Oživování Napoleonovy éry: Nám nejde o život

„Historii je dobré poznávat, abychom ji nebyli nuceni prožít znovu,“ říká předseda Středoevropské napoleonské společnosti Jakub Samek.

V bitvě musí být velitel především slyšet. Jakub Samek na snímku z rekonstrukce útoku francouzského 1. armádního sboru při příležitosti 195. výročí bitvy u Waterloo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: archiv Jakuba SamkaČeská pozice
V bitvě musí být velitel především slyšet. Jakub Samek na snímku z rekonstrukce útoku francouzského 1. armádního sboru při příležitosti 195. výročí bitvy u Waterloo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Věnuje se tomu čím dál víc lidí a stala se z toho velice populární zábava: prožít na vlastní kůži dobrodružství třeba v podobě severoamerického indiána či vojáka římské legie. Právě díky napodobování dobového způsobu života včetně replik kostýmů či zbraní válečníků totiž zapálení fanoušci historie bezprostředně zjišťují, jak to asi v té které době vypadalo a jací to tehdy vlastně žili lidé.

Fenoménu zvanému „living history“ či „reenactment“ různých historických etap a podob se v současnosti věnují tisíce nadšenců po celém světě všech možných profesí a věkových kategorií. Jedním z nich je i 34letý předseda Středoevropské napoleonské společnosti Jakub Samek – éru Napoleona Bonaparta si oblíbil natolik, že se na ni stal jedním ze světově uznávaných odborníků.

ČESKÁ POZICE: Jak se člověk stane předsedou Středoevropské napoleonské společnosti?

„Národnost v tomto hobby nehraje zásadní roli. Třeba rodilý Angličan nosí uniformu francouzského vojáka, a naopak Francouz zase anglického“SAMEK: Musíte být především zaujatý historií napoleonského období. Musíte o té době něco vědět a být ochotný se tím tématem dál zabývat. Mít ale také představu o smyslu reenactmentu, vymýšlet program, aktivně se podílet na organizaci vzpomínkových akcí. Musíte také o tu pozici stát a ostatní ve vás jednoduše musejí vidět nějaký přínos. Pro mě osobně to celé začalo kdysi dávno takovým běžným klukovským zájmem o vojenskou historii. Nejdřív druhou světovou válkou a lepením modelů letadélek. Díky matce, která je tlumočnicí a překladatelkou z francouzštiny, mě od malička zajímala Francie se svými dějinami a kulturou. Sám jsem pak vystudoval francouzskou větev na gymnáziu Jana Nerudy. Cestu k napoleonským válkám mi však otevřela četba knihy Slunce nad Slavkovem profesora Dušana Uhlíře.

ČESKÁ POZICE: Co jste v napoleonském světě objevil?

SAMEK: Mě v tom tématu zajímá především vojenská stránka věci: jde o spoustu detailů, co se týče válečného umění, manévrů, výcviku či zacházení se zbraní. Mechanismus fungování dobových armádních formací, čili jak byl veden tehdejší boj. Zajímá mě taktika i strategie, organizace, administrativa i logistika tehdejších armád. Na to téma jsem přečetl desítky knih, a právě reenactment dává člověku možnost si leccos vyzkoušet sám na sobě a přímo v plenéru. V rámci napoleonské společnosti pak svůj zájem můžu s někým podobně zapáleným sdílet: vyměňovat si poznatky a o tématu hodiny a hodiny diskutovat. Jsem zkrátka mezi svými.

Jde ale především o to, že bez potřeby něco uvést do praxe by mnoho maličkostí zůstalo mimo naši pozornost. Je to proto otázka nejen zdokonalování vlastní výstroje či výzbroje, ale i znalostí o oné době. A pro naše současné životy to má ještě jeden efekt: navazují se tím vztahy a kontakty v celém světě. Ostatně národnost v tomto hobby nehraje zásadní roli. Třeba rodilý Angličan nosí uniformu francouzského vojáka, a naopak Francouz zase anglického. Takže je to veskrze přátelská věc a dobrá zábava. Staré konflikty nás díky společnému zájmu o věc spojují.

ČESKÁ POZICE: Takové prožívání vojenských uniforem a zbraní ale může na někoho působit hodně bizarně...

SAMEK: Možná to tak vypadá, přesto neděláme nic výjimečného. Fenoménu, který se nazývá reenactment – něco jako oživení či znovuustavení –, se po celém světě věnují desetitisíce lidí všemožných povolání a společenských vrstev. A jejich zájem se týká také různých historických etap a událostí. Od starověku přes středověk až po velké okamžiky moderních světových dějin, jako byla občanská válka v USA, napoleonské války, první a druhá světová válka nebo třeba válka ve Vietnamu. A dělají to natolik důkladně, že můžete kdesi v krajině objevit třeba středověký nebo keltský tábor, pochodující římskou legii či třeba někde na Benešovsku dokonalou repliku indiánského ležení včetně teepee a pomalovaných válečníků či squaw.

Vlastně s takovým hobby se mohl každý jistě alespoň náznakem už seznámit: provozují ho populární historická šermířská uskupení na hradech a zámcích v podobě představení či jako ukázky zaniklých středověkých řemesel na trzích. Poměrně viditelná je také třeba přítomnost reenactorů při oslavách konce druhé světové války. Je to jistá zábava, ale má to i svoji hlubší a nespornou přitažlivost v objevování a „oživování“ čehosi, co už dávno zaniklo a co už známe jenom z povzdálí z knih, obrazů a muzeí.

ČESKÁ POZICE: Kde se fenomén oživování historie vzal? Je to forma nostalgie po minulosti plné dramat v rámci našeho „dokonalého“ života v 21. století?

„Dávnou historii do současnosti převáděli a pokoušeli se ji zažít na vlastní kůži už staří Římané – v arénách pořádali výjevy starověkých bitev“SAMEK: Takové oživování historie ve smyslu předvádění ukázek boje či děje není nic nového. Dávnou historii do současnosti převáděli a pokoušeli se ji zažít na vlastní kůži už staří Římané – ve svých slavných arénách pořádali výjevy starověkých bitev. Ve středověku se zase napodobovali v rámci turnajů antičtí válečníci. V roce 1920 se jistý reenactment odehrál v Rusku při výročí bolševické revoluce a předvedení útoku na Zimní palác bylo prý inspirací pro davové scény ve filmu Deset dnů, které otřásly světem režiséra Sergeje Michajloviče Ejzenštejna.

Moderní podobu living history pak zřejmě nastavili v USA v roce 1961. Tehdy v rámci oslav kulatého výročí občanské války uspořádali snad po celé Americe velkolepé podívané, jak asi ta dějinně významná událost vypadala, a to právě díky replikám uniforem a masovým ukázkám bitev. A to se ujalo. Dnes je směrů a možností, jak něco takového prožívat, nepřeberné množství, v libovolném historickém období a různým způsobem.

ČESKÁ POZICE: Nicméně je známým faktem, že na burzách jdou na dračku třeba válečné relikvie s nacistickými symboly. Je to ještě nějaká „living history“?

SAMEK: Svým způsobem ano. Znám řadu lidí, kteří se tomu věnují, a zajímá je na tom především vojenská historie a historie oné doby. Ta je pochopitelně mnohem aktuálnější se všemi svými důsledky a tématy, jež přinesla. Já osobně se druhé světové válce nevěnuju a nemůžu a nechci hodnotit obecně motivaci někoho, kdo si oblékne třeba uniformu SS. A to při vědomí struktury této organizace, úkolech, které plnila, a činů, jichž se její složky dopouštěly. Nesměšoval bych apriori neonacismus, sběratelství a reenactment. Na druhou stranu, ptáte-li se mě, jestli bych si oblékl uniformu SS, pak ne. I kdyby mě zajímala druhá světová válka z německého pohledu, toto bych vnímal s jistými rozpaky.

ČESKÁ POZICE: Jaké historické období se u nás těší největšímu zájmu?

SAMEK: Právě napoleonika a také obě světové války či válka roku 1866. Přitažlivými jsou sedmiletá válka, americká občanská válka či třicetiletá válka s bitvou na Bílé Hoře nebo obléháním Brna. V rámci reenactmentu pak existuje několik proudů, které sledují více či méně odlišné cíle. Jako skutečnou „living history“ bychom dnes označili nejspíš jen ty akce a skupiny, jež se snaží o dokonalou autenticitu ve všech směrech svého počínání. Dobovými postupy si vyrábějí výstroj, oblečení, vaří. Snaží se obnovit a respektovat i formy dobového společenského chování a norem.

ČESKÁ POZICE: A kdo se takto „oživenou historií“ konkrétně zabývá?

 SAMEK: Jsou to lidé všemožných profesí – od manuálně pracujících až po manažery, bankéře, lékaře či profesionální historiky. Podobně není rozhodující ani věk. Uvnitř napoleonského tématu pak představují role od obyčejných pěšáků, zdravotní služby, jezdectva až po důstojnický sbor. V Česku je to zhruba patnáct stovek lidí, v rámci Evropy asi osm tisíc. Při 200. výročí bitvy u Slavkova nás bylo na bojišti tři tisíce šest set ze 24 zemí světa včetně Austrálie, a to už je, na napoleonský reenactment, docela slušný počet. Letos je výročí památné bitvy u Lipska a za dva roky pak úplný vrchol – výročí bitvy u Waterloo. A tam budou chtít přijet pochopitelně všichni.

ČESKÁ POZICE: Co v tom ale vězí za přitažlivost? Drama nepoznané války?

SAMEK: Řekl bych, že motivů a zájmů je nepřeberně: od pouhé zábavy a touhy si bezprostředněji sáhnout na historii, dozvědět se netušené a běžnému zájemci skryté detaily, až samozřejmě po to slavné a možná úsměvné hraní si na vojáky v rámci všelidské vlastnosti, jakou je soutěživost. Možná v tom hraje svoji roli i jisté sociální pouto, tedy že spoluprožíváte nějaký svůj zájem dohromady s jinými lidmi a odnášíte si odvozeně vlastní autentické a výjimečné zážitky, které se jen tak někomu prožít nepodaří. Zkrátka vás to dovede k detailnějšímu poznání jistého způsobu nám už vzdáleného života našich předků. Nejen vojenského, ale i civilního. Existují skupiny, které se věnují reenactmentu civilní společnosti té doby, pořádají plesy, slavnosti a podobně.

Napoleonských akcí lze v roce absolvovat deset až patnáct, tématu se ale lze věnovat naprosto neomezeně: na internetu jsou stovky dokumentů ke studiu, v rámci celoevropského napoleonského fóra se prostřednictvím Facebooku probírají různé diskuse. A i spory, samo sebou. Třeba o tom, jak co má v rámci takového vybavení či fungování armády vypadat, a přitom nevypadá atd.

Bitva u Slavkova – Austerlitz 2012. Video z bitevní ukázky pod Santonem, která proběhla 1. prosince 2012. Zúčastnilo se jí na 900 vojáků v uniformách z napoleonských válek, 15 děl a 60 koní.

ČESKÁ POZICE: Co se v tak často frekventovaném napoleonském tématu dá objevit za novinku?

SAMEK: Novinek se dá objevovat nepřeberné množství, vždyť to byla doba veskrze dramatická. Stačí si jen vzpomenout na tehdejší revoluční teror, či jak se začali páni revolucionáři posléze popravovat navzájem. Nicméně z hlediska průběhu velkých událostí se chápání historie díky reenactmentu sice určitě nepromění, jednotlivě však můžete některá vám neznámá témata objevit pro sebe.

Nějaký radikálně nový pohled třeba na bitvu u Waterloo či u Slavkova pomocí living history asi úplně nezískáte, přesto se můžete seznámit s mnoha detaily, které to téma přece jen v jistém smyslu dokreslují. A tím ho posunují z nějaké zidealizované roviny do reálnějšího světa. Snáze si pak představíte, o čem historik popisující nějakou fázi bitvy vlastně píše. A to tím spíš, pokud jste například slavkovským bojištěm ušli jako během našich pochodů dlouhé kilometry se vší výstrojí a výzbrojí na zádech. Mnohá, i všeobecně známá tvrzení právě v oblasti válečného umění té doby jsou mylná a mají s realitou málo společného. Čímž se v důsledku křiví hodnocení celé té dějinné epochy.

„Už jen napětí, které tyto různé pohledy na Napoleonův život přinášejí, je velice atraktivní“Svůj podíl viny na tom měla už dobová propaganda, která z vítězných Napoleonových bitev činila vítězství dokonalejší a porážky měla za nepodstatné. Svůj nedobrý vliv měla i adorační historiografie, od níž pak některé teze převzaly obecnější historické práce. Dnes je ovšem přístup k různým pramenům nepoměrně snazší. A to také díky kontaktům, které můžete získat v rámci našeho hobby. Lze se setkávat s novými a neotřelými pohledy na věc – od průběhu bitev až po detaily všednodenního dobového života.

ČESKÁ POZICE: Čím je napoleonská doba výjimečná?

SAMEK: Je to doba zcela zásadních společenských změn v celé Evropě, kdy končila celá jedna etapa dějin. Od revoluce v roce 1789 po bitvu u Waterloo v roce 1815 je to čtvrtstoletí nepřeberného množství výjimečných životních příběhů a osudů. Mezi nimi pochopitelně vyčnívá osud Napoleonův. Díky mimořádnému nadání, schopnostem a štěstí využil příležitosti a během několika málo let se z chudého dělostřeleckého poručíka stal císařem a brzy de facto pánem velké části Evropy. To lze chápat v různých fázích jeho cesty vzhůru a vlády různě. Od bezbřehého obdivu ke všemu, čeho se kdy dopustil, po nesmiřitelnou kritiku. Už jen napětí, které tyto různé pohledy na Napoleonův život přinášejí, je velice atraktivní. Jeho život i jeho doba jsou v každém případě inspirativní.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

SAMEK: Byla to především revoluční doba, která s sebou nesla neuvěřitelné společenské pnutí, zlomy a přelomové změny například přijetím občanského zákoníku. Příležitost dostali schopní snad ve všech oborech lidské činnosti a Napoleonova relativně velice krátká vláda po sobě zanechala nesmazatelné stopy. A nejen ve Francii. Právě díky jeho válečným úspěchům se Evropa seznámila velmi blízce s novým společenským řádem nastoleným ve Francii a jejími idejemi.

ČESKÁ POZICE: Jaký je v tom vzkaz pro současníka?

SAMEK: Nehledal bych nějaké vzkazy pro současníky. Historii je dobré poznávat, abychom ji nebyli nuceni prožít znovu. Nejsem ale příznivcem historických paralel. Situace i společenská atmosféra doby je dnes těžko představitelná. Možná by vám bonapartista – a vyznavači tohoto politického směru dodnes existují – odpověděl po svém a jinak. Já bonapartistou nejsem. Nicméně celý ten tehdejší revoluční proces má dodnes svoji působivost.

ČESKÁ POZICE: Napoleon je ale často považován za prvního moderního diktátora.

SAMEK: Z dnešního pohledu samozřejmě byl diktátorem, ale určitě ne „moderního střihu“. Soudit dějiny dnešními měřítky je zcela nepřijatelné. Chceme-li označit režim ve Francii za Napoleona jako diktaturu, jak označíme režimy v Prusku, Rusku či Rakousku? Jakákoli snaha srovnávat Napoleona s „moderními“ diktátory typu Hitlera či Stalina je ale nesmyslná. Byl diktátorem ve smyslu, že ve svých rukách koncentroval značnou moc. Snad až příliš značnou, což bylo mimo jiné jedním z důvodů jeho pádu. Nevymezoval se nikdy proti žádné společenské vrstvě, národnostní, náboženské, rasové, kulturní či jakékoli jiné. Naopak, napravil záhy po převzetí moci některé excesy revoluce, čímž mám na mysli ostrakizaci předrevoluční šlechty.

Existují samozřejmě temné i velmi temné stránky jeho vlády. Říkám-li, že nelze dějiny hodnotit dnešníma očima, některé skutky byly obludné či přinejmenším zpochybnitelné již ve své době. Například masakr zajatců během tažení do Sýrie, otázka obnovení otroctví, poprava vévody d’Enghien. Španělská válka a její nelidské hrůzy. Všechny tyto události je na místě studovat. Například otázka obnovení otroctví Napoleonem je dnes ve Francii politicky velmi citlivé téma. A je pravda, že otroctví skutečně obnovil. Má to ovšem svá ale, protože se týkalo jediné kolonie.

ČESKÁ POZICE: Pro obyčejného vojáka či civilistu to ale příliš veselé nebylo.

„Bitva nebyla tím nejhorším, s čím se voják mohl setkat. Zdaleka největší ztráty pro každou armádu představoval problém dezerce.“SAMEK: Drastické to rozhodně bylo, ale to válka byla vždy a vždy také bude. Oproti moderním konfliktům či asymetrickým konfliktům dneška bylo ovšem civilní obyvatelstvo do dění zataženo nepřímo a nevyhnutelně. S výjimkou právě Pyrenejského poloostrova, kde se rozhořela guerillová válka se všemi svými odpudivými průvodními jevy, případně Napoleonova ústupu z Ruska, kde také zavládl iracionální přístup k nepříteli a válka se stala zcela necivilizovanou.

Podíváme-li se na napoleonské války obecněji, zjistíme, že bitva nebyla tím nejhorším, s čím se voják mohl setkat. Zdaleka největší ztráty pro každou armádu představoval problém dezerce. Následovaly ztráty v důsledku dlouhých pochodů, vyčerpání, nemocí. Přímý střet s nepřítelem byl pochopitelně tvrdý, voják měl ale v generální, velké rozhodující bitvě velkou šanci přežít bez úhony.

ČESKÁ POZICE: Jak to bylo možné?

SAMEK: Přímé ztráty na životech Napoleonovy Grande Armée například u Slavkova představují necelá tři procenta stavu. Na nejexponovanějším místě bojiště, Prateckém kopci, kde se několik hodin utkávali s přesilou protivníka, to činí necelých pět procent. Nechci tvrdit, že by střet s nepřítelem byl procházkou růžovým sadem. A také známe v celém období skutečně mimořádně tvrdá střetnutí s desítkami tisíc padlých.

„Zranění bodákem představovalo jen dvě procenta všech ztrát ve střetu s nepřítelem. Boj byl veden především palbou a manévrem.“Tato otázka souvisí mimo jiné s vývojem válečného umění doby, respektive s určitou Napoleonovou strnulostí v tomto ohledu v pozdějších letech. Jedním z témat, s nimiž se přitom lze setkat i v napoleonském reenactmentu, je otázka bodákových útoků, boje tělo na tělo. Nejen z bezpečnostních důvodů pro nás představují v bitevních ukázkách složitý problém – nelze je rozhodnout, působí vždy nepřirozeně. Ve své době ovšem probíhal takový způsob boje také velmi výjimečně, a podle důvěryhodných pramenů představovalo zranění bodákem jen dvě procenta všech ztrát ve střetu s nepřítelem. Boj byl veden především palbou a manévrem. Palbou dělostřelectva na stovky metrů, palbou pěchotních pušek na vzdálenost 50 až 150 kroků.

ČESKÁ POZICE: A jak to ti lidé konkrétně na bitevním poli prožívali?

SAMEK: Rozhodující bitvu tažení vnímali se smíšenými pocity. Obavy a nervozita mezi nimi jistě své místo měly; zejména zkušení vojáci měli hrůzu především z toho, že budou zraněni a své zranění přežijí, protože měli často možnost se seznámit s utrpením, jemuž byli vystaveni jejich méně šťastní druhové v polních ambulancích a týlových špitálech.

Na druhou stranu s sebou velká bitva nesla mnoho nadějí: v první řadě měla ukončit tažení a snad i válku. Byla příležitostí vyniknout, dosáhnout povýšení. Nabízela slávu a odpočinek, konec vyčerpávajících válečných pochodů. Představte si, že dlouhé měsíce se desítky kilometrů denně trmácíte pěšky v zimě, ve vedru či v dešti. Spíte venku a musíte si svoji obživu často doslova nakrást.

ČESKÁ POZICE: V jaké podobě v rámci tohoto tématu vystupujete vy?

SAMEK: V reenactmentu nosím uniformu kapitána adjutanta-majora francouzské řadové pěchoty, což byl důstojník zodpovědný za výcvik a plnění služebních povinností. Takže se to mimo jiné dobře kryje s mojí profesí či rolí produkčního. Zajímá mě především dobová štábní služba a takzvaná malá taktika pěchoty, a právě proto tato uniforma. Jsem členem jednotky, která rekonstruuje 57. pluk řadové pěchoty, jednu z nejznámějších jednotek Napoleonovy armády. V roce 1797 v bitvě u La Favorite si vydobyla přízvisko „Strašlivý, jehož nic nezastaví“, což pronesl generál Bonaparte osobně poté, co byl svědkem jejího bodákového útoku.

ČESKÁ POZICE: Jak se napoleonské války dotkly Čech?

SAMEK: Dotkly se jich docela zásadním způsobem. České země byly součástí habsburské monarchie a naši předkové se coby vojáci rakouské armády všech těch válek účastnili. Na našem území se také odehrály tři velmi významné vojenské střety: vyvrcholily zde války roku 1805 i 1809, zásadním způsobem zde byl ovlivněn průběh války roku 1813. Nejvýznamnější a nejproslulejší je Napoleonovo legendární vítězství u Slavkova, o čtyři roky později proběhla u Znojma dvoudenní bitva, jež ukončila válku páté koalice. A letos si připomeneme 200. výročí bitvy u Chlumce. Napoleon byl na našem území osobně třikrát, naposledy u obce Varvažov v Severních Čechách právě dva týdny po bitvě u Chlumce.

V souvislosti s jeho taženími se tu odehrála řada dalších událostí: třeba pár dní po bitvě u Slavkova bitva u Štok mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem mezi Bavory, Napoleonovými spojenci, a Rakušany. Rakušané zvítězili, ale výsledek Slavkova jejich úspěch pochopitelně smazal. Civilní obyvatelstvo bylo pokaždé těžce zasaženo, rekvizicemi, rabováním, posléze šířením epidemií. Po každém střetu byly v nejširším okolí bitvy ustaveny lazarety, kam byli sváženi ranění. Pro každou oblast byla přítomnost vojska a svedená velká bitva krutou ranou, z níž se vzpamatovávala roky.

ČESKÁ POZICE: Zůstala u nás po napoleonských válkách nějaká stopa do současnosti?

„Pátráním v kronikách a srovnáváním starých map jsme objevili a přibližně identifikovali hromadný hrob u Mikulova a v roce 2010 jsme tam postavili pomník“SAMEK: Dodnes jsou na mnoha místech jižní Moravy hromadné hroby – největší pod Mohylou míru na Prateckém kopci na slavkovském bojišti. Pátráním v kronikách v archivech a srovnáváním starých map jsme dokonce objevili a přibližně identifikovali jeden hromadný hrob u Mikulova a v roce 2010 jsme tam postavili pomník. Pomníky a památníky, a také příjmení; řada příjmení především na jižní Moravě zní francouzsky, a některá mají původ prokazatelně v Napoleonově armádě.

Nedávno jsem objevil v antikvariátě docela vtipnou pozoruhodnost: základní výcvikový řád Československé lidové armády z roku 1963. Prezident Antonín Novotný svého času prostě předepsal soudruhům vojákům zásady pro změnu směru pochodu, jež lze dohledat až v c.k. předpisu z roku 1807. Jak je možné, že ryze feudální třídní původ těchto zásad soudruhům nevadil?

ČESKÁ POZICE: Jak se jako současník či nevoják v takové „hrané“ bitvě cítíte? Buší vám třeba zrychleně srdce či se vám potí dlaně, jak popisují válečníci?

SAMEK: V bitevních ukázkách jsou někdy momenty, kdy člověku opravdu naskočí husí kůže: slyšíte dunění bubnů, palbu z pušek, všude se valí dým, zem se chvěje dusotem kavalerie a duněním děl, kolem vlají prapory. Velice autentické pocity pak zažívá voják naší „armády“, když prchá pronásledován kavalerií. Záměrný a předstíraný panický útěk je ostatně velmi důležitým „manévrem“ našich „bitev“. Dokáže totiž akci rozhýbat a dát jí realističtější atmosféru. A nejlepší pocit pak lze zažít, když se vám podaří manévr, na který „poražený“ nepřítel opravdu zareaguje úplně přirozeně ústupem či útěkem.

„Je běžné zažívat tradiční armádní ,spěchá se, aby se čekalo, a čeká se, aby se spěchalo‘“Jedním ze smyslů reenactmentu je uvědomit si mechanismy, které umožňovaly řídit desítky tisíc vojáků v rámci postupů tehdejšího válečného umění. Přesto ani na těch našich největších akcích, což dělá nanejvýš několika málo tisíc účastníků, nepřekročíme nikdy svým počtem úroveň nasazení brigády nebo možná zredukované divize. Nikdy nebudeme mít dost času na výcvik a přípravu, důstojníci nikdy nezískají dost zkušeností s řízením většího počtu jednotek. Jejich složení je pokaždé trochu jiné, a proto výsledek našeho snažení bude vždy jen více či méně přibližný tomu, jak to na bitevním poli skutečně probíhalo.

ČESKÁ POZICE: Jak se taková „současná“ bitva reálně odehrává?

SAMEK: Je to v prvé řadě jenom hra a nejde nám o život. Takže naše pocity jsou jistě odlišné od těch lidí, kteří někde neodvolatelně stáli pod palbou. Nicméně nervozitu a svého druhu napětí kupodivu také před bojem prožívám. Je běžné zažívat tradiční armádní „spěchá se, aby se čekalo, a čeká se, aby se spěchalo“. Přímo v „bitvě“ potom záleží na pozici, kterou kdo zastává, a třeba z druhého řadu pěchoty toho přes první řad mnoho nevidíte. A těch zhruba 60 až 90 minut pak trávíte postáváním, pochodováním z místa na místo, a přitom nevíte, proč a kam. Soustředíte se pouze na mechanické pohyby při nabíjení a palbě, často neslyšíte dobře povely, snažíte se pak reagovat podle toho, co vidíte. Při palbě vám brzy dým zakryje výhled docela. Dojmy z „bitev“ se pak překrývají a jsou vlastně vždy stejné. To je ovšem do značné míry autentické a vzpomínky prostých vojáků tuhle atmosféru popisují.

ČESKÁ POZICE: Jaká je vaše role coby velitele?

SAMEK: Jako důstojník věnuju pozornost tomu, jestli vojáci provádějí, co provádět mají. Opravujete je, pomáháte jim, popoháníte je. Mnoho času sledovat, co se kolem vás děje, nemáte. Nechcete to ale pokazit ostatním nějakým omylem. Rozčiluje vás proto jejich nepozornost a nedisciplinovanost. Tu pak neřešíte zpravidla jinak než větou: „Pojď si to zkusit sám, uvidíš, jaké to je!“ Nicméně my si můžeme dovolit luxus, kteří tenkrát nezažili: při střetech „na bodák“, při nichž pochopitelně platí přísné pravidlo držet zbraň tak, aby nebylo možné někoho ohrozit, se na sebe s protivníkem často mimoděk usmějete. Ne vždy se tomu lze ubránit.

Na druhou stranu se občas stane, že náš „boj“ vezme někdo příliš vážně, a pak kvůli stresu nastane nějaká ostřejší výměna názorů, tahanice a podobně. V roce 2005, když skončila bitevní ukázka u Slavkova, se strhla mezi několika jednotkami nefalšovaná bitva... sněhovými koulemi.

ČESKÁ POZICE: Může se během takové hry stát úraz?

SAMEK: To samozřejmě může a občas se stane, což ale může také při fotbale, vodním pólu či jízdě na kole. Zacházíme s replikami zbraní, jejichž původním účelem je zabíjet. Existují proto ověřená bezpečnostní pravidla, co je a co není s nimi možné provádět. Jsou dané postupy při výrobě munice, při zacházení s ní. Při nabíjení zbraně je třeba se držet ověřených a předepsaných pohybů. Při palbě pak nemířit nikomu na tělo, při kontaktu držet zbraň hlavní vzhůru a podobně.

ČESKÁ POZICE: I když to celé vypadá jako zábava party kluků, může mít takové předvádění nějaký výchovný, řekněme antimilitaristický účinek?

SAMEK: Na někoho ta vyvolaná představa tak může třeba zapůsobit. Nicméně si nemyslím, že bychom se snažili prioritně vzbuzovat antimilitaristické účinky nebo byli snad až pacifisty, to v žádném případě. Věnovat se „oživené vojenské historii“ může dost těžko někdo, kdo by měl k vojenské historii a vojenství obecně negativní vztah.

Výchovný účinek formou zatraktivnění teoretického zájmu o dějiny snad reenactment mít může. Je pak ovšem důležité, aby šlo o reenactment „kvalitní“. I v tomto našem oboru se lze setkat s jevy, nad nimiž zůstává rozum stát. Člověku běhá mráz po zádech z toho, jak si také někdo může představovat fungování armády na přelomu 18. a 19. století. Křiklavým případem může být nedodržování ústrojové kázně, například u důstojníka je to opravdu na pováženou.

ČESKÁ POZICE: Proč ale nejdete rovnou na vojnu, poznat celé válčení z první ruky?

SAMEK: Neřekl bych, že to dělám z nějakého militarismu, ale čistě jen ze zájmu o historii. Takže netoužím po slávě na bitevním poli. Na vojnu jsem nešel, protože jsem studoval, a mezitím prezenční službu nahradila profesionální armáda. S odstupem let bych toho i možná litoval, té zanedbané příležitosti do něčeho takového nahlédnout. Ostatně řada mých kamarádů ji absolvovala, byť v nějaké zkrácené podobě. Považují to za zkušenost k nezaplacení.

ČESKÁ POZICE: Kdo zosobňuje přímo Napoleona?

SAMEK: Existuje řada jeho představitelů, a také dalších historických postav, více či méně ve své roli uvěřitelných. U Slavkova jsme měli v posledních letech, od roku 2005, představitele dva: Marka Schneidera z Virginie a Franka Samsona z Paříže. Jde samozřejmě o podobnost císaři, odpovídající uniformu, herecké nadání, nastudování role, vztah k jednotkám a schopnost sehrát roli, v tomto případě Napoleonovu, přesvědčivě. A nejde jen o osobu samotného císaře, je třeba mít okolo sebe štáb, vytvořit očekávanou atmosféru, snažit se o dodržení alespoň základní dobové etikety.

Obecně jsme zde opět v rovině hodnocení kvality reenactmentu. A i v tomto směru se lze na různých akcích setkat s málo uvěřitelnými karikaturami císaře Napoleona. Lidmi navlečenými do kostýmu, který snad vzdáleně Napoleonovu uniformu připomíná, ale neumějí se v ní chovat, neumějí mluvit. Nemohou proto být nikdy jednotkami bráni vážně.

ČESKÁ POZICE: Co by vašemu počínání řekli skuteční Napoleonovi vojáci?

SAMEK: Součástí programu našich akcí bývá zpravidla také pietní akt: položení věnců u památníků či na hromadných hrobech. A co by nám řekli? Pokud se nebudeme brát smrtelně vážně, pak na Facebooku koluje pěkný kreslený vtip: Dva francouzští vojáci pochodují blátem, v dešti, obtěžkáni výstrojí a výzbrojí. A jeden povídá druhému: „Představ si, že za dvě stě let si z tohohle pár blbů udělá svoje hobby!“


KARLTREU Armáda mužům sluší 18:10 23.2.2013

Počet příspěvků: 1, poslední 23.2.2013 06:10 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.