Pět limitů sdružování poptávky spotřebitelů pod jednu vlajku

Je správné, že se spotřebitelé začínají více zajímat o cenu a kvalitu služeb, již dostávají. Crowd-demanding, protipól populární služby crowdfunding, však není cestou zaručující světlé zítřky.

Má být reklama na spotřebitelský úvěr regulována? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Má být reklama na spotřebitelský úvěr regulována? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Má být reklama na spotřebitelský úvěr regulována? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Populární služba crowdfunding, sdružování většího počtu malých investorů podporujících nové podnikatelské záměry, talentované umělce či jiné zajímavé nápady, má pozoruhodný protipól – crowd-demanding.

V poslední době se spotřebitelé začínají registrovat do skupin, aby dosáhli na výhodnější ceny od nabízejících/poptáváných subjektů. Těží přitom z předpokladu poskytnuté skupinové slevy zahrnující především úsporu nákladů na akvizici nových klientů u poskytovatele. Naposledy pročísla tuzemská média aktivita spotřebitelské instituce dTest, která hledá levnější mobilní tarif.

Ze zveřejněných údajů je zřejmé, že o akci je poměrně velký zájem. Do kampaně, na jejímž konci by měl být levnější tarif, se zatím přihlásilo více než 43 tisíc lidí. To je úctyhodný počet svědčící o dobré medializaci kampaně této známé neziskové organizace, obzvlášť když přihlédneme k tomu, že dosud není jasná podoba balíčku ani jména operátorů, již se chtějí této akce účastnit.

Je správné, že se spotřebitelé začínají více zajímat o cenu a kvalitu služeb, kterou dostávají. V některých odvětvích je však racionální neznalost vede spíše po povrchu než k jádru pudla, což je problém. Crowd-demanding však není cestou, která zaručí světlé zítřky, neboť ji provází více otázek než odpovědí, především pět limitů.

Jednotná obsluha davu aneb Není s kým mluvit

Podstatným rozdílem mezi crowd-demanding aktivitou a skupinovými slevami pro „velkoodběratele“ je, že skupinové slevy při odběru většího množství služeb mají ekonomickou podstatu v podobě úspory nákladů

Podstatným rozdílem mezi crowd-demanding aktivitou a skupinovými slevami pro „velkoodběratele“ je, že skupinové slevy při odběru většího množství služeb mají ekonomickou podstatu v podobě úspory nákladů. Zejména jde o jednu osobu, s níž je mezi odběratelem a poskytovatelem komunikováno, je fakturováno jednou fakturou měsíčně na základě jedné smluvní dokumentace, platba je řešena jedním převodem a pravidelně je určen jeden subjekt pro komunikaci v případě problémů na jedné či druhé straně.

V případě crowd-demandingu nic takového neexistuje. Jeho účastníci zůstávají kontraktujícími jednotlivci, kteří jsou pro jeden moment „zastoupeni“ organizátorem akce. Pro poskytovatele však neexistuje jedno kontaktní místo, jedna osoba pro řešení problémů ani jedna faktura. Z ekonomického hlediska se pro poskytovatele nic nemění od současného stavu, a proto není jasné, proč by měla takové skupině být poskytnuta jakákoliv sleva. Nebo to jasné je?

Chybějící odpovědnost aneb Já nic, já muzikant

Odpovědnost organizátora crowd-demandingu se v současném modelu jeví zcela neexistující. Ačkoliv každé jednání fyzické nebo právnické osoby má jistou kvalifikaci, která může, ale také nemusí být v souladu s obecně závaznými právními předpisy nebo bilaterálně dojednanými podmínkami, u organizátora akce nic takového nenalezneme.

Bude dTest či jiný organizátor obdobné akce něco garantovat, nebo pro moment „zastoupí“ své ovečky a poté dá v souladu s klasickým českým „já nic, já muzikant“ od všeho ruce pryč?

Co se bude dít, když jedna strana přestane plnit očekávání druhé strany? Kdo bude odpovědný? A kdo vlastně zastupuje jednotlivé strany? Bude dTest či jiný organizátor obdobné akce něco garantovat, nebo pro moment „zastoupí“ své ovečky a poté dá v souladu s klasickým českým „já nic, já muzikant“ od všeho ruce pryč?

Jsou to velmi důležité otázky, ne že ne. Chcete příklad? Ačkoliv se organizátor podobné kampaně za vrácení poplatků z hypoték Poplatkyzpet.cz přihlásil k odpovědnosti za všechny účastníky, vývoj v dalších letech ukázal, že není všechno zlato, co se třpytí, a že lze splakat i nad pouhým zaregistrováním do obdobné kampaně.

Chybějící garance využití služeb aneb Nic nenabízím, ale vše chci

Výhodnější podmínky poskytovatel služeb může nabídnout, když si dokáže dobře spočítat obchodní model a promítnout do něj obchodní i jiná rizika. V případě hromadné změny dodavatele, v níž je od začátku avizována nulová odpovědnost nebo povinnost akceptovat nabídku, svítí na poskytovatele služby vyhotovujícího nabídku z monitoru jeden velký otazník.

Problémem je, že u současných modelů crowd-demandingu po hromadné změně dodavatele není jisté, zda poskytovatel získává nového klienta, nebo se snaží nalákat svého současného zákazníka

Kolik lidí z těch, co akci fandí, má skutečný zájem o prodávanou službu? Kolik lidí tento zájem aktivně projeví a učiní kroky, aby dodavatele změnili? Co když nabídku nakonec nevyužije nikdo? Nezůstanou spotřebitelé raději u současného poskytovatele, když jim v reakci na zaslanou nabídku poskytne nějaké nové výhody? Co z toho nakonec bude účastník aukce kromě negativního PR mít, když jedněm zákazníkům nabízí něco jiného než jiným?

Otázky, všude samé otázky... A při absenci jakékoliv odpovědnosti u organizátora jejich množství stále roste.

Potenciální kanibalismus současných klientů aneb Kapitalisté nejsou nezbytně hloupí

Poskytovatelé služeb jsou často ochotní nabídnout výhodnější podmínky, když na základě nich získají nové klienty. Problémem je, že u současných modelů crowd-demandingu po hromadné změně dodavatele není jisté, zda poskytovatel získává nového klienta, nebo se snaží nalákat svého současného zákazníka. Později společně můžeme nadávat na neúprosnost kapitalismu, ale předtím si položme otázku: Proč by tohle měl poskytovatel služby chtít dělat?

Šedí poskytovatelé služeb aneb Kdo nepodvádí, neokrádá úspěšné

Tuzemský telekomunikační trh je nechvalně známý různými věcmi, přičemž jedna z markantnějších je téměř neomezená existence šedých operátorů. Jde typicky o osoby, které si vyjednají odběr vyššího počtu služeb (například pro firemní účely), a pak je poskytují dál „běžným“ lidem. Nabízejí tak služby bez patřičné licence a v podstatě jen přefakturovávají platby původnímu poskytovateli, samozřejmě ponížené o tučnou provizi.

Může koncový klient kdykoliv opustit bez důsledku šedého operátora a přejít ke skutečnému poskytovateli služby? Jaké jsou pravomoci šedých operátorů vůči klientům a jaké jsou jejich povinnosti?

Původní poskytovatel služby sice nezná jména klientů ani obsah jejich smluv s šedým poskytovatelem, je však za kvalitu služeb poskytovaných vůči nim zodpovědný. S tím souvisí otázky právní odpovědnosti stejně jako samotného vlastnictví služby.

Například komu patří mobilní číslo šedého operátora a komu klientská data o čerpání služby? Může koncový klient kdykoliv opustit bez důsledku šedého operátora a přejít ke skutečnému poskytovateli služby? Jaké jsou pravomoci šedých operátorů vůči klientům a jaké jsou jejich povinnosti?

Odpovědi na uvedené otázky postrádám nejen u této mediálně atraktivní aktivity dTestu, ale obecně a dlouhodobě u všech „organizátorských“ aktivit na změnu poskytovatele služeb nebo definice poskytovaných služeb. Nic ve zlém, konkurenci fandím a nízké ceny se mi líbí, ale někdy je pro chutnější koláče nutné nejen zvýšit obsah nezdravého cukru v polevě, ale naprojektovat a vybudovat lepší pec. A na to sebeúspěšnější mediální projekt bez jakékoliv odpovědnosti za výsledky nestačí.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.