Odkaz polského dramatika: To by nevymyslel ani Slawomir Mrożek

V 83 letech zemřel 15. srpna jeden z nejvýznamnějších autorů absurdního dramatu 20. století. Stejně jako Shakespeare byl i on jen jeden.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © zdroj commons.wikimedia.orgČeská pozice

Ve francouzské Nice zemřel 15. srpna v 83 letech jeden z nejvýznamnějších světových dramatiků 20. století – polský spisovatel, publicista a kreslíř Sławomir Mrożek. Jeho absurdní dramata jsou srovnatelná s těmi zesnulého českého exprezidenta Václava Havla. Mrożka ještě čeká cesta z Nice – podle své poslední vůle bude pohřben v Krakově, pohřeb se bude konat 17. září. Mrożkův popel bude uložen v nedávno otevřeném Národním panteonu v kryptě kostela sv. Petra a Pavla, který má být pokračováním Národního panteonu v kostele na Skalce, také v Krakově. V Mrożkově životním příběhu je stejně jako v jeho dramatech i v celém jeho díle mnoho absurdních situací. Popisuje jej Aureliusz M. Pędziwol.

Poláci dodnes používají Sławomira Mrożka jako míru absurdity. Když se něco v jejich životě stává nesnesitelně absurdním, ironizují, že je to „jako od Mrożka“. A když absurdita přesáhne veškeré meze, říkávají, že by to „ani Mrożek nevymyslel“.

Rozhovor, který jsem před více než čtvrt stoletím s Mrożkem vedl ve vídeňském Hofburgu – bývalé rezidenci rakousko-uherského císaře a dnes rakouského prezidenta – pro polskou redakci rozhlasové stanice Deutschlandfunk, jsem si bohužel nezaznamenal. Vzpomínám si však, že jsem jej zahájil vyjmenováním několika nejnovějších zpráv z Polské lidové republiky (PLR), a hned jsem poznamenal, že něco takového by si ani Mrożek nevymyslel. A ten tehdy odpověděl:

„Samozřejmě, že by si to nevymyslel, protože život je mnohem komplikovanější, než si to Mrożek dokáže představit.“

Přitom Mrożkova představivost byla neobvyklá, a navíc spojená s neobyčejnou schopností pozorování a dovedností předávat vše jak prostřednictvím slova, tak kresby. Mrożek  totiž absurditu lidového Polska komentoval také karikaturami kreslenými tlustým fixem, které od roku 1953 až do roku 1968 v rubrice Brýlemi Sławomira Mrożka zveřejňoval nejčtenější, tehdy ještě krakovský týdeník Przekrój.

Nejpodstatnější však je jeho dílo:

  • 36 divadelních her, z nichž nejslavnější možná jsou Tango a Emigranti;
  • dva romány;
  • několik set povídek (kupříkladu Slon), novel a monologů;
  • autobiografie Baltazar (vznikla v rámci rehabilitace po mozkové příhodě 15. května 2002 a následné několikaleté neschopnosti používat mluvenou a psanou řeč – odborně afázie);
  • postupně vydávané sbírky korespondence s přáteli (včetně se světoznámým polským autorem sci-fi Stanisławem Lemem);
  • třísvazkový Deník, který si psal v období 1963 až 1989 a jenž je až bolestivě upřímný a Mrożkem téměř do konce života utajovaný – zveřejňovaný byl až v uplynulých čtyřech letech.
Poskytnuté brnění

Mrożek neskrýval obrovskou radost nad tím, že se jeho polští krajané, konfrontovaní s absurditou života v komunismu, dovolávali právě jeho jména. Španělský překladatel Mrożkova díla Josep Maria de Sagarra Ángel v rozhovoru s ním pro kulturní přílohu Plus Minus deníku Rzeczpospolita uvedl Józefa Opalského, v roce 1990 ředitele Mrożkova festivalu v Krakově:

„Sławomir Mrożek sehrál v Polsku šedesátých let důležitou symbolickou roli: byl významný nejen pro divadlo, ale i pro samotnou společnost. V těžkém období našich dějin pomáhal nejen žít, ale poskytoval i recept, jak jít kupředu, aby se něco v tom smutném státě podařilo změnit.“

Následně se španělský překladatel Mrożka zeptal, zda si uvědomuje roli, kterou hrál v období PLR. Polský dramatik mu odpověděl:

„Co se týče role, o níž mluvíte, potvrzovala mi ji všechna svědectví, která se ke mně dostala. Byla to pro mne velmi čestná role, ale později jsem ji už nedokázal hrát, protože jsem zestárl.“

Není to pravda. Polská lidová republika už díky Bohu (a Solidaritě) dávno neexistuje, ale absurdity existují nadále, i když jiné než tehdy. Poláci začali rozlišovat mezi absurditami „jako od Mrożka“ a těmi, které by ani on nikdy nevymyslel. „Mrożek nám poskytl brnění, jež si navlékáme v situacích, které jsou natolik stupidní, že by se ani neměly stávat. A přece se stávají,“ řekl novinářce katovických novin Dziennik Zachodni Michał Ogórek, novinář a satirik polského deníku Gazeta Wyborcza.

Komunistická strana

Asi nejabsurdnější byl v Mrożkově životě začátek jeho kariéry – bylo-li tomu doopravdy tak, jak před sedmi lety vylíčil v rozhovoru pro deník Rzeczpospolita:

„Když mě zradila žena, rozhodl jsem se věnovat straně (komunistické – pozn. red.) a zahynout, nejraději rukou reakcionáře.“

Nezahynul však. Osud mu dopřál ještě mnoho let života. A sám se stal reakcionářem. Předtím však na stránkách krakovských novin opěvoval velké stavby socialismu (zejména v obci Nowa Huta nedaleko Krakova, kde tehdy vznikal ocelářský kombinát) a psal různé propagandistické články. Tohoto okouzlení komunismem následně velmi litoval, o čemž se mnohokrát zmínil, například i několik měsíců před smrtí v rozhovoru pro přílohu Plus Minus:

„Komunismus v Polsku, kterým jsem se dost brzy a na krátkou dobu nechal opájet, následně ve mně vyvolával odpor... Pořád si budu vyčítat, že jsem se komunismem nechal svést. Naštěstí to trvalo jen krátce a nikomu jsem neublížil.“

Ale ono to tak krátce netrvalo. Do Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), která se alibisticky jmenovala polská, sjednocená, dělnická, jen ne komunistická, Mrożek vstoupil v roce 1952, v době nejtvrdšího stalinismu. A opustil ji až po sedmi letech – v roce 1959. Byl to opravdový rozchod „a skončil nenávistí ke komunismu v každé jeho podobě“, jak zdůraznil loni na jaře v rozhovoru pro měsíčník Teatr.

Možná i to byl důvod, proč se o několik let později, kdy už skončilo uvolnění poměrů po roce 1956 a pominuly naděje spojované s osobou tehdejšího prvního tajemníka PSDS Władysława Gomułky, rozhodl navždy opustit PLR.

Útěk

V červnu 1963 odjel Mrożek se ženou Marou (Maria Mrożek-Obremba) na zájezd do Itálie, z nějž se už nevrátili. „Nejspíš o tom rozhodla Mrożkova žena. Měla prý říct, že raději bude v cizině uklízečkou, než v PRL paní spisovatelovou,“ napsal deník Gazeta Wyborcza v posmrtné vzpomínce na Mrożka.

Rozhodně to nebyla emigrace z existenčních důvodů. Mrożek byl tehdy v Polsku na vrcholu kariéry a sklízel jeden úspěch za druhým: tiskly se jeho knihy, hrály se jeho hry. Mohl by si tam dobře žít. Ale nechtěl. Byl to útěk. Svému španělskému překladateli pak vysvětloval:

„Z Polska jsem odjel, protože jsem už nemohl vydržet, co se tam tehdy odehrávalo. A ještě dodám, že to bylo velmi nepříjemné období utahování šroubů. Už jsem to nedokázal snášet.“

Když se ocitl na Západě, mohl se přesvědčit, že udělal dobře, i když předem nevěděl, do čeho jde. A v rozhovoru pro měsíčník Teatr se řečnicky ptal:

„Kdo však v komunistickém Polsku co věděl? Obzvlášť o tom, jak vypadá svět.“

„Během pobytu na Západě jste necítil peklo?“ dotazoval se novinář.

„Ne. Takové přirovnání vůbec neexistovalo. Ani teď neexistuje. Tam je pekelná svoboda. Čili žádné peklo. Protože peklo pro mne znamená donucování. To jsem poznal za komunismu.“

Protest proti okupaci Československa

Na Západě zpočátku své antikomunistické postoje nezveřejňoval – až do roku 1968. A do deníku si napsal:

„Dne 24. srpna jsem se rozhodl, že 27. srpna bude, nejdříve v Le Mondu, zveřejněn můj protestní dopis proti polské vládě, která se zúčastnila agrese vůči Československu a následné okupace.“

Tehdy už bydlel v Paříži, kam se přestěhoval po čtyřletém pobytu v Itálii, v Chiavari u Janova. Byl jedním z mála známých Poláků, kteří veřejně odsoudili invazi vojsk Varšavské smlouvy, včetně polské armády, do Československa. Vlastně jedním ze dvou. Tím druhým byl také spisovatel, o generaci starší Jerzy Andrzejewski, který stejně jako Mrożek podporoval ve stalinském období tehdejší režim.

Po zveřejnění protestu proti okupaci Československa v srpnu 1968 Mrożek požádal Francii o politický azylPo zveřejnění protestu Mrożek požádal Francii o politický azyl. Hra mezi ním a polskou komunistickou vládou skončila. Až do té doby se totiž choval tak, jako by pořád žil v PLR, i když bydlel v zahraničí, a vláda dělala, že si ničeho nevšímá. Manželům Mrożkovým jen ztrpčovala život, například když si chtěli prodloužit platnost pasů. V Polsku však nadále vycházely Mrożkovy knihy a polská divadla hrála jeho hry. To se však změnilo. Přišel zákaz zveřejňování Mrożkových knih, polská divadla nesměla hrát jeho hry.

Brzy nato, za pobytu v Západním Berlíně, zemřela na rakovinu jeho manželka. Od okamžiku odhalení nemoci do manželčiny smrti uplynulo sotva 18 dní. V následujících letech Mrożek hodně cestoval – do USA, Kanady a Švýcarska. A v rozhovoru se svým španělským překladatelem prohlásil:

„Zdá se mi, že nedokážu setrvat na jednom místě, a bude tomu tak až do konce.“

Nakonec v roce 1978, patnáct let po odjezdu z Polska, když už měl francouzské občanství, opět přijel do PLR, kde byla od roku 1973 cenzura jeho jména zrušena. Přijel však jen na návštěvu. Vrátit se nemínil.

Polsko

Mrożek sice utekl z Polska a nikdy ani nepomyslel, že se do vlasti ještě vrátí, ale nikdy se od své rodné země neosvobodil, a ani se k ní nikdy neotočil zády. A o svém postoji prohlásil:

„Za prvé jsem v Polsku zakořeněný... Vždy jsem psal polsky, dokonce i ve Franci, kde jsem žil 21 let. Prostě nešlo psát v jiném jazyce... Kundera například píše francouzsky, ,překořenil se‘, abych tak řekl.“

Mrożek, postižený ve své vlasti komunistickou klatbou a zároveň „zakořeněný v Polsku“, neměl vlastně na vybranou – navázal úzký kontakt s Jerzym Giedroyćem, šéfredaktorem polského exilového časopisu Kultura, nejspíš nedůležitějšího v polských dějinách, který vydával Giedroyćův Literární institut sídlící v Maison Laffitte u Paříže. (Jeho obdobou byl československý exilový časopis Svědectví vydávaný Pavlem Tigridem.) Před půl rokem Mrożek svůj postoj k vlasti vysvětloval:

„Uvědomil jsem si něco, co ve mně bylo neustále, že Polsko je pro mne důležité.“

Před dvěma roky Mrożek tento svůj názor obhajoval následovně:

„Stát, jako je Polsko, podmiňuje člověka bezvýhradně. Být Polákem mě však už dávno nepodmiňuje. Jsem Polák a šmytec.“

Přesvědčil se o tom v okamžicích důležitých pro jeho vlast:

„Říkal jsem ,my, Poláci‘, když vznikla Solidarita, říkal jsem to i ve chvíli, kdy byla zakázaná, a říkal jsem to i při psaní hry Alfa, jejímž hrdinou je Lech Wałęsa.“

Následně však litoval, že ji napsal, protože „je to velmi špatná hra“:

„Když jsem ji psal, cítil jsem úplné národnostní uvědomění, a právě tak jsem začal psát špatné hry. Je to nejspíš obecné tajemství umění. Není možné být angažovaným autorem. Fanouškem. Vlastencem.“

Po několika letech však Mrożek ochladl a už se neangažoval. Aspoň ne jako spisovatel. Nezměnil však názor na generála Wojciecha Jaruzelského, který 13. prosince 1981 zavedl v Polsku výjimečný stav:

„Nenávidím ho za to, že mi, stejně jako milionům Poláků, vzal naději. Potlačil v nás vše, co bylo nejšlechetnější.“

Mrożkovi nešlo jen o jazyk. Nakonec se ukázalo, že byl jedním z těch, kteří svou vlast nikdy neopustili, i když dlouhá léta od ní žili vzdálení tisíce kilometrů.

Hledání klidu

Francií Mrożkova pouť světem neskončila. V roce 1989, kdy aspoň v Evropě vypouštěl duši Mrożkem nenáviděný komunismus, si sbalil věci a vydal se na cestu. Po 21 letech strávených ve Francii se odebral za Atlantický oceán – do Mexika. S odstupem let pak Mrożek vysvětloval:

„Odjel jsem především proto, abych zmizel, utekl od blbosti, která mě léta otravovala v Paříži, a vůbec na Západě... O komunismu jsem věděl poněkud více než průměrný Francouz, takže když jsem slyšel názory Francouzů na politickou situaci, buď jsem se obtížně nutil k mlčení, nebo jsem vybuchoval.“

V jiném rozhovoru své rozhodnutí obhajoval mnohem prozaičtěji:

„Odjel jsem do Mexika, protože tam byl klid.“

Leccos vysvětluje i to, že jeho druhá manželka Susana Osorio-Mrożek byla Mexičanka, což toto rozhodnutí značně ovlivnilo. Manželé Mrożkovi koupili chátrající ranč La Epifania – Objevení – mezi Mexico City a Pueblem. Ale když se jim jej konečně podařilo dát dohromady, v Mexiku už nebyl klid. A v rozhovoru se svým španělským překladatelem prohlásil:

„Tak jsme se ženou odjeli do Polska, protože už tehdy nebylo tolik ,omezené‘ jako před mým výjezdem.“

Mrożkovi se přestěhovali do Krakova v roce 1996, kde bydleli do roku 2008 a zase se vystěhovali – tentokrát do Nice. To byla poslední Mrożkova adresa, na níž 15. srpna v 83 letech zemřel. A čeká ho už zmíněná poslední cesta do Krakova, kde bude 17. září pohřben.

Jako Shakespeare

V rozhovoru se svým španělským překladatelem Josepem Mariou de Sagarra Angelem Mrożek řekl:

„Chtěl jsem být Shakespearem. Mluvím o Shakespeareovi, protože je to autor ve světě nejčastěji hraný. Jenže se to všechno stalo už před pěti sty lety, teď mohu jen chtít, ale Shakespearem nebudu.“

Shakespeare byl jen jeden. Mrożek také.