Opakujeme, vědomě či nevědomě, co řekl či udělal někdo jiný

Jak se lidé, analogové bytosti, adaptují na rozvíjející se digitální svět? Jakou budoucnost v něm má demokracie a soukromí? I na tyto otázky se pokouší v rozhovoru odpovědět Luciano Floridi, italský filozof a oxfordský profesor filozofie informací.

Internet. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Internet. | foto: Montáž ISIFA, Richard CortésČeská pozice
Internet. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zapnul jsem si Skype, a protože jsem měl ještě asi půl hodiny čas, šel jsem si uvařit čaj. Když jsem se vrátil k počítači, čekala na mne zpráva od Luciana Floridiho, hvězdy nového oboru filozofie informací, jehož je zakladatelem, a profesora filozofie a etiky informací, který působí na Oxfordském internetovém institutu.

Psal mi, jestli už mu mohu zavolat, abychom začali s domluveným rozhovorem. Odpověděl jsem mu, že ano, ale aby ještě pět minut počkal. Slušně odvětil, že už čeká skoro hodinu, ale že pět minut bez problémů vydrží. Raději jsem všeho nechal, hned zavolal a vysvětlil mu, že jsme si rozhovor domluvili na půl šestou, a nikoli na půl pátou, ale že můžeme začít okamžitě.

Luciano Floridi se mi omluvil za sebe i svého asistenta, který to měl poplést, a začali jsme si povídat. Když jsme skončili, ještě několikrát se omluvil. Byl milý, usměvavý, otevřený. Jeho omluvu jsem přijal, nemusel se přece omlouvat, a byl jsem rád, že se všechno vysvětlilo a rozloučili jsme se.

Pak jsem se pro jistotu podíval do e-mailů, které jsem si vyměňoval s Floridiho asistentem, a vyděsil se. Pravdu měl Luciano Floridi – já si spletl čas. Tentokrát jsem se omluvil já, což s úsměvem přijal. Je obdivuhodné, jak jsou tito uznávaní myslitelé, což je moje zkušenost, vstřícní a slušní...

Luciano Floridi, italský filozof a oxfordský profesor filozofie informací.

Luciano Floridi, italský filozof a oxfordský profesor filozofie informací.

ČESKÁ POZICE: Vnesl jste do veřejného prostoru pojem infosféra. Co to je?

FLORIDI: Je to buď univerzum informací, ekvivalent kyberprostoru, ale s tím rozdílem, že obsahuje i všechny analogové informace, například knihy v knihovnách či tradiční poštovní dopisy, nebo, a tak tento pojem někdy rovněž používám a interpretuji, je celým světem, úplně vším. V tomto druhém, obecném pojetí jsem součástí infosféry já, vy, vše, co nás obklopuje, vše živé i neživé.

ČESKÁ POZICE: Infosféra je tedy buď ekvivalentem rozšířeného kyberprostoru, nebo světa?

Infosféra je buď univerzum informací, ekvivalent kyberprostoru, ale s tím rozdílem, že obsahuje i všechny analogové informace, například knihy v knihovnách či tradiční poštovní dopisy, nebo je celým světem, úplně vším

FLORIDI: Ano, v podstatě.

ČESKÁ POZICE: Obávám se, abych se, bude-li na mne nahlíženo jako na součást infosféry, kde informace hraje hlavní roli, neproměnil ve shluk dat. Lidé jsou přece víc než zdroj informací, s nimiž lze všelijak nakládat a využívat je.

FLORIDI: Představte si, že o vás někdo řekne, že v jádru nejste nic jiného než několik desítek litrů vody. Má pravdu? Samozřejmě, že má. Jsme přece takřka úplně – z 85 až 90 procent – vodou. Otázka proto nezní, jsem-li, nebo nejsem nějakých 80 litrů vody, protože z chemického hlediska nelze takovému tvrzení příliš vytknout.

ČESKÁ POZICE: Jak se však bavit například o lidských právech pro 80 litrů vody? Taková debata by byla absurdní.

FLORIDI: Souhlasím s obavou, která se skrývá za vaší otázkou. Chtěl jsem tím říct, že problém nespočívá v samotném faktu, je-li, nebo není-li člověk shlukem dat, ale v tom, jestli se s vámi bude zacházet pouze jako se shlukem dat, které kdokoli může například výhodně využít, prodat či s nimi manipulovat. Je to podobné, jako byste tvrdil, že je strašné, když vás někdo považuje za kus masa.

Například lev se ale na vás jako na kus masa dívá. A plete se? Řekl bych, že se neplete a že je jeho lví perspektiva poměrně logická, protože mu může pomoci reálně uvažovat o vydatné snídani, u níž mu budete pasivně sekundovat. Pro lva jste kusem masa. Problém tudíž není v tom, jestli jste, nebo nejste kusem masa, protože v jistém smyslu jím opravdu jste, ale v tom, když se s vámi zachází jako s pouhým kusem masa.

ČESKÁ POZICE: Z vaší infosféry asi nelze uniknout...

Problém nespočívá v samotném faktu, je-li, nebo není-li člověk shlukem dat, ale v tom, jestli se s vámi bude zacházet pouze jako se shlukem dat, které kdokoli může například výhodně využít, prodat či s nimi manipulovat

FLORIDI: Připomenu své dvě definice infosféry. První je kyberprostor rozšířený o analogické informace, druhou celý svět. Pokud bychom mluvili o infosféře ve smyslu rozšířeného kyberprostoru nebo omezeněji světa digitálních informací, pak možnost úniku a života v novodobém „klášteře“ existuje. Stačí zajet třeba do italské vesničky, kde není žádné připojení, a jste vytržen z infosféry takřka okamžitě. Není to tedy pouze možné, takový typ úniku je běžný.

Pokud ale mluvíme o infosféře ve smyslu celého světa utkaného z informací, pak není možné uniknout. Moderní „klášter“ – paralelní polis, či jak to nazvete – je přece rovněž utkán z informací, jakýkoli váš kolega-„mnich“ je utkán z informací a i jakákoli vaše interakce je utkána z informací.

Lidé nejsou jedinečnými o samotě stojícími subjekty, novodobými Robinsony žijícími na pustých ostrovech, které zušlechťují.Je to možná romantická představa, ale přestáváme být takovými Robinsony. Jsme informačními organismy – inforgy –, vzájemně propojenými a vnořenými do informačního prostředí, které sdílíme s dalšími informačními organismy, přirozenými i umělými.

Jsme informačními organismy – inforgy –, vzájemně propojenými a vnořenými do informačního prostředí, které sdílíme s dalšími informačními organismy, přirozenými i umělými

Řečeno obecněji, opouštíme newtonovský pohled na svět a přimykáme se stále více k turingovské a postturingovské ideji. Netvrdím, že to je dobře, nebo špatně, ale že to tak je, a že i my o sobě většinou přemýšlíme prostřednictvím svého facebookového profilu nebo tweetů. To je dost velký rozdíl.

ČESKÁ POZICE: Dříve jsme o sobě přemýšleli jako o tělech z masa a kostí, která něco dělají...

FLORIDI: To je mechanická – chcete-li newtonovská – perspektiva, jež platila ještě před několika desítkami let. Tehdy jsme o sobě, my lidé, tak uvažovali. Byli jsme sami pro sebe živými těly, reálně vstupujícími do interakce s jinými živými těly a celým světem. Definovali jsme se děláním hmatatelných věcí, tím, že jsme byli přesvědčeni, že reálné věci dokážeme změnit. Tento pohled však nahrazuje naznačený informační přístup.

ČESKÁ POZICE: Pokud o sobě uvažujeme a jsme propojenými inforgy vnořenými do infosféry, nakolik jsme autory svých životů?

FLORIDI: V drtivé většině případů nejsme autory svých životů, ale herci – opakujeme, citujeme, vědomě nebo nevědomě, co už řekl či udělal někdo jiný v trochu či nepatrně jiném kontextu před námi.

ČESKÁ POZICE: Nakolik se v takovém prostředí známe? Jsem to já sám, kdo se zná nejlépe, nebo někdo, kdo disponuje mými profilovými daty a dalších lidí a kdo mě může typologizovat, mne zná lépe, než se znám sám?

Opouštíme newtonovský pohled na svět a přimykáme se stále více k turingovské a postturingovské ideji. Netvrdím, že to je dobře, nebo špatně, ale že to tak je, a že i my o sobě většinou přemýšlíme prostřednictvím svého facebookového profilu nebo tweetů.

FLORIDI: Tato otázka má dvě odpovědi. Určitě existují věci o mně samém, které vím jen já sám, a ani bych nechtěl, aby je věděl někdo jiný. Jsou to věci, které jsem třeba udělal v minulosti nebo na které jsem myslel a někdy myslím a chci udržet v tajnosti. Z tohoto úhlu pohledu se znám nejlépe já sám, protože v těchto věcech vím o sobě více než kdokoli jiný.

Pak jsou věci o mně samém, o kterých si myslím, že je znám nejlépe, ale přijde třeba má žena, rodiče nebo blízcí přátelé a řeknou mi: ne, to jsi neudělal proto, co se nám teď tady snažíš říct, ale protože jsi takový a takový. Nenalhávej si něco o sobě! A budou mít pravdu – znají mě v tomto smyslu lépe, než se znám sám. Řečeno jinak, záleží na perspektivě a v některých případech je vnější perspektiva lepší.

ČESKÁ POZICE: Směřoval jsem k tomu, jsme-li jednoznačně poznatelní a rozklíčovatelní na základě informací, které zanecháváme. Neznají nás lépe a nemohou nás podle nějakého algoritmu nejlépe dešifrovat společnosti, jako je Twitter či Facebook, kde si budujeme vlastní profil, nebo Google, přes nějž vyhledáváme, co nás zajímá?

FLORIDI: Je to otázka stupně. Čím více informací o sobě zanecháváte u těchto společností, tím více vás mohou identifikovat jako jedinečné individuum, ale váš kompletní obraz nikdy nesloží, přestože jim k tomu svou ochotou trávit v jejich společnosti takřka veškerý čas můžete hodně pomoci.

ČESKÁ POZICE: Přemýšlení o člověku jako o inforgovi, který se pohybuje v infosféře ve smyslu rozšířeného kyberprostru, přináší radikální změny...

Čím více informací o sobě zanecháváte u těchto společností, tím více vás mohou identifikovat jako jedinečné individuum, ale váš kompletní obraz nikdy nesloží, přestože jim k tomu svou ochotou trávit v jejich společnosti takřka veškerý čas můžete hodně pomoci

FLORIDI: Zcela určitě! Zkuste jen uvažovat nad dopady skutečnosti, že obýváme tentýž prostor, čímž nevyhnutelně vstupujeme do interakce s umělými digitálními inforgy. Já například hraju šachy, a pořád – se svým počítačem, dokonce když letím v letadle, vytáhnu si iPhone, a hraju šachy. Hraju šachy se stoprocentně digitální a stupidní entitou, navzdory tomu je hraje mnohem lépe než já! Není to pro člověka zvláštní, až nepříjemná situace?

Uvědomme si, že tím, že trávíme stále více času v digitálním prostředí – i teď se spolu bavíme přes Skype –, se dostáváme někam, kde jsou všichni tito umělí digitální inforgové v řadě věcí, jichž stále přibývá, mnohem výkonnější a lepší než my. To, o čem mluvím, lze přirovnat k potápění.

Potápěč se ponoří pod hladinu a sdílí prostředí s rybami. Řekl bych, že ryba se pod vodou cítí lépe než potápěč se všemi těmi hadičkami a kyslíkem – je totiž pro vodu stvořená. Infosféra je přirozeným prostředím pro digitální subjekty – pro ně byly sestrojeny a pohybují se v něm stejně jako ta ryba ve vodě.

ČESKÁ POZICE: Čím jsou pak lidé?

FLORIDI: Analogovými bytostmi. Do jisté míry, byť to není naše přirozené prostředí, se můžeme na infosféru adaptovat, neříkám, že to nejde, ale úplně se, chceme-li zůstat lidmi, transformovat nemůžeme.

ČESKÁ POZICE: Co si myslíte o tom, že Google, Facebook a mnoho internetových stránek je „zadarmo“. Jsou opravdu zadarmo? Nejsou ti, kdo služby těchto společností využívají, spíše komoditami než klienty?

Uvědomme si, že tím, že trávíme stále více času v digitálním prostředí, se dostáváme někam, kde jsou všichni tito umělí digitální inforgové v řadě věcí, jichž stále přibývá, mnohem výkonnější a lepší než my

FLORIDI: To je obrovský problém. Jak naznačujete, měli bychom usilovat o to zůstat klienty nebo zákazníky, nejsem si totiž vůbec jistý, že můžeme být jen svobodnými uživateli. Představa, že nějaké služby využíváme zadarmo, je nesmyslná, protože v uživatelském prostředí platíme sami sebou, svými daty, prodáváme se. Někteří si to uvědomují, ale ani zdaleka všichni. Platba přece nemusí bezprostředně bolet naši peněženku, aby to byla platba.

ČESKÁ POZICE: Proč říkáte bezprostředně bolet?

FLORIDI: Protože můžete zaplatit později – zaujme vás nějaká reklama, kterou musíte na stránce, jež je takzvaně zadarmo, zhlédnout. Uživatelský princip je třeba odstranit, problémem však je, že dostat něco zadarmo je natolik zakořeněné, že lidé nejsou a ani nebudou ochotní platit, bude-li alternativou něco „zadarmo“ a přitom se muset dívat na reklamy. A neptejte se mě, existuje-li nějaké řešení, protože ho nevidím.

ČESKÁ POZICE: Mnozí v této souvislosti oživují George Orwella.

FLORIDI: Je tu ale jeden velký rozdíl. Orwellův svět je politickou dystopií, netýká se ekonomiky. V prvním případě máte politiku kontroly a výkonu absolutní moci nad člověkem, ve druhém ekonomický zájem mnoha firem dychtících poznat a uspokojovat lidská přání. Samozřejmě, že byste mohl říct, že podobnost existuje – v tom, že prostředkem k obojímu jsou informace a touha po jejich co největším množství, a tudíž jste v obou případech vystaven neuvěřitelnému tlaku na prolomení soukromí. Jenže tím to končí.

ČESKÁ POZICE: V prvním případě máme jednoho Velkého bratra, zatímco ve druhém více konkurujících si bratříčků?

Do jisté míry, byť to není naše přirozené prostředí, se můžeme na infosféru adaptovat, neříkám, že to nejde, ale úplně se, chceme-li zůstat lidmi, transformovat nemůžeme

FLORIDI: Neměli bychom v této věci slučovat politický a byznysový kontext. V byznysu je hlavním cílem dát zákazníkovi, co chce. Pokud lidé chtějí zmrzlinu, firmy se zaměří na to, aby jim daly dostatečné množství zmrzliny, která jim bude chutnat. Když lidé budou chtít ještě víc zmrzliny, firmy jim dají ještě víc zmrzliny, dokonce tolik, až budou její pojídači natolik tlustí, že budou mít problém chodit.

I když je to špatně, nečekejme, že firmy, které nás zásobují zmrzlinou, řeknou, že ji jíst tolik není dobrý nápad. Co ale firma udělá, když se rozhodnete nejíst zmrzlinu? Nebo co udělá Facebook nebo Google, když se rozhodnete jejich služeb nevyužívat? Nic. Je konec. Co ale udělá Velký bratr, když se proti němu začnete vzpouzet? Nechá vás být? Nenechá – okamžitě vás zabije, vymaže.

ČESKÁ POZICE: Dalo by se argumentovat, že firmy vámi mohou manipulovat reklamou, namlouvají vám, že bez zmrzliny nemůžete žít a vyrůstáte-li v prostředí, kde její pojídání je dominantní, protože všichni jí jedí tuny – a totéž lze říct třeba o Facebooku –, těžko vás napadne nejíst zmrzlinu, protože byste se vydělil ze svého společenství...

FLORIDI: Samozřejmě, že je to tak, jak říkáte, a opravdu existuje obrovská manipulace, navzdory tomu rozlišujme politický systém netolerance a ekonomický model, který se snaží přespříliš zásobit své zákazníky tím, co chtějí. Jedna věc je totiž manipulace, druhá přinucení.

ČESKÁ POZICE: Neměli bychom se snažit, aby naše data zůstala co nejvíce našimi?

Představa, že nějaké služby využíváme zadarmo, je nesmyslná, protože v uživatelském prostředí platíme sami sebou, svými daty, prodáváme se. Někteří si to uvědomují, ale ani zdaleka všichni.

FLORIDI: Samozřejmě, že měli.

ČESKÁ POZICE: Nevede současná situace k opaku? Neustále jsme, a nejen politiky, zásobováni řečmi o terorismu a bezpečnosti. A důsledkem je ještě větší kontrola a menší prostor pro udržení našich dat v soukromí.

FLORIDI: Jde o velké dnešní dilema – chceme svobodu, nebo bezpečí? Měli bychom si přiznat, že chceme obojí. Chápu, že mohou nastat situace, kdy je smysluplné posílit bezpečí a omezit svobodu, důležité však je, aby opatření ke zlepšení bezpečnosti byla dočasná a aby to ti, kdo je uskutečňují, jasně řekli.

Chci, aby mi vláda řekla: Milý občane, dva týdny nebo dva měsíce budou zvýšená bezpečnostní opatření, bude vyšší kontrola toho a toho, a pak nastane okamžitý návrat k předchozímu stavu. A chci, aby se mě vláda, bude-li chtít vyšší kontrolu o další, jasně stanovený – nikoli dlouhý – úsek prodloužit, znovu zeptala a srozumitelně svůj úmysl vysvětlila. Děje se ale dnes něco takového? Ani v nejmenším.

Dnes vlády zavádějí stále další bezpečnostní opatření, aniž by řekly, jak dlouho budou platit, a kohokoli se zeptaly – míní je totiž navždy, což je děsivé. Kvůli boji s fundamentalisty a takzvané válce s terorem se nikdy nemělo stát, aby se naše demokracie postupně začaly měnit v opak.

ČESKÁ POZICE: Žijeme v časově neomezeném výjimečném stavu...

Co udělá Facebook nebo Google, když se rozhodnete jejich služeb nevyužívat? Nic. Je konec. Co ale udělá Velký bratr, když se proti němu začnete vzpouzet? Nechá vás být? Nenechá – okamžitě vás zabije, vymaže.

FLORIDI: Lze to tak říci – něco, co mělo být dočasné, chcete-li výjimečné, dočasnost ztratilo. Žádné tři měsíce, žádných šest měsíců, žádných dvanáct měsíců... Prostě nic. Občané neznají časový horizont, nikdo se jich na nic neptal a nevyžádal si jejich souhlas. A nikdo se jich neptá ani teď. Přitom jedna otázka se nabízí: Milý občane, mají naše bezpečnostní opatření dopad, nebo nemají? Jsme svědky nárůstu bezpečnostních opatření, která však nefungují. Máme méně soukromí, ale nezískáváme za to nic navíc.

ČESKÁ POZICE: Jak přechod z analogového do digitálního světa zvládá demokracie? Neotřásá se?

FLORIDI: Je tu problém, ale i jeho řešení. Problém spočívá v tom, že čím více informací můžeme snadno online sdílet, tím více zjišťujeme, jak hodně spolu nesouhlasíme. Vy si myslíte něco, ale já si to nemyslím. Vy řeknete bílá, já černá. Vy sever, já jih. Je tu však i řešení – pokud rozdíly mezi námi uznáme, můžeme pracovat na jejich překlenutí.

ČESKÁ POZICE: Jak?

FLORIDI: Větším množstvím informací. Dialogem a mechanismem, který bude podporovat konsenzus.

ČESKÁ POZICE: Mohl byste uvést nějaký příklad?

Jsme svědky nárůstu bezpečnostních opatření, která však nefungují. Máme méně soukromí, ale nezískáváme za to nic navíc.

FLORIDI: Uvažujme třeba o prezidentských volbách ve Francii (rozhovor se odehrál mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb – pozn. red.). Ve Francii existuje volební mechanismus, který zajistí, že se lidé nakonec spíše domluví na nějakém řešení, než se rozkmotří. Je jím dvoukolový volební systém, který lidem umožňuje, aby v první kole vyjádřili veškerou různost, včetně radikálního protestu, a to při vědomí, že přijde druhé kolo, v němž lze zabránit nejhoršímu.

Je evidentní, že ve druhém kole s pravděpodobností hraničící s jistotou francouzští voliči odmítnou xenofobii a rasismus, tedy Marine Le Penovou a všechno to bláznovství s ní spojené. A zvolí někoho, koho třeba nemají příliš rádi, ale je normální politik, pro někoho možná příliš na pravici, možná příliš liberální, ale někdo, s kým lze hovořit, a není duševně chorý jako Le Penová, která v lecčems připomíná Evropu před šedesáti sedmdesáti lety.

Ve Francii tedy funguje mechanismus, který podporuje konsenzus – nejprve můžete svobodně projevit nespokojenost, a pak, když je třeba, se dohodnete na nějakém smysluplném řešení.

ČESKÁ POZICE: Jak ale vysvětlíte zvolení Donalda Trumpa nebo brexit, kdy voliči rozhodli většinově?

Pokud rozdíly mezi námi uznáme, můžeme pracovat na jejich překlenutí větším množstvím informací, dialogem a mechanismem, který bude podporovat konsenzus

FLORIDI: Trump nebyl zvolen většinou voličů. Většina amerických voličů, a nikoli zanedbatelná, ale dost podstatná, volila Hillary Clintonovou. Tím chci říct, že prezidentská volba v USA je oproti Francii příkladem špatného mechanismu. A totéž platí pro Velkou Británii a brexit. Britské referendum je ze zákona vždy konzultací, není právně závazné. Nemusíte udělat, co v něm lidé řeknou, referendum má vyjádřit, co lidé chtějí, a zjistit míru jejich spokojenosti s konkrétní záležitostí.

ČESKÁ POZICE: Co by měl říct po takovém referendu politik?

FLORIDI: Měl by říct: Slyším, milí občané, co mi říkáte – protestujete, jste nespokojeni s ekonomickou politikou a s přístupem, který zaujímáme k migrační krizi. Poučíme se a zaujmeme jiný postoj.

ČESKÁ POZICE: O odchodu z Evropské unie by mluvit neměl?

FLORIDI: Ne, toho se referendum netýkalo, bylo výronem protestu a nespokojenosti, kterou je třeba řešit. Řeknu to obecně – ve Francii je dobrý mechanismus, v USA špatný a ve Velké Británii je dobrý, ale byl zneužit. Ve Francii bude výsledek s velkou pravděpodobností dobrý, v USA máte šílence jménem Trump a Británie se svým, rozumu se vymykajícím rozhodnutím odsoudila k obrovským problémům.

ČESKÁ POZICE: Zaručuje dobrý mechanismus dobré řešení?

Dobré věci budou skórovat častěji než zlé, ale špatní chlápci nebudou natolik jaloví, že neudělají pár pěkných kliček a netrefí se do šibenice. I v jejich týmu jsou schopní střelci, kteří umějí hrát, na což bychom neměli zapomínat.

FLORIDI: Ne, i dobrý mechanismus může skončit špatným výsledkem, ale mnohem pravděpodobněji získáte špatný výsledek ze špatně definovaného mechanismu.

ČESKÁ POZICE: Věříte v převahu dobrých mechanismů a výsledků?

FLORIDI: Jsem optimista ve smyslu konečného výsledku hry. Přemýšlejme podobně jako lidé o fotbale. Obvykle zápas nevyhrajete 1:0, ale spíše 2:1. Řečeno jinak, vyhrajete, ale nějaký ten míč se objeví i ve vaší brance. Někdo by řekl bohužel, ale já budu šťastný za výhru 2:1, 4:3 nebo třeba 5:4. Nemám nic proti brazilskému stylu. Je mi jedno, kolik dostanu gólů, pokud jich dám víc.

Někdy uvažujeme, jako by mělo jít o italské catenaccio – dát jeden gól a pak se stáhnout do obrany a zápas skončil, protože to nějak ukopeme. Nebo naopak dostaneme první gól a myslíme si, že nastala katastrofa srovnatelná s potopou. To není dobrý přístup. Jsem optimista v brazilském smyslu. Dobré věci budou skórovat častěji než zlé, ale špatní chlápci nebudou natolik jaloví, že neudělají pár pěkných kliček a netrefí se do šibenice. I v jejich týmu jsou schopní střelci, kteří umějí hrát, na což bychom neměli zapomínat.

ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že vaše fotbalové přirovnání platí nejen pro dobré a špatné mechanismy.

Mysleli jsme si, že jsme vyhráli už v dávné minulosti a že teď jen budeme sklízet plody a rozvíjet naši hezkou zahrádku. Nesmysl. Záleží na nás, na naší práci a péči, s níž se o získané budeme starat.

FLORIDI: Ano, v obecném smyslu věřím v pokrok. Lépe řečeno, věřím v možnost pokroku, nikoliv v jeho dějinnou samozřejmost, což není tak banální tvrzení, jak se zdá. Vždyť proč se nyní díváme na Trumpovy Spojené státy americké, postbrexitovou Británii a částečně na budoucnost kontinentální Evropy tak tragicky?

Z prostého důvodu. Mysleli jsme si, že jsme vyhráli už v dávné minulosti a že teď jen budeme sklízet plody a rozvíjet naši hezkou zahrádku. Nesmysl. Nic samozřejmého neexistuje. Záleží na nás, na naší práci a péči, s níž se o jednou získané budeme starat.

Luciano Floridi (52)

  • Italský filozof a teoretik informací.
  • Zakladatel filozofie informace.
  • Vystudoval filozofii dějin na římské univerzitě La Sapienza.
  • Profesor filozofie a etiky informací na Oxfordské univerzitě – Oxfordský internetový institut.
  • Autor řady knih, které byly přeloženy do více než deseti jazyků (do češtiny zatím žádná). Například The Fourth Revolution: How The Infosphere Is Reshaping Human Reality (2014), The Philosophy of Information (2011).



Počet příspěvků: 2, poslední 4.6.2017 03:00 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.