Odstíny rudé fakulty

Právě vydaná kniha historiků mladší generace ukazuje, jak fungovaly vztahy mezi pedagogy, studenty i estébáky na Filozofické fakultě UK.

Filozofická fakulta UK byla výrazným ideologickým nástrojem KSČ. Hlavní budova stála na tehdejším náměstí Krasnoarmějců, jež bylo po revoluci nazváno po jejím studentovi Janu Palachovi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Filozofická fakulta UK byla výrazným ideologickým nástrojem KSČ. Hlavní budova stála na tehdejším náměstí Krasnoarmějců, jež bylo po revoluci nazváno po jejím studentovi Janu Palachovi. | foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice
Filozofická fakulta UK byla výrazným ideologickým nástrojem KSČ. Hlavní budova stála na tehdejším náměstí Krasnoarmějců, jež bylo po revoluci nazváno po jejím studentovi Janu Palachovi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Téma prolínání komunismu se školstvím je překvapivě aktuální. Jak praví latiníci, historie je učitelkou života, a proto je dobré dějepiscům naslouchat a o jejich slovech přemýšlet. Sedmero badatelů mladší generace narozených mezi lety 1976 a 1985 se více než pět roků věnovalo studiu toho, jak fungovala v době normalizace jedna z nejideologičtěji zasažených vysokoškolských institucí u nás: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (FF UK).

Ve čtvrtek 22. listopadu pak hlavní autoři čtyřsetstránkového svazku – zejména Jakub Jareš, Matěj Spurný a Katka Volná – představili v hlavní budově FF UK na Palachově náměstí své dílo. Dostalo jméno po někdejší adrese „prověřené“ školy – Náměstí Krasnoarmějců 2.

A jak se kniha nazývá, taková i je. Nehodlá lustrovat a prověřovat historické postavy (často ještě žijící) na hodné a zlé akademiky. Strukturovaně, nedogmaticky i metodologicky fundovaně se formou mikrostudie zajímá o fungování „rudé fakulty“ z let 1969 až 1989.

Především učitelé se potýkali s mnohdy si konkurujícími závazky: vedle politické loajality stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a ke studentům„Chceme se morálním skřipcům vyhnout. Naším cílem je popsat situaci učitelů a studentů FF UK před rokem 1989 tak, aby nezanikla její spletitost a složitost. Především učitelé se potýkali s různými, mnohdy si vzájemně konkurujícími závazky: vedle politické loajality stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a především ke studentům,“ píšou v úvodu autoři, jejichž kniha je již pro dějiny normalizace neobkročitelná.

Říkají, že jim jde o dějiny těch, kteří na „fildě“ v těch nesnadných letech působili: někteří se snažili využít členství v KSČ jako kariérní výtah, další pasivně hibernovali, jiní ale dokonce sami kontaktovali Státní bezpečnost (StB), aby ochránili svou disciplínu, přičemž získali světový věhlas a rovněž vychovávali výtečné žáky, byť se to jeví z dnešního pohledu mravně zcestné. Další vytvářeli „ostrůvky pozitivní deviace“, byli k sobě solidární, až se může ze vzpomínek zdát, že kladně deviantní byla pracoviště až nějak příliš často...

O míšení různých loajalit

Velkým kladem studie, která je založena především na analýze 185 kartonů z fakultního archivu KSČ, je její odstup. Nehodnotí křiváky a nekřiváky; jen předkládá charakteristiky lidí z oné rudošedé a nejednoznačné doby. Archivní prameny a psané vzpomínky na normalizaci (například teatrologa Františka Černého) doplnili autoři rozhovory s pamětníky, význačnými osobami FF UK typu historiků Miroslava Hrocha, Ivana Hlaváčka, Petra Čorneje, Jiřího Suka nebo Jiřiny Šiklové či nedávno zemřelého sociologa Miloslava Petruska.

Kniha si tak jako některé dílčí studie nevystačí se statistikami vyloučených zaměstnanců nebo vyškrtnutých komunistů. FF UK je pojednána jako specifický mikrokosmos zasažený mnohými vlivy. „Pokud chceme posoudit míru strachu, kariérismu či úpadku vysokoškolského vzdělání, potřebujeme víc než jen institucionální a kvantifikovatelné proměny – musíme prozkoumat každodenní strategie jednotlivců a skupin, hranice poslušnosti a ideologické konformity ve vzdělávání,“ píše Matěj Spurný, jenž s kolegy procházel kádrové posudky, zápisy z porad, rozvrhy, ale i archivy Státní bezpečnosti.

Tolerovaní hříšníci měli své osvícené kariérní zastánce, kteří věděli, že potřebují vědce s erudicíTeze o prolínání různých „vrstev loajalit“ je prostředkem k chápání nejednoznačných kroků konkrétních lidí a celé tehdejší praxe. Další typickou věcí sedmdesátých let je étos zvláštní solidarity „Musíme si pomáhat“ (anebo spíše „Nesmíme si uškodit“), který je dle autorů prokazatelně dohledatelný. Tolerovaní hříšníci měli své osvícené kariérní zastánce, kteří věděli, že potřebují vědce s erudicí. „V systému vzájemné kontroly si nikdo nemohl být zcela jist, jestli ten, koho dnes posuzuje, nebude zítra posuzovat jeho... Řadoví straníci dobře znali obě role, ... pro případ že si příště vymění pozice,“ píše se v čtvrté, klíčové kapitole.

Normalizační Skupina pěti

Monografie – dobře se doplňující se dvěma edicemi pramenů týchž autorů (Prověřená fakulta, 2009 a S minulostí zúčtujeme, v tisku) – si vedle metodologického a historického úvodu obsáhle všímá i společenských kontextů nástupu normalizace na FF UK. Doplňuje je též o pasáže věnované stranickým orgánům fakulty, činnosti SSM, legislativě, přijímacím zkouškám, studentským aktivitám, a dokonce i životu na kolejích a tak dále.

Před zvědavým čtenářem se tak do šířky a na mnoha úrovních otevírá svět zarudlé Filozofické fakulty UK, na které museli nejen pedagogové, ale i studenti řešit opakovaná dilemata, jak přežít, prospívat a uplatnit se – mnohdy v milovaném oboru s omezeným počtem míst. Byla to po roce 1969 zvláštní éra, když se vlády nad fakultou ujal děkan Karel Galla, který vědeckou radu, jež ho 29. ledna 1970 zvolila, o tři měsíce později většinově rozprášil. Ministerstvo školství si svou silou do čela univerzity prosadilo rektora Bedřicha Švestku, výrazného komunistického úředníka a člena politbyra ÚV KSČ.

A začala „konsolidace“. Jedním z hnacích motorů byl sám děkan, druhým pak památná pětice normalizátorů, která si říkala Skupina pěti: historici Josef Haubelt, Štěpán Kolafa, etnograf Antonín Robek, slavista Jan Petr a sociolog Martin Marušiak. Ti také vypracovali v březnu 1970 manifest, jak „formovat zdravé jádro strany“. Začaly stranické prověrky, vylučování. Na adresu kádrováků zaznívalo „ti krvaví psi, rudí komisaři, mordkomando, likvidační komise“ – citují historikové dobové vzpomínky.

Proč zrovna my jsme béčko?

Straníci byli rozděleni do čtyř kategorií: A, B1, B2 a C. Ti s áčkem na papíře byli zdraví a aktivní, B spíše pasivnější, ale použitelní, kdežto ti ostatní s cejchem C patřili k „propagátorům pravicového oportunismu“. Prověrkou prošlo jen 19,6 procenta prověřených. Pak přišly výpovědi, složitěji už realizovatelné. FF UK měla v roce 1969 celkem 600 zaměstnanců, přičemž v následujících letech přišla o 67 lidí – hlavně pedagogů. „Žádný z historických přelomů, jakým byl vznik Československa, druhá světová válka, únor 1948 či listopad 1989 neznamenal v personální rovině takovou diskontinuitu jako nástup normalizace v roce 1970,“ píše Jakub Jareš. A další ztráty přišly v půlce semdesátých let.

Žádný z historických přelomů – vznik Československa, válka, únor 1948 či listopad 1989 – neznamenal v personální rovině takovou diskontinuitu jako normalizaceTaké se kádrovalo. Nejen odborně, ale včetně osobního života, charakteru, zálib, lásek. Je pozoruhodné, že autoři studie v kádrování nespatřují pouze negativní rysy, ale dokonce i jistý charakter „protikorupční“ prevence, aby nebyl mezi budoucí kádry vrchností protlačen úplný mamlas; ideálně prokádrovaný soudruh měl totiž být nejen loajální KSČ, ale měl být rovněž schopen zvládat profesní záležitosti – samozřejmě že v politických mantinelech.

Mladí dějepisci navíc zmiňují, jak nesnadné je čtení v archivech plných komunistického ptydepe, balastu a mlžících frází normalizační epochy. Naštěstí se jim tento orwellowský newspeak podařilo přeložit do současného a příjemného, čtivého jazyka.

Přínosem je rovněž tázání se po obecných zákonitostech, kdože byli ti normalizátoři, kteří mívali zatím v historických studiích se jménem spojeno výhradně záporné znaménko. Byli to lidé bez vlastností? Tak to mladší dějepisci nevidí. U 34 členů „zdravého komunistického jádra“ překvapivě nacházejí shodné rysy, jež vedou k pochopení. Zaprvé je spojoval rodinný původ – většina rodičů normalizátorů pocházela z chudých poměrů, z rolnických a dělnických rodin. Často z obcí a vsí jen s pár sty obyvatel. A také – až na nepatrné výjimky – nepatřili během roku 1968 ke kritikům tehdejšího vývoje. To je spojuje.

Estébáci na rudé fakultě

Nejcitlivější částí dotyčné knihy je pochopitelně ta věnovaná agentům či důvěrníkům Státní bezpečnosti. Autorský kolektiv zvažoval anonymizaci jmen, ale pak ji zavrhl. „Rozhodně si nepřejeme, aby zmíněné příklady posloužily jako ,munice‘ proti konkrétním lidem; a rozhodně se nedomníváme, že výčet příkladů v této kapitole vyčerpává fakultní osudy spojené s StB – nesnažili jsme se sepsat dějiny StB na FF UK,“ uvádí v dotyčné kapitole Katka Volná.

Jak už víme, zmínka o svazákovi Karlu Voříškovi ze strany 258, který informoval policii o školních kauzách, už mediální realitu v článku Aktuálně.cz zasáhla.

Jsou to ale jen dílčí objevy. Objektový svazek StB, který shrnoval estébácké údaje k celé FF UK, měl sice rovnou dvě části s krycím jménem Filosofie (veden pod číslem 13165 od roku 1976), ale byl v listopadu 1989 zničen.

StB na „rudé fildě“ prokazatelně úřadovala; dokonce si všimala, jako v případu Antonína Vaňka, i důležitých a prověřených soudruhů. Tehdy se Státní bezpečnost ve Vaňkově věci tázala třeba i jeho podřízených a sociologa Petruska, se kterým dle knihy vedla tři pohovory.

Cílem Státní bezpečnosti bylo chránit školu a společnost před vnějším i vnitřním nepřítelem; zajimali ji studenti vyjíždějící do ciziny, nevhodné studentské aktivity jako ideově pokřivená divadelní představení a koncerty, četba nesprávných autorů, ale i propagace západního způsobu života stejně jako utajované náboženské vyznání některých lidí.

Jak se měli učitelé chovat? Někteří na spolupráci kývli. Historik a světoznámý expert na nacionalismus Miroslav Hroch dle knížky „na několika stranách popsal u více než deseti kolegů jejich styky s kapitalistickou cizinou, jejich nedávné politické aktivity i jejich hledisko využitelnosti pro zájmy StB“. Dějinně vzato, byla to možná účinná strategie pro rozvoj oboru, ale i význačných studentů, které Hroch vychoval. Jak nepřehledná doba byla, ukazuje v knize i biografický příběh dalšího renomovaného historika Rostislava Nového.

Našli se ale i tací, kteří policii rázně odmítli. StB kontaktovala v sedmdesátých letech třeba anglistu Martina Hilského. Ten se ostře vyjádřil proti zatčení francouzského diplomata přímo před jeho očima a v archivu lze najít větu: „Po třech schůzkách s Hilským lze vyvodit závěr, že je naprosto nevhodnou osobou pro styk s orgány ministerstva vnitra.“ Další jména, jež kniha zmiňuje, včetně řady aktivních učitelů FF UK, tu není třeba zmiňovat, neboť jsou zařazena v kontextu knihy; zvědavým dobře napomůže i precizní jmenný rejstřík.

Nehodnocené, ale jasné podrazy

Podle autorského kolektivu se historici, média a politici často soustředí na formy normalizačního útlaku, jeho vykonavatele a jeho oběti (takto s hodnotícím znaménkem), ale veřejně i soukromě se stále na dobu vzpomíná i jako na „docela normální život“, kdy sice bylo potřeba dělat ponižující kompromisy, lidé však měli dostatek volného času na rodinu a přátele. Vznikala i dobrá díla, vyrostli dobří studenti. Výsledný historický opus měl být propojením obou pohledů. To, zda se to sedmičce historiků zdárně podařilo, posoudí nejlépe zase jen historici – v odborných recenzích a diskusích.

Jeden z nich, Pavel Urbášek, jenž je autorem několikerých knih k socialistickému vzdělávacímu systému, v lektorském posudku píše: „Zvolený badatelský přístup tak imanentně odmítá černobílé hledání ,dobra‘ a ,zla‘ či jakoukoliv ,stranickost‘, a přibližuje tak interpretované děje k ,neuchopitelnému‘, totiž k historii, jaká opravdu byla.“ A kolega Jiří Suk z Akademie věd ČR hovoří o průkopnickém pokusu, jenž je hodný následování.

Ač dějepisci nesoudí, z konkrétních příběhů, dopisů a podrazů je zřejmé, jak asi svá pracoviště řídili lidé jako etnograf Antonín Robek, jenž se sám StB iniciativně nabízel, že sežene seznam spolužáků jednoho sledovaného absolventa...

Další takovou personou byl bohemista Vítězslav Rzounek, který řídil katedru české a slovenské literatury. Jednomu z aspirantů záměrně doporučil do textu zařazení jedné studie jinak zavrhovaného Václava Černého, práci poslal k obhajobě, aby ji po schválení všemi patnácti hodnotiteli sám napadl jako ideologicky pokřivenou! Ano, taková to byla soudružská doba.

Když autoři představovali knížku v plné Palachově knihovně FF UK, někteří jejich kolegové v debatě vzpomínali, jaké to bývalo na Náměstí Krasnoarmějců; v těch časech, kdy byla roku 1970 instalována do pražského Karolina zlatá busta Vladimira Iljiče Lenina. A padla pak i logická otázka: „Nechcete se podobně podívat a zpracovat i jinou fakultu?“ Na jiné historiky tedy čeká mnoho práce k pochopení doby i stylu, s jakým se zacházelo s výukou „nových kádrů“.

Plody neseme dosud.

Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti na Filozofické fakultě UK v období normalizace.

Autoři: Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná a kol.
Vydala: Filozofická fakulta UK v Praze, Togga 2012
Rozsah: 404 stran