Odkaz Jana S. Kruliše-Randy: Právo nelze oddělit od ekonomiky

Vzpomínkový akt na vyšehradském Slavíně 4. a udělování cen Randovou nadací 19. listopadu připomněly život profesora Jana S. Kruliše-Randy Tento pokračovatel dvou slavných českých rodů a obnovitel Randovy nadace s posláním zušlechťovat právní prostředí zemřel letos 7. června ve věku 89 let.

Profesor práva Jan S. Kruliš -Randa (1926–2015). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Profesor práva Jan S. Kruliš -Randa (1926–2015). | foto: Archiv Randova nadace
Profesor práva Jan S. Kruliš -Randa (1926–2015).

V osudu profesora práva Jana S. Kruliše-Randy, který zemřel letos 7. června v 89 letech, se odrážejí dějiny českého národa ve 20. století, jeho noblesa pak připomíná prvorepublikovou korektnost. Musel sice část svého života prožít v zahraničí, ale vždy trval na české státnosti a nutnosti šířit vědomí, že země Koruny české a nyní Česká republika jsou nositelkami významných kulturních tradic.

Za jejich součást považoval Kruliš-Randa i Spolek českých právníků Všehrd, který jako jeho bývalý člen pomáhal po roce 1989 obnovit. Odborný rozvoj právníků i jejich pevné hodnotové ukotvení byl pro něho nezbytnou součástí právnické profese. S tímto cílem také v roce 2001 obnovil Randovu nadaci, kterou založil roku 1876 jeho pradědeček, profesor Antonín rytíř Randa.

Bohoslužba za Jana S. Kruliše-Randu 4. listopadu v katedrále Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Bohoslužba za Jana S. Kruliše-Randu 4. listopadu v katedrále Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Rodinné prostředí

Jan S. Kruliš-Randa se narodil do rozkvětu první Československé republiky 28. února 1926. Oba jeho rodiče pocházeli z významných českých rodin, které několik desetiletí formovaly české kulturní prostředí. Profesor Kruliš-Randa občas vyprávěl, jak denně jako malý kluk běhal v rodném činžovním domě na pražské Letné z horních pater, kde bydlel s rodiči, po schodech dolů do bytu k pradědečkovi z matčiny strany, vynálezci a podnikateli Františku Křižíkovi.

Rodinné prostředí určovalo i výchovu Jana S. Kruliše-Randy v duchu Masarykovy humanitní demokracie. V rodině se z generace na generaci přenášel nejen český patriotismus, úcta a význam vzdělání, ale i slušnost.

Pradědečkem z otcovy strany byl profesor Antonín rytíř Randa, rektor Karlovy univerzity a otec české moderní civilistiky. Téměř všichni pozdější profesoři české právnické fakulty byli jeho žáky a založil Randovu nadaci na podporu nadaných, ale nemajetných studentů práv. Rodinné prostředí určovalo i výchovu Jana S. Kruliše-Randy v duchu Masarykovy humanitní demokracie. V rodině se z generace na generaci přenášel nejen český patriotismus, úcta a význam vzdělání, ale i slušnost.

Kruliš-Randa připomínal: „Moji předkové žili v Čechách již před lucemburskými a habsburskými rody. Novodobý český národ se zrodil právě díky tradici starých českých rodů a díky kulturním hodnotám, které se v průběhu staletí přenášejí z jedné generace na druhou a nezanikají ani v dobách temna.“ Prvorepubliková noblesa z něho vyzařovala celý život – vysoký, štíhlý, vždy upravený a zdvořilý gentleman, jenž se ke všem choval zdvořile, laskavě a s nepředstíranou ochotou pomoci.

V jedenácti letech, na Štědrý den 1937, poslouchal přímý přenos rozhlasového rozhovoru svého pradědečka Františka Křižíka přes oceán s Albertem Einsteinem, který už byl v americkém exilu. Křižík oslovil svého kolegu jménem československé vědy s pozdravem všem lidem dobré vůle a vírou, že lidstvo si je povinováno vzájemnou úctou a láskou. „Můj pradědeček si příliš bolestně uvědomoval, že přichází doba, kdy vymožeností techniky bude zneužito k válečným účelům a vraždění lidí,“ vzpomínal Kruliš-Randa.

Studium

Dětství Jana S. Kruliše-Randy bylo velmi šťastné, ale skončilo 15. března 1939, kdy podle něho stál jako student u okna reálného gymnázia na dnešní Evropské třídě a pozoroval nacistickou kolonu obsazující Prahu. Pro celou rodinu nastaly těžké časy, někteří její členové utekli do zahraničí, jiní skončili v koncentračních táborech. Gymnaziální budovu obsadil wehrmacht, na právnickou fakultu se nastěhovalo velitelství SS. Kruliš-Randa byl místo posledního ročníku gymnázia nuceně nasazen.

Po únoru 1948 nastaly na vysokých školách prověrky a Jan S. Kruliš-Randa nemohl u komise odpovědět jinak, než že věří v Masarykovo pojetí socialismu. Následovalo vyloučení z vysoké školy.

Po konci války se mohl vrátit na gymnázium a složit maturitu. Jeho pomaturitní volba byla určena rodinnou tradicí, na právnické fakultě Karlovy univerzity absolvoval první státnici a rigorózní zkoušky. Během studia byl také politicky aktivní. V únoru 1948 šel v průvodu vysokoškolských studentů, kteří mířili na Pražský hrad s prosbou k prezidentu Edvardu Benešovi, aby nepřijímal demisi komunistických ministrů.

Po únoru 1948 nastaly na vysokých školách prověrky a Jan S. Kruliš-Randa nemohl u komise odpovědět jinak, než že věří v Masarykovo pojetí socialismu. Následovalo vyloučení z vysoké školy.Jedinou možností zůstalo studium teologie. Absolvoval proto zkoušky na katechetu a začal vyučovat. Na svém motocyklu objížděl přidělené školy v okolí Prahy, ve skutečnosti ale byl zapojen do organizace, která pomáhala lidem opustit komunistické Československo.

Odchod

V této činnosti mu tehdy pomáhal mladý dánský diplomat. Oba věděli, v jakých podmínkách pracují, a proto měli domluvu fungující jako „vězňovo dilema“ – v případě dopadení mají šanci, jen pokud budou vypovídat stejně. A skutečně se dostali k výslechu do Bartolomějské ulice. Vymyšlená historka, kterou vyprávěli, že Kruliš-Randa shání pro mladého Dána slečny na večírky, zabrala a oba byli propuštěni. Bylo jim ale jasné, že je jen otázkou času, kdy Státní bezpečnost báchorku odhalí.

Jan S. Kruliš-Randa si doma sbalil batoh, rozloučil se s maminkou, které řekl, že jede na víkend na hory, a vyrazil se dvěma kamarády k bavorským hranicím

Dánský diplomat rychle opustil Československo. Kruliš-Randa si doma sbalil batoh, rozloučil se s maminkou, které řekl, že jede na víkend na hory, a vyrazil se dvěma kamarády k bavorským hranicím. U Domažlic museli překonat dvanáctikilometrové, již uzavřené pásmo a plížili se pod světly reflektorů skoro celou noc. Jak vyprávěl Kruliš-Randa: „V rozhodujících okamžicích svého života jsem měl často velké štěstí.“

Bylo tomu tak i tehdy na Šumavě. Všem třem exulantům se podařilo dostat přes hranici do bavorského Chamu, kde je zadržela německá policie. Řekla jim, že musejí odevzdat veškeré peníze a cennosti, které dostanou nazpět po příchodu do utečeneckého tábora. Nikdo z mladých lidí však už peníze, které jim měly pomoci překonat těžké začátky, neviděl.

Ve zcela rozbombardovaném Mnichově se dostali do utečeneckého tábora. „Po dlouhé cestě jsem mohl dostat polévku, ale jenom pokud jsem měl talíř a lžičku, a ty jsem neměl. Na smetišti jsem nalezl plechovku, vyčistil jí pískem, protože mýdlo také nebylo, a pak jsem se dostal k vytoužené polévce,“ vyprávěl o své cestě později profesor Kruliš-Randa.

Švýcarské stipendium

Situace se trochu zlepšila, když se dostal do Ludwigsburgu, do utečeneckého tábora českých studentů v exilu, kde se konaly přednášky profesorů, kteří také opustili komunistické Československo. Každý student se toužil dostat z Německa, ale emigrace do USA byla možná jen prostřednictvím kvót, které však byly natolik zoufale přeplněné, že pouze na číslo v pořadníku se muselo čekat tři roky.

Kruliš-Randa měl díky vzdělání a jazykové vybavenosti štěstí – při návštěvě švýcarské humanitární organizace dostal stipendium do Curychu. Podmínkou však bylo, že nebude studovat vytoužená práva, ale národní hospodářství.

Po osmi měsících potkalo Kruliše-Randu díky jeho vzdělání a jazykové vybavenosti štěstí – při návštěvě švýcarské humanitární organizace dostal stipendium do Curychu. Podmínkou však bylo, že nebude studovat vytoužená práva, ale národní hospodářství. Kruliš-Randa souhlasil a v květnu 1950 poprvé po dlouhých měsících spal v Curychu v čistě povlečené posteli, což byla rozkoš, na kterou celý život vzpomínal.

Aby stipendium neztratil, musel každý semestr přinést potvrzení od vyučujících profesorů, že se aktivně účastní výuky. Studoval pilně jako nikdy v životě. Stipendium bylo nízké, navíc se o dvě stipendia dělili tři studenti. Na pomoc studentům v exilu jim restaurace poskytovaly takzvané „Freiplätze“ nebo si je rozdělovaly švýcarské rodiny, které je zvaly na obědy, aby měli teplé jídlo.

Jan S. Kruliš-Randa absolvoval dizertační prací o německo-rakouské celní unii, kterou zveřejnila prestižní edice Europa-Verlag, jež celou válku vydávala protinacistické publikace. Po získání doktorátu v roce 1954 se věnoval postdoktorandskému studiu v Ústavu průmyslových studií na Ženevské univerzitě.

USA

Podmínkou stipendia bylo, že po absolutoriu opustí Švýcarsko. Následovala emigrace do USA a poté další šťastný okamžik v životě Kruliše-Randy. Tehdy se odehrávala válka v Koreji, a kdo chtěl do USA a získat pobyt a občanství, musel do armády.

Kruliš-Randa získal doktorát a začal pracovat pro firmu ALCAN v New Yorku. Nastalo šťastné období, kdy byli exulanti přijímáni bez předsudků.

Mladý československý exulant Jan S. Kruliš-Randa proto předstoupil před náborového důstojníka a bez velkých nadějí mu při pohovoru řekl, že by si rád dodělal zkoušky na postdoktoranturu. Místo vojenské strohosti se mu dostalo osvícené odpovědi: „Tato země potřebuje vzdělané lidi, mladý muži, běžte a dostudujte.“

Kruliš-Randa získal doktorát a začal pracovat pro firmu ALCAN v New Yorku. Nastalo šťastné období, kdy byli exulanti přijímáni bez předsudků. „Poprvé v životě jsem se cítil naprosto svoboden. Poznal jsem Ferdinanda Peroutku a byl jsem velmi pyšný, když chválil moje úvahy a příspěvky do Svobodné Evropy, které jsem přednášel v létě, když jsem zastupoval tehdejšího redaktora,“ řekl později Kruliš-Randa.

Návrat do Evropy

Život v New Yorku byl svobodný, ale podle Kruliše-Randy mu vždy chyběl duchovní rozměr Evropy. A ještě něco. Jako student se dostal v době studií na lyžování do Svatého Mořice a jak vzpomínal: „Na sjezdovce jsem uviděl krásnou vysokou štíhlou dívku, která mě hned okouzlila. Ale copak jsem jí mohl já, chudý, ošuntělý studentský exulant zaujmout?“ Zkusil to však a vloudil se vedle ní na lyžařský vlek.

Dcera jedné z významných švýcarských rodin a absolventka královské baletní akademie v Londýně na Kruliše-Randu nezapomněla a přijela za ním do USA. Svatbu měli v roce 1960 v Curychu, kam se Kruliš-Randa vrátil a habilitoval na univerzitě. Ve stejném roce se otec Rosemary, Willi Spühler, stal členem švýcarské vlády.

Život v New Yorku byl svobodný, ale podle Kruliše-Randy mu vždy chyběl duchovní rozměr Evropy

Kruliš-Randa začal přednášet na Curyšské univerzitě, věnoval se práci v československém exilu a podporoval Společnost pro vědy a umění. Rodina Spühlerových přijala Kruliše-Randu za svého, a jak sám říkal, měl v paní Spühlerové, která se mu snažila nahradit ztracenou maminku, velké zastání.

Shodou okolností byl v srpnu 1968 švýcarským prezidentem jeho tchán. Willi Spühler hned 22. srpna 1968 vystoupil ve švýcarském parlamentu a odsoudil okupaci Československa jako akt agrese. Všechny švýcarské ambasády, konzuláty a hraniční přechody dostaly příkaz, aby byl československým exulantům bez jakýchkoliv průtahů a potíží povolován vstup do země, udělováno povolení k pobytu i pracovní povolení.

Willi Spühler obdržel v roce 1993 in memoriam od prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka, jejž přebírala Rosemary Kruliš-Randa Spühler.

Past naší doby

Po roce 1989 začal profesor Kruliš-Randa organizovat výměnné pobyty studentů i pedagogů mezi Curyšskou univerzitou a Karlovou univerzitou a snažil se přispět k rozvoji demokracie. Jeho velkým přínosem pro české prostředí stále zůstávají jeho přednášky, v nichž zdůrazňoval principy, které mu vštípila jeho rodina a rozvinul studiem i prací v zahraničí.

Pastí naší doby se podle Kruliše-Randy stala bezohlednost, krátkodobé myšlení a mizící solidarita spojená s nárůstem rychlosti ve všech činnostech

Typický byl pro něho důraz na korektní jednání nejen v osobním životě, ale i korporací vůči svému okolí a zaměstnancům. V situaci, kdy byl v USA pověřen vedením části závodu a bylo nutné změnit jeho zaměření, aktivně zajistil pro všechny propouštěné zaměstnance novou práci.

Profesor Kruliš-Randa vždy zdůrazňoval, že firma se má řídit osobně, a nikoli podle účetních čísel. Je třeba znát své zaměstnance a v rámci společnosti udržovat dobré vztahy. Základem veškerého jednání v osobním i hospodářském životě má být slušnost.Pastí naší doby se podle něho stala bezohlednost, krátkodobé myšlení a mizící solidarita spojená s nárůstem rychlosti ve všech činnostech.

Důležitý prvek kulturního systému

Oddělení práva a ekonomiky považoval profesor Kruliš-Randa za nešťastné řešení. I v době divoké privatizace národního majetku vyzýval k obnově národního hospodářství jako nosného vědeckého oboru, který se má zabývat otázkami vedení národního hospodářství jako celku a jeho prospěchu pro rozvoj celé společnosti. Navzdory svým liberálním postojům a přesvědčení, že zdrojem bohatství je soukromá iniciativa, zdůrazňoval, že od otázek ekonomických nelze oddělit otázky právní regulace.

Právo a zákonodárství považoval profesor Kruliš-Randa vedle jazyka, výtvarného umění a politického a mravního chování za důležitý prvek kulturního systému každé společnosti v každé době

Byl přesvědčen, že kapitalismus může fungovat jen tam, kde jsou zaručena, ctěna a vymáhána majetková práva. Nerespektování a dokonce neexistence majetkových práv a právního prostředí je příčinou chudoby dvou třetin světové populace. Právník může svému národu podle profesora Kruliše-Randy nejvíce prospět, bude-li zachovávat svědomitost, charakter i rozvážnost.

Právo je od ekonomiky neoddělitelné a jako takové je součástí národní kultury, historickou důležitost propojení práva a ekonomiky dokazují v českých zemích i staré zemské knihy. Právo a zákonodárství považoval profesor Kruliš-Randa vedle jazyka, výtvarného umění a politického a mravního chování za důležitý prvek kulturního systému každé společnosti v každé době.

Část svého majetku získaného prací v zahraničí věnoval na obnovu Randovy nadace, jež má i dnes stejný cíl jako v době svého založení – podporovat talentované studenty a udělovat cenu za výtečné vědecké práce přispívající k vývoji české právní vědy. Letošní udělování cen, které se tradičně konalo 19. listopadu v prostorách Karolína, se bohužel uskutečnilo bez profesora Kruliše-Randy.

Nebezpečná myšlenka

Jakkoliv byl profesor Kruliš-Randa zastáncem integrace Evropy, vždy trval na tom, že kultura byla a je součástí české státnosti, která musí být zachována. V Evropě musí jít o spolupráci samostatných států a myšlenku evropského občanství i hospodářské unie řízené centralisticky se skrytými mocenskými zájmy považoval za nebezpečnou.

Kruliš-Randa považoval myšlenku evropského občanství i hospodářské unie řízené centralisticky se skrytými mocenskými zájmy za nebezpečnou

Studenti mají dodnes v paměti jeho výrok: „Pokud si neuchováme naši českou státnost, rozpustíme se jako kostka cukru v kávě. Dlouhá léta jsem v exilu přežil právě proto, že jsem svou českou identitu nikdy neztratil.“ K zachování české integrity a státnosti se snažil přispět celým svým životem i obnovou Randovy nadace a Spolku českých právníků Všehrd, jehož byl v době svých pražských studií členem.

Skromný a pokorný postoj profesora Jana S. Kruliše-Randy k životu i k vlasti, kterou musel na dlouhá léta nedobrovolně opustit, vyjadřuje jeho vzpomínka: „Jaroslav Seifert chodíval k mé mamince do ateliéru častěji na pohovor. V jeho poetických slovech je má skutečná identita, která se neptá po tom, co mně má vlast dluží, vyjádřena nejlépe:

,Budeme se vracet k růži šípkové,

k té nejprostší a chudé ze všech růží,

jako vracíme se k tobě, domove,

s otázkou plachou, co ti z nás kdo dluží...‘“

Zástupci Spolku českých právníků Všehrd a Randovy nadace kladou květiny k rodinné hrobce Kruliš-Randů.

Zástupci Spolku českých právníků Všehrd a Randovy nadace kladou květiny k rodinné hrobce Kruliš-Randů.

Randova nadace

Jedna z nejstarších nadací v České republice. Založil ji roku 1876 profesor Antonín rytíř Randou s cílem podpořit mladé nadané studenty práv, aby mohli dokončit studia. Jeho úmyslem bylo pomáhat odbornému rozvoji studentského právnického spolku Všehrd. Nadace pokračovala v činnosti i po jeho smrti v roce 1914. Přerušily ji dva totalitní režimy, které zkonfiskovaly její finanční prostředky.

Po roce 1989 obnovil činnost nadace jeho potomek Jan Kruliš-Randa. Cíl a smysl nadace zůstal zachován – podporovat talentované studenty a udělovat cenu za výtečné vědecké práce přispívající k vývoji české právní vědy. Letos byly ceny 19. listopadu uděleny třem absolventům právnických fakult za jejich diplomové práce – Mgr. Martinu Šlampovi, Mgr. Bc. Danielu Lálovi a Mgr. Luboši Brimovi.

Hlavní vědecké práce profesora Antonína rytíře Randy dodnes patří k základům civilistiky. Zasadil se v roce 1882 v Panské sněmovně Říšské rady o vzkříšení českého vysokého učení na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Dvakrát byl zvolen děkanem české právnické fakulty. Randův smysl pro spravedlnost a dobro pro bližního, který shrnoval pod pojmem přirozené slušnosti, je aktuálním poselstvím, bez kterého liberální hospodářství nefunguje a univerzitní vzdělání je nedokonalé.

S právníky, kteří ukončili studium, se loučíval slovy: „Račte v budoucnu zachovati lásku k vědě, svědomitost, mužnost karakteru, ovšem i náležitou rozvážnost – vlastnosti, které předkem zdobí pravého právníka. Tím co nejvíce prospějete i vlasti a národu.“

Letošní cenu Randovy nadace za diplomové práce předal JUDr. Václav Bílý, partner PRK Partners (první zlevo), 19. listopadu v Karolinu Mgr. Martinu Šlampovi (druhý zleva), Mgr. Bc. Danielu Lálovi (druhý zprava) a Mgr. Luboši Brimovi (první zprava).

Letošní cenu Randovy nadace za diplomové práce předal JUDr. Václav Bílý, partner PRK Partners (první zlevo), 19. listopadu v Karolinu Mgr. Martinu Šlampovi (druhý zleva), Mgr. Bc. Danielu Lálovi (druhý zprava) a Mgr. Luboši Brimovi (první zprava).

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.