Pelikán nic nepokazil. Laťka byla ale hodně nízko

Robert Pelikán (ANO) končí v čele resortu spravedlnosti a právníci jeho působení hodnotí rozporuplně. Jeho nástupce by podle nich měl být zkušený a respektovaný právník, jenž zvládne své vize prosadit i v parlamentu. V anketě mají nejsilnější podporu dvě osobnosti – Josef Baxa a Jeroným Tejc.

Kdo by měl nahradit ministra spravedlnosti Roberta Pelikána? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kdo by měl nahradit ministra spravedlnosti Roberta Pelikána? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Kdo by měl nahradit ministra spravedlnosti Roberta Pelikána? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bez skandálů i bez fanfár odchází Robert Pelikán (ANO) z ministerstva spravedlnosti. „Nic zásadního nepokazil ani za ním nestojí žádná aféra, takže předčil tři předchozí ministry, nicméně tato laťka byla hodně nízko. Posledním ministrem, který měl určitou vizi a podařilo se mu prosadit zásadní zákony, byl Jiří Pospíšil,“ hodnotí Pelikánovo působení jeden z respondentů pravidelné ankety LN mezi českými právníky, které tradičně ponecháváme v anonymitě.

Přestože mnozí právníci oceňují, že Robert Pelikán měl vlastní hlavu, sociální cítění a postupoval sympaticky neortodoxně, jen slova chvály pro něj nezvolil nikdo. „Jeho legislativní návrhy byly z velké části neúspěšné. Snahy o novelizaci občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích byly za hranicí pochopitelnosti a nezbytnosti. Navíc se nezdráhal vydávat různé vyhlášky za hranicí stanovenou zákonem,“ připomíná snížení odměn advokátů i exekutorů, pravidla pro výběr soudců či regulaci činnosti insolvenčních správců jeden z advokátů.

Sjednotil všechny proti sobě

Pelikán v zákonné rovině prosadil jen drobné změny procesních předpisů, všechny významné novely jinak zůstaly před branami Sbírky zákonů. Možné vysvětlení je toto: „Pan ministr si v Poslanecké sněmovně vysloužil přezdívku sjednotitel. To není hrdý titul, nýbrž označení politika, který proti sobě dokázal sjednotit poslance bez rozdílu politické příslušnosti, především pokud jde o ústavněprávní výbor.“

Nešlo zdaleka jen o politiky, ale i vlivné persony uvnitř justice. Na vině byla hlavně Pelikánova neochota podřídit se představě mnoha představitelů právnických profesí, že úkolem ministra je vykonávat jejich vůli. Podle některých právníků se ale ministr těmito slovy jen snažil zakrýt své nezdary: „Jeho osobní nezralost ho zavedla na slepou kolej politického oportunismu. Neměl autoritu ani ve vlastní straně a v kruzích snad všech právních profesí narazil na nesouhlas se svou improvizující ctižádostí.“

„Jeho role jako fíkového listu pro Babiše už nebyla udržitelná. ANO není pro pražského intelektuála nadále akceptovatelnou platformou, aniž by zahodil vše, v co věřil či doufal. Přizpůsobit se spolupráci s Okamurou, komunisty a Zemanem znamená spáchat společenskou sebevraždu.“

Pozitivní body si Pelikán nepřipsal ani za sebevědomé vystupování, které řada právníků neváhá pojmenovat jako aroganci: „Ne každý nápad profesionálů je malá domů, ne každého názorového odpůrce je třeba hned urazit, není vždy projevem slabosti naslouchat starším nebo zkušenějším.“

V politické rovině řada právníků oceňovala vydání Jevgenije Nikulina do USA i přes tlak ruské diplomacie a Pražského hradu. Negativně naopak vnímali Pelikánovo vyjadřování ohledně kauz Andreje Babiše: „Obhajoval svého stranického šéfa tak trapnými argumenty, až mi bylo hanba.“ Ještě tvrdší slova pak zvolil tento respondent: „Jeho role jako fíkového listu pro Babiše už nebyla udržitelná. ANO není pro pražského intelektuála nadále akceptovatelnou platformou, aniž by zahodil vše, v co věřil či doufal. Přizpůsobit se spolupráci s Okamurou, komunisty a Zemanem znamená spáchat společenskou sebevraždu.“

Na resort povolat vymítače

Jak však právníci připomněli, ministr spravedlnosti nemá jednoduchou úlohu. „Má proti sobě dobře organizované zájmové skupiny, které jsou právně i institucionálně nezávislé na moci výkonné, takže jeho manévrovací prostor není velký. Chápu, že se Pelikán nechtěl stát převodovou pákou těchto skupin a chtěl dělat vlastní politiku. Myslím si ale, že by ministr měl upřednostňovat konsenzuální přístup a tu a tam být i advokátem těchto zájmových skupin ve chvíli, kdy hájí legitimní zájmy,“ říká člověk z justice. Jeden z jeho kolegů ale připomíná, že vlastně žádný ministr spravedlnosti neudělal nějaký výjimečný dojem: „I můj milovaný Otakar Motejl se spíše trápil. Asi ve Vyšehradské ulici vedou nějaké podzemní patogenní zóny. Chtělo by to nejspíš nějaké vymítače duchů.“

„Nesmí to být někdo poslušný – kauza Nikulin ukázala, že ministr spravedlnosti má řadu pravomocí, kdy musí rozhodovat vlastní hlavou. Ministr coby údržbář nepřipadá v úvahu.“

Z ankety vyplynulo, že do čela svého resortu by si právníci přáli respektovanou osobnost ze svého středu, někoho typu Otakara Motejla nebo Karla Čermáka. Zdařilou typologii nabízí tento právník: „Měla by to být osobnost právnicky odborně zdatná, respektovaná, ochotná naslouchat problémům justice a právnických profesí, připravená ke kompromisům, s morální integritou, životní zkušeností, nadhledem a zásadovostí, prosta kauz a skandálů, ne nutně spjatá s konkrétní politickou stranou. A v neposlední řadě to musí být osobnost, která bude schopna zajistit podporu svých návrhů v legislativním procesu.“ A dle jednoho justičního činitele by se měl budoucí ministr rozloučit s představou, že „lze něco viditelně změnit během jednoho volebního cyklu“.

Možná důležitější než hledání pozitivních vlastností je ale vědomí, kdo by v křesle ministra spravedlnosti nikdy usednout neměl. „Nesmí to být někdo poslušný – kauza Nikulin ukázala, že ministr spravedlnosti má řadu pravomocí, kdy musí rozhodovat vlastní hlavou. Ministr coby údržbář nepřipadá v úvahu,“ říká jeden právník. Ještě ostřejší je pak tento respondent: „Varuji před angažováním (ne)osobností, co berou každou funkci a jsou známy ostrými lokty a gumovou páteří. Na první pohled se může zdát výhodné mít ve funkci poslušného nohsleda, jenže nedostatek integrity užitečnost takových lidí problematizuje i pro jejich pány – jsou nespolehliví, loajální jen sami k sobě.“

Baxa, Tejc, nebo někdo jiný?

Přirozených autorit napříč právnickými profesemi ovšem v Česku není mnoho. A ty osobnosti, které se takové důvěře a respektu svých kolegů těší, obvykle po politickém angažmá neprahnou. Navíc ve vládě s trestně stíhaným premiérem a s podporou extremistů: „Neumím si představit, že by do menšinové vlády s podporou KSČM či SPD opravdové osobnosti byly ochotny nastoupit.“

V anketě výrazněji zabodovali dva právníci – předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa a bývalý poslanec sociální demokracie Jeroným Tejc, který ale ze strany loni vystoupil a od ledna pracuje jako Pelikánův politický náměstek.

V anketě výrazněji zabodovali dva právníci – předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa a bývalý poslanec sociální demokracie Jeroným Tejc, který ale ze strany loni vystoupil a od ledna pracuje jako Pelikánův politický náměstek. Baxa je oceňován pro široký rozhled v justici, navíc je za ním obrovský kus práce na NSS, který od roku 2003 vybudoval. Přestože v čele soudu na podzim končí, přesun do politiky není příliš pravděpodobný.

Naopak jméno Jeronýma Tejce je reálnější. „Na rozdíl od Pelikána má parlamentní zkušenosti, osvědčil se jako předseda ústavněprávního výboru. Je věcný a směřuje k reálným výsledkům,“ chválí jej jeden z právníků. „Je kvalifikovaný, informovaný, dobře se s ním jedná,“ doplňuje člověk z advokacie.

Kdo by byl vhodným ministrem spravedlnosti po Pelikánovi

V pravidelné anketě odpovídalo 74 právníků a právniček. Jako vhodného nástupce Roberta Pelikána v křesle ministra spravedlnosti byli nejčastěji jmenováni předseda NSS Josef Baxa a bývalý politik ČSSD a nyní Pelikánův politický náměstek Jeroným Tejc. Oba získali 10 hlasů. Čtyři hlasy získal známý advokát Tomáš Sokol, tři poslanci ČSSD Kateřina Valachová a Jan Chvojka, dvakrát byli jmenováni Aleš Gerloch a František Korbel.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.