Padla magická hranice dluhů. A žádný mocný Žid v pozadí.

Podle agentury Bloomberg objem dluhu celého světa dosáhl sto bilionů dolarů. Roste především zadlužení evropských zemí. Od ledna 2002, kdy byla zveřejněna studie agentury Standard & Poor’s, uplynulo více než jedenáct let. Dosavadní vývoj bohužel předstihuje i tehdejší pesimistický scénář. Evropské státy přicházejí o rating AAA jako na běžícím pásu. A jak to bude s dluhem v roce 2050, se dnes raději nikdo nepokouší hádat.

Pavel Kohout 21.4.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Od začátku finanční krize objem dluhu celého světa vzrostl o více než 40 procent, oznámila agentura Bloomberg. Jeho celková výše dosahuje sto bilionů dolarů (neboli sto tisíce miliard). Rostou dluhy států a společnosti využívají výhod rekordně nízkých úrokových sazeb pro financování investic, konstatuje Bloomberg s odvoláním na zprávu Bank for International Settlements (Banka pro mezinárodní vypořádání, BIS).

Během stejné doby – v letech 2007 až 2013 – celková hodnota světových akciových trhů poklesla o 3,86 bilionu na 53,8 bilionu dolarů, uvádí BIS. Velmi nízké úrokové sazby znamenají, že dluhové financování je levnější než navyšování akciového kapitálu. Proto některé velké firmy, například Amazon, vydávají dluhopisy, aby kupovaly vlastní akcie. Amazon ve skutečnosti vůbec nepotřebuje dluh pro další podnikatelský rozvoj, ale nízké sazby ve spojení s nepochybnou daňovou výhodou jej vedly k rozhodnutí zadlužit se třemi miliardami dolarů s dobou splatnosti tří až deseti let.

Kdo spoří, rozvrací národní hospodářství, by mohlo znít heslo centrálních bankéřů v moderní době. A byla by to jen malá nadsázka.

Nízké úrokové sazby udržované všemi významnějšími centrálními bankami na světě mají fungovat jako pobídka, aby se firmy i domácnosti více zadlužovaly, a tím podpořily růst HDP. Naopak, kdo spoří, rozvrací národní hospodářství, by mohlo znít heslo centrálních bankéřů v moderní době. A byla by to jen malá nadsázka. Stačí si přečíst nebo poslechnout některá vyjádření „ostrých hochů“ z pražských Příkopů.

Dlužníci

Růst zadlužení se projevuje v různých ekonomikách různě. V USA vzrostl celkový objem bankovních úvěrů z 6,2 bilionu (březen 2007) na více než 7,5 bilionu. To je však jen malá část celkového amerického úvěrového trhu, který dosahuje ohromující hodnoty 58,99 bilionu dolarů. Trh zahrnuje bankovní úvěry, dluhopisy, směnky, zkrátka všechny úročené finanční nástroje. Z toho nejvyšší podíl – 24 procent – zaujímají banky a jiné finanční instituce. Je však třeba podotknout, že banky jsou nejen nejvýznamnější věřitelé, ale i velcí dlužníci.

Peníze, které banky půjčují, jen z nepatrné části pocházejí z bankovních vkladů. V mechanismu takzvaného frakčního bankovnictví (kdy jen zlomek bankovních aktiv je tvořen hotovostí na depozitních účtech a podobnými aktivy) pocházejí prostředky používané na většinu poskytnutých úvěrů z jiných půjček. Banky si půjčují od jiných bank; pokud mezibankovní trh selže, půjčují si přímo od centrálních bank. To se stalo po pádu Lehman Brothers, kdy mezibankovní trh byl na dlouhou dobu ochromen, a proto musely zasahovat centrální banky. (Nejen v USA.)

Peníze, které banky půjčují, jen z nepatrné části pocházejí z bankovních vkladů

Na druhém místě jsou americké domácnosti, jejichž podíl na objemu úvěrů činí něco málo přes 22 procent – hypotéky, spotřebitelské úvěry, kreditní karty. Vyspělá konzumní společnost se všemi klady i zápory, které z toho vyplývají. Teprve na třetím místě co do podílu na americkém úvěrovém trhu je federální vláda. Astronomický federální dluh však představuje pouze necelých 21 procent trhu. I tak je jeho velikost enormní, byť ne natolik varovná jako v případě některých evropských vlád.

Další významnou skupinou dlužníků v USA jsou nefinanční společnosti z různých odvětví výroby a služeb. Jejich podíl na dluzích tvoří necelých 9,5 procenta. Zbývající zhruba čtvrtina připadá na státní vlády, neziskové organizace a zahraniční subjekty.

Temné síly

Neméně zajímavá je struktura věřitelů. Finanční laici mívají sklon vidět za ohromnými světovými dluhy temné síly, jimž všechno patří a které tahají za nitky ovládající svět. Odtud není daleko k teoriím o dalekosáhlých tajemných konspiracích. Stačí už pak jen špetka antisemitismu a na světě se objevují teorie, které jako by vypadly z nacistického deníku Völkischer Beobachter.

Finanční laici mívají sklon vidět za ohromnými světovými dluhy temné síly, jimž všechno patří a které tahají za nitky ovládající svět

Stalo se to i jednomu známému a levicově politicky aktivnímu českému sociologovi. Dotyčný profesor psal o majetku „nejbohatší rodiny na světě“, která údajně vlastní majetek v hodnotě jedenácti bilionů dolarů – mělo jít o rodinu Rothschildovu. Ve skutečnosti Rothschildové vlastní majetek jen v řádech několika miliard dolarů a jsou dnes již jen stínem své bývalé slávy.

Zmíněný levicový profesor ovšem miluje vše, co zní antikapitalisticky – i když, jako v tomto případě, byla zdrojem webovská stránka německého neonacisty publikujícího pod pseudonymem. (To by se akademickému pracovníkovi stát nemělo.) Když ne Rotschildové, kdo je tedy hlavním věřitelem světa?

Věřitelé

V případě USA se můžeme spolehnout na pečlivé americké statistiky. Největšími americkými věřiteli jsou – nikoli překvapivě – banky. Jejich podíl však činí pouze 17 procent z celku. Necelých 17 procent připadá na položku „zbytek světa“. V tomto případě jde z velké části o americké federální dluhopisy vlastněné centrálními bankami, státními rezervními fondy a soukromými investičními společnostmi na celém světě.

Mimochodem, toto číslo ukazuje, že zahraniční věřitelé nejsou zdaleka natolik podstatnými věřiteli USA. Čína drží americké federální dluhopisy v hodnotě 1,43 bilionu dolarů (podle lednových údajů.) To je celkem 8,25 procenta amerického federálního dluhu. Částka nikoli nepodstatná, ale financování amerického rozpočtu na ní nestojí.

Různé americké vládní agentury vlastní 28,8 procenta federálního dluhu – vláda tedy více než z jedné čtvrtiny dluží sama sobě. Kromě toho přes 14 procent federálního dluhu vlastní Federální rezervní systém, centrální banka USA. „Fed“ nakoupil tyto dluhopisy za nově vytvořené peníze v rámci kontroverzního programu kvantitativního uvolňování – častého terče kritiky, že tvorba peněz „ze vzduchu“ povede k inflaci. Ale to je jiný příběh.

Významným věřitelem v rámci amerického finančního systému jsou i státem zřízené finanční společnosti – Fannie Mae, Freddie Mac a tak dále

Dalším významným věřitelem v rámci amerického finančního systému jsou státem zřízené finanční společnosti – Fannie Mae, Freddie Mac a tak dále. Tyto společnosti kdysi založil stát jako pomocné agentury pro podporu hypotečního trhu, farmářů, studentů a pro podobné účely. Během finanční krize sehrály ne zcela skvělou roli; nicméně byly příliš velké, než aby je vláda nechala padnout.

Další na řadě jsou sami Američané. Domácnosti vlastní 9,6 procenta veškerého dluhu v různých formách. K tomu je třeba přičíst podílové fondy s 10,1procentním podílem vlastnictví dluhu – rovněž majetek domácností. Těm patří i životní pojistky (vlastní 5,8 procenta veškerého amerického dluhu) a penzijní fondy (jen asi 1,8 procenta.) Zbytek amerického dluhu, státního i soukromého, patří různými finančním, nefinančním a neziskovým společnostem, státním vládám, městům a obcím, jiným fondům (realitním a ETF), a tak podobně.

Vyspělé země

Shrnuto, nekoná se žádná senzace. Neexistuje žádný mocný a tajemný Žid v pozadí. Američané dluží především sami sobě, v poměrně malé míře pak zbytku světa. Věřitelé bývají zpravidla dlužníky jiných věřitelů – proto je celkový objem amerického dluhu natolik obrovský – 3,5násobek HDP. Číslo, které ohromuje svojí velikostí, ale nemusí ještě zdaleka znamenat zhroucení systému.

Co bylo řečeno o americkém dluhu, platí v různých obměnách pro valnou část vyspělých zemí. Většina z nich se spoléhá především na domácí věřitele – banky, domácnosti, pojišťovny, fondy. Krajním případem je Japonsko, které je enormně zadlužené, a přesto se nehroutí, neboť dluh je téměř úplně vnitřní.

Zkušenosti ukazují, že objem úvěrů může vzrůst do překvapivě velkých rozměrů, aniž by stabilita systému musela být podstatně ohroženaVelká Británie extrémně závisí na pojišťovnách, penzijních fondech a investičních fondech; rovněž míra závislosti na zahraničním kapitálu je mnohem vyšší než v případě USA. Je to pochopitelné – hlavním světovým finančním centrem je Londýn, nikoli New York.

Zkušenosti ukazují, že objem úvěrů může vzrůst do překvapivě velkých rozměrů, aniž by stabilita systému musela být podstatně ohrožena. Je zde ale jedna nutná podmínka – úvěr musí být rozložen v přiměřených proporcích. Pokud dlužníci mají zároveň finanční rezervy ve formě dluhopisů nebo vkladů, nemusejí se ocitnout ve finanční tísni v případě výpadku příjmů. Pokud se však nahromadí velký objem dluhů v určitém segmentu – ať jde o hypotéky, podnikatelské úvěry nebo o státní dluh –, může nastat finanční krize.

Studie Standard & Poor’s

Několik finančních krizí jsme zažili v nedávných letech, takže netřeba komentářů. Banky se snad poučily z první bankovní krize v Evropě od třicátých let – doufejme. Hrozivá je však struktura a velikost státního dluhu – především evropských států. Již v lednu 2002 agentura Standard & Poor’s zveřejnila studii dlouhodobé projekce ratingů zemí skupiny EU-15.

Mimo jiné se v ní uvádí: „Standard & Poor’s se domnívá, že rozpočtové přebytky dosahované v posledních letech některými evropskými vládami budou stěží politicky udržitelné... Státy nebudou schopny budovat rezervy potřebné pro absorpci šoků způsobených vyššími požadavky na zdravotní a penzijní systémy. Bez reformy sociálních systémů by se dluh EU-15 mohl v roce 2050 přiblížit hladině 150 procent HDP a roční deficity úrovni 10 procent HDP.“

Agentura S&P ve své studii z roku 2002 správně odhadla, že zodpovědná rozpočtová politika zavedená v souvislosti s přijetím eura nebude trvat dlouho

Netrvalo ani deset let a finanční krize přiblížila očekávaný stav z roku 2050 do mnohem bližší budoucnosti. K nákladům sociálních systémů, které stále rostou, přibyly náklady na záchranu bank. Oba druhy nákladů jsou financovány buď dluhem – anebo zvýšením daní, které zpomaluje hospodářský růst, a tím rovněž zvyšuje dluh.

Vraťme se ke studii S&P z roku 2002. Agentura správně odhadla, že zodpovědná rozpočtová politika zavedená v souvislosti s přijetím eura nebude trvat dlouho. Rozpočtový populismus bude mít následky, které „nebudou slučitelné s dosavadními vysokými stupni suverénních ratingů států skupiny EU-15“.

Zhoubný cyklus

Pokud bychom chtěli chválit agenturu S&P za skvělou předpověď, měli bychom počkat. Agentura totiž výslovně uvedla, že jde o model, nikoli o předpověď: „Je nepravděpodobné, že vlády dovolí, aby se dluhy a deficity spirálovitě vymkly z kontroly uvedeným způsobem.“ Proto během desetiletí 2000 až 2010 zhoršování ratingů v zemích E-15 zůstane poměrně vzácným jevem, tvrdila tehdy optimisticky S&P.

Agentura však správně odhadla dynamiku procesu, který nyní probíhá ve Španělsku, Řecku, v Itálii a částečně i v Česku: „Vlády pocítí tlak klesajícího daňového základu a vyšších nákladů na zdravotnictví a průběžné penzijní systémy. Kdyby daňové sazby měly růst tak, aby plně kompenzovaly pokles daňových základů a nárůst závazků veřejných rozpočtů, znamenalo by to odrazení velké části pracující populace od účasti na formálním pracovním trhu, a tudíž pokles zaměstnanosti. Mohl by být nastartován zhoubný cyklus navzájem se posilujících nepříznivých trendů.“

Zhoubný cyklus navzájem se posilujících nepříznivých trendů probíhá navzdory výraznému zlepšení podmínek na finančních trzích

Tento zhoubný cyklus probíhá, a to navzdory výraznému zlepšení podmínek na finančních trzích a mírnému celkovému růstu ekonomiky EU. Studie S&P zdůrazňuje, že západoevropská patnáctka má ještě čas provést reformy a krizi odvrátit. Pokud se však během následujících 10 až 15 let nepodaří udržet rozpočtové přebytky a navíc nashromáždit finanční rezervy, bude EU postavena před neřešitelné fiskální problémy.

Potíže působí fakt, že situace ještě není kritická a vlády nepociťují urgentní tlak. Analýza agentury S&P použila pro tento stav termín „maňana trap“ (ze španělského maňana = zítra a anglického trap = past). Španělské slovo odkazuje na Latinskou Ameriku. Od ledna 2002, kdy byla analýza zveřejněna, uplynulo více než jedenáct let. Dosavadní vývoj bohužel předstihuje i tehdejší pesimistický scénář. Evropské státy přicházejí o rating AAA jako na běžícím pásu. A jak to bude s dluhem v roce 2050, to se snad dnes raději nikdo nepokouší hádat.