Osobní cesta k probuzení s určujícím ženským prvkem

Poezie Dante Alighieriho je osobním příběhem, více či méně skrytým podobenstvím i pojednáním o okultním zasvěcení. Obsahuje však také řadu tehdy nových prvků, jež se slily do kompaktního tvaru. Takovou celistvost měl zřejmě na mysli Dante, když prohlásil: „Jsem čtverhran, stojím, ač vržen jakkoli.“

Dante Alighieri, Božská komedie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dante Alighieri, Božská komedie. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Dante Alighieri, Božská komedie.

Božská komedie italského básníka a učence Danta Alighieriho (1264–1321) je stále znova a nově překládaná, vydávaná a interpretovaná, aby dále rozevírala a prohlubovala své snad nekončící uchopení a pochopení. Jako každé geniální, a tedy zásadní dílo v sobě ukrývá řadu rovin a významů. Ty se vyjevují v závislosti nejen na době, ale i na momentální čtenářově zkušenosti a vědomosti.

Koncem loňského roku se tudíž objevilo opět novodobé zpracování – dotisk skvělého překladu Vladimíra Mikeše – a prostřednictvím současného, k historii citlivého i respektujícího jazyka se můžeme v „novém pohledu“ vnořit do převážně nadčasových témat.

Už za Karla IV.

Dante Alighieri k nám pronikl už za Karla IV., a zejména za Petrarkova pobytu na jeho dvoře roku 1356 mu byla věnována náležitá pozornost. Pak už se s tímto Florenťanem neustále setkáváme ve „vlašském“, latinském nebo českému podání. Zpočátku však šlo spíše o dílčí překlady, dokonce ve zvulgarizovaných přepisech coby lidová četba, jako byl například spis Věčný pekelný žalář přebásněný jezuitou Giovannim Mannim z druhé poloviny 17. století.

Dante Alighieri k nám pronikl už za Karla IV., a zejména za Petrarkova pobytu na jeho dvoře roku 1356 mu byla věnována náležitá pozornost

První český překlad však představuje Květný výbor z Božské komedie od Františka Douchy z roku 1854. Kompletní přetlumočení pak v roce 1879 vydává Jaroslav Vrchlický a v letech 1890 až 1892 ho neustále přepracovává. Na novodobém překladu pracoval Vladimír Mikeš od roku 1996.

Dantova poezie je vyprávěním osobního příběhu, rovněž však více či méně skrytým podobenstvím a v neposlední řadě – což se už méně připomíná – pojednáním o okultním zasvěcení. Každý si tedy nejde (nebo by měl) svou rovinu a významovou reflexi. Pro váhající jedince či mladší ročníky se nabízí publikace Dante pro začátečníky od Joea Leeho, která vyšla rovněž loni. V jakém smyslu je Danteva Komedie výjimečná?

Především obsahuje řadu tehdy nových prvků – do té doby jen nenápadně roztroušených, které se slily do nebývale kompaktního tvaru, a to s četnými rovinami a fazetami. Ostatně takovou celistvost nahlíženou ze všech úhlů měl zřejmě na mysli sám Dante, když hrdě prohlásil: „Jsem čtverhran, stojím, ač vržen jakkoli.“

Drama se šťastným koncem

V Dantově spisu nalézáme záznamy konkrétního prostoru i času, osobního vědomí i svědomí, postavy dávné a současné, antiku a gotiku, starověk prostupující doznívajícím středověkem na úsvitu humanistické epochy. Velice důležité je pojímání ženského prvku. Ten se nebývale projevuje v podobě personifikace moudrosti – jako navigace ke správnému směřování a možnému vysvobození z kruhu nevědomosti. Zároveň je objektem osudovosti, smyslnosti a erotické přitažlivosti, a to v horizontu světském, duchovním i zásvětním.

Pokud se při letmých florentských setkáních spojení nemohlo naplnit vinou společenských konvencí, ve sférách transcendentních proběhlo drama se šťastným koncem v plné míře. Sama Beatrice si totiž nechala Danta povolat na cestu Peklem, Očistcem až k Ráji.

Takovou ženou se pro Danta stala krásná Beatrice, básníkova platonická láska, věčná múza pozemská, ale po své předčasné smrti i nebeská. Pokud se při letmých florentských setkáních spojení nemohlo naplnit vinou společenských konvencí, ve sférách transcendentních proběhlo drama se šťastným koncem v plné míře. Sama Beatrice si totiž nechala Danta povolat na cestu Peklem, Očistcem až k Ráji.

Traduje se, že se básník ještě před svým skonem – tedy „za živa“ – stal jediným člověkem, který směl vstoupit do pekla a vrátit se. Nejenže pak mohl napsat (respektive naslouchat a zapisovat odkudsi diktované) „Velké dílo“, ale ještě se coby pozemšťan stal sugestivně i nebezpečně vidoucím i vyhlížejícím.

Dobové prameny, jak uvádí Václav Černý ve své dantovské studii, praví: „Zasmušilý morózní opuštěnec, zpřikřehlých zhrublých rysů, tvrdošíjně vystupující brady, pohrdavě ohnutých rtů, hlavu v rudé kapuci, pod ní ožehlé vlasy, před nímž na ulici ravennské ženy utíraly obličeje svých dětí bílou plachetkou, aby je neuhranul pohledem.“

Smysl božství

Dante skládal svou rozsáhlou fresku – báseň, kdy doba dýchala kuriózní zbožností, strachem a bohabojností – v čase, který se měl chýlit k spravedlivému naplnění. Stále více a odvážněji padaly otázky po smyslu božství – tázání, proč Bůh, ačkoliv všemohoucí, stvořil také Lucifera a dopouští krvelačné válečnictví a všeobecné kořistnictví.

Dante skládal svou rozsáhlou fresku v čase, který se měl chýlit k spravedlivému naplnění. Stále více a odvážněji padaly otázky po smyslu božství – tázání, proč Bůh, ačkoliv všemohoucí, stvořil také Lucifera a dopouští krvelačné válečnictví a všeobecné kořistnictví.

Katolické náboženství konce 13. století šířilo bázeň a neustále varovalo před všudypřítomnými číhajícími démony, kteří coby nástrahy pokušení hnízdily, kde se dalo, nejčastěji pod ženskými sukněmi. Proto musela dosud zpupná církev změnit taktiku a vysvětlovat. K tomu měla sloužit scholastika založená na učení filozofa a teologa Tomáše Akvinského (1225–1274), který se pokusil takřka o nemožné: smířit křesťanskou víru, počínání moci chtivých vrcholných představitelů, s Aristotelovými logickými systémy.

Co naplat, že hojně vznikající mnišské řády a kláštery držené moudrosti usilovaly o čistou zbožnost a skutečné vzdělání, když hlava církve se jevila nepokrytě zhýralá. Tehdejší papež Bonifác VIII. (1233–1305) byl prý dokonce nevěřící a cítil se novým Césarem či neomezeným a neomylným vládcem, ale spíše byl hrabivý a proradný.

Kandidáti do Pekla

Namísto všeobecně (zdola) očekávaného Nového Jeruzaléma seslaného na zemi, jak to předvídal a sliboval ve svých biblických vizích svatý Jan, se vatikánským „befelem“ zjevilo „nové divadlo“. Letopočet 1300 byl vyhlášen takzvaným Jubilejním rokem, kdy měly do Říma putovat tisíce zbožných poutníků, samozřejmě, že s finančními dary coby odpustky.

V té době měl už křesťanský svět na svém kontě kruté křižácké výpravy nejen za Božím hrobem, ale proti jakékoliv jinakosti – heretikům. „Konečné řešení“ postihlo nejen mimořádné myslitele – posledním, který později skončil v plamenech, se stal Giordano Bruno roku 1600 v Římě –, ale i celá hnutí. Pověstná devastace postihla i albigenské na jihu Francie, kteří byli vyvražděni křižáky roku 1208. Ale církev mířila i do vlastních řad.

Šlechta ani měšťanstvo v Dantově Florencii neoplývaly přehnanou pokorou, a proto neměl nouzi o kandidáty do svého Pekla. S rostoucí prosperitou města, zejména bankovnictví, sílily ambice a rozbroje.

Proslulý je příběh scholastického teologa a filozofa a později mnicha Pierra Abélarda – evropsky inspirativního „rozumujícího“ křesťana. Ten za svůj svévolný výklad tolerantnějšího života draze zaplatil, když byl přepaden a násilně vykastrován, neboť „smilnil“ se svou vyvolenou.

Šlechta ani měšťanstvo v Dantově Florencii neoplývaly přehnanou pokorou, a proto neměl nouzi o kandidáty do svého Pekla. S rostoucí prosperitou města, zejména bankovnictví, sílily ambice a rozbroje. „Černí“ – papeženci – se nepřetržitě bili s „bílými“ – procísařskými, ke kterým náležel i Dante-politik. A není asi divu, že vedle hazardních her se staly nejoblíbenější šachy. Převládala anarchie a upadaly mravy, rostly touhy a mizel řád. To vše lze vyčíst z Božské komedie.

Trubadúrský příklad

Se sílícím individualismem přicházelo pozemské a dočasné požitkářství – v Německu se dokonce vžilo pro sodomii či homosexualitu označení „Florenzin“. Zásadní události se děly na ulicích a náměstích – svatby, popravy, politikaření či disputace. Proto nepřekvapuje váha (slovo), kterou tehdy měli veřejní básníci, řečníci, pěvci či trubadúři, jejichž nově otvíraná témata se zrodila nejprve ve Francii. Díky trubadúrskému příkladu mohla také vzniknout milostná Dantova poetika.

Nepřekvapuje váha (slovo), kterou tehdy měli veřejní básníci, řečníci, pěvci či trubadúři. Díky trubadúrskému příkladu mohla také vzniknout milostná Dantova poetika.

Božská komedie je tedy osobní cestou k probuzení (zasvěcení) s určujícím ženským prvkem, a to vše v dobových reáliích s nadčasovými příměry a závěry. Dantovo znechucení či zoufání z poměrů, politiky i nenaplněné lásky mu bylo bytostné. Jako přední florentský představitel byl po porážce „bílých“ (své politické strany) poslán do vyhnanství – za brány města, kam se už nikdy neměl vrátit.

Jako muž bez své osudové lásky napsal svou smutnou komedii, uměleckou sumu gotickou, v níž však vystupuje římský básník Vergilius – jeho vzor, rádce a průvodce. To se však rodilo převážně již v Ravenně. Básník Dante, povolán ze záhrobí Beatricí, bere na sebe všechno – soud nad světem, samotu tvůrce reality, podreality, nadreality v jedinečné chvíli, v čase poznávání.

Ruský básník Osip Mandelštam (1891–1938) to ve svém dantovském eseji upřesňuje: „Říkáte, že má fantazii? Neurážejte ho, ani jediné slovo tam není vymyšlené. Jakou má, prosím vás, fantazii? Píše podle diktátu, je to opisovač, překladatel...“

Beatrice a říše mrtvých

Dante vchází do Pekla 8. dubna 1300 v 18 hodin na Velký pátek (paralela s Kristovým časoprostorem není náhodná). Peklem a Očistcem mu cesta trvá šest dní, odvíjející se přesně podle hvězdné konstelace. Očistec je již prací na sobě, putováním ke světlu, náročným výstupem do strmých srázů, na jejichž vrcholku čeká Beatrice. A slunce pak může zplna svítit, čas tiká a neodkladně poutníka pobízí. Je třeba být konečně pánem sebe sama. A Ráj?

Beatrice poslala pro Danta, aby ho v říši mrtvých seznámila s principy světa, kdy láska je klíčem k existenci, k vesmíru – a láskou jej lze odemknout, neboť vstupuje také do nás

Po viděných a poznaných útrapách odrazů světa v podzemí je třeba se ještě dostat přes řeku zapomnění Léthé a řeku navracející paměť Eoné, obnovující ji však jen na dobré věci, neboť na ty špatné se v Ráji vzpomínat nesmí. Zde se čas zastavuje – proměňuje se v nekonečnou přítomnost tvoření, v přítomnost básně, ve stav beztíže – tedy ve splynutí s Beatricí – světlem...

Dante se stává oním „čtverhranem, který stojí, ať je vržen jakkoli“. Chvílemi realistický cestopis se proměňuje subjektivně prožívaným časem – v 35 letech, na prahu „životního procesu“, je napájen „pramenitou řečí“, aby se zachránil, ale Dante stále zdůrazňuje: „To, co tu říkám, není moje, ale Beatricina poetika.“ Od trubadúrů přebírá objev tajemného ženství – jiné čtení světa –, Beatrici proto pošle jako vědoucí před sebou.

Z adresátky milostných písní se stává radostným nazřením světa jako takového, kterému kdysi vládla laskavá egyptská bohyně Isis. Milovat je schopnost nahlížet do tajemství ženského/božského principu tvořivého, kdy „čas protéká úžinou těla, hlasem, jenž vtahuje do přítomné chvíle“. Beatrice poslala pro Danta, aby ho v říši mrtvých seznámila s principy světa, kdy láska je klíčem k existenci, k vesmíru – a láskou jej lze odemknout, neboť vstupuje také do nás.

Zasvěcující mystérium

Dante prochází zasvěcujícím mystériem, nebeskými sférami a vědomím plynutí. Peklo je neschopností lásky a ztrácením času, jeho obětí – Ráj je láska a schopnost nakládat s časem, tvořit, pracovat.

Dante ve skutečnosti prochází zasvěcujícím mystériem, nebeskými sférami a vědomím plynutí. Peklo je neschopností lásky a ztrácením času, jeho obětí – Ráj je láska a schopnost nakládat s časem, tvořit, pracovat. Láska je úkol, podmínkou jít vstříc dílu na sobě. Nejen v tomto individuálním smyslu Dante překročil hranice středověku, stejně jako jeho přítel malíř Giotto (1267–1337) – a oba se stali prvními osobnostmi moderní kultury. Zlo tedy svazuje ruku i srdce obrazně i skutečně.

Je to Dantova síla smyslové životní konkrétnosti, která ho posléze povznáší k výsostné spiritualitě, ale již s vůní fyzičnosti, osobního smyslového chvění, vášnivého spojení – mystického obcování s inteligencí i duší, tedy v rámci prostupujícího principu mužského a ženského – a to v jedné osobnosti jako scelenosti/úplnosti.

V první polovině roku 1321 Dante dokončil svou Komedii. Načasování je vskutku mystické. V noci mezi 13. a 14. zářím téhož roku umírá a odchází snad do Ráje za svou Beatricí.

Božská komedie

La divina commedia, zhruba 1307 až 1321

AUTOR: Dante Alighieri

VYDAL: Academia, Praha 2015

ROZSAH: 640 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.