Pavel Kalina: Pozor, toto vážně není dýmka

Sociolog a kněz Tomáš Halík hovoří v souvislosti s karikaturami satirického magazínu Charlie Hebdo, který se stal předminulý týden terčem teroristického útoku, o „urážce posvátných symbolů“ jednotlivých náboženství. Pavel Kalina na to reaguje konstatováním: Zvykněme si, že obraz není skutečnost.

Pavel Kalina 23.1.2015
Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Na konci dvacátých let minulého století vytvořil belgický surrealista René Magritte slavný obraz Zrada (nebo proradnost) obrazů. Je na něm zobrazena dýmka a pod ní nápis Ceci n’est pas une pipe – Toto není dýmka. Magritte chtěl vyjádřit bytostný rozpor mezi obrazem a skutečností. Ani sebelépe namalovaná dýmka, která působí „jako živá“, není skutečnou dýmkou. Obraz je jenom obraz. Tento zásadní předěl je uznávanou pravdou nejen naší kultury. Platí obecně, podobně jako Newtonovy gravitační zákony.

René Magritte: Zrada obrazů.

René Magritte: Zrada obrazů.

Přestože víme, že obraz není skutečnost, zvykli jsme si na to, že určité obrazy něco znamenají. Když vidíme obraz muže kolem třiceti s dlouhými vlasy a vousy, budeme mít sklon označit ho jako „Ježíš“. Nikdo přitom neví, jak Ježíš opravdu vypadal. V každém případě se v prvních staletích existence křesťanství takto nezobrazoval. Býval zobrazován jako dobrý pastýř – bezvousý mladík s ovečkou na zádech. Mohl být samozřejmě reprezentován i čistě symbolicky, třeba znamením ryby, protože řecké slovo „ichthys“ mohlo být chápáno jako kryptogram značící Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.

Připravenost nechat se urážet

O islámu je známo, že je to anikonické náboženství – tedy že nepoužívá obrazy v sakrálním prostoru a že zakazuje zobrazení proroka Mohameda. Ve skutečnosti existuje od 13. století celá řada Prorokových zobrazení. Tato zobrazení často zachycovala postavu, ale zahalovala tvář. Z hlediska zbožného muslima se Prorokovo pozemské tělo může jevit jako závoj zahalující tajemství. Malíři perských a tureckých miniatur nalezli řadu způsobů, jak toto mystické pojetí vyjádřit.

To, co otiskl časopis Charlie Hebdo, také nejsou opravdové karikatury. Jsou to poměrně jednoduché obrázky, ukazující vousatého muže v turbanu. Jejich urážlivost je dána pouze připojenými popisky.

Je ale dobré mít na paměti, že vždy šlo pouze o zobrazovací konvenci. Tato konvence má smysl pouze v rámci určité kulturní tradice. Daleko oblíbenějším se v islámské kultuře stalo kaligrafické provedení Prorokova jména – provedení, které zpravidla dosahuje takové krásy, že ji vnímá i ten, kdo neumí číst písmo, kterým je zapsáno. Nicméně i v současnosti žije dost muslimů, zejména v šíitském Íránu, kteří zákaz zobrazování proroka nepokládají za závazný.

Stejně jako nikdo neví, jak vypadal Ježíš, nikdo samozřejmě neví, jak opravdu vypadal Mohamed. Pokud nevíme, jak někdo vypadal, je vlastně těžké vytvořit jeho skutečnou karikaturu. To, co otiskl časopis Charlie Hebdo, také nejsou opravdové karikatury. Jsou to poměrně jednoduché obrázky, ukazující vousatého muže v turbanu. Jejich urážlivost je dána pouze připojenými popisky.

Kdybychom tyto popisky vyměnili za jiné (například „toto je můj soused Abdullah“), staly by se urážlivými pouze vůči té osobě nebo skupině obyvatel, ke které by byly výslovně vztaženy. Urážlivost těchto obrázků je opět dána jednak čistě kulturními konvencemi, jednak psaným výkladem, jenž je k nim přiřazen. Je jisté, že pro mnoho lidí tyto obrázky urážlivé jsou. To je ovšem zcela dáno jejich připraveností nechat se jimi urážet.

Závan jiné doby

Pokud přistoupíme na to, že kreslíři časopisu Charlie Hebdo vytvářeli něco, co lze nejen subjektivně, ale obecně vnímat jako „urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství“, či dokonce jako „porušení zásadní hodnoty naší kultury“, jak to chápe Tomáš Halík, budeme muset zodpovědět celou řadu otázek. Především budeme muset zvážit, co znamená pojem „urážka symbolů“. Přiznejme si, že takový pojem nám zavání úplně jinou dobou, než je ta naše.

Budeme se muset sami sebe ptát, proč najednou máme popřít volnou, často téměř čistě konvenční vazbu mezi obrazem a skutečností, a nahradit ji takovým pojetím, podle kterého obraz či symbol opravdu zastupuje to, co zobrazuje

Ale budiž – představme si, že symboly už nenecháme urážet. Budeme muset vymezit, které symboly to jsou. Budeme muset vysvětlit, zda se smějí či nesmějí urážet všechny symboly, nebo jen některé a zda to platí pro všechna náboženství, nebo jen pro některá, případně zda je třeba zdržet se urážky symbolů nebo čehokoli, co by je mohlo připomínat, pouze v případě jednoho jediného náboženství.

Budeme se muset sami sebe ptát, proč najednou máme popřít volnou, často téměř čistě konvenční vazbu mezi obrazem a skutečností, a nahradit ji takovým pojetím, podle kterého obraz či symbol opravdu zastupuje to, co zobrazuje. A budeme se muset také ptát, zda je dovoleno například urazit obraz nejvyššího politického představitele země, nebo zda je zakázáno urážet jen náboženské symboly.

Jsou to otázky, na které nelze dost dobře odpovědět, a úkoly, které dost dobře nelze splnit – ne v rámci naší kultury. Ne při zachování nejen našich hodnot, ale elementárního rozumu a respektování pravd, které platí napříč kulturami. Pohled, který Tomáš Halík zvolil, proto pokládám za silně nedomyšlený a potenciálně nesmírně nebezpečný.

(Ne)jsem Charlie Hebdo

V diskusi k textu Tomáše Halíka o náboženské toleranci a svobodě slova na stránkách Lidových novin dosud vyšlo:

Počet příspěvků: 2, poslední 24.1.2015 09:03 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.