Pád Mursího v Egyptě vítá syrský prezident i Saúdská Arábie. Katar truchlí.

Odstavením Muslimského bratrstva od vlády v Káhiře končí sen malého Kataru o určování chodu dějin pomocí petrodolarů a televize al-Džazíra.

Dan Macek 18.7.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

„Co se teď děje v Egyptě, je pád takzvaného politického islámu,“ prohlásil syrský prezident Bašár Asad v rozhovoru s damašským tiskovým orgánem své strany Baas. „Ti, kdo využívají náboženství k politickým účelům nebo ke zvýhodnění jedné strany nad jinou, selžou kdekoli na světě.“ První demokraticky zvolený islamistický prezident Egypta Muhammad Mursí podle některých analytiků doplatil na své těsné styky se sunnitskými extremisty volajícími po svaté válce proti sekulárnímu proíránskému režimu v Sýrii.

Odstavení Mursího a jeho Muslimského bratrstva od vlády v Káhiře uvítala vedle Damašku také přísně islámská Saúdská Arábie, jež se v uplynulých dvou letech přela s malým Katarem o roli hlavního vnějšího patrona syrských povstalců. Saúdský král Abduláh dokonce nezvykle rychle zaslal dočasně jmenovanému úřadujícímu egyptskému prezidentu Adlymu Mansúrovi blahopřejný telegram.

Katar, který byl hlavním spojencem Mursího a jeho Muslimského bratrstva i dalších islamistických politických stran v blízkovýchodním regionu, sesazení svého favorita zpočátku oficiálně nekomentoval. Několik hodin po jeho pádu však egyptské bezpečnostní složky obsadily káhirské studio katarské satelitní televize al-Džazíry a ukončily její vysílání. Krátce předtím odvysílala telefonický rozhovor s jedním z předáků Muslimského bratrstva, který pučisty označil za vlastizrádce a varoval před bezprostřední hrozbou občanské války v Egyptě.

Odchod z výsluní

Pár dní na to si syrská opozice po několikaměsíčním patu v jednáních zvolila do čela nového vůdce podporovaného Saúdskou Arábií. Završil se tím týden, během nějž se politická rovnováha v obou velkých blízkovýchodních krizích dramaticky posunula na úkor Kataru směrem k Rijádu.

Novým „prezidentem“ zastřešující Národní koalice syrských revolučních a opozičních sil byl na sobotním istanbulském setkání zvolen Ahmad Džarba, kmenový předák z východosyrské provincie Hasaka. Těsným výsledkem 55 ku 52 hlasům porazil Mustafu Sabbagha, jehož podporoval Katar a Muslimské bratrstvo.

Katarské protežování islamistů podle mnoha analytiků dlouho hatilo snahy o výběr hlavy syrské opozice

Právě katarské protežování islamistů podle mnoha analytiků dlouho hatilo snahy o výběr hlavy syrské opozice. Ještě letos v květnu se Katar snažil zabránit kooptaci dodatečných členů rady Národní koalice, kteří by rozmělnili převahu Muslimského bratrstva. Saúdové však nakonec prosadili rozšíření povstaleckého orgánu o 20členný blok pod vedením syrského křesťana Mišela Kilo. Nově zvolený „stínový“ prezident Ahmad Džarba byl kandidátem právě tohoto bloku.

Skutečnost, že Saúdská Arábie, propagátorka nejpřísnější wahhábitské formy islámu a svědomitá ochránkyně Mekky a Medíny, nestraní islamistům, by mohla neinformovaného pozorovatele překvapit. A v minulosti to opravdu bylo naopak – Muslimské bratrstvo se těšilo přízni Rijádu coby protiváha „bezvěreckým“ arabským socialistům. Saúdská Arábie desítky let poskytovala egyptským i syrským členům Muslimského bratrstva útočiště před perzekucí od sekulárních autoritářských režimů v jejich zemích. Jednak po zátahu na islamisty v Egyptě, který následoval po neúspěšném pokusu o atentát na prezidenta Gamála Násira v roce 1954, jednak poté co v syrském městě Hama v roce 1982 utopil prezident Háfiz Asad povstání Muslimského bratrstva v krvi.

Strategické úvahy

Navzdory saúdské pohostinnosti se však Muslimské bratrstvo po irácké invazi do Kuvajtu roku 1990 postavilo proti americko-saúdské koalici k odražení Saddáma Husajna, což Rijád vnímá jako neomluvitelnou zradu. Absolutní saúdská monarchie, kde navzdory ropnému bohatství nelze na sociální smír s jistotou spoléhat, navíc začala v „politickém islámu“ Muslimského bratrstva spatřovat ohrožení vlastní legitimity.

Katar je sice absolutní monarchií, ale fenomén „arabského jara“ pomocí své satelitní televizní stanice al-Džazíra podněcoval

Když před dvěma a půl lety začalo takzvané „arabské jaro“, Rijád svrhávání sekulárních vládců v Tunisku a Egyptě jednoznačně odmítal. V případě Libye udělal výjimku, neboť s Muammarem Kaddáfím měl nevyřízené účty (libyjský diktátor prý v roce 2003 osnoval atentát na saúdského krále). Na vývoj v Sýrii však Rijád od počátku nahlížel nikoli jako na další povstání, nýbrž jako na příležitost odstranit režim nejbližšího spojence svého úhlavního soka Íránu.

Naopak Katar, třebaže je také absolutní monarchií, fenomén „arabského jara“ pomocí své satelitní televizní stanice al-Džazíra přímo podněcoval. Vsadil na to, že se coby štědrý patron sílících islamistů v celém regionu stane mezinárodním hráčem vyšší váhové kategorie (ještě v květnu dotoval Mursího vládu částkou tři miliardy dolarů). Vnitropoliticky se vzestupem Muslimského bratrstva necítil nijak ohrožen, neboť „politický islám“ by v malé pohádkově bohaté zemi, kde občané vesměs tvoří privilegovanou kastu opečovávanou převážně nemuslimskou sezónní pracovní silou, zřejmě nenašel patřičnou odezvu.

Tápající Washington

USA „arabské jaro“ zaskočilo a ve jménu demokracie poněkud nestrategicky napomáhaly spřízněné či neškodné sekulární režimy v Tunisku, Egyptě a Libyi nahrazovat vládami s větším či menším podílem tradičně protizápadních islamistů. Naopak k účinnému vystoupení proti Damašku, jedinému protizápadnímu režimu, který se v důsledku „arabského jara“ začal otřásat, se Washington paradoxně odhodlával nejdéle.

Washington svým nedávným rozhodnutím angažovat se na straně syrských rebelů nechtěně zabředl do sporu Kataru a Saúdské Arábie

Svým nedávným rozhodnutím angažovat se na straně syrských rebelů však nechtěně zabředl do sporu Kataru a Saúdské Arábie o to, která povstalecká frakce má vládnout Sýrii po svržení Bašára Asada. USA nechtěly ani jednomu ze svých spojenců stranit – Katar je hostitelskou zemí hlavního předsunutého velitelství Pentagonu a tamní letecká základna al-Udajd slouží jako klíčové operační zázemí pro současné americké mise v Afghánistánu, respektive pro dřívější v Iráku. Naproti tomu Saúdská Arábie je pro USA základním kamenem arabské vojenské protiváhy k ambicím Íránu v Perském zálivu.

Zdá se, že ztrátou mocenských pozic Muslimského bratrstva (a tudíž i Kataru) se toto washingtonské dilema vyřešilo. Koordinací úsilí na podporu syrských rebelů proto mohou USA a Saúdská Arábie navázat na svou někdejší úspěšnou spolupráci ve vyzbrojování mudžahedínů proti sovětské vojenské okupaci Afghánistánu v osmdesátých letech.

Tentokrát mají na mušce posledního arabského spojence Ruska na Blízkém východě, jehož armáda je zcela vyzbrojená ruskými zbraněmi. Ačkoli se vojenští historici shodují, že o porážku sovětské přesily v Afghánistánu se do velké míry zasloužily dodávky amerických přenosných raket typu země-vzduch značky Stinger, Washington vyloučil poskytnutí podobných zbraní syrským povstalcům. Saúdové však pro ně prý obstarali protivzdušné pěchotní zbraně neamerické výroby.

Ponaučení z Afghánistánu 

Zásadním rozdílem mezi někdejší saúdsko-americkou podporou mudžáhidům v Afghánistánu a jejich podporou povstalcům v dnešní Sýrii je údajně vzájemná shoda na potřebě zamezit nastolení islamistického režimu po svržení Asada. Saúdové v devadesátých letech podporovali afghánský Tálibán – byli jednou z pouhých tří zemí, které diplomaticky uznali jeho vládu. Hořká zkušenost se saúdskými veterány z Afghánistánu, kteří se po návratu do vlasti přidali k úsilí al-Káidy o svržení saúdské monarchie, však činí Rijád silně ostražitým vůči nechtěným důsledkům vyzbrojování militantních islamistů v Sýrii. Saúdská Arábie se proto stejně jako USA rozhodla dodávat zbraně rebelům výhradně prostřednictvím Američany protežované Nejvyšší vojenské rady složené ze sekulárních povstaleckých skupin.

Odstavení Muslimského bratrstva od vlády v Egyptě a od vedení syrského povstání je krachem avanturistické katarské zahraniční politiky

Obava, aby dodávané zbraně neskončily v rukou islámských extremistů, byla klíčovým faktorem při americkém otálení s rozhodnutím, zda vyzbrojovat syrské rebely. Dalším byla přetahovaná Kataru se Saúdskou Arábií o roli syrské odnože Muslimského bratrstva v rámci roztříštěné syrské opozice.

Někteří analytici upozorňují, že Saúdská Arábie fakticky jen obnovila svou přirozenou pozici dominantní regionální mocnosti, jež je mnohem spíše součástí světových energetických a bezpečnostních kalkulací než katarský poloostrůvek. Mnozí v Rijádu prý nelibě nesli okázalost a aroganci, s níž sousední emirát se čtvrtmilionem občanů aspiroval na roli strategického rivala 20milionové Saúdské Arábie.

Odstavení Muslimského bratrstva od vlády v Egyptě a od vedení syrského povstání je krachem avanturistické katarské zahraniční politiky. Tu spolu s televizní stanicí al-Džazíra zosobňoval emír Hamád Ibn Chalífa al-Sání, který (shodou okolností?) zhruba týden před svržením Mursího abdikoval ve prospěch svého čtvrtého syna. Nabízí se proto otázka, zda nový emír velikášskou politiku svého otce nepřehodnotí.

Počet příspěvků: 2, poslední 10.7.2013 10:11 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.