Osmdesátiny Václava Havla aneb Zpátky na chudý Žižkov

Charakter oslav 80. výročí narození VH byl značně mimoběžný. Odrážel ale rozdíl jeho dvou manželek, odehrával se v kabaretním stylu té druhé. Co by na to řekla ta první, paní Olga? Možná by se s mírným, trochu smutným, malinko až sarkastickým pochopením pousmála, a řekla: „Tak, a teď pojďme dělat něco užitečného.“

Jan Schneider 13.10.2016
Olga Havlová s prezidentem Václavem Havlem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Olga Havlová s prezidentem Václavem Havlem | foto: Reprofoto
Olga Havlová s prezidentem Václavem Havlem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tak jsme místo Václava Havla oslavili jeho osmdesátiny. Každý si z něho vybral, co chtěl – ve výsledku to svědčilo spíše o výběrčích, než o Havlovi. Čest výjimkám – Bohumilu Doležalovi, Ondřeji Slačálkovi, Andreji Krobovi, Petru Uhlovi, Ondřeji Němcovi – veškerou mediální nabídku jsem kvůli zachování duševního zdraví ani nemínil konzumovat, ale těm přemýšlivým netřeba se omlouvat, a těm ostatním už vůbec ne.

Oslavy to byly veliké, a to tak, že se jejich rozsah i charakter chvílemi zajídaly i těm, kteří s „mladým“ („předlistopadovým“) Havlem měli něco společného a v zásadě je shledávali důvodnými.

Zručná manipulace

Sledovali s překvapením, nelibostí či s úžasem, jak ti, kteří se přilísali ke „starému“ („polistopadovému“) Havlovi, ho rychle sundali z „disidentského“ piedestalu (nevysokého, protože dost tvrdě vydobytého) a zručně s ním začali manipulovat, stavějíce ho tu a onde, především však nahoru, vedle svých doposud „maličkostí“, které tak – šikovným popostrčením se do popředí – získaly, alespoň zdánlivě.

Ti, kteří se přilísali ke „starému“ („polistopadovému“) Havlovi, ho rychle sundali z „disidentského“ piedestalu (nevysokého, protože dost tvrdě vydobytého) a zručně s ním začali manipulovat

Celkový efekt takových manipulací však byl jiný, neboť, jak se říká, pánbůh je spravedlivý. To, co se takto umně zvýraznilo, byla totiž mnohem viditelnější malost těch přílepků.

Celkový charakter oslav byl dost podstatně mimoběžný. Věrně však odrážel rozdíl Havlových dvou manželek, odehrával se totiž v kabaretním stylu té druhé. Ta byla schopná na moderátorův dotaz, co by asi Havel říkal dnešní situaci, suverénně odpovědět, že by byl nespokojen, a když moderátora zajímalo, s čím konkrétně, odpálila ho enigmaticky, že to by musel říci Vašek sám.

Bourání pomníků

Takových a podobných dohadů padlo mnoho, ale tento je typický svou povrchností. A suverenitou, evokující staré úsloví o drzém čele lepším než poplužní dvůr. Jak se však ukázalo, patřily plytké žvásty ještě k tomu méně škodlivému, protože se objevily náběhy přímo hagiografické.

Václavu Havlovi se vrchovatě dostává toho, čemu se kdysi vysmíval. Věděl totiž, že pomníky jsou ke zbourání, čím větší, tím radostnějšímu a oprávněnějšímu.

A to už by byla opravdu koruna té prozatím jen ryze „bolševické“ pomstě Václavu Havlovi, kdy se mu vrchovatě dostává toho, čemu se kdysi vysmíval. Věděl totiž, že pomníky jsou ke zbourání, čím větší, tím radostnějšímu a oprávněnějšímu.

Jan Gruber již před dvěma roky citoval „historika“ Adriana Portmanna, který „s vážnou tváří říká, že je třeba Havla idealizovat a nemluvit o jeho slabých stránkách, neboť vzory jsou zkrátka potřeba“. (Hrůzná je představa, že v tomto duchu chtěl zřejmě politruk Portmann šéfovat Ústavu pro studium totalitních režimů!)

Svatořečený škvarek

Pouze postavy, živé (třebas už jen v paměti druhých) ve své lidské mnohorozměrnosti, nejsou ani mýtotvorné, ani zbořitelné, protože stojí na více oporách, které těžko podetnout všechny najednou. Je dost příznačné, že z různých stran na rožeň napichovaný či naopak do nebe pašovaný Havel byl subjektem pouze nemnoha vyvážených pohledů, které o něm byly schopné současně sdělit na jednu stranu to, na druhou ono, s mnohými avšak a alébrž.

Arogantní pomíjení mnoha problémů s Havlem spojených pouze přilévá oleje do grilu, na němž je nelítostně škvařen. Takže závěrem té skrumáže má být svatořečený škvarek coby symbol národního usmíření?

Je to smutné. Ti, kdo na Havlovi nenechají nitku suchou, čpí většinou nenávistí, kterou známe už ze sedmdesátých let. Nevyhynuli, nejsou zavřeni ani v kriminále, ani v blázinci, jsou mezi námi a svobodně mluví – přesně tak, jak jsme chtěli kdysi i my. A chtěli jsme, aby nás strpěli, aby se s námi naučili žít. Teď se situace obrátila a někoho může napadnout, jestli jsme toho od nich tehdy nechtěli moc, protože to je opravdu chvílemi k nevydržení, lidé dokážou být tak protivní!

Je to smutné i proto, že to na druhou stranu svědčí o malé reflexi těch Havla na nebesích vzývajících. Jejich arogantní pomíjení mnoha problémů s Havlem spojených pouze přilévá oleje do grilu, na němž je nelítostně škvařen. Takže závěrem té skrumáže má být svatořečený škvarek coby symbol národního usmíření? Cožpak není jiný způsob řešení sporů? Na něm se totiž ukazuje civilizovanost společnosti!

Nenápadný brusič

Olga byla nenápadným brusičem umožňujícím Havlovi občas, ale právem se něčím blýsknout

Asi ano, ale to bychom museli vystřízlivět z emocí a zpátky na zem, nejlépe na chudý Žižkov, odkud pocházela paní Olga, kolem které se v různých peripetiích točil život „mladého“ Havla. Olga, která byla důsledným a nesmlouvavým kritikem a pozorovatelem, a tedy tím nenápadným brusičem, umožňujícím Havlovi občas, ale právem se něčím blýsknout.

Co by na to všechno dnes řekla paní Olga? Možná by se jen s mírným, trochu smutným, malinko až sarkastickým pochopením pousmála, a řekla by: „Tak, a teď pojďme dělat něco užitečného.