrůzu teroristických zločinů, naopak, dokresluje ji a připomíná nutnost začít věci skutečně řešit.

Česko a militantní islamisté

Také v naší roklince jsme se rozvzpomněli na existenci militantních islamistů, jichž celá léta jako by nebylo. Připadali jsme si před nimi bezpeční a mělo to logiku. Náš stát nikdy neměl kolonie, a tudíž nemá ani relevantní muslimskou menšinu, ani žádný „morální dluh“. Hrozba islamistického terorismu se nám proto oprávněně jevila jako téma nanejvýš odtažité.

Až v uplynulých měsících se v Česku zřetelně pohnula stavidla a kdekdo má nutkání se k problému militantních islamistů vyjádřit

Na tomto vnímání mnoho nezměnila ani zkáza newyorských „dvojčat“ 11. září 2001, ani zprávy o příhodách a smrti Usámy bin Ládina. Jejich mediální podání tento pocit ireálnosti jen zvětšilo. Ani zprávy o pouličních násilnostech na pařížském předměstí Clichy v roce 2005, které představovaly mimo jiné devět tisíc vypálených automobilů, nás většinou nevytrhly z navyklého klidu.

Ostatně, nehořela naše auta. A pokud se přece jen někdo prozíravější pokusil vést o tématu veřejnou diskusi, byl ihned osočen smečkou mediálních Kerberů z xenofobie, rasismu a podobných nemocí. Až v uplynulých měsících se zřetelně pohnula stavidla a kdekdo má nutkání se k problému vyjádřit.

Příčinou tohoto oživeného zájmu není jen fakt, že se lednové teroristické útoky odehrály v Evropě, tedy nepříjemně blízko, ani to, že s německou Pegidou a francouzskou Marine Le Penovou v zádech se i v Praze vystupuje proti islamismu lépe, ale spíše okolnosti atentátů. Obrátily totiž pozornost k problémům, s nimiž je třeba se vyrovnat, má-li Západ nejen efektivně čelit hrozbám, ale má-li vůbec přežít důsledky své letité sebedestrukce.

Tyto problémy lze shrnout do tří témat, jichž se ve svých nedávných vystoupeních dotkl, aby je vzápětí obrátil na hlavu, i profesor Halík – imigrační politiky, kulturní identity a svobody projevu.

Imigrace

Již před pařížskými atentáty zčeřil hladinu veřejného mínění pokus Evropské unie distribuovat do svých členských zemí přistěhovalce z islámského světa. Loni 14. prosince byla tomuto tématu věnována nedělní talk show ČT Otázky Václava Moravce, v níž profesor Halík neváhal vyhlásit přijímání imigrantů doslova za naši „morální povinnost“.

Přizvukoval si s dalšími hosty pořadu – sociologem Janem Hartlem, který označil Českou republiku za „nepřirozeně etnicky homogenní stát“, a ekonomem Janem Švejnarem, jenž trpělivě vysvětloval, že imigrace může žádoucím způsobem „omladit populaci“. Cyničtější výroky si v dané souvislosti lze stěží představit.

Sociolog Jan Hartl označil Českou republiku za „nepřirozeně etnicky homogenní stát“ a dle ekonoma Jana Švejnara imigrace může žádoucím způsobem „omladit populaci“

Místo aby nabádali mladé lidi k pracovitosti, hospodárnosti a zakládání rodin, případně sdělili, co sami dělají na svých exponovaných místech, aby v naší zemi takový obrat nastal, bez sebemenšího ostychu navrhli „řešit“nízkou natalitu dovozem přistěhovalců, a tím nastolit (údajně žádoucí) etnickou pestrost.

Profesor Halík to prohlásil za mravní imperativ a neopomněl zmínit, že kdo by věc nedokázal přijímat pozitivně, ale moc si ji bral k srdci, je vlastně extrémista a pravděpodobně ruský agent. Halík takto konzistentně „argumentuje“ už léta – například pořad ČR 2 „Jak to vidí Tomáš Halík“ z ledna 2010.

Nebezpečí terorismu

Těžko říci, odkud se v podobných náhledech bere optimismus, že právě imigranti z islámských zemí zachrání ekonomiku Evropy. Vynecháme-li muslimské země, které žijí v pohádkovém bohatství díky prodeji ropy, a hodnotíme-li islámský svět jako celek, nejeví se zrovna jako hospodářský ráj hyperpracovitých a hyperskromných lidí.

Nebezpečí islamistického terorismu je přímo úměrné počtu a rozmístění muslimské imigrace

Hlavní problém s muslimskou imigrací však spočívá ještě v něčem jiném a jasně převažuje nad jejím chimérickým ekonomickým přínosem. Jde o to, že islamisté považují území osídlené určitým počtem muslimů a vybavené fungujícími mešitami za islámské, na němž má platit dodržování islámských zákonů. Právě z toho vyvozují oprávnění pro své činy.

Nebezpečí islamistického terorismu je pak přímo úměrné počtu a rozmístění muslimské imigrace. Tu navíc nebudou v éře internetu tvořit bukolicky naivní a vděční alžírští či kurdští běženci, kteří v minulosti za nízkou mzdu stavěli na nohy poválečné Německo a Francii, ale spíše lidé připravení vznášet vůči hostitelským zemím nekonečné nároky.

Životaschopnější Evropa

Před všemi těmito „detaily“ však část západních osobností nepřestává zavírat oči a donekonečna omílá své navyklé mantry. Profesor Halík ve svém článku „Případ Charlie“ opět s rutinním despektem odsuzuje každého, kdo by chtěl takovému vývoji bránit. Mluví o „směšné iluzi“, „budování opevněných bunkrů“ a „nezadržitelném procesu“, jako by příliv muslimských imigrantů do Evropy byl přírodním jevem, se kterým se musíme smířit.

Evropa by dnes vypadal jinak a byla by životaschopnější mravně i ekonomicky, kdyby západní elity posilovaly svébytnost evropských národů a propagovaly morální a rodinné hodnoty

Tyto jeho výpady, podobné hnědému vzývání „dějinné nutnosti“ či rudým tezím o „zákonech společenského vývoje“, které prý oponenty „vrhnou na smetiště dějin“, vypovídají o skutečnosti málo, zato hodně o vztahu profesora Halíka k demokratické politice a lidské svobodě, a také o neschopnosti postmoderních vizionářů rozpoznat a uznat, že se vydali slepou cestou.

Kdyby západní elity, včetně institucí Evropské unie, byly v uplynulých desetiletích ochotné vydat zlomek sil a finančních prostředků na multikulturní projekty spíše na posilování svébytnosti evropských národů a propagaci morálních a rodinných hodnot, vypadala by Evropa dnes jinak a životaschopněji po stránce mravní i ekonomické a nemusela by své naděje vkládat do přílivu imigrantů.

Nezodpovědné šílenství

Přesně měsíc po odvysílání zmíněného Moravcova pořadu (a týden po pařížských atentátech) se česká vláda rozhodla přijmout do země 15 syrských rodin, tedy zhruba 70 osob, aniž upřesnila, o koho konkrétně má jít. Ministr „pro lidská práva“ Jiří Dienstbier mladší dokonce varoval před rozlišováním různých skupin imigrantů a označil za diskriminaci!

Otevřít se v současné době ještě více muslimské imigraci a dokonce nutit k přijímání imigrantů i ty evropské země, které se na něm dosud nepodílely, je nezodpovědným šílenstvím

Jakkoli je uvedený počet přijatých imigrantů zanedbatelný, veřejnost by měla mít právo vědět, zda bude hostit zoufalé syrské křesťany, jezídské kouzelníky nebo zasloužilé mudžahedíny. Už proto, aby nesílila panika. Nebo snad je co před veřejností tajit?

Ministr vnitra Milan Chovanec médiím sdělil, že jde jen o jednorázovou humanitární akci, která „neznamená začátek nějaké velké vlny přílivu těchto uprchlíků“. Doufejme, že věděl, co říká. Dnes totiž Západ stojí v bodě, kdy by snad bylo možné otočit kormidlem a vrátit se ke zdravému rozumu. Naopak, otevřít se v současné době ještě více muslimské imigraci a dokonce nutit k přijímání imigrantů i ty evropské země, které se na něm dosud nepodílely, je nezodpovědným šílenstvím. Je třeba se rozhodnout, zda šlápnout razantně na brzdu, nebo vyrazit plným plynem do pekel.

Různé interpretace islámu

Nabízí se otázka, zda si tváří v tvář realitě nezačínají uvědomovat rizika i zmíněné hluchoslepé elity. Určitě si je uvědomují, jejich obsese multikulturní utopií (a investicemi do ní) je však natolik silná, že nejsou s to se jí vzdát. Usilovně hledají ideové koncepty, které by alespoň vzbuzovaly dojem, že je možné rizika minimalizovat, a přitom neodvolat ani písmenko z projektu multikulturního světa.

Bylo by hloupé nevidět rozdíly v různých interpretacích islámu či považovat každého muslimského imigranta za teroristu

Takového s oblibou používaného „stébla“ se chytá i profesor Halík, když odbornicky a naléhavě sděluje veřejnosti známou skutečnost, že muslimové jsou rozděleni do mnoha různých směrů, navzájem kvalitativně odlišných, a s některými z nich lze mluvit. Jistě. Bylo by hloupé nevidět rozdíly v různých interpretacích islámu či považovat každého muslimského imigranta za teroristu.

Je jasné, že většina muslimů nezastává postoje al-Káidy, Boko Haram nebo Islámského státu. (Už proto ne, že to jsou postoje relativně nové, zformované „obohacením“ islámu o západní „revoluční“ metody v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století). Minimálně stejně hloupé a mnohem nebezpečnější ale je upínat se k heterodoxnosti muslimů jako k možnému zdroji naděje, jak činí Tomáš Halík a podobně uvažující intelektuálové, kteří si namlouvají, že jim rozdělenost islámu umožní selektovat muslimy na hodné a nehodné, a s těmi prvními budovat společnou budoucnost.

Hlavní slabina

Odhlédněme nyní od toho, že taková představa připomíná vtip z éry socialismu o hodných Němcích z NDR, kteří za druhé světové války jistě stříleli do vzduchu, a podívejme se na její hlavní slabinu – bohorovnost těchto západních „myslitelů“, že právě oni mají mandát určovat, se kterým směrem či učitelem islámu ještě lze dialog vést a se kterým už nikoli.

Hlavní slabinou západních „myslitelů“ je jejich bohorovnost, že právě oni mají mandát určovat, se kterým směrem či učitelem islámu ještě lze dialog vést a se kterým už nikoli

Profesor Halík, jenž kritizoval vedení jedné školy za zákaz nošení šátků na hlavě, v čemž jsem s ním souhlasil, neboť nešlo o šátky přes obličej, se najednou cítí oprávněn muslimy klasifikovat? Patrně si absurditu té věci neuvědomuje. Natolik si zvykl kádrovat kdekoho, že už ho ani nenapadne, jak nepřijatelné pro skutečného muslima je, aby mu „nevěřící káfir“ dělal arbitra ve věcech víry.

Něco takového může oslovit jen muslimy vlažné, z nichž sice lze sestavit mediálně vděčnou akademickou skupinku, kteří se však nikdy nestanou respektovanou autoritou islámského světa a jejichž vliv v něm bude vždy marginální, i kdyby také dostali Templetonovy ceny. (Kromě toho se mnozí mohou za „prozápadní“ vydávat jen dočasně, jako je odhalená spolupracovnice al-Káidy v USA doktorky Afija Siddikiová, řádně multikulturní, od genderových stereotypů osvobozená mladá dáma, kterou v současnosti zadržují americké úřady a za jejíž propuštění islamisté nabízejí výměnu dvou před časem unesených českých turistek).

Odlišnost ideových systémů

Profesor Halík však nekádruje jen muslimy – stejný vzorec rozlišování vztahuje též na křesťany, ateisty, komunisty… A mezi nimi nachází (určuje) osobnosti moudré a choromyslné fundamentalisty (potenciální zločince). Vytváří tím jakési „nadnáboženství“ a rozhoduje, co a kdo do tohoto klubu patří. Ostatně, úplně stejný „všelék“ nabízejí multikulturní elity na celém Západě.

Ideové systémy nejsou stejné. Ba i jejich zdánlivě podobné obsahy či projevy mohou mít zcela odlišnou podstatu a důsledky.

Základ této manipulace tvoří tichý předpoklad, že všechna náboženství a ideologie jsou v podstatě stejné – ať už stejně špatné, nebo stejně přínosné. V Česku se k tomu přidává další oblíbený mýtus, že prý myšlenky byly původně krásné, například komunismus, ale lidé je zkazilo. Tak tomu ale není. Ideové systémy nejsou stejné. Ba i jejich zdánlivě podobné obsahy či projevy mohou mít zcela odlišnou podstatu a důsledky.

Koneckonců, je známým faktem, že každá analogie pokulhává, a ani v jazyce neexistují skutečná synonyma. Stručně řečeno, když dva dělají totéž, není to totéž. Kdyby byl naplněn společenský ideál novozákonních apoštolů nebo třeba Konfuciův, byl by to zřejmě jakýsi pozemský ráj. Kdyby byl naplněn ideál Hitlerova Mein Kampfu s chovem nadčlověka, nebo ideál Komunistického manifestu se zrušením rodiny a soukromí, bylo by to pozemské peklo. (Jsem proto rád, že lidé ideu komunismu „zkazili“ natolik, že u nás skutečný komunismus nikdy nebyl.)

Útoky na křesťanství

Je jasné, že v každém kulturním okruhu žijí lidé dobrých i špatných charakterů a ideje ani struktury nejsou imunní vůči zneužití. Je však rozdíl, páchá-li někdo zlý skutek v rozporu s nějakou teoretickou naukou či vírou, k níž se hlásí, nebo v souladu s ní či její možnou interpretací.

Soudobá žurnalistická či umělecká produkce obsahuje mnohem více urážek křesťanství než islámu, navzdory tomu se žádné křesťanské útoky na redakce nekonají

Proto nelze například tvrdit, že taoismus je k šíření víry násilím stejně náchylný jako islám. Není! Samo sebou, že „terorista“ se může objevit v jakémkoli balení, například norský „zednářský“ střelec Anders Breivik, ale u takových jednotlivců je zřejmé, že jejich činy vycházejí z choré mysli, nikoli z deklarovaného světonázoru. V prostředí islámu jde ovšem kvalitativně a kvantitativně o něco jiného. Kdybychom měli případy islamistického terorismu přičíst na vrub šílenství, muselo by asi jít o nějakou jeho epidemii.

Anebo ještě jinak, snad pro teologa Halíka srozumitelněji. Soudobá žurnalistická či umělecká produkce obsahuje mnohem více urážek křesťanství než islámu, navzdory tomu se žádné křesťanské útoky na redakce, ani fatvy na lidi, jako je spisovatel Dan Brown, nekonají. Žádná řeholnice si pod hábit neobléká pás s trhavinou a nechystá se odpalovat školní autobusy. Nikdo soudný se ani ničeho takového neobává. Proč je tomu s muslimy jinak? Protože ideje, víry a světonázory nejsou stejné a je třeba mezi nimi rozlišovat.

Tři nešťastné postoje

Idea Západu vyrůstá ze sókratovské filozofie, římského práva, „barbarských“ bájí, Mojžíšského Desatera, křesťanské kultury (betlémskými jesličkami počínaje a Antonínem Dvořákem konče), logiky, racionality a respektu k hodnotě lidského života. A právě uvědomění si těchto tradičních distinktivních znaků Západu a jejich využití jako měřítka pro to, co chceme a co nikoli, je jedinou cestou.

Třetí koncept je zavádějící nejen sklonem k oslavě relativismu, který Tomáš Halík jako „postmoderní filozof“ patrně sdílí, ale i názvoslovím

Opak totiž vede jen k trojímu typu nešťastných postojů. Buď k naivní otevřenosti, která by celý Západ brzy dostala pod ostří kinžálů Islámského státu, nebo k záchvatům hysterie, kdy frustrovaní Evropané pouští ze řetězu „zvíře v sobě“ a v diskusích na Facebooku či v amatérských videích chlapácky přitakávají: „Jo, musíme bejt stejně hrozný jako islamisti, taky je budem podřezávat…“ anebo k nic neřešícímu „halíkovskému“ přístupu, který sebevědomě lokalizuje linii mezi dobrem a zlem na rozhraní takzvané pozitivní víry a negativního fundamentalismu.

Třetí koncept je zavádějící nejen sklonem k oslavě relativismu, který Tomáš Halík jako „postmoderní filozof“ patrně sdílí, ale i názvoslovím. Neexistuje například žádný nefundamentalistický muslim. Rozdíly mezi různými směry islámu spočívají v tom, co který považuje za fundament, tedy základ víry, přičemž každý chce být považován za jeho autentického nositele. Termín fundamentalismus je v muslimském prostředí nepochopitelný.

Otázka fundamentalismu

Také v západním kontextu je současný obsah termínu fundamentalismus nejasný. Původně označoval lpění na doslovném chápání věroučných textů, ale dnešní multikulturní inkvizitoři jej vykládají šíře, pomocí těžko ověřitelných psychologických charakteristik umožňujících společenskou diskvalifikaci kohokoli, kdo bere své ideové přesvědčení vážně.

Je-li nějaký astronom falešně obviněn, že hájí placatost Země, může se bránit svými odbornými texty, z nichž vyplyne, že jde o obvinění liché, ale je-li někdo obviněn z fundamentalismu? Co přesně se tím rozumí? Odkud až kam přesně sahá fundamentalismus a kde začíná přijatelná víra? Existuje nějaký manuál, abychom se mu mohli vyhnout? A jak dokázat, že fundamentalistou nejsem, když někdo vlivný řekne, že jím jsem?

Odkud až kam přesně sahá fundamentalismus a kde začíná přijatelná víra? Existuje nějaký manuál, abychom se mu mohli vyhnout?

To se však náramně líbí některým politikům. Není asi náhodou, že brzy po pařížských atentátech zazněly hlasy mluvící jedním dechem o hrozbách Islámského státu i „domácího extremismu“. U nás to například nedávno takto prezentoval generál Petr Pavel v článku „Tančíme na palubě Titaniku“ v Hospodářských novinách 12. března.

Ostatně i Tomáš Halík rád používá k dehonestaci svých kritiků z křesťanského prostředí frázi „katolický Tálibán“. Jsou to všechno řeči podivné a tradiční svobodě Západu stejně nebezpečné jako islamističtí džinové, které koneckonců západní politici kdysi sami nezodpovědně vypustili z lahve.

Svoboda projevu

Zeptáte-li se deseti politologů, co je zásadní podmínkou demokracie, shodnou se nakonec, že je to svoboda, a zejména projevu. Právě souvislost se svobodou projevu je důvodem, proč se mezi útoky z počátku ledna těšilo největší pozornosti vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo.

V reakci na tento zločin kreativci francouzské vlády vymysleli, graficky zpracovali a do oběhu vypustilo logo s heslem „I já jsem Charlie“, jež se rozšířilo široko daleko a ve formě připínacího odznaku ozdobilo klopy mnoha osobností, které by tento časopis příliš nepobavil.

Časopis Charlie Hebdo nejen programově šířil vulgární urážky, ale povážlivě se jejich prostřednictvím přiblížil k hranici, kde se svoboda člověka dotýká narušování práv a svobod druhých lidí

Míněno to mělo být jako projev oddanosti svobodě slova. Tedy něco v duchu výroku „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit vaše právo to říkat“. Pamětníkům možná vytane na mysli i normalizační proces s kapelou Plastic People, za jejíž svobodu se postavili i lidé, jejichž vkus byl na hony vzdálen poetice českého undergroundu.

Tyto paralely ale pokulhávají. Předně je heslo „Je suis Charlie“ příliš silné. Představme si, že by nějací islamisté vystříleli vedení KSČM v Praze. Opravdu by si pak kníže Schwarzenberg připnul na kabát placku s nápisem „Jsem Grebeníček“? Těžko.

Časopis Charlie Hebdo také nejen programově šířil vulgární urážky, ale povážlivě se jejich prostřednictvím přiblížil k hranici, kde se svoboda člověka dotýká narušování práv a svobod druhých lidí. To samozřejmě nikterak neomlouvá islamistické teroristy, nicméně člověka to vede k úvaze, zda je „Charlie“ věrohodným symbolem svobody slova, a tedy na místě „být Charlie“.

Historie i kulturní rámec

Podrobně se tomuto aspektu věci věnoval hned po atentátech konzervativní komentátor Michal Semín v článku „Nejsme Charlie – Hon na teroristy klame tělem“. Také profesor Halík bryskně zveřejnil vlastní článek „Proč nejsem Charlie“, příznačně se v něm však vyhnul tomu, o čem se naopak Semín zmínil: Co vlastně absurdita francouzského hesla vyjadřuje, z čeho vyrůstá a co jeho nositele spojuje? Je to nekritická, v podstatě kvazináboženská víra v nadřazenost etatistického sekulárního principu nad všemi náboženstvími a filozofiemi.

Teprve ve svém druhém článku na dané téma – „Případ Charlieů – si Halík všímá i této věci a zcela po právu odmítá ambice francouzské, státem řízené „laicité“. Bohužel však už není s to dešifrovat iluzornost celé představy hodnotově neutrálního státu a její marné točení se v kruhu.

Státy a národy neexistují ve vzduchoprázdnu, mají svou historii i kulturní rámec a řízenou snahu státu zbavit se ho rozhodně nelze označit za hodnotově neutrální

Státy a národy neexistují ve vzduchoprázdnu, mají svou historii i kulturní rámec a řízenou snahu státu zbavit se ho rozhodně nelze označit za hodnotově neutrální. Naopak, ona sama se stává poměrně vyhraněnou ideologií a představitelé státní moci, premiérem počínaje a učitelkou venkovské jednotřídky konče, jsou jejími nositeli a mají zakročovat proti všemu, co s ní není v souladu.

Kruh se uzavírá, po svobodě je veta. Pokročit v kritice natolik daleko však Halík odvahu nemá. Na jeho nedůsledném rozkrytí oné „laicité“ však ještě smutnější je, že vůbec nevnímá (nechce vnímat?), jak se ve skutečnosti tato ambice všekontrolujícího „Velkého bratra“ podobá jeho vlastní vizi multikulturního „nadnáboženství“.

Osudová volba

Střet s islamistickým terorismem dnes staví před politické elity Západu jen tři možné způsoby, jak reagovat.

  • Mohou konečně procitnout z hybernace a obnovit své sebezáchovné reflexy alespoň nyní, pět minut po dvanácté.
  • Mohou ale také nadále demonstrovat svou všestrannou impotenci, jak to činí obvykle, a ponechat nás všechny samospádem napospas islamismu.
  • Mohou dokonce pod pláštíkem „ochrany před extremismem“ islamisty napodobit, vyhlásit vlastní „šaríu“ a ve jménu genderismu, homosexualismu a pussyriotství postavit všechny své oponenty mimo zákon, což se zkusmo již leckde děje.

Je zřejmé, že většina rozumných a svobodymilovných lidí by dala přednost první volbě. Na základě uvedených diskusí je ale velkou otázkou, kterou z oněch tří možností by ve skutečnosti dnes preferoval profesor Halík.

V příloze Česká pozice v Lidových novinách, které vycházejí v sobotu 21. března, si můžete přečíst rovněž reakci diplomata Michala Žantovského.

Počet příspěvků: 23, poslední 24.3.2015 10:45 Zobrazuji posledních 23 příspěvků.