Patrick Modiano: Kavárna ztraceného mládí

Próza 69letého francouzského spisovatele, jenž letos obdržel Nobelovu cenu za literaturu, osciluje na pomezí prožitého a fiktivního. Modianův svět je temným labyrintem, v němž paprsek světla tu a tam ostře zasvítí na některou siluetu a na zlomek vteřiny se obraz rozjasní.

Patrick Modiano z Francie byl vyhlášen vítězem Nobelovy ceny za literaturu za... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Patrick Modiano z Francie byl vyhlášen vítězem Nobelovy ceny za literaturu za... | foto: ČTK/AP
Patrick Modiano z Francie byl vyhlášen vítězem Nobelovy ceny za literaturu za...

Na začátku října udělila švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu 69letému Patricku Modianovi – k nemalému údivu anglosaského tisku, jenž by uvítal spíše ocenění Philipa Rotha. Otázka deníku Los Angeles Times „Kdo to vlastně je, ten Patrick Modiano?“, jako by vypadla z některého Modianova románu. Knihy francouzského spisovatele totiž neodpovídají žádné tradiční definici literárních žánrů a nelze je ani přiřadit k žádnému směru.

Jeho próza osciluje na nejasném pomezí reality a paměti, prožitého a fiktivního. Při četbě vyvstávají vidiny a přeludy, spolu s Modianem pátráme v rozmazaných tvářích z amatérských fotografií, pídíme se po jejich osudech, touláme se neznámými ulicemi a zabloudíme do cizích bytů, ve kterých jeden z jejich dávných obyvatel nechává v jednom pokoji, v jiném životě, stále rozsvícené světlo. Nebo snad věčně na někoho čeká? Z předmětů se pokoušíme dozvědět něco o životě jejich někdejších majitelů.

Paříž, kde je možné vše

Modiana vůbec nezajímá budoucnost a dokonce i přítomnost ho přitahuje, pouze nakolik v ní lze nalézt zbylé stopy minulosti. Cestou zpět kulisami času narážíme vždy na ta samá období – na léta okupace a na Francii šedesátých let 20. století. Že by byl Modiano kronikářem odboje, kronikářem odporu? V jeho dílech ale není ani stopy po heroickém rázu válečných let, po činorodých hrdinech Sartra, Vercorese či Sempruna, kteří se nemíní smířit se svým osudem.

Nezajímá ho ani politická stránka bouřlivých šedesátých let, nezabývá se tragédiemi spojenými s osamostatňováním bývalých kolonií, na rozdíl třeba od Alberta Camuse, jenž ve svých působivých povídkách podává svědectví o dramatickém soužití Francouzů a Arabů a o jeho nemožnosti. U Modiana není politika přítomna dokonce ani v rovině náznaků.

Modianova Paříž, to jsou skličující, liduprázdné ulice a náměstí připomínající De Chirikovy obrazy, pustá nábřeží, černá řeka, bezútěšné pokoje, dosluhující nábytek

Modianova Paříž, to jsou skličující, liduprázdné ulice a náměstí připomínající De Chirikovy obrazy, pustá nábřeží, černá řeka, bezútěšné pokoje, dosluhující nábytek, v jehož šuplících se vždy skrývá nějaká ta krabička s předmětem nebo fotografií, které evokují dávnou minulost.

V této Paříži se křižují cesty aristokratických emigrantů s podivnými jmény, blondýnek zabalených do kožešin, tajuplných Maročanů pochybných zjevů, kteří při představování procedí jen své křestní jméno, dívek vydávajících se za studentky, agentů, vyděračských novinářů, barových pianistů či detektivů. V této Paříži je možné vše.

Lidé se na krátkou dobu potkávají a provozují dočasné vztahy v dočasných bytech, přičemž o nikom nelze přesně vědět, co je zač. Vzhled je zavádějící, pod maskou anděla se může skrývat vrah, přítel může být i donašečem. Hrdina románu La Ronde de nuit (Noční hlídka) z roku 1969 udává pod jménem Swing Troubadour gestapu příslušníky odboje a pod jménem Lamballe zase odbojářům kolaboranty.

Posedlost psaním

Modiano na sebe upozornil v roce 1968, ve svých 22 letech, románem La Place de l’Étoile (Náměstí Étoile), který měl obrovský úspěch. Formou autobiografie vypráví příběh jednoho mladého francouzského žida, antisemity, narozeného až po válce, a je nesmyslnou, útržkovitou řadou jeho fantasmagorií.

Už zde se však objevují základní motivy, na kterých staví i ostatní Modianovy romány – zrádné podobnosti, zaměnitelnost osudů, mísení dějišť, rozpínání času, nedefinovatelné vědomí viny hrdinů, stálá a neodbytná přítomnost vypravěče.

Všechny Modianovy romány po Náměstí Étoile mají stejného vypravěče – mladého muže, který píše. Psaním je přímo posedlý. Zaplétá se do náhodných vztahů, kohosi hledá. Poznámkové bloky, fotografie a falešné občanské průkazy skrývající osudy, telefonní seznamy, naprázdno vyzvánějící telefony.

Všechny Modianovy romány po Náměstí Étoile mají stejného vypravěče – mladého muže, který píše. Psaním je přímo posedlý. Zaplétá se do náhodných vztahů, kohosi hledá.

Setkáváme se s mladým mužem, jenž s pomocí inkoustů různých barev vytváří minulost dívky hledající svého otce, jejíž matka, pouťová krasojezdkyně, utekla do USA. (Modiana a jeho předčasně zemřelého mladšího bratra v dětství opustila matka, která byla herečka.) Jisté však není ani jméno hledaného otce a jediné, co o něm lze vědět, je, že se tři roky pohyboval kdesi v Egyptě. A také, že své dceři přinesl jednou domů z psího útulku labradora.

Mladý muž se pokouší utřídit vzpomínky. Pak přijde den, kdy dívku v bytě, v němž zůstala rozsvícena všechna světla, nenajde, protože odjela s jedním bohatým Argentincem, zatímco předměty, mezi nimiž dívka a mladý muž nějaký čas žili, skončily kdesi v jiném městě, v jiném pokoji nebo snad ve smetí. A nikdy nikdo nebude nic vědět o lidech, kteří je používali. „Nikdo, jenom já,“ píše Modiano. „Bylo mi sedmnáct a nezbývalo, než abych se stal francouzským spisovatelem.“

Zapomnění

Možná právě tak začala jeho cesta vedoucí až k Nobelově ceně. V románu Les Boulevards de ceinture (Okružní třídy) z roku 1972 pátrá hlavní hrdina po stopách svého zesnulého otce. Ani o něm však nevíme nic jistě, možná byl obchodníkem na černém trhu, možná byl pronásledován, vzpomínky si navzájem protiřečí.

Také aktéři dalších románů poukazují neurčitě, někdy popírajíce sami sebe, na události svého života. Modiano se je snaží uchránit před zapomněním, ale neúspěšně. Zapomnění je silnější než mlhavá vzpomínka. Není-li vzpomínka či fotografie dostatečným důkazem někdejších životů, snad by jím mohl být alespoň dokument potvrzující narození.

Zapomnění je silnější než mlhavá vzpomínka. Není-li vzpomínka či fotografie dostatečným důkazem někdejších životů, snad by jím mohl být alespoň dokument potvrzující narození.

V díle Rodný list (Livret de famille) z roku 1977 (česky 1982 – pozn. red.) se Modiano pokusil osvětlit minulost vlastních rodičů. Skutečnost a fikce se v něm ale mísí až k nerozeznání. Zdalipak matka herečka a před Němci se skrývající otec opravdu vůbec někdy žili? Skutečně je ústřední postavou románu Modiano?

Když už máme dojem, že máme v rukou důkaz, jsme na tom stejně jako budoucí spisovatel, dospívající chlapec, jenž své dívce rekonstruuje postavu vlastního otce a v okamžiku, kdy se domnívá, že nalezl dokument o skutečné existenci dosud snad jen smyšleného otce, vyjde najevo, že jeho láska navždy zmizela.

Útržky vzpomínek

Co tedy po člověku vůbec zůstává? Útržky vzpomínek, zažloutlé fotografie, předměty odsouzené k vyhození? Co vlastně tvoří důkaz naší existence? Slabá a nespolehlivá paměť druhých? V románu Ulice temných krámků (Rue des Boutiques obscures) z roku 1978 (česky 1983 – pozn. red.) už hlavní hrdina nemá ani rodný list – v důsledku jakési temné události během války ztratil paměť. Pouští se do pátrání po své minulosti.

Jednoho dne se mu do rukou dostává fotografie, na níž se – alespoň jak se domnívá – poznává po boku překrásné plavovlasé ženy. Objevují se další fotografie, na povrch vyplouvají další útržky vzpomínek. Nebo si je všechny jenom vymýšlí?

Co vlastně tvoří důkaz naší existence? Slabá a nespolehlivá paměť druhých?

V letech 1968 až 2012 napsal Modiano celkem 36 románů, ovšem zdá se, jako by psal pořád jeden a ten samý příběh. (Česky vyšly čtyři, kromě dvou zmíněných v roce 1986 Takoví hodní hoši – De si braves garçons, 1982 – a v roce 2007 Dora Bruderová – Dora Bruder, 1997 – pozn. red.)

Výchozím bodem románu Dora Bruderová je drobný inzerát z roku 1942 – v okupované Paříži hledají rodiče svou 15letou dceru. Rekonstrukce dívčina života a zmizení je skutečnou skládankou, řešení se však nedočkáme, neboť k úplnému obrazu vždy chybí několik dílků.

Hledání minulosti

Vypravěč románu L’Herbe des nuits (Noční plevely) z roku 2012 v sobě v souvislosti s jednou policejní kauzou oživuje mladého muže, jímž byl před 20 lety – stejně jako Paříž šedesátých let. Tedy doby, kdy se odehrával případ Ben Barka zvaný „kauza století“.

Vůdce marockých odbojářů Ben Barka byl pod záminkou natáčení filmu vylákán do slavné pivnice Lipp v Paříži, kde ho poté unesli dva policisté. Ben Barka už se nikdy neobjevil a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Modiano ho sice nikde přímo nejmenuje, neboť ani tentokrát nepíše historický román, ale je třeba, aby čtenář znal toto historické pozadí, protože jinak by se neorientoval v záplavě marockých aktérů a kvazi vysokoškoláků.

Spirála hledání minulosti, záblesky dávných okamžiků v čase a potom jejich rozpad v prach, to všechno činí Modianovu tvorbu neodolatelnou

Muž, někdejší mladík, pátrá na základě záznamů v poznámkovém bloku, vyhledává staré adresy a občas už má pocit, že se v čase otevřela skulina, nicméně nakonec se poněkolikáté musí konfrontovat s trýznivou jistotou – tvární jsou nejen lidé, dokonce ani o událostech nelze nikdy přesně vědět, zda se opravdu staly, jak se staly. Dvě kulky, jedno mrtvé tělo. Jenže kdo střílel? A kdo byl zastřelen? A proč?

To už se nikdy neobjasní. Navíc se v čase mění také místa. Tam, kde byla kdysi ulice, se klikatí nekonečná chodba betonového monstra. Spirála hledání minulosti, záblesky dávných okamžiků v čase a potom jejich rozpad v prach, to všechno činí Modianovu tvorbu neodolatelnou. Současně je na jeho mihotavé próze znát, že jsou mu ukradené počítače i celá „modernost“ a že dodnes píše rukou.

Vysněný život

Jeho nejkrásnějším románem je zřejmě L’Horizon (Horizont) z roku 2010. Dívku pronásleduje cizí muž, který ji snad chce zabít, z pomsty za zločin, který podle něho, možná skutečně spáchal její otec, zatímco chlapec prchá před ženou, kterou považuje za svou matku.

Vysněný život, pomyslný život vystavěný z útržků minulosti, život, který stále znovu prožíváme ve vzpomínkách, doopravdy existuje

V románovém labyrintu se chlapec a dívka ve svém strachu neustále stěhují a čtenář spolu s nimi prochází labyrintem Paříže, ulicemi a čtvrtěmi neznámých jmen, do kterých nikdy nikdo dobrovolně nezabloudí, cizím a fantastickým městem, které existuje pouze v Modianově románu. Protagonisté nejsou schopni žít, nedokážou se zbavit přízraků ze své minulosti, ani si udržet toho, koho milují, nejsou schopní vyčkat nástup budoucnosti.

Jde o Modianův nejvíce metafyzický román. Od dívčina zmizení uplyne 40 let, ale jejich přítomnost je ničím ve srovnání s rokem, jedinou minutou štěstí. Vysněný život, pomyslný život vystavěný z útržků minulosti, život, který stále znovu prožíváme ve vzpomínkách, doopravdy existuje.

Tajemnost a melancholie

Co tedy v Modianově světě představuje jistotu? I my bloudíme spolu s ním temným labyrintem, v němž nečekaný paprsek světla tu a tam ostře zasvítí na některou siluetu a na zlomek vteřiny se obraz rozjasní, abychom vzápětí dál jen klopýtali tmou.

Modianovu prózu utkanou z jednoduchých slov a ticha prostupuje tajemnost a melancholie

Modiano je životopiscem bezejmenných, beze stopy zmizelých lidí. Pozadí tvoří okupace nebo Paříž šedesátých let v černobílých odstínech. Modianovu prózu utkanou z jednoduchých slov a ticha prostupuje tajemnost a melancholie. Mottem jeho tvorby by mohl být název jednoho z jeho románů: Dans le café de la jeunesse perdue (Kavárna ztraceného mládí) z roku 2007. Spisovatel se snaží zachránit a oživit někdejší mládí, ale zapomnění je silnější než paměť.

Čtenář si takřka nevšimne, že Modianovi padl do pasti. Je okouzlen poezií zažloutlých fotografií, inzerátů, ošoupaných notesů, oprýskaných zdí a firemních tabulí, mihotáním zkoumavých otázek a váhavých odpovědí a oslněn sleduje Modianovu hru světel, čarovnou laternu magiku lidských figur rozplývajících se v páru.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.