Pachatel norského masakru je jedním z nás. Bílý Evropan!

Breivikovi se nepodařilo zatáhnout Norsko do občanské války. Z tohoto hlediska lze jeho násilnou akci hodnotit jako dokonalý propadák.

Janos Sebeök 27.8.2013
– | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy – | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
–

Ať se přihlásí ten, kdo teroristickou akci, která se odehrála 22. července v Norsku, nepřisuzoval hned al-Káidě! Moc takových lidí asi nebude. Ani já mezi ně nepatřím. Proto se nehlásím. Všichni jsme si mysleli – a já byl svatosvatě přesvědčen –, že jde o pomstu za smrt Usámy bin Ládina, kterou jsme s hrůzou očekávali.

Styl, jakým byla akce provedena, poukazoval jednoznačně na al-Káidu. Dvojitý úder. To má přece al-Káida ráda. Dvojitá teroristická akce stupňuje paniku. Také cíl útoku, vysoká vládní budova v centru Osla, nasvědčuje fundamentalistickému vkusu, říkal jsem si. Krveprolití na ostrově Utoya je dost bezuzdné a šílené na to, aby je bylo možné přičítat muslimským bojovníkům.

Islámský thriller trval jeden den. Po něm následoval eurohoror. Přišel čas podívat se do zrcadla. Ukázalo se, že pachatel je jedním z nás. Nor, tedy Evropan. Ba co víc, Evropan z nejbělejších.

Amerikanizace krajní pravice

Vzpomínáte na seriál Sedmnáct zastavení jara? Tedy ti, kteří jej někdy viděli. Z kádrového hlediska typický nácek. Obergruppenführer. Dokonalý Árijec. Ano, dokonalý Árijec nezabil 666, ale 77 vlastních krajanů. Vrhl se na vlastní národ. Otázkou samozřejmě je, zda je tento fešný blonďák, tento dokonalý Árijec, náckem v obvyklém slova smyslu.

Rozhodujícím kritériem pro nácka od dob holocaustu je, aby byl antisemitou, což funguje i obráceně. Antisemita je podle běžného úsudku náckem. A hotovo. Breivik však není antisemitou, a proto to ani není v pravém slova smyslu nácek. To víme z jeho internetového deníku, jenž svým rozsahem připomíná zápisky grafomana a ve kterém několikrát hájí Izrael v otázce jeho přítomnosti v pásmu Gazy. V tom rozhodně není sám. Tento názor velmi připomíná jisté západoevropské procesy.

Hodíme-li Breivika i jím spáchaný čin na krajní pravici s poukazem, kam až tento diskurz vede, nepůjde o nic jiného než o princip kolektivní viny

Až dosud se právě kvůli nacisticko-antisemitskému stigmatu nebyla schopná dostat do klubu evropského politického mainstreamu spousta schopných národních radikálních formací. Mnozí z pokrevních i spirituálních pokračovatelů Le Pena a Mussoliniho už měli tohoto veřejného vyloučení nejspíš dost, a proto se jako členové krajně pravicových delegací vydali na pouť do Izraele, takříkajíc na usmířenou.

Chiméra takové pravice připadá zvláštní jen Evropanům, v USA však je obvyklou formací. Neoprotestantská, republikánská americká pravice je například „od začátku“ proizraelská. V tomto smyslu by se proto dalo mluvit i o amerikanizaci některých evropských krajně pravicových kruhů. To je změna duchovního statutu quo, který se vytvořil po druhé světové válce. A významný vývojový posun.

Moudří euroskeptici

Spousta Evropanů, kteří se probouzejí ve stínu minaretů a na pláži se brouzdají po boku od hlavy až k patě zahalených Arabek, se domnívá, že každodenní přítomnost islámu představuje pro křesťanství mnohem hmatatelnější hrozbu než abstraktní „židovská finanční moc“. Bankovní účet pochybného původu je jinou hrozbou, jiným traumatem, než když člověku znásilní dceru. Je méně známé, že nedlouho před 22. červencem, kdy se odehrál zmíněný horor, znásilnila banda muslimů čtrnáctiletou Norku Evu Helgutanovou, která v důsledku prožitého traumatu spáchala sebevraždu.

Jak vyplývá ze statistických údajů, největší podíl na sexuálním násilí mají v Norsku imigranti. Vysokou porodnost, která je pro přistěhovalce typická, navíc mnozí pociťují jako formu demografického terorismu. Turci se pomocí lsti zmocnili Budína a stejně se nyní muslimové zmocňují Evropy. Lest je to vpravdě jednoduchá: musí nás být čím dál víc. A právě to je nyní podle křesťanských rytířů uvažujících podobně jako Breivik největším nebezpečím. Vše ostatní má druhořadý význam.

To, čeho se Breivik a snad i Němec Thilo Sarrazin, jenž svým dílem Německo se samo ničí vyvolal bouřlivý skandál, obávají, už tu v minulosti bylo. Například helenizace postupně a neznatelně měnila původní charakter národů vystavených řeckému vlivu. Osadníci bývají většinou i dobyvateli a vztahy podřízenosti byly v historii kromě výsledků válek určované také často zcela nepozorovanými demografickými tendencemi.

Krajně pravicové úvahy zpochybňující základy multikulturalismu jsou kacířské. Nepostrádají však řád a byly na dobré cestě stát se mainstreamem. Dostaly se až k Angele Merkelové či Nicolasi Sarkozymu, kteří je dokonce vyslyšeli. Jejich hlasatelé mohli bez obav tvrdit: my jsme nevinní. Nejsme žádní neonacisté, ale moudří euroskeptici. Nenavádíme k násilí ani nehájíme násilí, které se dělo v minulosti, pouze se ptáme. Klademe otázky celospolečenskému svědomí.

Kolektivní vina

To vše platilo až do 22. července 2011. Od té doby je třeba mít na paměti: vraždit je možné i ve znamení a ve jménu ne-antisemitského euroskepticismu. Bezplatná směna antisemitských akcií za xenofobní dluhopisy byla zbytečná. Genocida se stejně dostavila.

Nevyhnutelně? Ústí snad podobné ideje dříve či později nutně v masakr? Odpověď je Hlava 22. Vyjmeme-li Breivika ze světa věcí veřejných a uvrhneme ho do temné jámy psychiatrie s tím, že jeho čin nepatří do dějin, ale na stránky odborných publikací psychiatrie, pak z toho, co se stalo, nebude možné vyvodit pražádné ponaučení.

Hodíme-li však jeho i jím spáchaný čin na krajní pravici s poukazem, kam až tento diskurz vede, nepůjde o nic jiného než o princip kolektivní viny. Na podobném principu rozšířil Edvard Beneš zločiny Ference Szálasiho i na slovenské Maďary. Neexistuje konečné řešení ani konečná odpověď. Vraždit je koneckonců možné ve jménu čehokoli. K amoku a vyvraždění rodiny může vést fiasko, zklamání i žárlivost. Zneuctít Amora z důvodu chorobné žárlivosti je však navzdory tomu chyba.

Nejednoznačný příčinný vztah

Z právního hlediska nelze hnát k odpovědnosti za Breivikovo individuální konečné řešení moderní evropskou krajní pravici. Současně si však musíme uvědomit, že patologické deformace v Breivikově mysli, pokud to tak mohu říct, nastaly v nemalé míře pod vlivem xenofobie. Tomuto vlivu byl vystaven stejně jako kuřák vlivu kouře.

Vztah Breivikova hrůzného činu a euroskeptické islamofobie je stejný jako rakoviny plic a kouření. Dokud budou na rakovinu plic umírat lidé, kteří za celý život nevykouřili ani jednu cigaretu, a ti, kdo celý život vesele vypalovali, se budou dožívat stovky, lze kategoricky popřít, že někdo dostal rakovinu plic kvůli cigaretám. Podobně nebudeme moci dokázat, stala-li se z Breivika vražedná mašina kvůli vlivu společnosti nebo samovolně.

Příčinný vztah společnosti a individuální odpovědi jedince je totiž nejednoznačný i u zločinů, které jsou mnohem častější a menší než Breivikův

Příčinný vztah společnosti a individuální odpovědi jedince je totiž nejednoznačný i u zločinů, které jsou mnohem častější a menší než Breivikův. Například věčná debata o vlivu televize a počítačů. Dokud bude spousta mladých, kteří sedí před televizí a u počítače, studovat a budou se z nich stávat slušní otcové a matky, nelze kategoricky prohlásit, že se někdo pod vlivem zmíněných přístrojů dostal na scestí.

Jeden den stačí

Totéž platí pro Breivika. Nejautentičtějšími odpověďmi budou i v jeho případě ty, z nichž lze vyvodit nejméně obecně platných ponaučení. Zajímavý bude pro bulvár, ale už méně pro politiku. Ta potřebuje vzorové proslovy, výchovné pohádky, jinak zůstane sama se svými démony.

Podívejte se, kam až vede xenofobie, říká si levice a dává si za pravdu. Podívejte se, k jakým vášním vede multikulturalismus, říkají si národní radikálové a utvrzují se ve své pravdě. A Breivik si bude užívat naše krajně vyostřené hádky. A navzdory svému ultrakonzervativnímu a antiliberálnímu založení si bude užívat i hyperliberální poměry v norských věznicích. Ve vztahu k němu bude největší ranou, nebudou-li se reakce na jeho případ odehrávat v navyklých mezích nenávisti.

Nepodařilo se mu zatáhnout svou vlast do občanské války. Provokace nevyšla. Z tohoto hlediska lze jeho násilnou akci hodnotit jako dokonalý propadák. Norsko se nedalo. Breivik zaútočil na vlastní řady, ale Norové nezaútočili na vlastní cizince ani onoho prvního dne. Onoho prvního dne, kdy si snad všichni mysleli, že se v Evropě odehrál islámský útok, Norové nezareagovali tak, jak by se dalo čekat. Jen pro ten dnešní den…

Jeden den stačí na pogrom. Jedna noc stačila ke Křišťálové noci. Jen padne tma a je tu Bartolomějská noc, při které byly povražděny tisíce hugenotů. Slunce vyjde, slunce zapadne a ve Srebrenici je 15 tisíc mrtvých. Vyrazí-li boží lid učinit spravedlnosti za dost, ať se mají všichni kolem na pozoru!

Fjordy, lidi a velryby

V Norsku tomu tak nebylo. Neuvážené emoce mohly mít následky pro celou Evropu. Pokud by Norové zareagovali v souladu s navyklými historickými reflexy, panovala by teď zcela jiná situace. Že by byl nějaký život a dokonce Evropa i za hranicemi Evropské unie? Norsko se díky svému sebeovládání projevilo za hranicemi EU jako skutečný Evropan. Bez projevů násilí si počkalo na skutečného viníka.

Zajímavé. Norska jsem si všiml už dřív, ale až teď jsem je pochopil. Už dřív mě zaujalo, že norská vláda podporuje miliardou dolarů Indonésii v programu „zero deforestation“ (nulové mýcení lesů). Zkusme si představit, že by na záchranu indonéských pralesů věnovala třebas jen pár drobných vláda malého středoevropského státu! Nesmysl, viďte? My jsme chudí, zněla by pohotová odpověď, a proto ať pomáhají jiní! A vůbec, co je nám po indonéských pralesech? A co je fjordům po orangutanech? Zvláštní.

K tomu, aby mě Norsko začalo zajímat, se musela odehrát masová vražda. Ta byla třeba, abych začal hledat a zkoumat globální vztah lidí, lesů a fjordů. Fjordů, lidí a velryb. Severská země, která se angažuje za ochranu klimatu a indonéských pralesů, totiž navzdory mezinárodnímu moratoriu pokračuje v lovu velryb. Proč vlastně? I to mě nyní zaujalo. Jak se zdá, i široký rozhled má své meze.