Ošemetné téma: Špionáž a humanitární pomoc

Západní vlády někdy využívají „své“ humanitární a rozvojové organizace k nezákonné, nebo i poněkud nemorální činnosti. Nejsou pytle s moukou jen cynickým způsobem, jak snáze proniknout k populaci v zemích třetího světa?

Přeživší ve frontě na humanitární pomoc | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přeživší ve frontě na humanitární pomoc | foto: Reuters
Přeživší ve frontě na humanitární pomoc | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Mnohé islámské charitativní spolky bývají podezírány, že slouží jako krytí k ilegální činnosti včetně terorismu. Občas se taková obvinění ukážou pravdivá. Problémem však je, že k nezákonné, nebo i poněkud nemorální činnosti někdy využívají „své“ humanitární organizace také západní vlády. Ať už jde o špionáž či kupování přízně nepoddajných obyvatel třetího světa.

Jednou z nejaktivnějších humanitárních a rozvojových agentur západního světa je Agentura USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Ročně jí protékají stamilióny dolarů – tu na rychlou humanitární pomoc při živelních pohromách a konfliktech, jinde na výstavbu infrastruktury a státních institucí, od silnic přes školy a elektrárny až po sítě rozhlasového vysílání. USAID je vládní organizací, a proto plní politická zadání americké vlády. Navzdory tomu její činnost vyvolává řadu otázek.

Případ USAID

V americkém Kongresu se například přetřásá, že USAID poslala desítky milionů dolarů do Afghánistánu pod podmínkou, že například přijme zákony na ochranu žen či změní volební zákon. Někteří zákonodárci proto tvrdí, že USA vlastně odměňují zahraniční politiky, kteří podporují linii prezidenta Baracka Obamy a jeho vlády.

„Toto je podstata korupce, a my to ještě platíme?“ bouřil nedávno republikánský člen Sněmovny reprezentantů Jason Chaffetz. Zaměstnanci ministerstva zahraničí a USAID však program hájili tím, že má-li Afghánistán projít potřebnými reformami, je nutné poskytnout mu patřičná lákadla.

Mnohem větší rozruch okolo USAID vypukl o několik týdnů dříve. Tisková agentura AP vypátrala a počátkem dubna zveřejnila, že USAID prostřednictvím nastrčených firem od roku 2010 budovala na Kubě domácí obdobu komunikační sítě Twitter nazvanou ZunZuneo. Potíž byla, že účelem nebylo jen pomáhat Kubáncům k větší informovanosti o kulturním a společenském dění v jejich zemi. Jak se ukázalo, systém textových služeb měl sloužit k podněcování Kubánců proti vládnoucímu komunistickému režimu.

Řečeno jinak, USAID, zaštiťující se bohulibou činností ve prospěch strádajících, hrála důležitou roli v ryze politické operaci. O tom je možné myslet si cokoli, ale zároveň tato situace vede k zásadním otázkám:

  • Nediskredituje toto pokoutní využívání (či zneužívání) humanitárních a rozvojových organizací jejich legitimní aktivity?
  • Neohrožuje jejich zaměstnance a spolupracovníky, kteří mohou být příště považováni za zahraniční agenty, tedy za legitimní terč nejen místních bezpečnostních složek, ale i třeba povstalců a teroristů?
  • Nemůže dokonce někdo podobné operace považovat za důkaz, že Západ vlastně nikomu pomáhat nechce a že pytle s moukou jsou jen cynickým způsobem, jak snáze proniknout k místní populaci?

Otazníky z Blízkého východu

Tyto pochybnosti nejsou nové, byť v České republice, mezi českými politiky ani v médiích se o nich příliš nemluví. Přitom také ČR se po boku USA hrdě angažovala ve vojenské kampani v Afghánistánu i v Iráku, kde humanitární organizace často působí jako přívětivější tvář zahraniční intervence, a o skandály tam rovněž nikdy nebyla nouze.

Už za vlády Saddáma Husajna byla v Iráku činnost špionů pod hlavičkou OSN či světových humanitárních organizací natolik rozšířená, že se o ní občas psalo i v západním tisku – zejména když bagdádský režim kvůli takovému zneužívání světové organizace často odmítal spolupracovat například se zahraničními inspektory, kteří měli dohlížet na likvidaci iráckých zbraní hromadného ničení.

„Pokud jde o agentury OSN a různé nevládní organizace, tak ty v Iráku byly doslova semeništěm špionáže,“ vzpomíná na tuto dobu Miroslav Belica, který v letech 1996 až 2001 vedl českou ambasádu v Bagdádu. „Z druhé strany vím, že příslušní humanitární koordinátoři, jak jsem je poznal, nejenom Hans von Sponeck, ale před ním i Staffan de Mistura či Denis Halliday se upřímně snažili držet takové aktivity co nejvíce mimo struktury OSN. Čas od času tak byl někdo z Iráku tiše stažen,“ řekl Belica České pozici.

Pouhá změna kulis

Po svržení Husajna v Iráku a hnutí Tálibán v Afghánistánu se jen změnily kulisy. Před deseti lety se například velké západní humanitární organizace bouřily, že především USA a Velká Británie v Afghánistánu stírají hranici mezi svými vojenskými aktivitami a humanitární pomocí.

Po 24 letech činnosti se tehdy ze země stáhla mezinárodní organizace Lékaři bez hranic (MSF) a britská agentura Oxfam zavřela svou pobočku v Kandaháru. Důvodem byly zhoršující se bezpečnostní podmínky, což však vyplývalo i z činnosti západních vojenských složek – konkrétně z programů, které by se daly nazvat „pomoc za informace“.

„Místní lidé, se kterými pracujeme, jsou zmatení, nejde rozpoznat hranice mezi vojenskými operacemi a humanitární pomocí,“ prohlásila tehdy Caroline Greenová z Oxfam International. Co je konkrétně pobouřilo? Například to, že Američané šířili letáky vybízející k udávání domnělých rebelů z Tálibánu výměnou za pšenici.

Tyto události se sice vážou k letům 2003 a 2004 a západní armády a tajné služby od té doby začaly postupovat sofistikovaněji, ale podstata se příliš nezměnila. V roce 2009 zveřejnila koalice německých nevládních rozvojových organizací VENRO studii k situaci v Afghánistánu, v níž opět hrála velkou roli kritika postupu západních vlád včetně německé.

I Berlín – stejně jako česká vláda – vyslal do Afghánistánu svůj takzvaný Provinční rekonstrukční tým (PRT), což je v podstatě ne vždy dobře čitelný průnik humanitárních, vojenských, politických a patrně i špionážních aktivit. „Rozvojové organizace požadují, aby se německé ozbrojené síly věnovaly své práci, tedy zajišťování bezpečnosti, a nechali humanitární pomoc civilistům,“ uváděl zmíněný dokument.

Rizikoví vojáci

Evidentně jde o širší, nadnárodní problém, protože podobně se pro ČESKOU POZICI vyjádřil i Jan Mrkvička, šéf humanitárního a rozvojového oddělení Člověka v tísni (ČvT), který má s terénní prací v Afghánistánu vlastní zkušenost: „Paralelní přítomnost vojáků a humanitárních organizací nám komplikuje život. Když přišel do Afghánistánu český PRT, pro nás to znamenalo bezpečnostní riziko. Naši lidé zbraně a ozbrojený doprovod nemají, pokud by si ale někdo vojenskou a civilní misi chtěl nějakým způsobem spojit, znamenalo by to i pro nás samozřejmě přímé bezpečnostní ohrožení.“

Mrkvička zmínil, že už pouhá fyzická blízkost vojáků dělá snadný cíl i z neozbrojených civilistů: „Kromě toho naše práce stojí na důvěře místních lidí, a kdyby vedle nás chodil někdo s kulometem na zádech, na důvěryhodnosti by nám to určitě nepřidalo.“ Navzdory tomu může mít spolupráce humanitárních organizací s vojáky své výhody. „Peníze na pomoc,“ připouští Mrkvička.

„Někdy je situace bohužel taková, že třeba americká armáda nebo vláda má program a peníze na získávání náklonnosti místních lidí, a ty peníze pak přesouvá k využití civilním humanitárním organizacím. Možná že před deseti lety by nám to tolik nevadilo. Dnes už je to ale pro nás v Afghánistánu nepřijatelné,“ řekl Mrkvička.

Od nejasné hranice mezi humanitární a vojenskou činností je za těchto okolností jen kousek k hypotézám, do jaké míry může Západ využívat „své“ humanitární pracovníky ke sbírání poznatků o místní populaci, korumpování politiků a kmenových náčelníků, verbování eventuálních spolupracovníků či k typování vojenských cílů – jedním slovem ke špionáži.

V českém prostředí bývá právě organizace Člověk v tísni někdy – bez důkazů – zmiňována, že například na ruském Kavkaze či na Kubě takové aktivity prováděla. Dva lidé z nitra ČvT české pozici anonymně potvrdili, že v minulosti „měli pocit“, že je někdo z tajných služeb s nabídkou spolupráce nenápadně oslovil.

Mrkvička ale trvá na tom, že taková spolupráce je zcela nepřijatelná: „Možnost takových nabídek samozřejmě existuje, pohybujeme se přeci v místech konfliktů, míváme dobrý přístup k různým stranám. Ale pro nás je naprosto nejdůležitější bezpečnost našich českých i místních pracovníků, a taková činnost by pro ně znamenala přímé ohrožení na životech.“

V Pákistánu vědí své

O tom, že prolínání výzvědných operací a humanitární práce může mít smrtelné následky, vědí své v Pákistánu. Než americké komando v květnu 2011 v pákistánském Abbottábádu zabilo arciteroristu Usámu bin Ládina, pátrala po něm CIA i pomocí fiktivní očkovací kampaně proti žloutence mezi pákistánskými dětmi.

Místní lékař Šahíd Áfrídí vytvořil tým, který v tomto městě na severu Pákistánu obcházel domy a během vakcinace odebral dětem ve vytipovaném domě vzorky slin – CIA jejich porovnáním s DNA bin Ládinových příbuzných chtěla ověřit, zda v objektu skutečně žije Usáma s rodinou.

Vůdce al-Káidy byl zlikvidován, ale na zneužití bohulibé práce americkými špiony lékaři a zdravotníci doplácejí v zemi na Indu dodnes. Radikálové už zavraždili nejméně 30 členů očkovacích týmů snažících se vymýtit obrnu. Vážná choroba postihující především děti se mezitím z Pákistánu šíří i do Afghánistánu, Číny, Egypta, Sýrie. Jedním z důvodů je, že zdravotníkům jde prakticky neustále o život, což jim ztěžuje práci.

„V Pákistánu je poskytování pomoci i těm nejzranitelnějším lidem bohužel často vnímáno politicky, což omezuje naše možnosti vystupovat v neutrální roli,“ potvrdila ČESKÉ POZICI mluvčí Lékařů bez hranic v Pákistánu Ann-Marie Wilcocková. A dodala: „MSF zcela odmítá zneužívání lékařské a zdravotnické pomoci k vojenským nebo politickým cílům, protože to snižuje naši důvěryhodnost a porušuje i lékařskou etiku.“

Problém politických cílů

Humanitární organizace Lékaři bez hranic nikdy nedeklarovala politické ambice. Na rozdíl od ČvT, který se na mezinárodní scéně neprofiluje pouze humanitárními a rozvojovými projekty, ale také lidskoprávní sekcí, která mívá i politické cíle. „Lidé stavějící do popředí humanitární pomoc se mnohokrát střetli s těmi, kdo upřednostňují spíš politický přístup, někdy totiž bývají jejich záměry i zcela protichůdné,“ potvrdil ČESKÉ POZICI bývalý spolupracovník organizace.

Asi nejvíce to v ČvT zaskřípalo zkraje roku 2003, kdy Američané sháněli spojence k útoku na Irák. U společnosti bojující proti utrpení lidí by se čekalo, že bude brojit proti rozpoutání nové války – stejně jako proti ní vystupovala řada renomovaných mezinárodních skupin –, u Člověka v tísni to však bylo jinak. Tehdejší ředitel organizace Tomáš Pojar se otevřeně a opakovaně v Lidových novinách postavil za Bushovy válečné plány.

„Podpořme stávající americké vedení a šanci na posílení bezpečnosti oblasti Perského zálivu,“ psal Pojar v lednu 2003. Měsíc před březnovou invazí se pak v jiném komentáři „Pacifismus se šíří jako mor“ opřel do odpůrců chystané války. „Při pohledu na davy demonstrujících se ze mě stává Bushův volič. I generál Wesley Clark by byl dobrým prezidentem. Škoda jen, že nemám americké volební právo,“ litoval ředitel české humanitární organizace.

Pojar se stal v roce 2005 náměstkem ministra zahraničí, kde patřil ke klíčovým propagátorům politiky amerických neokonzervativců včetně například výstavby radaru v Brdech. Od roku 2010 byl čtyři roky velvyslancem v Izraeli a jeden z jeho posledních počinů bylo, že jako vůbec první ambasador z členských zemí Evropské unie navštívil vysokou školu v židovské osadě Ariel na okupovaných palestinských územích.

Sbírka SOS Gaza

To, co může někdo vnímat jako legitimní politický postoj, dostává jiný rozměr ve spojení s humanitární organizací. „Kolem Tomášových výroků ve prospěch irácké války bylo v ČvT velké dusno,“ shodují se pamětníci. „Hlavně lidé lpící na našem humanitárním mandátu byli velmi rozladěni, že se pod Pojarovým vedením ČvT takto zvrhla v proamerickou lobby,“ uvedl jeden z nich.

Jan Mrkvička připustil, že rozpor mezi lidskoprávní a humanitární agendou ČvT opravdu existoval, byť volil opatrnější slova. A dodal: „Každopádně ale od svého odchodu už Tomáš na směrování Člověka v tísni nemá žádný vliv.“ Reagoval tím i na epizodu z přelomu let 2008 a 2009, kdy vypukl jeden z mnoha konfliktů mezi Palestinci v Gaze a Izraelem.

Na izraelské straně bylo třináct mrtvých, počet zabitých Palestinců se však vyšplhal na stonásobek. Nejen ve veřejnosti, ale i uvnitř Člověka v tísni se ozývaly hlasy, že by organizace měla Palestincům pomoci stejně, jako třeba pomáhala Čečencům, když vedli krvavý konflikt s Ruskem.

Nakonec se ale žádná sbírka SOS Gaza nekonala. „Když přišla Gaza, řešili jsme, jak se k tomu postavit,“ vybavil si Mrkvička. „Zjistili jsme, že bychom tam nedokázali účinně pomáhat. Později jsme ale poslali asi 400 tisíc korun na podporu psychosociálních pracovníků,“ vysvětlil člen vedení ČvT. Podle Mrkvičky přitom bývá organizace obviňována nejen z proizraelských, ale i z protiizraelských postojů – například když mezi příjemci pomoci převažují muslimové.

Charitou proti teroru?

Faktem je, že právě v muslimském světě dnes hrozí západním humanitárním pracovníkům obzvlášť velké nebezpečí. A že se na tom podepsaly i jejich vlády. „Militantní hnutí mají dobré důvody být vůči západním humanitárním skupinám podezíravá, i když se mohou ve svých obviněních mýlit,“ shrnul situaci odborný věstník The Journal of Humanitarian Assistance.

„Šéf USAID Rajiv Shah nedávno potvrdil úzkou vazbu mezi pomocí a národní bezpečností. Připomněl slova amerického exministra obrany Roberta Gatese, že rozvojové programy jsou levnější než vysílat vojáky. Odkázal také na zprávu pro Kongres, v níž jsou výdaje USAID v Iráku a v Afghánistánu bez obalu zahrnuty do nákladů na válku proti teroru,“ odhalila analýza jeden z kontroverzních rysů dobrodiní západního světa.