Opomíjená Křižovnická škola v Roudnici

V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem je otevřena výstava prazvláštního uměleckého sdružení nazývaného Křižovnická škola čistého rozumu bez vtipu. Pro své outsiderství bylo opomíjeno před rokem 1989 a opomíjeno zůstává i dnes. Bohužel. Jeho členové totiž za sebou zanechali dílo vážné i závažné.

Radan Wagner 31.12.2015
Obrazy Zbyška Siona a plastika Karla Nepraše. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obrazy Zbyška Siona a plastika Karla Nepraše. | foto: Helena Wilsonová
Obrazy Zbyška Siona a plastika Karla Nepraše. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Roudnice nad Labem – místo pro ojedinělou přehlídku artefaktů a dokumentů je vskutku příznačné. Oba „ředitelé“ Křižovnické školy sochař Karel Nepraš a kreslíř Jan Steklík spolu s dalšími „žáky“ totiž provedli Výstup severní stěnou nedalekého Řípu na jaře roku 1970. Takový počin blízký dadaistické absurditě, groteskní nadsázce či svéráznému happeningu „po našem“ jen rozšířil dlouhou řadu podobných i dalších roztodivných aktivit.

V době rané normalizace v tehdejším Československu krystalizovalo originální a nezávislé sdružení při domovské hospodě U zlatého soudku v pražské Ostrovní ulici. Stalo se, že se umělci pera, dláta, štětce a slova sešli po společné výstavě Karla Nepraše a Otakara Slavíka, která se konala ve Špálově galerii, a dali svému setkání náležitý řád. Samozřejmě u piva, s humorem i tvůrčími plány.

Paralelní polis

Tak se utvořilo základní jádro z různě zaměřených, ale duchem spřízněných osobností. Vedle zmíněných „ředitelů“ to byli například výtvarníci Rudolf Němec, Eugen Brikcius, Olaf Hanel, Zbyšek Sion, Naděžda Plíšková a Otakar Slavík, literát Andrej Stankovič, překladatel Paul Wilson, poeta Petr Lampl, konkrétní básníci Jindřich Procházka a Vladimír Burda. Častými hosty byli Ivan Jirous, Jana Cibulková, Aleš Lamr, Jaroslav Kořán a další. Roku 1974, to už v jiné hospodě (U Svitáků), se připojil malíř Jan Šafránek atd.

Za „bezdůvodného veselí“ vznikala – vedle samostatné činnosti jednotlivých členů – řada společných aktivit, her, ale i vlasteneckých výletů zpravidla za doprovodu Křižovnického hudebního tělesa.

Za „bezdůvodného veselí“ vznikala – vedle samostatné činnosti jednotlivých členů – řada společných aktivit, her, ale i vlasteneckých výletů zpravidla za doprovodu Křižovnického hudebního tělesa. Během šedesátých let Nepraš pozvolna opouštěl řady Šmidrů (o jejich výstavě v Museu Kampa viz zde), potkal Jana Steklíka a věci se daly do pohybu. Tak se spojilo šmidrovské spiklenectví s pravidly a novou ritualizací – kafkovským byrokratismem. Tento smysl pro absurdní pořádek se zaměřoval především na úroveň vybavení hospody, kvality piva, pečlivě se zapisovalo chování personálu i členstva probírané dále na řádných schůzích. K členům se časem řadil i Josef Kroutvor, Věra Jirousová, Zdeněk Beran, Antonín Tomalík a další dnes vesměs známá jména. Pevná členská disciplína vyplývala z jasné hierarchie a funkcí – od ministra vnitra (Jirous) až po profesorku ozdobných rámečků (Duňa Slavíková).

Tato stolní společnost vytvořila v době sílící politické represe jakýsi stát ve státě, „paralelní polis“. Jako neoavantgardní fenomén šedesátých a sedmdesátých let se snažila – a to nejen hrou – bořit hranice mezi životem a uměním. Vedle bytostné tvorby přicházely odlehčené happeningy, body art či rétorická cvičení. A jindy zas nastal den klidu, den plodný, den vzpomínek, kuřecí den, období výzkumů či labužnictví...

Vlastenecké výlety pak směřovaly třeba k poctě Bedřicha Smetany, k pramenům Vltavy či za probuzením blanických rytířů.

Svéráznost, nezávislost a rozpětí napříč sociálními či specializovanými skupinami přivedlo Křižovnickou školu zákonitě také do blízkosti nejen undergroundu, ale i disentu. Po výtvarné stránce zde převládala inklinace k tělesnosti, figuře, subverzivnímu humoru a hořké grotesce. V kresbě, grafice, malbě, fotografii, asambláži, soše nebo objektu či vizuální poezii se mnohdy vzhlížela teatrálnost, hravost, vitalita, sebeironie a nesmlouvavá (sebe)reflexe. Jak dnes – a tedy na probíhající výstavě v Roudnici – je zřejmé, mnohé se stalo nadčasovou kvalitou v českých dějinách umění. Vzpomeňme dílo Neprašovo, Slavíkovo, Němcovo, Siona či Plíškové. Dobové „blbnutí“ bylo jen jednou stranou mince.

Silná sestava

V Praze byla Křižovnická škola naposledy připomenuta velkou expozicí ve Středočeské galerii v roce 1991, kterou sestavila pamětnice a historička umění Věra Jirousová. Autorkou výstavy v Roudnici je rovněž bezprostřední účastnice Duňa Slavíková, historička umění žijící ve Vídni, která prošla křížovnickou dobou s atmosférou – jak přiznává – „kolosální a místy nebezpečnou“.

Při pohledu na výstavu si ostatně uvědomujeme poněkud hořký paradox. Křižovnická škola coby tehdejší paralelní společnost je i dnes vnímána poněkud doplňkově či nedůsledně.

Své mapování Slavíková v Roudnici zaměřila na etapu tzv. silné sestavy, tedy na období let 1969 – 72 s dozvuky až k polovině let sedmdesátých. O tom svědčí četné dokumenty, ale i díla pocházející výhradně ze sledované doby. A tak prostoru galerie může vévodit Neprašův známý objekt Přepadení králíkárny, na stěnách silně působí Němcovy obrazy či asambláže a Slavíkovy syté a hutné koloristické malby s jeho slogany. Zaujmou rovněž velké objekty Plíškové, dnes neprávem opomíjené popartistky. Také vizuální Burdovy básně jsou jedinečné a veřejnosti málo (pokud vůbec) známé.

Při pohledu na výstavu si ostatně uvědomujeme poněkud hořký paradox. Křižovnická škola coby tehdejší paralelní společnost je i dnes vnímána poněkud doplňkově či nedůsledně. Jako by byl její přínos zlehčován právě díky pověstnému provoznímu humoru s hrou jen na „jako“. Přitom je zřejmé, že její členové za sebou mnohdy zanechali dílo vážné a závažné. Přesto (snad s výjimkou Karla Nepraše) mívají výstavy jen ojediněle a chybí jim i náležité monografie, což je zarážející.

A jak se k této stále přetrvávající situaci vyjadřuje sama autorka výstavy Duňa Slavíková: „Programové outsiderství, chvála pošetilosti a životní opravdovost umělců Křižovnické školy v systému perfidní absurdity české normalizační společnosti neměly místa. A po roce 1989 historici umění, kteří psali nové dějiny, umělce Křižovnické školy stigmatizovali nadále, a to i v jejich individuální tvorbě. To se bohužel táhne dál v nešťastné kontinuitě. Aleida Assmanová mluví o tzv. okupované paměti, kdy je přístup k paměťovému archivu totalitní doby okleštěn, poněvadž neleží v zájmové oblasti současných skupinových pamětí. Historie, a tedy i historie umění přitom pracuje jen s obecně přístupnými informacemi, takže se touto strategií zamezuje diferenciačnímu procesu. Musíme tedy věřit – podle Assmanové – na velkou moc neoficiální paměti, která by tuto situaci snad mohla napravit. Tato víra je i pozadím roudnické výstavy.“

Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu

Kde: Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

Kdy: 3. 12. 2015 - 17. 1. 2016

Autor: Duňa Slavíková

Počet příspěvků: 2, poslední 1.1.2016 11:15 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.