Otvírají se skutečně nůžky mezi bohatými a chudými?

Rozdíl v bohatství států či tříd narůstá v době společenských změn, z dlouhodobého hlediska se však spíše snižuje. A to je pozitivní zpráva.

Vít Kučík 2.2.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Média často zveřejňují informace, které poutají pozornost, z čehož v principu žijí. Má-li nějaký trend z dlouhodobého hlediska pozitivní výsledky, nebudou informace o nich zajímavé – maximálně se o nich stručně zmíní. Pokud však tento trend zakolísá a vyprodukuje, byť jen dočasně, negativní výsledek, je to důvod k palcovému titulku. Upoutá totiž pozornost, což prodává. Informace, že bohatí bohatnou a chudí chudnou, je právě takovou.

Toto téma je však zajímavé nejen pro média, ale i pro politiku. Týká se totiž velké části společnosti a současně k němu nelze zaujmout neutrální postoj – nehodnotící z hlediska spravedlnosti. A dilema ohledně ní je politikum par excellence.

Pro pravici jsou společenské rozdíly spravedlivé, je-li spravedlivý i jejich vznik (rovnost příležitostí) nebo pokud každý může spravedlnosti dosáhnout (dosažitelnost vysněné mety). Pro levici je sociální nerovnost z podstaty špatná a nespravedlivá, a proto se ji snaží odstranit (rovnost výsledků). Tvrdit, že pravo-levé pojetí sociální nerovnosti je překonané, a současně zaujmout názor na její spravedlnost, je tudíž ryzí alibismus.

V pravicových doktrínách nespočívá problém spravedlnosti primárně v rozdílech, ale v příležitostech, v levicových je však sociální nerovnost ideologicky zásadní. A informace o otvírajících se nůžkách mezi bohatými a chudými tuto nerovnost potvrzuje a je také důvodem, proč je třeba ji okamžitě řešit. Proto se toto téma jeví levici atraktivnější.

Sociologický model „velkého pelotonu“

Sociologické modelování rozložení bohatství mezi miliony lidí je složité a nepřehledné.

  • Jde o bohatství států nebo jednotlivců v jedné společnosti?
  • Týká se majetku nebo příjmů?
  • V dolarech nebo v násobcích průměrného příjmu?
  • Jak stanovíme bohaté a kdo je vlastně chudý?

Na složité problémy je dobré používat modely – v našem případě „velkého pelotonu“, v němž nejbohatší běží v čele a nejchudší na chvostu

Na složité problémy je dobré používat modely – v našem případě „velkého pelotonu“, v němž nejbohatší běží v čele a nejchudší na chvostu. Podstatné je, odkud rychlost měříme. Pokud zevnitř pelotonu, pohyb ostatních se řídí podle našeho tempa. Zvolníme-li, začnou se ti dosud stejně rychle běžící od nás vzdalovat, byť i oni mohou zaostávat za těmi, kteří právě zrychlili. Jsou na tom lépe ti vzadu, kteří náhle zrychlili, nebo ti daleko vpředu, kteří stále zpomalují?

Pokud stojíme na chodníku, pak se sice celý peloton pohybuje kupředu, ale jeho části různou rychlostí. Nikdo neběží nazpět, i když může ztrácet na ostatní. Pro průměr celého pelotonu pak je podstatné, kam se pohybuje většina, tedy velký střed. Pokud ten zrychlí, pak i celý peloton, byť ti vpředu i vzadu zpomalují. Běží-si velký střed stále svým tempem a z chodníku se zdá vše normální, stačí, aby jeden či dva běžci vpředu zrychlili, a střed začne remcat, že ze svého hlediska zaostává.

Zmatek ve studiích

Rozvojový program OSN (UNDP) ve své výroční studii Index lidského rozvoje (HDI) v roce 1996 konstatoval, že „z hospodářského růstu vysoce těžil nevelký počet zemí na úkor mnoha jiných“ – řečeno jinak, skupinka států bohatne, většina ale přešlapuje na místě.

V podobném duchu se v uplynulých 30 letech nesly studie různých institucí, například Světové banky či Mezinárodního měnového fondu (MMF). Pozoruhodné pak je, že stejné instituce občas zveřejní studie, z nichž vyplývá opačný trend. Například výroční studie UNDP uvádí bezprecedentní vzestup globálního Jihu (rozvojových zemí) v uplynulých deseti letech a relativní snižování náskoku Severu (rozvinutých zemí).

Zmatek ve studiích mezinárodních insitucí způsobuje zejména jejich nejednotná, občas chybná metodika a politické zabarvení

Zmatek v těchto studiích způsobuje zejména jejich nejednotná, občas chybná metodika a politické zabarvení. Až do devadesátých let 20. století mezinárodní organizace přepočítávaly bohatství na člověka v rozvojových zemích na dolary. Byl-li kurz lokální měny vůči dolaru administrativně stanoven nízko či kolísal, odráželo se to i ve statistikách životní úrovně, byť ta mohla v místním kontextu růst. Příklon k měření například podle parity kupní síly či jiných indexů, například HDI, pomohl tyto problémy zmírnit a učinil statistiky reálnější.

Snížit politické zabarvení studií je nesnadnější. Zejména pokud ji provádí organizace, jejímž posláním je zmírnit rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi. Navíc čím je toto zadání naléhavější, tím vyšší má organizace šanci naplnit vlastní rozpočet. Je tedy zřejmé, jaký výsledek studie je v jejím zájmu.

Problém je vážnější, než by se mohlo zdát. Nespočívá totiž ve falšování dat – to by bylo možné snadno odhalit –, ale v produkci nekonečného množství informací, přičemž člověk stanovuje klíč, podle kterého „vyzobává“ ty relevantní, a po jeho stanovení jsou všechna fakta „objektivní a neprůstřelná“. Toto stanovení klíče však nemůže být objektivní – vždy totiž závisí na úhlu pohledu toho, kdo ho stanovuje.

Hospodářský růst chudých zemí

Velký obraz, jak globální lidskou společnost nazývá americký sociolog Francis Fukuyama nebo profesor ekonomie Julian Simon, ukazuje spíše peloton států, který se pohybuje kupředu, z čehož všechny mají prospěch. Na jeho špici jsou ty nejbohatší – USA, Japonsko a státy západní Evropy –, na chvostu pak africké země zmítající se v problémech. Mezi nimi je široký pás ostatních zemí.

I nejchudší země ekonomicky rostou, jen ne stejně rychle jako ty nejbohatší. Z dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že v letech 1820 až 1950 vzrostl příjem na člověka v rozvojových zemích o 71,5 procenta, kdežto v rozvinutých o 376 procent. V tomto období mohli bít alarmisté na poplach, protože nůžky mezi rozvojovým a rozvinutým světem se povážlivě otvíraly.

Přibližně od roku 1950 se však začínají zavírat, což se v uplynulých deseti letech urychlilo zejména díky hospodářskému růstu nejlidnatějších zemí – Brazílie, Indie a Číny. Dle studie Světové banky z roku 1999 se v letech 1968 až 1995 rozdíl mezi 30 procenty nejbohatších a nejchudších zemí snížil o 41 procent.

Dle studie Světové banky z roku 1999 se v letech 1968 až 1995 rozdíl mezi 30 procenty nejbohatších a nejchudších zemí snížil o 41 procent

Takové jsou dlouhodobé trendy, každý region však může zasáhnout stagnace či dokonce krátkodobý pokles. To se stalo latinskoamerickým zemím s výjimkou Chile v celých osmdesátých letech, státům komunistického bloku po pádu socialismu a rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let a těm v jihovýchodní Asii během takzvané „asijské chřipky“ v letech 1997 až 1998.

Efektivita lidské práce

Uplynulých deset let zrychlování většiny pelotonu potvrdilo. Země na jeho špici si udržovaly stabilní, zhruba dvouprocentní růst nebo zpomalily až na nulu. Mnoho států, které se dosud pohybovaly na chvostu, však prudce zrychlilo (často růst mezi pěti až dvanácti procenty) a posunulo se do středu.

Jelikož jde o ty nejlidnatější země téměř se třemi miliardami obyvatel – Indii, Čínu, Indonésii, Malajsii, Filipíny, Vietnam, Brazílii, Argentinu, Mexiko a Jihoafrickou republiku –, pozitivně mění rychlost celého pelotonu. A tvoří nejpočetnější „střední třídu“ světového blahobytu.

Chvost pelotonu – především africké země Čad, Středoafrická republika, Jemen a dalších zhruba 55 států – deset let přešlapuje na místě. Jejich růst kolísá a dlouhodobě je velmi mírný, přičemž v nich žije téměř sedmina, tedy miliarda, světové populace.

Rozdíly mezi zeměmi tkví v jejich tvorbě materiálního bohatství, jež nesouvisejí se zdroji surovin, geopolitikou, velikostí území, lidnatostí ani s vojenskou převahou – všechny tyto faktory mají vliv, nikoliv však zásadní. Ekonomové sice stále vedou spor o hlavních příčinách hospodářského růstu, ale většina z nich se domnívá, že nejdůležitější je efektivita lidské práce.

Rozdíly mezi zeměmi tkví v jejich tvorbě materiálního bohatství, pro niž je nejdůležitější efektivita lidské práceTa závisí na vzdělání a svobodě v dané společnosti a tvořila základ nejen průmyslové revoluce, která zefektivnila rukodělnou výrobu, ale i informační revoluce, jež zefektivňuje strojovou výrobu.

Zlomové doby

Peloton států se začal roztahovat v 19. století, kdy se evropské země díky průmyslové revoluci dostaly na špici. Rozvojové země pak zrychlovaly podle toho, jak velkou část jejich ekonomiky tato revoluce zasáhla. Za průmyslovou ale nelze považovat zemi, jejíž hlavní město se sice pyšní mrakodrapy a zahraničními podniky na zpracování surovin, ale venkovské obyvatelstvo pase kozy. S postupem industrializace do „vnitrozemí“ se však posunuje z chvostu do středu pelotonu. A nůžky se zavírají.

Podle institucí, jako jsou Světová banka, Mezinárodní panel OSN pro změnu klimatu či OECD, by většina zemí třetího světa měla dosáhnout současné produktivity rozvinutých zemí do konce tohoto století, a poměr mezi nimi se snížit z dnešního šestinásobku na dvoj- až trojnásobek.

Dnes se pozvolna rozvíjí další technologická revoluce – informační. Její základ opět tvoří růst produktivity – zpřesnění materiální produkce či její „odhmotnění“, náhrada hmotného výrobku nemateriálním užitkem. Výzvou pro prognostiky je, které země tato revoluce posune do čela pelotonu – zda to opět bude vrchol rozvinutých zemí či raketově nastartují některé z jeho středu.

Výzvou pro prognostiky je, které země informační revoluce posune do čela pelotonu – zda opět vrchol rozvinutých zemí či některé ze středu pelotonu

Z uvedeného vyplývá, že rozdíly mezi zeměmi se zvyšují ve zlomových dobách, jako jsou technologické revoluce a občas i politické, kulturní či vojenské události. A to tak, že státy, které dokážou využít potenciál změn, „uniknou“ těm ostatním. Ve stabilních mezidobích se rozdíly snižují dle toho, jak na změny reaguje zbytek pelotonu a dohání jeho špici.

Tři základní modely

Vývoj sociálních rozdílů ve společnostech pod úrovní států je složitější, neboť se v něm projevují lokální vlivy. A je kombinací těchto tří základních modelů:

  1. Rozdíly mezi nejbohatší a nejchudší desetinou společnosti z velmi dlouhodobého hlediska klesají. Sociální rozdíl mezi bezzemky a nejvyšší šlechtou v usazené feudální společnosti byl větší než mezi nezaměstnanými a finanční elitou v usazené kapitalistické ekonomice. Postupem času však bohatnou obě třídy.
  2. Rozdíly v bohatství prudce narůstají v době technologických změn produktivity práce (průmyslová revoluce) nebo při objevení jiných mimořádných zdrojů – například kolonií, záborů území či nových přírodních surovin. Ve společenském pelotonu prudce „startuje“ menšina, která se dokáže nejrychleji orientovat v nových podmínkách a náležitě je využije. Zbytek společnosti ji po čase „dotahuje“ – vzniká takzvaná střední třída.
  3. Mezi změnami nastává dvojí vývoj. Nedemokratické autoritářské režimy mají sklon rozdíly konzervovat či spíše posilovat. Vládnoucí elita splývá s ekonomickou a udržuje si či zvyšuje svůj ekonomický odstup. Speciálním případem jsou komunistické režimy, jejichž nástup doprovází totální vyvlastnění předchozí elity. Ekonomický odstup nové, rudé elity se však vyvíjí stejně.
    Demokratické a liberální režimy mají sklon rozdíly v mezidobích vyrovnávat. Jednak demokracií, kdy většina s časem hlasuje pro vyšší zdanění bohatší menšiny a redistribuci jejích benefitů, jednak svobodnou konkurencí, která snižuje ziskovost příležitostí. Typickým znakem tohoto jevu je masivní nárůst střední třídy.
Změna ekonomického systému

Rozvojové země ve středu pelotonu, ve kterých industrializace zasáhla podstatnou část společnosti, zažívají nejen prudký růst, ale i nárůst rozdílů v příjmech. Typickým příkladem je Čína. Zemědělský střed a západ země roste pozvolna, zatímco východní pobřeží sprintuje díky investicím do průmyslové výroby.

Především v bývalých komunistických zemích představovala změna ekonomického systému konec politické elity

Rozdíly mezi východním městským a západním venkovským obyvatelstvem jsou propastné. Až se industrializace dostane i do odlehlejších končin Číny, nůžky se začnou zavírat. Tento průběh lze zaznamenat v podstatě ve všech rozvíjejících se ekonomikách – například v Brazílii, Indonésii či ve Vietnamu.

Především v postkomunistických zemích představovala změna ekonomického systému konec politické elity. Pět až deset letech po této změně – ve východní Evropě pověstná devadesátá léta – nová vrstva podnikatelů, kteří se dokázali nejrychleji orientovat v privatizacích a ekonomických příležitostech, bohatla rychleji než zbytek společnosti.

Po roce 2000 ve většině těchto zemí nastal zlom a s růstem střední třídy se začaly nůžky zavírat, jak ukazují data z Polska, Rumunska i Bulharska. Podobně tomu bylo po změně režimu například v Chile po nástupu Pinocheta nebo v Jižní Koreji po demokratizaci. Je to však v nich méně vidět než v postkomunistických zemích, protože v těch byly rozdíly před a po změně režimu obrovské.

„Nová ekonomika“

Statistiky v podstatě všech rozvinutých průmyslových zemí ukazují od počátku 20. století do jeho osmdesátých let dlouhodobý pokles nerovnosti příjmů – často více než o 50 procent. Válečné konflikty, ekonomické krize i konjunktury způsobily jen krátkodobé výkyvy, trend však výrazně neovlivnily. Celé 20. století se nůžky zavíraly.

Zatímco v některých rozvinutých zemích příjmové rozvrstvení klesá či stagnuje, v jiných je tomu od osmdesátých let naopak – nejzřetelněji v USA, po nichž následuje Velká Británie a s odstupem například Švédsko. O příčině tohoto trendu vášnivě diskutují nejen akademici – pravděpodobně to je dřívější nástup „nové ekonomiky“ spojený s novou informační revolucí a umocněný uvolněním trhu za vlády amerického prezidenta Ronalda Reagana a britské premiérky Margaret Thatcherové.

S pronikáním „nové ekonomiky“ do společností všech rozvinutých zemích lze očekávat otvírání nůžek mezi bohatými a chudými

Do „nové ekonomiky“ patří nejen internetové firmy, ale i finanční sféra včetně burzy a finančních derivátů a také například zábavní, komunikační či energetické technologie. Tato odvětví mají svá světová centra právě v USA a Velké Británii a začala produkovat novou bohatou třídu lidí, kteří se dokázali lépe orientovat a využívat příležitostí.

Pokud je tento předpoklad správný, s pronikáním „nové ekonomiky“ do společností všech rozvinutých zemích lze očekávat otvírání nůžek mezi bohatými a chudými. Po určité době se však tento trend obrátí – střední třída se také zapojí do „nové ekonomiky“, čímž bude bohatnout a nůžky se začnou zavírat.

Elita a střední třída

Během válečných let, a to i první a druhé světové války, se rozdíl mezi bohatými a chudými ve všech zemích včetně USA stíral, protože příjmy nejbohatší třídy se snížily. Toto statistikami potvrzené zjištění vyvrací časté levicové spekulace, že války záměrně vyvolávají bohatí, aby zbohatli. Někteří z nich na válce určitě zbohatnou, většina však nikoliv.

Za ekonomických krizí se nůžky skutečně dočasně otvírají, v této době však výrazně ztrácí i nejbohatší jedno procento společnosti. Problém spočívá v tom, že střední třída ztrácí více a rychleji. Na otázku, proč tomu tak je, odpovídá komplexní pohled na hospodářské cykly.

V době ekonomické stabilizace se rozdíl mezi bohatými a chudými začíná snižovat

Nejbohatší elitu lze považovat za nejvíce informovanou třídu, která nabytím majetku prokázala investiční schopnost – jde o průkopníky nových investičních možností. Početná střední vrstva je se zpožděním napodobuje, čímž zvyšuje část masové produkce. V případě investičních možností však svou početností ničí jejich výnosnost, a to až do záporných hodnot. Nejlépe o tom vypovídá burzovní rčení: když o zaručené investici hovoří i čistič bot, je lepší konkrétní akcie nevlastnit.

Lepší svět

Střední třída činí pravý opak. Nakupuje akcie, hypotéky i jiná aktiva, rozšíří-li se informace, že na nich někdo vydělal, a také se často zadlužuje. Navíc kvůli její početnosti klesá hodnota aktiv a padá trh, což v kombinaci s dalšími okolnostmi způsobuje recesi daného odvětví.

Většina bohatých však už dávno své finanční prostředky přesunula jinam, může je lépe diverzifikovat, a proto je na tom lépe. V době ekonomické stabilizace se rozdíl mezi oběma třídami opět začne snižovat.

Z uvedeného vyplývá, že nůžky mezi bohatými a chudými státy či společenskými třídami se z dlouhodobého hlediska zavírají. A otvírají se ve chvílích společenských změn. Není to však tak, že by chudí chudli, jen bohatí rychleji bohatnou. To je pozitivní zpráva – navzdory mediálnímu šumu a různým dočasným turbulencím se svět spíše zlepšuje.

Otaznik Praha se na blackout připravuje ... 7:49 23.2.2014
Vit.Kucik . . 12:35 29.1.2014

Počet příspěvků: 30, poslední 28.4.2014 12:52 Zobrazuji posledních 30 příspěvků.