Papežská kurie, moc a sexualita aneb Horké léto papeže Františka

Reforma vatikánských financí bude pro papeže snazším úkolem než pacifikace „gayovské lobby“ v katolické církvi.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK, ReutersČeská pozice

Obsah přísně utajované zprávy, již emeritní papež Benedikt XVI. svěřil papeži Františkovi, sice neznáme, ale vůbec by nepřekvapilo, kdyby přinášela důkazy o vzájemně souvisejících mravních deliktech jak v papežské kurii, tak za jejími hranicemi, které jsou spjaté se světem peněz, moci a sexuality. Právě tyto otázky byly v uplynulých dnech často námětem novinových článků a reportáží vatikánských dopisovatelů. Mediální výstupy však zachycují jen jeden aspekt problému, mnohdy při absenci kontextu, který je pro hlubší pochopení souvislostí podstatný.
Nejnovější prohlášení či činy papeže Františka poskytují důkazy, že zmíněné „struktury hříchu“ nejsou pouhou spekulací. Jeho výrok o existenci „gayovské lobby“ ve Vatikánu při neveřejném setkání se členy Konfederace latinskoamerických řeholí (CLAR) a zveřejněný anonymním účastníkem Svatý stolec ani papež nedementovali. Pokud jde o svět financí, nedávná rezignace nejvyšších představitelů Institutu pro náboženská díla – vatikánské banky – se odehrála na pozadí vyšetřování praní špinavých peněz a zatčení zaměstnance Správy majetku Apoštolského stolce monsignora Nunzia Scarana.
Michal Semín se ve svém článku pokouší vyvarovat zmíněných mediálních nedostatků. Nejprve se v něm věnuje druhému tématu, ze závěru článku však vyplývá, že oba okruhy problémů mají k sobě blíže, než by se na první pohled mohlo zdát.

Institut pro náboženská díla (IOR) není bankou v pravém smyslu. Byl založen dekretem Pia XII. v roce 1942 za účelem podpory náboženské a charitativní činnosti ve světě. Neposkytuje úvěry, neúčastní se spekulací na finančních trzích, neinvestuje do komodit, svěřené vklady používá k nákupu výhradně státních a korporátních dluhopisů a k investicím na mezibankovním trhu.

Také proto je IOR považován za relativně bezpečný finanční ústav, na němž se krize v uplynulých letech výrazně neprojevila. Zaměstnává pouze 114 lidí, kteří se starají o vklady přibližně 19 tisíc klientů – soukromých i veřejných právnických osob s řádným kanonickým statutem.

Mnoho desetiletí však finanční transakce a účetní operace IOR nepodléhaly žádné kontrole. Banka nevydávala výroční zprávy, nikomu se nezodpovídala ze svého hospodaření, a protože nepodléhala italskému zákonodárství, vystavovala se podezření, že je využívaná k daňovým únikům i k praní špinavých peněz.

Aféra Marcinkus

Možná nejznámější finanční skandál, dosud však zcela nevyšetřený, a tedy ani nepotrestaný, je spojený s americkým arcibiskupem Paulem Marcinkusem, jenž byl v čele IOR v letech 1971 až 1989. Tento vysoký a statný prelát, přezdívaný pro svou roli neoficiálního tělesného strážce Jana Pavla II. Gorila, si spíše než v modlitbě a odříkání liboval v radostech světského života a stycích s vrcholnými politickými a bankovními kruhy v Itálii. Byl blízkým přítelem Pavla VI., jenž ho ke Svatému stolci přivedl, a měl i plnou důvěru Jana Pavla II., za jehož pontifikátu se tato aféra odehrála.

Papež Jan Pavel II. po arcibiskupu Marcinkusovi požadoval, aby zajistil finanční zdroje na podporu polského hnutí Solidarita

Není žádným tajemstvím, že polské hnutí Solidarita finančně podporovaly nejen USA, ale i Vatikán. Tehdejší papež Jan Pavel II. měl na tom z pochopitelných důvodů eminentní zájem a po Marcinkusovi požadoval, aby potřebné zdroje pro tento účel zajistil. IOR by polský politický disent přímo podporovat nemohl, proto se Marcinkus obrátil na svého spojence, ředitele milánské katolické Banco Ambrosiano (BA), „božího bankéře“ Roberta Calviho.

Vztah IOR s touto bankou byl vždy těsný a v době, kdy BA vedl Calvi, byl jedním z jejích největších akcionářů. A obecně se ví, že Calvi byl ve styku s italským organizovaným zločinem i špičkami italské politiky, což vzhledem k proslulé propustnosti bariéry mezi oběma světy nebylo ničím neobvyklým. Jeho mocenské postavení však pramenilo především z příslušnosti k jedné z nejmocnějších zednářských loží v Itálii – Propaganda Due (P2).

Dodnes nebyly přesvědčivě vyvráceny dohady o možném podílu této organizace na náhlém skonu papeže Jana Pavla I., jenž se netajil úmyslem zásadně reformovat vatikánské finanční instituce. Zednářské hnutí sice patří historicky k největším nepřátelům katolické církve, ale vždy se v ní našli vrcholní hodnostáři ochotní s těmito protikatolickými tajnými spolky kvůli vlastnímu prospěchu kolaborovat.

Robert Calvi a politická vražda

Údajně k nim patřil i arcibiskup Marcinkus. Calvi pod jeho „duchovním vedením“ založil offshorové společnosti ve třetím světě (Marcinkus byl v čele jedné z nich) skryté před italskými daňovými úřady, odkud putovaly peníze do IOR a následně v podobě pašované hotovosti do politicky a strategicky významných zemí, například Polska či Nikaraguy.

Navzdory svému politicko-církevnímu krytí neušel Calvi pozornosti italských policejních orgánů, byl zatčen, vyšetřován a odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Odvolal se a bylo mu umožněno čekat na definitivní rozsudek na svobodě. Calviho pozůstalí tvrdí, že Marcinkus mu dal rok na vyřešení situace, jinak ztratí podporu Vatikánu.

Calvi tudíž hledal způsob, jak by dosavadní hospodaření banky dodatečně „zlegalizoval“, a proto se vydal na falešný pas (cestovní doklady mu byly soudně odebrány) do zahraničí – Rakouska, Švýcarska, Velké Británie –, odkud očekával pomoc spřízněných finančních kruhů. Údajně měl u sebe kufr plný dokumentů o aktivitách Vatikánu ve východní a střední Evropě, jenž měl sloužit jako nástroj k vydírání Svatého stolce.

Ví se také, že zaslal Janu Pavlu II. dopis, v němž ho varoval před důsledky bankrotu BA a vyhrožoval mu, že v případě nutnosti zveřejní vše, co je mu známo o aktivitách IOR. Dvanáct dnů po odeslání dopisu, 17. června 1982, byl Calvi nalezen udušený na laně pod obloukem mostu Blackfriars v Londýně. (Není zajímavou shodou okolností, že členové P2 si říkali „černí bratři“?)

Počáteční vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o sebevraždu. Později obnovené vyšetřování však prokázalo, že šlo o předem připravenou politickou vraždu, za niž však dosud nebyl nikdo potrestán. Marcinkus v roce 1989 opustil vedení IOR a zbytek života (zemřel v roce 2006) strávil v USA jako pomocný kněz v jedné z arizonských farností.

Kritika světa globalizovaných financí

Za pontifikátu Benedikta XVI. se IOR začal měnit k větší transparentnosti ve vztahu ke klientům i orgánům banky a kontrole účetních operací ze strany mezinárodních institucí. Navzdory tomu v září 2010 tehdejšího prezidenta IOR Ettore Gottiho Tedeschiho, blízkého spolupracovníka a přítele vatikánského státního sekretáře Bertoneho, obvinila italská policie z praní špinavých peněz, což vedlo k jeho propuštění v květnu 2012.

Papež František pokračuje v organizačních změnách vatikánské banky

Vyšetřování bylo před několika dny ukončeno, monsignore Tedeschi však z žádného nezákonného jednání obviněn nebyl. V organizačních změnách IOR pokračuje i papež František, jehož názor na svět globalizovaných financí lze objevit v projevu z 16. května k velvyslancům zemí řazených mezi takzvané daňové ráje:

„Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (kniha Exodus 32, 15-34) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomiky, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel.
Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla. Za tímto postojem se skrývá odmítání morálky, odmítnutí Boha. Morálka, stejně jako solidarita, vadí a obtěžuje. Působí nevhodně, protože je příliš lidská, relativizuje majetek a moc; zároveň však ohrožuje, neboť odmítá manipulaci s člověkem a jeho podřízenost.
Etika totiž přivádí k Bohu, který je mimo tržní kategorie. Tito finančníci, ekonomové a politici ho považují za cosi neovladatelného, až nebezpečného, neboť tento neovladatelný Bůh (!) člověka vede k jeho plné realizaci a k nezávislosti na jakémkoliv otroctví. Etika – míním tím ideologicky nepodmíněnou etiku – podle mého názoru dovoluje nastolit rovnováhu a humánnější sociální řád. Peníze musejí sloužit, a nikoliv vládnout.“

Následující středu 22. května se konala první veřejná prezentace Finanční dozorčí rady založené v roce 2010 Benediktem XVI., jež má za úkol prosadit v IOR mezinárodní standardy pro prevenci před praním špinavých peněz a financováním terorismu. To má provádět i nový německý prezident IOR Ernst von Freyberg jmenovaný letos v únoru.

Veškeré rozhodující pravomoci má nyní ve vatikánské bance její prezident Ernst von Freyberg

Lze jen spekulovat, zda nové vedení banky zaskočila rezignace výkonného ředitele Paola Ciprianiho a jeho zástupce Massima Tulliho 1. července v důsledku šetření italských orgánů a zatčení monsignora Scarana, obviněného ze zneužívání bankovních účtů IOR pro pochybné finanční operace. Každopádně veškeré rozhodující pravomoci má nyní prezident von Freyberg.

Riccova pochybná mise

Významnou roli ve vedení ústavu však hraje i takzvaný prelát IOR, papežem Františkem jmenovaný monsignore Battista Ricca. Ten je kromě jiného ředitelem Domu svaté Marty, v němž se papež František rozhodl přebývat a patří k osobám, kterým plně důvěřuje. Po jeho jmenování 15. června o něm italská média uvedla, že má papežovo posvěcené pověření „vyčistit Augiášův chlév“.

Objevil se však skandál, jenž může Riccovu misi brzy zcela ochromit. Jako bývalý vatikánský diplomat – například v Kongu, Alžírsku, Kolumbii či Švýcarsku – působil v letech 1999 až 2001 v Uruguayi, odkud byl náhle a překvapivě poslán na nunciaturu v Trinidadu a Tobagu a následně stažen do Říma. Při setkání nunciů koncem června ve Vatikánu však vyšlo najevo, že důvodem jeho stažení z Uruguaye bylo obvinění z napojení na místní homosexuální komunitu a s tím spojená „conducta escandalosa“…

Tím se dostáváme ke druhé „struktuře hříchu“ parazitující na činnosti Svatého stolce a městského státu Vatikán, jejíž existenci papež František přiznal – organizované síti homosexuálního kléru. Na setkání s představiteli CLAR měl papež prohlásit, že „se s gayovskou lobby pokusí něco udělat“. Zatím neznáme Františkova konkrétní opatření, avšak z jeho předchozích postojů lze spíše soudit na nerozhodnost či podléhání liberálním proudům.

Když levice a volnomyšlenkářské kruhy v Argentině prosazovaly zákon o manželství homosexuálních párů, tehdejší arcibiskup Bergoglio protestoval. Byl však ochotný uzavřít s argentinskou „gayovskou lobby“ kompromis ve formě nebránění procesu schvalování zákona o registrovaném partnerství, jež by nebylo postaveno na roveň manželství.

Studie „S papežem proti homoherezi“

O tom, že obzvlášť v uplynulých desetiletích nabyla moc homosexuální mafie nebývalého rozsahu, svědčí pozoruhodná studie profesora teologie na Papežské univerzitě v Krakově, pátera Dariusze Oka, která pro svou přímočarou otevřenost a současně věrnost morálnímu učení katolické církve vyvolala v Římě značné pozdvižení. Trefně se nazývá „S papežem proti homoherezi“, trefně proto, že termínem „homohereze“ poukazuje na naukové příčiny současné mravní krize v části katolického duchovenstva.

Svatořečením papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II. má být definitivně potvrzena závaznost nové orientace Druhého vatikánského koncilu

Homosexuální kněží se v menší či větší míře vyskytovali vždy, nikdy se však v katolické církvi neprosazovalo disentní stanovisko k tradičnímu učení o protipřirozenosti homosexuality a hříšnosti homosexuálního styku s takovou vehemencí, jako je tomu dnes vlivem modernizace a liberalizace katolické církve po Druhém vatikánském koncilu.

Před několika dny ohlásil papež František úmysl svatořečit Jana XXIII. a Jana Pavla II. Nehodlám v tomto textu upozorňovat na mnohé nesrovnalosti v kanonizačních procesech obou papežů vyvolávající oprávněné pochybnosti o jejich legalitě i legitimitě. Je však nesporné, že svatořečením obou papežů má být definitivně potvrzena závaznost nové orientace koncilu, mezi jehož plody patří historicky nebývalý rozklad katolické věrouky i mravů.

Moc homosexuální mafie

Svatořečením Jana Pavla II. se katolickým věřícím a celému světu dává na vědomí, že není na překážku uznání svatosti osoby (v případě papeže nejde jen o otázku svatosti osobního života, ale i příkladného plnění povinností vyplývajících z papežského úřadu), líbání Koránu, prosba adresovaná sv. Janu, aby chránil islám, společná modlitba s animisty, přijetí „požehnání“ od pohanské „kněžky“ ani anarchie v katolické církvi jak v nauce, tak v jejím spravování.

Chce-li papež František účinně bojovat proti „gayovské lobby“ ve Vatikánu a v celé katolické církvi, jaký signál dává svatořečením papeže, za jehož pontifikátu se zločiny homosexuálních biskupů a kněží systematicky zametaly pod koberec? Jak píše páter Oko:

„O tom, kam až mohou zajít homosexuálové v sutanách, svědčí působení výrazně ,liberálního‘ a ,otevřeného‘ arcibiskupa Remberta Weaklanda, který v letech 1977 až 2002 řídil diecézi Milwaukee v USA. Ten se přiznal, že je gay a že během svého života společně žil s mnoha partnery. Během celého svého trvání v úřadu – více než 25 let – ustavičně odporoval papežovi a Apoštolskému stolci v mnoha otázkách, ale nejvíce kritizoval a odmítal učení magisteria na téma homosexuality.
Podporoval však a chránil aktivní gaye ve svojí diecézi, pomáhal jim vyhýbat se odpovědnosti za sexuální delikty, kterých se sériově dopouštěli. Svůj úřad skončil gigantickou defraudací, když z diecézní pokladny daroval přibližně půl milionu dolarů svému bývalému partnerovi.“

A co případ papežova blízkého přítele monsignora Degollada, zakladatele Legionářů Kristových, jenž byl bisexuálem dopouštějícím se těžkých sexuálních deliktů na mnoha i neplnoletých členech vlastní řehole včetně vlastního syna? Jeho obvinění byla sice průkazná, ale za Jana Pavla II. je nebylo možné důkladně vyšetřit a pachatele potrestat (to nastalo až za Benedikta XVI.).

Papežovo mlčení

Nečinností Jana Pavla „Velikého“ rostla síla papežem Františkem přiznané „gayovské lobby“, proto i kdyby sebevíce chtěl, nebude snadné ji v dohledné době plně potlačit. Zatím se ptejme, proč papež mlčí k začínajícímu pronásledování odpůrců homosexualismu ve Francii, kde byly zbity a krátkodobě zatčeny stovky pokojných demonstrantů (mezi nimi i kněží) proti Hollandově protirodinné politice.

Existuje v současném světě zřetelnější projev politické síly „gayovské lobby“ než kriminalizace odpůrců homosexualismu ve Francii?

Veřejně se dosud nevyjádřil ani k uvěznění 23letého Nicolase Bernarda-Busse na čtyři měsíce za protest před televizním studiem během natáčení rozhovoru s francouzským prezidentem tím, že měl na sobě tričko s obrázkem matky, otce a dvou děti – symbolem protihollandovských demonstrací. Existuje v současném světě zřetelnější projev politické síly „gayovské lobby“ než kriminalizace odpůrců homosexualismu ve Francii?

Proto se domnívám, že reforma vatikánských financí, respektive IOR, bude pro papeže Františka snazším úkolem než pacifikace „gayovské lobby“ v katolické církvi. Už proto, že v ní dosud neexistuje „reformní“ hnutí považující krádež, defraudaci či praní špinavých peněz za přirozené, tedy i společensky prospěšné.

Počet příspěvků: 3, poslední 20.7.2013 09:41 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.