Otevřené memoáry o snaze vyrovnat se s chaosem v českých tajných službách

Kniha bývalého ředitele dvou zpravodajských organizací Jiřího Růžka některé zarmoutí, jiné možná naštve, mnohým však půjde od srdce.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © J. RůžekČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V těchto dnech knižní trh obohacuje příspěvek Jiřího Růžka, bývalého ředitele dvou českých zpravodajských služeb – Vojenského obranného zpravodajství (VOZ) a Bezpečnostní informační služby (BIS). Poměrně tuctový název knihy V labyrintu zpravodajských služeb však nevystihuje dostatečně, v čem spočívá její nezvyklý přínos.

Růžkovy zpravodajské memoáry jsou totiž deklarovaně subjektivním popisem snahy systematicky se vyrovnat s chaosem, který postihl „tajné služby“ po listopadu 1989. Pojednávají tedy o tom, co bychom módně mohli nazvat zpravodajskou tranzitologií. Růžek vlastně chronologicky navazuje na období, jehož se týkají knižní vzpomínky „předlistopadového“ generála Alojze Lorence.

Žádná jiná literatura na toto téma u nás mezitím nevyšla. Z odborného hlediska je zajímavá i skutečnost, že oba pánové veleli kontrarozvědkám – vojenským i civilním.

Úřad na ochranu ústavy a demokracie

První štací zběhlého dobřichovského starosty Jiřího Růžka se stal Úřad na ochranu ústavy a demokracie (ÚOÚD), nástupce zrušené Státní bezpečnosti (StB), jehož název byl inspirován německou kontrarozvědkou – Bundesamt für Verfassungsschutz (BfV). Iniciátorem tohoto kroku a Růžkovým zpravodajským „tutorem“ byl Radovan Procházka.

Jiří Růžek popisuje počátek rozkolu mezi „disidenty“, kteří nastoupili na federální ministerstvo vnitraRůžek nastoupil na organizační odbor, což do jisté míry vymezuje záběr jeho vzpomínek na toto období, protože podle svých slov vypráví pouze o tom, co sám zažil nebo co mu vyprávěli očití svědci.

Ještě než se pořádně rozběhne vyprávění o mnoha aspektech vypořádávání dědictví po StB, již do Prahy přijíždí americký prezident George Bush starší s chotí. To je vzhledem k tehdejšímu stavu českého bezpečnostního aparátu s odstupem času možno vyhodnotit jako větší statečnost než později přistání jeho syna v téže funkci na letadlové lodi.

Růžek popisuje počátek rozkolu mezi „disidenty“, kteří nastoupili na federální ministerstvo vnitra. Přístup některých byl podobný tehdejšímu náměstkovi ministra Janu Rumlovi, který hlásal, že z resortu udělá „Sady, lesy, zahradnictví“. Tím chvíli bavil národ, než lidem došlo, že to myslí vážně. Jiní se pokoušeli k resortu přistupovat koncepčně, což znamenalo v očích porevolučních radikálů nálepku téměř „pokračovatelů StB“.

Federální informační služba

V prosinci 1990 byl ÚOÚD vedením federálního ministerstva vnitra dost brutálně zrušen a nahrazen Federální informační službou (FIS). Tento krok byl jen zjevným vyvrcholením předcházejícího a předznamenáním následujícího vývoje zpravodajského systému. (FIS byla v létě 1991 zrušena a nahrazena Federální bezpečnostní informační službou – FBIS –, která skončila s rozpadem československé federace, a byla nahrazena Bezpečnostní informační službou České republiky – BIS ČR –, jež byla v létě 1994 zrušena a nahrazena Bezpečnostní informační službou – BIS.)

Podle Růžka neměl tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš zájem, aby zpravodajské služby fungovaly. Bral je stále jako ohrožení.Všechny tyto změny dávaly zákonné důvody pro reorganizace služby a propouštění nepohodlných. Tento vývoj některé publikace popisují jako „řadu logických a racionálních kroků jak politické reprezentace, tak vedení zpravodajských služeb“, ačkoliv Růžek – jak sám dodává – zažil a ve svých memoárech dokumentuje převážně pravý opak.

Podle Růžka neměl tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš zájem, aby zpravodajské služby fungovaly. Bral je stále jako ohrožení. Jako bývalý vědecký pracovník měl „pifku“ zejména na vědecko-technickou rozvědku (VTR). Jeho přístup lze charakterizovat jako cíleně infikovanou organizační obrnu. A Jan Ruml v permanentních reorganizacích pokračoval. Nejvíce to poznamenalo zpravodajskou ochranu ekonomiky, jak bylo nejednou řečeno.

Růžek vzpomíná, že vláda odmítla (!) zprávu FBIS o tunelování, a cituje památný výrok Michala Kašíka, ředitele odboru na ochranu ekonomických zájmů státu: „Nebylo hloupější a naivnější činnosti než řídit odbor ochrany ekonomických zájmů v době privatizace!“ Nelze však opomenout dobový kontext.

Úpění zpravodajců

Po pádu železné opony se zpravodajské služby na celém světě ocitly ve zmatku, protože padl tradiční nepřítel, na něhož si zvykly. Zaběhaná schémata přestala platit a bylo nutné přemýšlet. Úpění zpravodajců bylo proto slyšet po celém světě. S úlevou se tedy zpravodajci vrhli do objasňování proliferace „červené rtuti“. (Růžek v této souvislosti zmiňuje nezapomenutelnou akci na mošnovském letišti.)

Po pádu železné opony zaběhaná schemata přestala platit a bylo nutné přemýšlet. Úpění zpravodajců bylo slyšet po celém světě.Naprostou záchranou rychle zeštíhlujících zpravodajských rozpočtů se pak stal mezinárodní terorismus – ať už si o pořadí a podmíněnosti výskytu těchto jevů můžeme myslet leccos. Svou reflexi stavu FIS přednesl Růžek pod příznačným názvem „Ryba smrdí od hlavy“ na poradě tehdejšího vedení FIS. Nic se nestalo ani jemu, ale ani ve „firmě“.

Nicméně lakonicky dodává, že se mu nic lepšího nemohlo přihodit, než nabídka Radovana Procházky, aby přešel za ním na rozvědku – Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). Zde se Růžek stal náměstkem ředitele pro týlové a organizační zabezpečení.

Úřad pro zahraniční styky a informace

Růžek s viditelným pohnutím a vděčně vzpomíná na neformální zpravodajská školení od „starých pánů“ (za všechny jmenujme Přemysla Holana), kteří kdysi pracovali na „první správě“ (I. S), neboli rozvědce, po roce 1968 byli vyhozeni, a reaktivováni se v roce 1990 vrátili do služby.

Kladli důraz na to, že zpravodajské služby nemají konflikty podněcovat, ale naopak tlumit – jako v době karibské krize. Škoda neocitovat alespoň pro chuť jedno z ponaučení, které Růžkovi utkvělo v paměti: „Rutina je zbraň zpravodajského důstojníka.“ Růžek též zmiňuje případ „zapomenutého špióna“ Václava Jelínka (aka Erwin van Haarlem).

Velmi pikantní je pasáž o vztahu zpravodajských služeb a „Hradu“, kde vznikla idea „paralelní služby“Popisuje též vznik prvního zákona o zpravodajských službách, který upravoval i činnost rozvědky (1994). Nevynechává ani legislativní rébus vymezující působnost služby („zabezpečuje informace v zahraničí“ versus „zabezpečuje informace mající původ v zahraničí“) a jeho dalekosáhlé důsledky.

Velmi pikantní je pasáž o vztahu zpravodajských služeb a „Hradu“, kde vznikla idea „paralelní služby“, která byla naštěstí přetavena do podoby útvaru podle britské Joint Intelligence Committee (JIC). Výsledným produktem pak byl vládní Výbor pro zpravodajskou činnost, jemuž se však – kvůli rychlému střídání politických garnitur v exekutivě a jejich fatálně odlišnému „chápání“ zpravodajství zejména – nikdy nepodařilo podstatně rozvinout svůj potenciál, který ve zpravodajském systému má.

Při rozvoji mezinárodních styků ÚZSI Růžek právem oceňuje roli „šéfa liaisonu“ Jana Kozlíka, jednoho z významných aktérů ve zpravodajské komunitě.

Vojenské obranné zpravodajství

Ředitelem Vojenského obranného zpravodajství (VOZ) byl Jiří Růžek v letech 1994 až 1999. Popisuje, jak se mu sloužilo pod ministry obrany Antonínem Baudyšem (který byl podle svých slov odvolán, protože nepřispíval do stranické pokladny KDU-ČSL), Vilémem Holáněm, Miloslavem Výborným, Michalem Lobkowiczem a Vladimírem Vetchým.

Růžkovy taktické, politologické a metodické úvahy patří k nejzajímavějšímu, protože příliš konkrétních příběhů nelze očekávatPopis Růžkova působení u VOZ tvoří jeden z pilířů knihy (druhým je jeho podobně dlouhá mise u BIS). V obou případech popisuje svou snahu o zlepšení stavu služby, a to ve velmi chvályhodně pozoruhodném pořadí. Nejprve personalistika, protože jinak nemá cenu dělat nic. Potom analytika neboli zpracování získaných informací, protože jinak nemá cenu je získávat. A nakonec operativa, kterou je třeba cíleně nasměrovat, a bez předchozích fází by to nemělo cenu.

Růžkovy taktické, politologické a metodické úvahy patří k tomu nejzajímavějšímu, protože příliš konkrétních příběhů v memoárech zodpovědného zpravodajce ani nelze očekávat. (Sám mohu potvrdit, že například kategorizací informačního toku VOZ značně předběhla ostatní služby ve zpravodajské komunitě.) Co zajímavého se dále dočteme?

  • O nastražené léčce (akce Predátor).
  • Charakteristiku Miroslava Kalouska („je jak plyn – zaplní jakýkoliv prostor, který se mu naskytne“).
  • O vzniku animozity mezi Kalouskem a Petrem Nečasem.
  • O tom, jak dorostenec Lobkowicz dobyl a podělal resort.
  • O případu Vágner, z něhož se stal případ Wagner.
  • O tom, jak naši vojenští rozvědčíci verbovali německého vojáka a co z toho bylo (nic, protože zanedlouho se pokusili zverbovat zase polského zpravodajce).
  • Též se dozvíme cosi o koordinaci zpravodajských služeb za ministrů bez portfeje Pavla Bratinky a Jaroslava Bašty.
  • O tom, že Baštou provedený audit zpravodajských služeb je dodnes utajený, zřejmě právem.
  • Přečteme si zajímavé portréty ředitelů cizích zpravodajských služeb, něco o vzniku Middle European Clubu (MEC) zpravodajských služeb.
  • Též o formulování obranné doktríny státu.
  • A o určité ztrátě motivace, která Růžka vedla v roce 1999 k přijetí „adrenalinové“ nabídky vystřídat v čele civilní kontrarozvědky Karla Vulterina.
Bezpečnostní informační služba

Růžek byl ředitelem BIS v letech 1999 až 2003 a stal se jejím devátým šéfem v průběhu devíti let (přičemž Stanislav Devátý, aby se to nepletlo, byl sedmým). Růžek tuto pasáž začíná exkurzem do desetileté polistopadové historie nástupnických organizací po StB.

  • Logicky vysvětluje, proč doktrína „kruhové obrany“ v samých počátcích nebyla až natolik iracionální.
  • Podává, proč strašení „starými strukturami“ a „komunistickým převratem“ bylo už velmi brzy po „přelivu moci“ nesmyslné, poklesle využívané pouze ideologicky.
  • Objasňuje, co znamenalo odnětí výkonných pravomocí zpravodajské službě, jaké důsledky měl odchod technických a sledovacích útvarů od kontrarozvědky při delimitaci služby od ministerstva vnitra.
  • Popisuje krizi ve službě za ředitele Jiřího Novotného, návštěvu „whistleblowerů“ Pavla Breta, Jaroslava Bašty a Lubora Kohouta u prezidenta Václava Havla a jejich následné vyhození ze služby.
  • Cituje nezapomenutelného náměstka Vlada Palka, který – jako náměstek kontrarozvědky! – razil vizi světa bez špiónů („No Spies!“).

Po Štefanovi Bačinském si Vladimír Mečiar prosadil na poslední týdny československé federace na post ředitele FBIS Pavola Slováka. Z vlastní zkušenosti bych k Růžkovým vzpomínkám dodal, že to byl zřejmě dokonalý zpravodajec – téměř nikdo ho neznal, takže bylo těžké zjistit, kde je a jestli něco dělá. Holt profík!

Opatrný Stanislav Devátý

Po rozpadu federace vedl BIS Stanislav Devátý. Ačkoliv byl protežé ODS, jeho vztah s Václavem Klausem coby premiérem byl horší než mizerný. Devátý prohospodařil, co se zpočátku podařilo vydobýt. Jako ředitel BIS měl totiž právo účasti na všech jednáních vlády. (Vzpomínám, jak jsme se těšili představou zpocených členů vlády, kdyby Devátý otevřel svůj autentizovaný sešit.) Devátý však neobliboval exponovat se před Klausem, a proto na vládu nechodil. Snad ani ten autentizovaný sešit neměl.

Růžek zmiňuje manažerskou i profesní nedostatečnost jinak snaživých Stanislava Devátého a jeho náměstka Jana PrinceObzvlášť opatrný byl Devátý v oblasti ochrany ekonomiky. Nulovou poptávku vlády po informacích týkajících se ochrany ekonomiky začali někteří zpravodajci řešit po svém. V lepším případě řízenými úniky do médií, v horším jejich prodejem zájmovým subjektům. Nějak tak se zrodila kauza Václava Walise.

Zanedlouho se operativci BIS zapletli do kauzy, v níž byli zúčastněni Josef Lux, Jan Kalvoda a ředitel Průmyslové a kreditní banky Antonín Moravec. Šlo o fiktivní oddlužení ODA, a dnes bychom řekli, že BIS se o to zajímala právem, nicméně tehdy to Devátý neustál.

Růžek zmiňuje manažerskou i profesní nedostatečnost jinak snaživých Stanislava Devátého a jeho náměstka Jana Prince. Ti kvůli neznalosti jazyků ani nevyjížděli k partnerským službám sbírat zkušenosti. Jejich podřízení však ano, a vraceli se plni zajímavých nápadů, které se jim však nedařilo realizovat. Pocit manažerské frustrace tím v celé službě sílil. Ke všemu byl ještě kombinován s hegelovskou proměnou pánů a rabů, kdy „staré struktury“, aniž by byly vidět, začaly ovládat nově příchozí.

Pochybné angažmá Karla Vulterina

V roce 1997 vystřídal Stanislava Devátého Karel Vulterin, který přišel do zpravodajské branže z vnějšího prostředí. To byl politický požadavek, a dopadl špatně – pro BIS i pro Vulterina, jakkoliv sebejistě nastupoval („když jsem zvládnul komisi v odborovém svazu vědeckých pracovníků, tak, věřte mi, že si poradím s BIS“).

Karel Vulterin přišel do zpravodajské branže z vnějšího prostředí. To byl politický požadavek, a dopadl špatně – pro BIS i pro Vulterina.Za Vulterina vznikla dodnes temná „kauza Hrubant“, ale zejména mezinárodní aféra, počínající snahou zverbovat iráckého diplomata Salima Jabira, končící diskreditací výtečného britského zpravodajce Chrise Hurrena.

A po odvolání Vulterina do této situace nastupuje Jiří Růžek jako ředitel BIS. Do služby, kde krédem mnoha operativců bylo „nemusí nás mít rádi, hlavně když se nás bojí“. Vyznávanými hodnotami vedení služby byla stabilita a neměnnost (kdo nic nedělá, nic nezkazí), kdežto každá operativní činnost je nezdůvodnitelně riziková. Růžek konstatuje lapidárně: „Vše, co jsem kritizoval, bylo předchozím vedením vytvořeno úmyslně.“

Další vzpomínky

Smutné je Růžkovo líčení o srážce dvou kultur, z nichž vyhrála ta primitivnější. Pasivní rezistencí se obrnila i vlastní Růžkova akvizice na zefektivnění centrální analytiky Dušan Navrátil, současný ředitel Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ). S analytikou nepohnul, ředitelovu kritiku si vyložil jako podrývání svých náměstkovských pravomocí a nakonec se přidal mezi ty, kdo Růžkovi namydlili schody.

Pěkně Růžek hovoří o tehdejším ministrovi práce a sociálních věcí Vladimíru Špidlovi, kterého premiér Miloš Zeman kreativně jmenoval koordinátorem zpravodajských služeb. Nepotvrzuje panující klišé, že Špidla propadl kouzlu poslouchat zpravodajské odposlechy. Dosvědčuje však Špidlův zájem odpovědně svěřenou problematiku řešit.

Růžek ve vzpomínkách neopomine pojednat vztah Václava Havla ke zpravodajské komunitě, vznik NBÚ, vzestup Stanislava Grosse nebo rozebrat otázku kontroly zpravodajských služeb. S velkým respektem hovoří o soudcích Vrchního soudu v Praze, kteří posuzovali žádosti zpravodajců o povolení odposlechů.

Nebývalou hodnotou této čtivé knihy je, že Růžek své názory říká otevřeně, na svou tvář, jméno a odpovědnostZajímavě Růžek rozebírá vztah médií a konkrétně některých konkrétních novinářů ke zpravodajským službám. Dotkne se drobného skandálu se zpravodajskou příchutí, který se odehrál v době „televizní stávky“. Nastiňuje i proces zapojování BIS do zpravodajského společenství v NATO. V kapitole „Inspektor Clouseau“ se podrobně věnuje snad nejproblematičtějšímu zpravodajskému důstojníkovi Vladimíru Hučínovi. Nakonec uvádí i svůj pohled, jak byla ukončena jeho zpravodajská kariéra.

Zamlčená pointa

Některé osoby Růžkova kniha jistě zarmoutí, jiné možná dokonce naštve – ale mnohem více bude těch, kterým půjde od srdce. Zejména některé pasáže. Růžek reflektuje průběh a peripetie své profesionální kariéry, což tvoří pozadí a kontext jeho pronikání do jedné z nejzajímavějších lidských činností a názoru na její úlohu a povahu v současném světě. To by mohlo a mělo být podnětem – a spolu s jeho úvahami koncepčními a metodickými i cenným příspěvkem – k důstojné a velmi potřebné následné diskusi.

Nebývalou hodnotou této čtivé knihy je, že Růžek své názory říká otevřeně, na svou tvář, jméno a odpovědnost. Není to anonymní kafrání, jaké je teď módou, devastující společenskou, politickou, ale i zpravodajskou kulturu. Je to slovo do pranice!

P. S.
Postrádá-li pozorný čtenář zmínku o takzvané „pražské stopě“ v rámci šetření teroristického útoku na newyorské Světové obchodní centrum 11. září 2001, neboli o údajném setkání Muhammada Atty s rezidentem iráckého muchábarátu v Praze, a o tom, co s tím udělal tehdejší premiér Miloš Zeman, ať si laskavě – už jenom kvůli této pasáži! – knihu koupí. Neprohloupí!

V labyrintu zpravodajských služeb
AUTOR: Jiří Růžek
VYDAL: Šulc-Švarc 2014
ROZSAH: 208 stran