Odstupující ministr obrany USA dokázal korigovat Donalda Trumpa

S rezignací Jamese Mattise na ministra obrany odchází z Trumpovy vlády asi poslední výrazný představitel bezpečnostně-politických zásad, jimiž se Spojené státy americké řídily v uplynulých desetiletích. Díky své rozvážnosti ho kritici Trumpovy vlády považovali za „dospělého mezi dětmi“.

Erik Siegl 8.2.2019
Americký ministr obrany Mattis. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americký ministr obrany Mattis. | foto: Reuters
Americký ministr obrany Mattis.

Americký ministr obrany James Mattis, bývalý generál námořní pěchoty, po více než dvou letech ukončí 28. února svou asi nejobtížnější misi, která měla pro Česko a střední Evropu zřejmě větší význam, než jsme si mysleli. Někteří američtí komentátoři ji nazvali containment, jak na začátku studené války v roce 1947 americký diplomat a historik George Kennan definoval zadržování Sovětského svazu.

Až do Mattisova oznámení rezignace na konci roku 2018 však tato strategická doktrína vyjadřovala očekávání, či spíše naději předních republikánů a demokratů, že ministr obrany dokáže zabránit tomu, aby se často impulsivní jednání prezidenta USA Donalda Trumpa přelévalo do vojenské a bezpečnostní politiky.

Po „kongresovém grilování“ Mattise při jeho nominaci do čela Pentagonu v lednu 2017 získal až na jeden hlas podporu, což bylo unikátní ve stranicky rozhádaném Kongresu. S jeho rezignací odchází z Trumpovy vlády asi poslední výrazný představitel bezpečnostně-politických principů, jimiž se USA víceméně řídily v uplynulých desetiletích a které mnozí v Česku považují za záruku naší bezpečnosti.

Klid a humor

Mattis měl předpoklady s Trumpem vycházet a jak mnozí, asi marně, doufali, ho i korigovat. Trump asketicky působícího generála dle svých slov respektoval, snad díky přezdívce „vzteklý pes“, již získal za své odvážné a agresivní vedení námořní pěchoty, která po 11. září 2001 první vstoupila na území Afghánistánu pod kontrolou Tálibánu.

James Mattis se v postu ministra obrany vyhýbal médiím, aby nemusel komentovat kroky svého šéfa, a na stále častější dotazy novinářů o rozporech mezi prezidentovými tweety a politikou Pentagonu reagoval s klidem a humorem

Mattis se v postu ministra obrany vyhýbal médiím, aby nemusel komentovat kroky svého šéfa, a na stále častější dotazy novinářů o rozporech mezi prezidentovými tweety a politikou Pentagonu reagoval s klidem a humorem, o němž prohlásil, že je „brněním na těle, duši, které ji chrání před chmurami“.

Novinářská legenda Bob Woodward ve své knize Fear: Trump in the White House (Strach. Trump v Bílém domě) popisuje Mattisovu strategii vůči Trumpovi následovně – vyhýbat se častému osobnímu kontaktu a konfrontaci, mluvit jeho jazykem, používat finanční argumenty a v tichosti dělat „business as usual“. Navzdory tomu, že Mattis dementoval své údajné nelichotivé výroky o prezidentovi a Trump označil knihu za snůšku lží, mohla jejich vztah poškodit.

Díky Mattisovu několik desetiletí trvajícímu působení v americké armádě, konkrétně na Blízkém východě, jeho rozvážnosti i schopnosti prezidentovi názorově čelit ho kritici Trumpovy vlády považovali za „dospělého mezi dětmi“. Za zkušeného muže, který hlídá jaderný kufřík, spoluřídí největší armádu světa a rozumí možným dopadům vojenských rozhodnutí i významu spojenectví.

Hlavní důvod

Mattisova rezignace byla bezprostředním důsledkem Trumpova oznámení na konci loňského roku stáhnout americké jednotky ze Sýrie, které překvapilo nejen účastníky syrského konfliktu a spojence USA, ale i americké senátory a členy prezidentova bezpečnostního sboru.

Mattisova rezignace byla bezprostředním důsledkem Trumpova oznámení na konci loňského roku stáhnout americké jednotky ze Sýrie. Hlavním důvodem však spíše byly jejich dlouhodobé neshody o postoji k tradičním spojencům a k velmocím, které Mattis nazýval „strategickými rivaly“ či dokonce „zlovolnými sílami“.

Hlavním důvodem však spíše byly jejich dlouhodobé neshody o postoji k tradičním spojencům a k velmocím, které Mattis nazýval „strategickými rivaly“ či dokonce „zlovolnými sílami“. Na rozdíl od svého šéfa mluvil o zasahování Ruska do amerických voleb a považoval ho za hrozbu: „Navzdory jejich popírání víme, že usilují o překreslení mezinárodně uznaných hranic silou a o poškození suverénních a svobodných zemí v Evropě.“

Nejpozději od nejnovějšího summitu NATO loni v červenci v Bruselu a navazujícího setkání amerického prezidenta s jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem v Helsinkách bylo zřejmé, že Trump ve svém transakčním přístupu k zahraniční politice příliš nerozlišuje, když spojence v NATO považuje spíše za nedostatečné přispěvatele na obranu, kteří si „pokrytecky“ kupují plyn z Ruska (Německo), a velké hráče za tvrdé, ale perspektivní obchodní partnery, přičemž vliv a sympatie zemí, jako je Saúdská Arábie, si lze koupit například zbrojními kontrakty.

Mattis vyjádřil svůj nesouhlas s Trumpovým postojem ve svém rezignačním dopise:„USA mají nepostradatelnou roli ve svobodném světě. Nemůžeme ji však plnit, ani chránit své zájmy bez silných spojenectví a respektu k našim spojencům. Máte právo mít ministra obrany, jehož názory více odpovídají těm vašim.“

Zmatek a nejistota

V případě Sýrie byl odchod Američanů spíše otázkou správného načasování a naplánování s místními spojenci, kteří měli s leteckou podporou Američanů převzít plnou odpovědnost. V Trumpově vládě panovala shoda, že Američané jsou v Sýrii především kvůli porážce Islámského státu (IS), nikoliv proto, aby zasahovali do jejího vnitřního konfliktu.

I když stažení Američanů ze Sýrie nakonec nebude do měsíce, jak Trump původně avizoval, panuje okolo jeho načasování a podmínek zmatek a nejistota

Někteří „jestřábové“, jako je Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton, sice spojovali odchod s oslabením vlivu Íránu v Sýrii, toto vágní strategické vysvětlení, které Trump nikdy nezastával, však spíše zamlžovalo hlavní cíl – trvalou kontrolu džihádistů. Navzdory kolapsu svého kvazistátu disponuje IS podle odhadů v regionu stále asi 20 až 30 tisíci bojovníky a náhlý povel k ústupu přerušil operace, které měly v řádu týdnů dosáhnout konkrétních vojenských cílů.

Brett McGurk, bývalý prezidentův zvláštní vyslanec pro globální koalici proti IS, který po Mattisovi také odstoupil ze svého postu, týden před Trumpovým rozhodnutím prohlásil: „Bylo by lehkomyslné tvrdit, že kalifát IS je poražen, a můžeme už nyní stáhnout jednotky ze Sýrie.“ Trump šokoval nejen spojence v Sýrii a NATO, ale i republikánské senátory, kteří ho podporují.

Islámský stát, Írán, Rusko a režim syrského prezidenta Bašára Asada se o nepromyšleném a vojensky nepřipraveném rozhodnutí dozvěděli prakticky ve stejnou chvíli jako oni. I když stažení Američanů nakonec nebude do měsíce, jak Trump původně avizoval, panuje okolo jeho načasování a podmínek zmatek a nejistota, kterou posílila odlišná vyjádření ministra zahraničí Mika Pompea a bezpečnostního poradce Boltona v průběhu jejich návštěv regionu.

Už loni v červnu

Mattis už nemohl předstírat, že americká armáda je pro spojence vypočitatelným partnerem a pro protivníky silou, jíž se mají obávat, tedy to, na čem si jako generál zakládal. Svým jednotkám před invazí do Iráku v roce 2003 v rozkaze v parafrázi výroku vojevůdce Lucia Cornelia Sully (138–78 před naším letopočtem) k římským legiím vzkázal: „Ukažte světu, že není lepšího spojence a horšího nepřítele než američtí mariňáci.“

Mattis rezignaci údajně zvažoval už po summitu Trumpa se severokorejským diktátorem Kim Čong-Unem loni v červnu v Singapuru, kdy prezident na tiskové konferenci a bez předchozího informování Jižní Koreje oznámil zrušení každoročního společného vojenského cvičení i záměr stáhnout část jednotek z Korejského poloostrova

Podle časopisu Foreign Policy Mattis rezignaci údajně zvažoval už po summitu Trumpa se severokorejským diktátorem Kim Čong-Unem loni v červnu v Singapuru, kdy prezident na tiskové konferenci a bez předchozího informování Jižní Koreje oznámil zrušení každoročního společného vojenského cvičení i záměr stáhnout část jednotek z Korejského poloostrova.

Impulzivní Trumpovo rozhodování mělo zřejmě na Mattisovo rozhodnutí rezignovat větší vliv než odchod americké armády ze Sýrie. Trump totiž nejen v podstatě nerozlišuje mezi tradičními spojenci a rivaly USA, ale podle agentury AP v tomto případě ani mezi radou svých ministrů, nejbližších poradců a zahraničního státníka. Trump prý sdělil své rozhodnutí o stažení ze Sýrie v průběhu telefonátu s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, navzdory opačnému doporučení svých přítomných bezpečnostních poradců.

Erdogan na Trumpa údajně naléhal tvrzením, že IS je z 99 procent poražen, a Turecko se postará o zbytek. Trumpův bezpečnostní tým namítal, že navzdory úspěchům nelze vyloučit návrat Islámského státu, což však Trump ignoroval a Erdoganovi stažení americké armády slíbil. Jeho hlavním motivem nejspíše byla snaha zalíbit se svým voličům splněním slibu, že ukončí nákladné a zpravidla vleklé zahraniční mise.

Potvrzené obavy

Bývalý generál Mattis věděl, nakolik jsou tyto zahraniční mise komplikované a důležité pro vztahy se spojenci, protože se v jejich průběhu posilují a stvrzují – mění se ze vzletných ministerských deklarací v konkrétní pomoc a činy. NATO a evropské spojence nevnímal obchodně jako Trump „má dáti – dal“ v procentech HDP na zbrojení, ale především na základě svých zkušeností na bojištích v uplynulých 30 letech.

Navzdory Trumpovu přátelskému postoji ke Kremlu a jeho tvrdé kritice spojenců v NATO pokračovalo na žádost zejména jeho středo- a východoevropských členů po ruské anexi Krymu díky Mattisovi posilování americké vojenské spolupráce. Mattis také v roce 1991 vedl divizi námořní pěchoty v operaci Pouštní bouře za osvobození Kuvajtu, kde s mandátem Rady bezpečnosti OSN a pod vedením USA společně válčilo 35 zemí včetně většiny arabských, a za přihlížení Íránu.

Pro Evropany, zejména země v „blízkém pohraničí“ Ruska, nevěstí Mattisův odchodu nic dobrého. Potvrzují se totiž obavy, že NATO jako funkční transatlantická Aliance oslaví své letošní 70. narozeniny 4. dubna téměř ve stavu klinické smrti.

Zúčastnil se i obou iráckých válek a podílel se na jejich vojenských úspěších i tragických selháních. Navzdory velkým civilním obětem a zoufalé humanitární situaci Mattis hájil pokračování americké logistické podpory saúdským leteckým útokům na jemenské povstalce.

Pro Evropany, zejména země v „blízkém pohraničí“ Ruska, nevěstí Mattisův odchodu nic dobrého. Potvrzují se totiž obavy, že NATO jako funkční transatlantická Aliance oslaví své letošní 70. narozeniny 4. dubna téměř ve stavu klinické smrti. Z centrály NATO v Bruselu vedle ocenění Mattise zaznělo jen konstatování, že Aliance zaznamenala možné stažení poloviny amerického 14tisícového kontingentu z Afghánistánu. Zde na rozdíl od Sýrie nepůsobí pouze Francouzi a Britové, ale i šest tisíc spojeneckých vojáků v rámci mise NATO Resolute Support včetně 350 Čechů.

Carl Bildt, ministr zahraničí Švédska, které není členem NATO, v reakci na Mattisovu rezignaci sdělil na Twitteru: „Alarm pro Evropu. Ministr obrany Mattis je silné transatlantické pouto v Trumpově vládě, ostatní jsou v lepším případě slabá, v horším přetržená.“

Vliv Boeingu

Novým, zatím jen úřadujícím ministrem obrany USA se stal Patrick Shanahan, dosavadní Mattisův náměstek. Ten až do léta 2017 pracoval 30 let ve vedení firmy Boeing, mimo jiné jako její viceprezident a měl na starosti vývoj raketových systémů nebo civilní projekt 787 Dreamliner. Jde spíše o manažera a technokrata a prvního ministra obrany v novodobé historii USA, jenž nemá přímé zkušenosti s armádou ani s bezpečnostní a zahraniční politikou.

Je velkou otázkou, zda bude úřadující ministr obrany USA Patrick Shanahan schopný a ochotný předkládat fakta v rozporu s Trumpovými postoji. Jeho jmenování každopádně ukazuje vliv Boeingu na Pentagon a na Trumpova rozhodnutí, pro něhož je spojencem především ten, kdo platí za velké vojenské kontrakty.

Nemá proto výrazné – možná žádné – názory na problémy národní bezpečnosti a na spolupráci se spojenci jako Mattis, který jimi korigoval některé kroky prezidenta Trumpa, což asi více vyhovuje jeho stylu. Je tudíž velkou otázkou, zda bude Shanahan schopný a ochotný předkládat fakta v rozporu s Trumpovými postoji na NATO, Rusko, Čínu či Blízký východ.

Jmenování Shanahana každopádně ukazuje vliv Boeingu na Pentagon a na Trumpova rozhodnutí, pro něhož je spojencem především ten, kdo platí za velké vojenské kontrakty. Pokud bude Shanahan skutečně jmenován ministrem obrany USA (musí ho potvrdit i Senát), nejspíše bude lobbovat za zájmy amerických zbrojařských firem, což Mattis podle Trumpa údajně příliš nedělal.

Náprava problému

Hlavní rozdíl mezi Mattisem a Shanahanem pak Trump uvedl těsně po Mattisově rezignaci: „Podstatně subvencujeme armády mnoha velmi bohatých zemí ve světě, jež nás a naše peníze totálně zneužívají. Generál Mattis to nepovažoval za problém, já ano a napravím to.“

Hlavní rozdíl mezi Mattisem a Shanahanem Trump uvedl těsně po Mattisově rezignaci: „Podstatně subvencujeme armády mnoha velmi bohatých zemí ve světě, jež nás a naše peníze totálně zneužívají. Generál Mattis to nepovažoval za problém, já ano a napravím to.“

Toto „zúčtování“ se spojenci paradoxně nastává v době, kdy rozpočet Pentagonu na rok 2019 činí 716 miliard dolarů a meziročně narostl o 82 miliard. USA si za ně určitě pořídí více „smrtící síly“, která však nezastaví pokles jejich politického vlivu a důvěryhodnosti. Zda Trumpovým „řešením problému“ skončí i jedna éra transatlantických vztahů, které se dlouhodobě mění, ukážou zřejmě až příští americké prezidentské volby.

Do té doby se od Trumpa nepochybně dočkáme nejednoho překvapení v podobě mixu siláckých ideologických výroků o americké výjimečnosti a izolacionismu, jenž je k v protikladu k této ideologii. A budeme se ptát, co a kdo skutečně představuje americkou zahraniční politiku kromě prezidenta Trumpa samotného.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Erik Siegl

Erik Siegl, publicista. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články