Pět důvodů proč Libye, a nikoli Sýrie

Činy Bašára Asada v Sýrii splňují parametry pro ozbrojený zásah Západu. Navzdory tomu se to patrně nestane. Moisés Naím vysvětluje proč.

Proti Bašáru Asadovi a jeho režimu se protestuje i v Londýně. Západ se však k vojenskému zásahu v Sýrii nechystá. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Proti Bašáru Asadovi a jeho režimu se protestuje i v Londýně. Západ se však k vojenskému zásahu v Sýrii nechystá. | foto: © ReutersČeská pozice
Proti Bašáru Asadovi a jeho režimu se protestuje i v Londýně. Západ se však k vojenskému zásahu v Sýrii nechystá.

Proč USA a Evropa útočí na Tripolis bombami a na Damašek slovy? Proč se tolik snaží sesadit brutálního tyrana Muammara Kaddáfího a jsou tak bojácní vůči jeho podobně krutému protějšku Bašáru Asadovi v Sýrii? Ptá se Moisés Naím ve svém článku na serveru Huffington Post.

Často se dle autora chybně uvádí, že důvodem je ropa. Libye jí má hodně a Sýrie prakticky žádnou, a proto se nabízel skrytý, ale dostatečně jasný důvod pro vojenskou operaci – ovládnout libyjská ropná pole. Problém této verze tkví v tom, že chtěl-li Západ spolehlivý přístup k tamní ropě, Kaddáfí byl mnohem bezpečnější alternativou než chaos a nejistota, která vzejde z intervence NATO. Západní ropné společnosti působily v zemi za Kaddáfího bez větších problémů a z jejich perspektivy nebyla radikální změna režimu potřebná.

Lze rovněž poukazovat na americké pokrytectví a dvojí standardy v zahraniční politice USA. Amerika i Evropa by měly v Sýrii vojensky zasáhnout, přinejmenším viděno optikou „v Libyi ano, tak v Sýrii rovněž“ (a v Jemenu, Bahrajnu, Saúdské Arábii, Íránu...). Moisés Naím uvádí pět důvodů, proč se Západ neodhodlá k (ozbrojené) akci v Sýrii:

  • Syrská armáda je silnější než libyjská. Sýrie disponuje dle Naíma jednou z nejpočetnějších, nejlépe vybavených a vycvičených armád na Blízkém východě. Vlastní chemické a biologické zbraně a její polovojenské jednotky se řadí k největším na světě. Kaddáfí udržoval armádu roztříštěnou, špatně vyzbrojenou a málo vycvičenou. (A přesto už dva měsíce odolává.)
  • Únava z válčení. Libye vyčerpala tu trochu apetitu, která zbyla USA na nové válečné angažmá, jež není jasně odůvodněné ohrožením jejich národních zájmů. Syrští disidenti doplácejí na dlouhé a drahé války v Afghánistánu, Iráku a naposledy v Libyi. Americká podpora vojenských akcí ve světě bude propříště limitovaná a selektivní. A samotná Evropa bez Washingtonu konat nebude. (I když to Sarkozy v pominutí smyslů může tvrdit.)
  • Ožehaví sousedé. Libye má z jedné strany Egypt a z druhé Tunisko – země, kde „arabské jaro“ začalo. Sýrie hraničí se skupinou potenciálně nestálých a nebezpečných států: Libanonem, Izraelem, Irákem, Jordánskem a Tureckem.
  • Spojenci. Kaddáfí neměl přátele a dokonce jeho vlastní děti ho chtěli odstavit od moci, píše Naím. Dokonce i Liga arabských států podpořila vznik bezletové zóny nad Libyí. Oproti tomu Sýrie má silné spojence uvnitř i vně regionu, počínaje Íránem (a nesmí se zapomínat ani na Hizballáh a Hamás). Dokonce není ani úplně zřejmé, zda chaotickou změnu režimu podporuje izraelská vláda.
  • Nevědí, koho podporovat. Naím cituje The New York Times, které uvedly, že dle dvou nejmenovaných úředníku Bílého domu slabou podporu protestujícím v Sýrii od americké vlády způsobilo to, že nezná opozici, neví prý, koho kontaktovat... (A v Libyi snad opozici znali, nebo už poznali? Tento důvod asi neobstojí.) Jiný vysoce postavený zdroj autorovi potvrdil, že na nejvyšších místech panují obavy z krveprolití, jež by následovalo po pádu Asadovy diktatury a bylo by horší než cokoli, co se na Blízkém východě momentálně děje. To zní relevantněji.