Oheň do papíru nezabalíš

Svatopluk Klimeš dokázal přeměnit živelný potenciál i destruktivní povahu ohně v řízenou sílu a magickou moc.

Z instalace výstavy v pražském Topičově salonu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z instalace výstavy v pražském Topičově salonu. | foto: © Petr Zhor / Topičův salonČeská pozice
Z instalace výstavy v pražském Topičově salonu.

Již řadu let patří Svatopuk Klimeš (1944) k významným, originálním a nekonečně plodným autorům české výtvarné scény. Jen za loňský rok uspořádal tři samostatné výstavy a na třinácti skupinových byl svým dílem zastoupen. Do 11. dubna se představuje pražskému publiku v Topičově salonu na Národní třídě díly vzniklými v letech 2006 až 2014.

Klimeš je pozoruhodný solitér pohybující se na pomezí různých disciplín. Věnuje se malbě, kresbě, koláži, tvorbě objektů a instalací, pořádá akce či performance. Přes tuto nebývalou činorodost se však neopakuje, ale neztrácí ani svůj typický rukopis a široký záběr. Společným jmenovatelem jeho veškerého počínání je oheň a jeho stopy jako prostředek výrazový i významový. Ohněm kreslí, „maluje“ i spaluje.

Poněkud poetickou až pohádkovou notu výtvarník letos nahradil jinou, spíše filozofickou rovinouVýsledkem jsou drobné linie, velká gesta či syrové drsné plochy pokryté temným popelem. Barvu tak nahrazuje tlumenými přírodními valéry bílými, hnědými a černými. Sdělení je více koncentrované a bezprostřední, na povrchu zůstává jen to podstatné.

Klimeš se přitom jen neopájí svou jedinečnou technikou. Drží ji pod kontrolou a slouží mu k cílenému sdělení či tázání. Umělec dokázal přeměnit živelný potenciál i destruktivní povahu ohně v řízenou sílu a magickou moc. Na loňské výstavě v Galerii Vltavín se pod souhrnným názvem Svěcení jara Klimeš zabýval (inspiroval) revolučním baletním dílem Igora Stravinského, které slavilo sto let od své světové premiéry. Poněkud poetickou až pohádkovou notu výtvarník letos nahradil jinou, spíše filozofickou rovinou.

Stopy prožitků

„Oheň do papíru nezabalíš“ je nejen prastaré čínské přísloví, ale i titul současné Klimešovy výstavy. V prostorné a prosvětlené galerii představuje ve větším úhrnu práce z posledních let, a to opět v různých doplňujících se médiích. Jeho díla jsou jakýmisi stopami či otisky prožitků a zážitků. K vidění jsou u Topiče „normální obrazy“, samozřejmě poznamenané tzv. bengálským ohněm, jak umělec zdůrazňuje (Stíny nerealizovaných Giacomettiho postav, Geotermální energie, Schrány). Také jsou zde působivé velkoformátové kresby či spíše otisky muže a ženy v popelu (Spontánní tanečky), jakýsi výtvarný dokument ritualizované akce.

V jiném sále se nechtěnou aktualitou staly světelné panely pod názvem Tyrani. V kombinaci fotografie, ohně a světla dostává tato instalace nový rozměr. Lenin, Ceauşescu či Kaddáfí se na novinových snímcích pomalu ztrácejí. Křehký papír přijímá záři, detaily blednou, kontury pozvolna mizí… Kdysi neochvějní diktátoři se pomalu mění – doslova i obrazně – v dým zapomnění.

Zcela jinou polohu představuje cyklus padesáti fotografií Cesta z Helsinek do Suonenjoki, kterou Klimeš absolvoval 19. února 2011 od 7.30 do 13.54 hodin. Tento fotografický projekt nahlíží jiným úhlem pohledu okolní realitu. Cesta je sledována a dokumentována jen malým průzorem v zamrzlém okně automobilu. Klimeš coby spolujezdec tak sledoval trasu jen v malém detailu a kruhovém výseku. Vznikl nejen nový pohled na okolní prostředí, ale i jeho dočasné neobvyklé prožívání. Fotografie označené žhavou raznicí jsou zcela překvapivým příspěvkem ke Klimešovu zkoumání naší skutečnosti.

Jak zaznamenat podstatu existence

Klimeš se v celé své tvorbě věnuje záznamu skutečnosti, jindy rituálu mířícímu za její iluzivní obraz. Jeho dílo, přes častý konceptuální ráz, neztrácí srozumitelnou formu či výtvarné kvality. Také v tom jsou tyto práce i v širším kontextu jedinečné. Klimeš stále hledá a kombinuje další možnosti, jak zaznamenat tušenou podstatu naší existence. Pro tento účel si vybral jeden ze základních živlů.

Oheň byl odpradávna spojován s obřadem, posvátnem a proměnou či obrodou duchovních sil. To věděl již filozof Hérakleitos z Efesu, čínští mudrcové, to pociťuje i Svatopluk Klimeš. Jeho tvorba je hrou, zkoumáním, pátráním, cestováním, zaznamenáváním, ale i touhou poodhalit roušku všedního přežívání. Díky spojenectví s ohněm, vlastní intuicí a neutuchající zvědavostí jde, zdá se, správným a pro diváky zajímavým směrem.

Poznámka na závěr: nedávno byl zveřejněn jakýsi art index „úspěšnosti“ českých umělců, kteří údajně skýtají do budoucna silný potenciál. Zadavatel této akce, J&T banka, tak chtěl svým klientům pomoci a naznačit jim, do kterých umělců se má (dá) investovat. Nastavená kritéria hodnocení, a tedy odpovídající výsledky, se však zdají být spíše účelová a nepříliš objektivní. V uměleckých kuloárech tato snaha o žebříček vyvolává spíše úsměvy. Klimeš na listině, čítající zhruba sto míst, není. Nevešel se tam například rokem narození (vybíraní umělci museli být narozeni od roku 1950 po současnost). Nevešel by se tam ovšem, i kdyby byl mladší. Na to je příliš jedinečný a nepřizpůsobivý. Prostě: Oheň do papíru nezabalíš – natož do pomíjivého teoretického pořadníku.

Oheň do papíru nezabalíš

Topičův salon
Národní 9, Praha 1
Výstava potrvá do 11. dubna.
Vstupné: 40 Kč základní, 20 Kč snížené